Sleduju Petra už chvilku předtím, než se nadechne k žhavé spršce slov. Trochu se přikrčím v obavách, že zase řekne nějakou blbost, ale on tentokrát věci i lidi pojmenoval vcelku přiléhavě a - zabralo to! Konečně začínají místní řešit, co by se mělo nebo mohlo udělat.

Dokud jsou zaskočení, zkusím je navést tak, aby vůbec nepřemýšleli proč nebo jestli vůbec, ale rovnou přemýšleli jak.
Vyčíhnu si nějakou váženou starou dámu.

"Tak paní, však vy jistě víte, jak se slavil příchod jara! Otevírání studánek! A potom čištění studánek, znáte to? U čištění studánek je důležitá přítomnost dětí - dát jim hrabičky, kyblíčky a lopatičky a ať se činí a pěkně si u toho zpívají! A v létě, když je horko k zalknutí - to je ta pravá příležitost protančit noc! A kde jinde než u vody?"

A pak si vyberu jednoho z mladíků. Toho nejnešťastnějšího a nejopuštěnějšího. No je ošklivý až běda, vím to, ví to on, ví to celá ves. A právě jeho si vyberu a udělám něco, co dělám tak hrozně vzácně. Sešlu "trvalé" zaklínadlo. Jistě, je trvalé jen potud, pokud jej bude udržovat a nakonec do kouzla tance pronikne sám.
"Pojď.." vztáhnu k němu ruku a než stihne tu svoji nesměle pozvednutou zase stáhnout, jak se stydí, chytím ho a vytáhnu rovnou do středu stodoly. "Pojď, neboj." Začnou mi povlávat vlasy, pak i jemu. Kolemstojící se chvíli pochichtávají, ale brzy budou zírat.
Vnořím se do jeho očí a diktuju mu taneční krok. Jeden z těch víliných jednodušších, co jsem okoukala. Mladíkův stisk náhle zesílí, dupne a začíná mě rytmicky obcházet kolem dokola až paty cvakají. Za minutu je po tanci. A přestože já stála a on se točil kolem jako divý, jsem mnohem unavenější než on. "Teď se s tebou budou točit místní děvčata v kole na každé zábavě. A na oplátku se budeš činit také u víliny skály, jinak ať se ti nohy i hlava zamotají." Řeknu mu to tiše a s úsměvem.

Dál spíš tak zvědavě koukám, zda se věci někam posunuly. Upřímně? Dala bych se pozvat na pečenou husičku se zelím nebo aspoň něco podobného.

Pozorně jsem sledoval vesničany. Někteří váhali. Přeci jen dlouhá léta pili otrávenou vodu a byli zlí i k sobě. Docela by mě zajímalo, jestli vyřeší nějaké spory mezi sebou, až odejdeme z vesnice. Otázka ovšem byla, zda si na ně budou vůbec pamatovat. Zatímco se radili, nechal jsem pramínek vody pohybovat se kolem mých prstů a zápěstí. Chápal jsem, že jim to bude trvat dlouho. Pokud se vůbec na něčem shodnou. Také zde byla možnost, že prostě řeknou ne a vyženou nás z vesnice. V tom případě by jim vila však znovu škodila. Zajímalo by mě jestli pomysleli vesničané i na toto. Možná ano, možná ne. Trpělivě jsem čekal, až jejich porada skončí. Ani mi nevadilo, že se na mě dívali. Přeci jen jsme byli jiní, než ostatní cestovatelé.

Tak jste se nějak rozešli a zase sešli. Tu jste agitovali na louce nebo na poli. Zkusili jste i zaklepat na pár dveří. Voda se nejspíš opravdu malinko vyčistila, a to i ta, která zdejším obyvatelům již koluje v těle. Zpočátku na vás nedůvěřivě hledí podmračené tváře. Pak ale jako by si vzpomínali na nepříjemný sen.

Toriko měl kliku v tom, že natrefil na rychtáře. Svým nesmlouvavým a pro někoho panovačným tónem hlasu ho rychle přesvědčil, že je třeba jednat.

"Copa já, to já bych aj šeu. Hale mosíme tam dostať ludí!" Tak pravil, než zapřáhl a objel Holubičky a vesničany svolal. Teď se tísní v prostorné rychtářově stodole skoro všichni, co mají ve svých chalupách rozhodovací slovo. Ruce na prsou zkřížené, stále neochotně, ale jsou tu. Nedůvěřivě se dívají na vás - na cizince.

