Zírám na Torika s otevřenou pusou a lehce vrtím hlavou. Já vím, že umí hodně. Možná mě měří svým metrem. Mám foukat do těch balvanů? To se můžu rovnou praštit kladivem do hlavy a zůstat tu bezvládně ležet. Jasně, dej mi pár milionů let a ohladím ten šutr do kuličky. Ale ani nejsilnější uragán s tímhle nehne.
Můžu po tom šedivákovi hodit šíp a bude. Jenže jestli má pařáty v tom všem holubiččím pekle, budeme ho nejspíš potřebovat živého.

"Promiň, ale to nezvládnu. Můžu ti pomoci nějakým poryvem na zlomek vteřiny, ale ne s tím pohybovat. Raději sfouknu toho pidimužíka. Dolů. Připravíte mu tam zase bahýnko, jen pod tou skálou. Atonio ho tam udrží. Spíš zkus ty skály, co ještě drží u sebe, zpevnit. Možná Petr by to mohl nějak připéct k sobě, ty kusy."

Také pohlédnu do kamínku na svém krku.

"Jdeme na to?"

Chvíli pozoruju ... co to sakra je? ... jak ... co to sakra dělá? Tříská větvičkou do té skály, až ulomí obrovský kus kamene. Tohle přece nedává žádný smysl. Není snad možné, aby ten tvor měl tak obrovskou sílu... Aha! "Magie." ujede mi.

"Určitě používá nějaký druh destruktivní magie. A nebo..." napadne mě hned v zápětí. "možná má podobné schopnosti jako já." Uchopím do ruku svůj amulet s kusem meteoritu. Pokud vím, tak nikdo zatím pořádně neví, k čemu jsou. Jestli vůbec k něčemu. Ale zdá se, že minimálně nějak reaguje na naše schopnosti. Nepoznal by přítomnost dalšího vládce země? Chvíli upřeně hledím na toho tvora a zkoumám, jestli kámen bude nějak reagovat.

Cotosakraje se mezitím posunulo po skále o kus dál a začalo opět mlátit do kamene. Chvíli přemýšlím, jak upoutat jeho pozornost. A jestli to vůbec chceme. Ale jo, trochu mu sebereme vítr z plachet. Že jo... "Oleo,"

"Vrátíme mu další kámen zpátky na místo, co říkáš?" Přistoupím trochu blíž, a až se další kus skály ulomí, zkusím ho pomocí Síly ve vzduchu zachytit, a připevnit zpátky tam, odkud se ulomil. Pokud mi vznešená vládkyně větru trochu "přifoukne", nemělo by to být až tak těžké. Pak už jenom drobná transformace na obou dotykových plochách, a skála by měla být opět v téměř původním stavu.

Popoběhli jste spěšně vstříc borovicím na kraji lesa. To z něj vyčuhovali zdáli viditelné skalní útvary. Více či méně obezřetně jste se propletli mezi kmeny a ucítili, že půda je měkčí. Občas to i začvachtá. Drny jsou podmáčené a tam, kde je méně dřevin, dá se i pozorovat, kterak se pažit mírně pohupuje. Rašeliniště.

Nic hrozného. Stále se v tom dá jít. Nejméně to vadí Olee, která se sotva dotýká špiček mechorostů a dutých trav. Antoniovi je příjemné cítit vlhkost pronikající obuví. Ani z ní necítí nic špatného. Torika žene zoufalá předtucha týkající se praskající horniny. To nemůže znamenat nic dobrého. Nikdy! Ani v kamenolomu se to neobejde bez občasných obětí na zdraví či životech. A teď a tady to zavání něčím... Hodně vážným.

Jediný Petr se drží poněkud zpátky. Snad ví. Snad si ještě pamatuje, co cítil ve vyšších sférách. Jemu je však ona všudypřítomná vlhkost a jak houba nasáklá půda příjemná nejméně. Odplivl si.

Olea se hnala vpředu, ale všichni to dříve či později spatříte také: Borovice ustupují mechovému jezírku. Z vodní hladiny trčí několik balvanů. Nepochybně ze skalnaté stěny prostírající se na druhé straně mokřadu. Zdvihnete pohled vzhůru a zahlédnete malou tmavě hnědou až šedavou postavičku s dlouhými vlasy, možná dokonce pouze chlupy, kterak buší (jakýmsi kladívkem nebo klacíkem?) do kamenného vrcholku jedné ze skalních věží. Během chvilky se ozve hlasité puknutí, kterak se kámen rozskočí a několikatunový kus skály letí dolů, kde se šplouchnutím dopadne. Rašelina se rozstříkne do všech stran a na jezírku vznikne další ohyzdný "kráter".

"Dávejte si..." aaargh. Už jsou zase pryč. Hele, támhle se láme skála. Pojďme se tam podívat. Jasně, sesuv půdy je velká legrace. Určitě se nikomu nic nestane.

Rád bych chvíli přemýšlel, co se to tady vlastně děje. Proč ta skála zní tak zvláštně. Skoro až jako by... ne, to je asi nesmysl.

Na to ale teď není čas, jelikož mí společníci se jako obvykle vrhli do nebezpečí střemhlav. Padnu k zemi, položím dlaně na prašnou cestu a roztáhnu prsty jak nejvíc dokážu. Snažím se skrz půdu zjistit, co že se to vlastně děje. A kde, v jaké vzdálenosti.

Jestli jsem to ale podle zvuku správně odhadl, tak je to ještě dost daleko. Nejspíš se mi tedy nepodaří udělat si o moc lepší představu. Minimálně bych chtěl vědět, kam až se můžeme vydat, aby nám nehrozilo, že se na nás svalí kus skály.