Starosta stručně shrnul slova, jimiž si ho Toriko získal. A že prý pan Beifong je moc váženej člověk, taky jeho družina, že můžou bejt rádi, že se tady zdržujou kůli nám a vůbec.

Olea se usmála na těch pár ženských, co jich tu bylo a co s nimi také prohodila nějakou tu řeč. Jenže ty se stále zdráhají a před chlapama si netroufnou mluvit nahlas.

Tak se Antonio přeci jen odkopal a provedl pár trýčků s vodou. Vyslal ji z džberu, aby jako blyštící se hádek prosmýkla kolem jeho těla a zakroužila davu nad hlavami.
"Je to snadné. Chcete žít? Potřebujete vodu. Čistou vodu. Tak jako všichni živí tvorové. Vy, vaše rodiny, vaše děti, vaše zvířata. Pojďte s námi a uctěte svou dobrou vílu. Vzpomeňte na tradice. Nic to není."

Těžko říct, zda v dobrém úmyslu nebo ze své prudké a vznětlivé povahy, ale korunu tomu nasadil Petr. Žhne.
Nejsou vidět žádné plamínky, ale sálá z něj takové horko, že se až viditelně tetelí kolem jeho těla vzduch.
"Vy natvrdlí žrouti řepy! Konečně se proberte a pohněte zadkem k prameni. Vemte nějaké pentle a udělejte májku. Zpívejte u kraje mokřadů. Tancujte. Děkujte za její dobrotu. Protože jestli chcete znova probudit její zlou stránku, my už vám pomáhat nebudem!"

Vylekaní venkované couvli, ale když vidí, že jim nehrozí újma na zdraví či na životě, začínají konečně mezi sebou vést nějakou debatu. Po očku přitom stále pokukují po vás čtyřech.

"Nádhera."

Ohromeně vydechnu, když vidím vílino představení.
"Však oni se naučí sem chodit," dodám k Torikově řeči, než se vydáme zpět do Holubiček.

Ženské prostě mají pro tyhle věci cit a pochopení, a tak začnu hned tou první, kterou spatřím. Začnu tím, že jí ukážu demižon se zbytkem vína a položím ho někam k domu či na kraj louky.
"To vám vracím! Nebo vašemu muži. Je moc dobré!" Pak hned popadnu druhé hrábě a přidám ruku k ženině dílu. A jestli tam hrábě nejsou? Požádám o pomoc svůj živel. Lehýnce fouknu a s dlaněmi vzhůru pohnu prsty k nebi. Ať se seno nadýchá a provzdušní. A pak fůůů! Další pomalý pohyb celými pažemi směrem na hromádku, jejíž základ má hospodyně hotový.

Nech mluvit druhé jako první, když po nich něco chceš. Zjisti, co potřebují a co chtějí slyšet a pak teprve mluv. Má pravdu, máma. Ale sama tohle pravidlo moc používat neumí.

"Paní, dějí se vám tu ale věci! Procházíme tudy s mými společníky a rádi bychom vám pomohli."

Mlčky hrabu a po očku paní sleduju. Určitě nevydrží a začne. Naznačím jí potom, co a jak je třeba, zprvu formou domněnek, vyprávění, že tam a tam to tak funguje. Bude-li se tvářit podezíravě nebo se dokonce vyhraní proti tančení pramenům coby podezřelým pohanským rituálům, půjdu po chvíli o dům dál. Pokud se chytí, řeknu na rovinu, jak se věci mají a požádám ji o pomoc s oslovením dalších obyvatel.

5

"No jasně, že pomůžeme. My už jsme holt takoví dobráci, viď?" šťouchnu loktem do žeber vedle stojícího Petra. Doufám, že víla si nevšimne nádechu sarkasmu v mém hlase.

Pak fascinovaně pozoruju její tanec který, nutno přiznat, je celkem působivý. Když tak lehce, ladně bruslí po hladině, šlo by v ní chvílemi dokonce pozorovat i jakousi krásu. Hned na to mi šplíchne voda do obličeje, a víla zmizí z dohledu.

Tak fajn. Dosáhli jsme minimálně toho, že pramen teď bude aspoň chvíli čistý. Vzhledem k okolnostem jsem ochoten považovat to za úspěch.