Až od země zjistím, co se dá, vypravím se urychleně za ostatními, abych je varoval, bude-li to třeba. A budou-li mě poslouchat.

Pár kroků běžím i s demižonem, ale nedává to smysl. Položím ho na zem Však on počká. a letím za zvukem. Něco mi říká, že se blíží velké finále a není čas se zdržovat.
Brzy nechám ostatní za sebou. Jak je mým dobrým zvykem, včas se zarazím, než vpadnu doprostřed nějakého průšvihu, a pečlivě sjedu TO místo všemi smysly, abych ideálně měla přehled o situaci, než dorazí ostatní.

I když dost možná narazím na něco, co čekání nestrpí, to se nechám překvapit.

Odmítl jsem víno. Alkohol jsem nikdy neměl rád, navíc při výrobě vína mohla být použita voda ze studně. Což bylo riziko, kterému jsem se chtěl vyhnout. Ovšem když jsem zaslechl ten zvuk, vydal jsem se za ním. Nechápal jsem, proč by někdo právě nyní lámal skálu. K ničemu by to nebylo dobré. Přemýšlel jsem, zda se někdo nepokouší dolovat například zlato nebo nějaké jiné drahé kovy. Nechápal jsem však, proč tu nebylo více lidí. Takovou práci nezvládne člověk sám. Tiše jsem se plížil vpřed. Dělo se tady něco zvláštního.

Petr si taky přihne. Pak zkušeně poválí víno po patře, a když polkne, uznale pokývá hlavou. A že už toho v životě vypil!

Antonio zavrtí hlavou. Alkoholu nikdy neholdoval, otupuje smysly. Naopak teď bystří, protože zaslechl něco jako... Šplouchnutí?

Slyšíte to za chvíli všichni. Olea rozpřáhla ruce do stran. Všichni cvrčci v trávě zmlkli. Ptáci, co jich poletovalo kolem vinohradu, poodletěli hezky rychle pryč. A vy se můžete na zvuky lépe soustředit.

Zase šplouchnutí. Ovšem před ním něco jako hrom. Ne, Toriko to poznal bezpečně. Pukající kámen. V takové míře to může znamenat jen jedno. Někde tam před vámi se láme skála.

Jak může být tak lehkovážná? 'Poslední sklizeň vína byla jistě ještě nezkažená'? To snad ani nemůže myslet vážně. Vesničan sice vypadá, že je jenom opilý, ale vždyť to víno může být klidně otrávené. Ne všechno se dá poznat po čuchu. Před chvilkou jsme nejspíš zabránili rodinnému maskru. Netušíme, čeho jsou tady lidé schopní.

To už tady nikdo nemá kousek rozumu?

Nicméně to úplně poslední, co teď potřebujeme, je začít se hádat. To by v našem současném rozpoložení mohlo mít katastrofální následky. Proto to nechám bez komentáře a jen pošlu demižon dál, přičemž se snažím k němu pokud možno ani nepřičichnout.

Jsem ráda, že Toriko má stejný pocit jako já a nakonec se vydáváme na průzkum zdroje znečištění společně. Dorazíme zřejmě k vinařovu domku. Zdá se, že pilně ochutnával. Opilec? Šťastlivec! Tedy ve zdejších poměrech určitě.

Obejdu ho a opatrně mu seberu demižon. Nejistě přičichnu k obsahu a když neshledám na vůni nic závadného, dám si poctivý doušek, či spíše dva, a pak nechám lahodný mok kolovat.

"No co tak koukáte!? Voda se tu pít nedá, ale poslední sklizeň vína byla jistě ještě nezkažená. Tohle tady netrvá dlouho."

Pečlivě se zase rozhlédnu kolem, znovu okolo nás udělám trochu vzduchu, opravdového, čistého. Pak založím ruce v bok a pohlédnu na Petra s Antoniem.
"Tak kudy dál?"

Je více než jasné, že chasník to přežije. Stejně tak je jasné, že Toriko ani Olea nikde zůstávat sami nehodlají. I kdyby tohle byla nakrásně Reigova iniciativa, čemuž sám Antonio nevěří, nebylo by vůbec dobré se rozdělovat.

Manželka vyvedla už jen popotahující děti na znovu dostupný práh domu a pozoruje zdecimovaného muže. Nakonec se k němu (nedá se říct, že naprosto láskyplně) sehnula, otřela mu čelo a pak šla odnést cep zpátky do stodoly. Děti se za vámi zvědavě ohlížejí, když se vzdalujete směrem k vinici.

Míjíte další stavení. Většina je ponořená do "nasraného" ticha. Jen z jedné chalupy se ozývá nějaká hádka. Spíš si tak odsekávají a častují se výčitkami. Může to v něco vyeskalovat? Asi ne. Cítíte, že byste měli raději následovat Petrův vnitřní kompas, dosud fungující.

A pak, těsně za posledním vinným řádkem, spatříte domek. Napůl zapuštěný do země, nabílený vápnem, s pěknou doškovou střechou. Malá okénka jsou bez skel i okenic. Je v nich jen takový jednoduchý kovaný ornament připomínající popínavý šlahoun révy.
Na zápraží leží muž. Ruce rozpažené doširoka, košili rozhalenou na prsou, ale i zpola vykasanou z kalhot. Obličej brunátný, nos se zřetelným červeným žilkováním. U ruky leží poloprázdný demižon. Ano. Je opilý jak zákon káže.

Petr však znovu zaznamenal onen bílý opar, který zahlédl už z dálky. Obtéká právě tohoto muže. Co jen to může znamenat?