Nyní tedy zpátky do Holubiček! Zachraňovat... svět. Asi. "Měli bychom se rozdělit, a každý zkusit promluvit s někým ze vsi." Navrhuji, jak zorganizovat další postup. Ne, že by se zrovna mně osobně do toho kdovíjak chtělo. "Přesvědčit každý ideálně dva tři lidi, aby pamatovali na staré pořádky, a byli vděční za to, že tu můžou žít, nezapomínali děkovat a radovat se, a tak dále a tak dále."

"Co se týče té víly, asi nemusíme úplně říkat, že to ona jim ten pramen otrávila. Stačí, když budou vědět, že mají pěkně konat rituály a slavit slavnosti, a jejich voda pak bude čistá."

Netrvá dlouho a už jsme zpátky u domku toho pijana, co mu Olea odnesla demižon. Sedlák právě přichází k sobě, víno naštěstí momentálně nehledá. Místo toho se začne rovnou kymácet směrem k nám. No, někde se začít musí.

"Buďte pozdraven, dobrý muži. Neseme k vám důležité zprávy. Voda ve vašich studnách byla otrávená. Teď už by to mělo být v pořádku, ale..." nadechnu se a přemýšlím, jak diplomaticky pokračovat dál. Naštěstí se ten bohém chopí slova. Skvěle. Aspoň někteří si tedy uvědomují, že voda nebyla v pořádku. A navíc, jaké štěstí, tohle je zrovinka bratranec rychtáře. Toho bychom měli využít.

"Poslyšte, příteli, s rychtářem bychom zrovna potřebovali mluvit." Snažím se na něj hovořit klidně a ne víc nahlas, než je nutné. Když se na něj tak dívám, je div, že se s námi baví. Ba, že vůbec stojí na nohou. "Nevzal byste mě za ním? Jde o budoucnost vesnice. Ta nákaza by se mohla vrátit." Snad bude ochoten mě doprovodit. Půjdu jeho rychlostí tam, kam mě povede.

Nechám na ostatních, jestli budou chtít jít se mnou za rychtářem, nebo dojít do vesnice, a tam se oddělit, nebo se rovnou dát do řeči tady s tou selkou. Každopádně se rozloučím se slovy: "Hodně štěstí. Za hodinu na návsi?"

U rychtáře pak uctivě pozdravím, jak se sluší, a pokusím se vysvětlit mu situaci stejně, jako před chvílí mému průvodci. "Možná jste si všimli, že něco tady poslední dobou nebylo tak docela v pořádku. Voda nebyla v pořádku. A... možná to bude znít divně, ale je to proto, že lidé přestali ctít starodávné tradice. Víte..." nějak se mi nechce úplně upozorňovat na existenci té víly - moje mysl pak totiž vždycky urputně končí u obrazů sedláků, kteří na ni táhnou s vidlemi a pochodněmi "... i příroda má duši, a cítí se teď zrazená. A tak je potřeba nezapomínat na zvyklosti vašich předků. Oni věděli, co dělají." Dokončuji svou řeč.

Zdá se, že rychtář mi sice naslouchá, ale nejspíš není úplně nadšen z toho, co po něm chci. Jestli máme získat jeho podporu, bude potřeba, aby se k mé žádosti připojil i někdo "z lidu". Pak věřím, že bude ochoten zorganizovat vše, co je třeba.

[Hodil jsem 8]

dVíla dlouho usedavě plakala. Na kameni, zády k vám.

S Petrovým pragmatickým návrhem se její vzlyky zprvu stávaly hlasitějšími. Naopak, když promluvil laskavým tónem elf, objevily se v jejím nářku pauzy. Toriko udělal dobře, že se zdržel slov a přemítal nad možnostmi jen v duchu. Svojí pózou a předešlými slovy však držel pevný postoj a jakési pole bezpečí, obé bylo k přesvědčení téhle bytosti jistě potřeba.

Vše korunovala Olea. Svým chápajícím přístupem k věci a jasně vyřknutou nabídkou k pomoci docílila toho, že se víle po nějaké době přestala třást ramena. Vysušila si pak srstnatýma rukama slzy, ale otočila se k vám jen napůl.

"Vy byste mi vážně pomohli? Já tam za nimi nemůžu. Nikam daleko nemůžu, víte, pane? Patřím sem, k tomuto prameni. Jsem s ním spoutaná. Něco ale udělat mohu. Zkusím teď odčarovat ty ošklivé účinky mé vody na lidi. Zbytek je na vás. A jestli se vám to opravdu povede, něco vám dám!"

Pak se zvedla a skočila na vodu. Spíše se na hladinu snesla. A začala tančit. Byla to pro vás hodně zvláštní podívaná. Tedy, moc jste z toho neviděli, protože se bytůstka pohybovala neuvěřitelně rychle a její pohyby vám splývaly v rozmazané šmouhy. Vnímali jste ale, kterak se čeří voda, občas vytryskne několik kapek, to když víla měnila směr. Nakonec se nad celým mokřadem rozletovaly spršky vody a jestli neodstoupíte několik desítek sáhů zpět, budete značně mokří. Pokud vydržíte do konce, vidíte, jak se voda nakonec uklidní. Po víle ani památky.

Míříte tedy zpět k Holubičkám cestou, kterou jste sem přišli. Dohadujete se, kdo co s kým a jak, když zahlédnete dvě postavy. Jedna se vrávoravě zvedá a drží za hlavu u vinného sklípku. Druhá, ženská postava v typickém šátku a široké sukni, hrabe na protější stráni seno. Možná nebude špatné jít cestou, kterou navrhovala Olea - ženy pomohou. Pomohou?

Zatímco žena je zaneprázdněná, chlapík si vás všiml a dopotácel se k vám. Toriko mu jen nahodil lehce několik skutečností a muži se projasnila malá očka.
"Já si říkáu, že s tó vodó něco neni v pořádko. Sem ju od vtedy přestáu piť. Hik." Zajímavé ovšem je, že z násosky se po pár větách vyklubal bratranec zdejšího rychtáře!

Co teď? Kam dřív? A rozdělovat se či nikoli?
Zkuste popsat co a jakým způsobem budete na vesničany zkoušet.
Berte jako hotovou věc, že studna je dekontaminovaná.
Hoďte si desetistěnkou:
1 a 2: vaše postava se nesetkala s pochopením
3 - 5: obyvatelé naslouchají, ale jednat otálejí
6 - 8: sebrali jste dostatečný počet "hlasů", poslechnou a udělají, co chcete
9 a 10(0): Někdo vlivný (rychtář nebo selka, na kterou ženské dají) vám jde na ruku a dokonce pamatuje některé rituály

"Petře, ty....! Děláš si srandu? Brát ji pryč? Tvrdit, že lidi zase zapomenou? Nezapomenou!" Že nejvíc můj plán pošlape zrovna ohniváč jsem fakt nečekala. Myslela jsem, že se umí do lidí vcítit. Asi jak kdy. Přitočím se k němu a mezi zuby procedím: "Lidi sem chodit budou, to si piš! Možná zapomínají, ale nejsou blbí! Tady jde o vzájemnou symbiózu, žádnou vynucenou lásku. Když chceš jíst, taky si jdeš něco ulovit, natrhat, vypěstovat. Když chceš pít, tak prostě taky něco obětuješ, abys měl čistou vodu. Vyčistíš pramen, zatančíš, ověšíš vrbu u pramene pentličkami..." Nevypadá, že by to chápal. Chlap.
"No nic, když nepomůže on, pomohou ženy ze vsi."

Naštěstí aspoň Antoniova řeč má hlavu a patu, i když zůstává v té svojí neprakické zasněnosti..

Tiše jsem přistoupil k víle a položil jemně ruku na jeho rameno. ,,Ne každá víla musí mít vlasy z paprsků slunce a šaty z jarní rosy. A i když jsi jiná, jak svým způsobem krásná.'' Zadíval jsem se na vodu a potom zpátky na vílu. Chápal jsem, že je smutná. ,,Je opravdu škoda, že sem nechodí lidé. Neví, jak krásné místo v okolí je.'' Zdálo se mi hloupé vílu brát pryč od jejího pramene. Věděl jsem totiž až moc dobře, že se to nemá. Každá z víl na svůj pramen, který střeží a ochraňuje a u kterého žije a občas i lidem pomáhá a mrzelo mě, že tato vila je smutná. Možná proto se to odrazilo na té vodě a proto tam bylo to prokletí. Možná sama za to nevědomky mohla. Třeba si to ani neuvědomila.

Studánková víla

Dosud jsem kráčel s ostatními trochu jako ve snách, pohroužen do sebe a do dozvuků intenzivní vize.
Poslouchal jsem nezaujatě rozhovor mých přátel se studánkovou vílou.
Pak mne přepadl náhlý nával smutku a melancholie, jistě důsledek působení celého tohoto místa a situace.

Poslyš, studničková. Časy se mění, tradice umírají a lidé si hledí více svých sýpek a bachorů než starých dobrých zvyků. Pouto s předky je porušeno, protože lidé už nejsou svobodni. Dřou do úmoru na své pány a je to všechno tak nějak horší a horší. Přestěhuj se jinam, radím Ti já. Pojď s námi a my Ti najdem místo, kde žijí ještě staré pořádky. Vím, že taková místa jsou! Stejně jako si muž násilím nezíská lásku ženy, ani Ty zde nedosáhneš ničeho, ani s naší pomocí, obávám se...

Dokončím svou posmutnělou řeč a nechám své oči zazářit nepřirozeným svitem, kterým dodám vážnosti svým slovům...
Podívám se na ostatní, zda budou souhlasit.
Elfové, oni jsou starší lid, oni nezapomínají, u nich snad najdeš své místo i čas ...
Řeknu s pohledem na Antonia a s nevyřčenou otázkou jak vlastně chlupaté víle pomoci...

Němě zírám na to nebohé stvoření a nejsem schopen slova. Co jí taky říct? Co si o tomhle vůbec myslet? Celý tenhle výjev mi najednou připadá jaksi nepatřičný. Úplně jako... z pohádky. Potom, co jsme málem přišli o život v aréně - několikrát - a následně ještě v tom hostinci nás přepadla banda žoldnéřů, jsem tady tak nějak podvědomě očekával něco úplně jiného. Černokněžníka, co chce zničit svět, jak ho známe. Nebo aspoň obřího tygromedvěda, co sežral zkažené kořínky a teď se jim vykálel do pramene. Ale ne. Kouká tu na mě studánková víla. Nešťastná z toho, že už za ní lidé nechodí.

Takže se vracím v úvahách zpátky na začátek. Co jí na to jako říct? Hele, buď ráda, že máš klid, a dej těm lidem taky pokoj. Žij a nech žít, znáš to, ne? Ne. To je úplně mimo. Tahle bytost uvažuje naprosto jinak. Vůbec nemám pocit, že bych byl schopný se s ní domluvit.

Budeme tedy asi muset vyrazit zpět do Holubiček. Jenže... Vesničany přece nemůžeme nutit dodržovat tradice, které už jim nedávají smysl. Doba už je jiná. I když je k tomu teď přinutíme, za rok za dva stejně zapomenou. A víla bude ještě smutnější. A vidláci ještě otrávenější.

Poslední možnost - zkusit jim vysvětlit situaci na rovinu, racionálně. Dámy a pánové, máte tady za humny vílu vašeho vodního pramene. Má vás ráda, ale chce, abyste za ní chodili a vykonávali u studánky tradiční obřady. Jinak vám otráví vodu a možná i něco horšího. No, tak to by nejspíš dopadlo tak, že by na ni vytáhli s vidlema a... Ne, konec tohohle scénáře radši nechci vůbec domýšlet.

Chtělo by se mi říct: Hele, tohle není naše starost. Ať si to vyřeší sami. A přece - to, co se tady teď odehrává, má hroznou vnitřní sílu. Stojíme před mytologickou bytostí, která se hněvá na lidi, a my čtyři ji musíme uklidnit, aby ty lidi nechala žít. Čemu je to jenom podobné? Ach, jistě. Nic důležitého - jen cíl naší výpravy - setkání s bohem Erem na hoře Bouří. Jestli se nám nepodaří uklidnit tuhle zrazenou bytůstku, jak si můžeme něco slibovat od vyjednávání s bohem?

V podobných úvahách bych asi mohl setrvat do skonání věků. Proto mi spadne obrovský kámen ze srdce, když se slova konečně ujme Olea. Svým typickým konstruktivním, smírčím tónem nadnese jakýsi kompromis, který mě osobně moc smysl nedává. Tohle přece nemůže fungovat. Nemůžeme přemlouvat lidi, aby slavili slavnosti, o které nestojí. Ale lepší řešení mě každopádně nenapadá.

Pokývám hlavou na znamení, že uděláme, co bude v našich silách, abychom to dali zase do pořádku. Ať už to znamená cokoli.