Sakra. Zakleju v duchu, a div že ne i nahlas. Povedlo se mi zablokovat dveře, jak jsem chtěl. Ale Olea zároveň hodila s chasníkem o zeď. Vidím, že nejvíc vystrašená je z toho ona sama. Teď vypadáme oba jako agresivní tupci. Já sám si tak trochu i připadám. Když k nám Antonio začne pronášet své chytrácké řeči, mám chuť ho praštit. To jsme ho jako měli nechat, aby ubil svoji rodinu? Jasně, to by pak byl určitě mnohem šťastnější.

Dojdu ke stavení spolu s Oleou a Petrem. Zatím co se starají o zraněného násilníka, já s pomocí síly urovnám zeminu před vstupem a ujistím se, že kovový rám dveří stojí rovně, aby šly dveře otevřít i zavřít. Je to rutinní úkon, doufám, že se mi síla opět nevymkne z rukou. Uvnitř zahlédnu vyděšenou mladou ženu s dětmi. Rád bych se také omluvil za naši přehnanou reakci ale nedokážu se přimět k jedinému slovu. Co bych jim vůbec řekl? Promiňtě, že jsme vám rozbořili dům a přizabili manžela. Mysleli jsme to dobře. Hahaha.

Jen co jsme s prací hotovi, tak nám Petr podá výborný návrh. "Počkej chvilku, ty horká hlavo. Ty předpokládáš, že je to past, a stejně se tam chcete vypravit jen ve dvou? Ten, kdo stojí za touhle otravou je zjevně hodně mocný. Působí to i na nás. Půjdete ke zdroji, takže se možná vzájemně pobijete, než tam vůbec dojdete. Olea jediná umí rozfoukat vítr a trochu nám ulevit od toho zamoření. Jdeme s vámi."

K prameni.

Pomůžu Olee větříčku s péčí o zraněného grobiána.
Muž něco blábolí a je vidět, že je na hranici života, a jeho konce.
Že mají venkované nízkou inteligenci? Nesnáším tento mýtus!
Nakloním se k muži a položím mu pár otázek:
Otrávená voda! Chlape, v posledních dnech, byli tu nějací cizinci? Máte tady starostu?

Žena se dívá vyjeveně, jakoby jí vadilo, že zpovídám chlapa a ne ji...Matko, on za to nemůže; povězte, jak dlouho se zde dějí tyto věci?

Projdu kolem studny zpátky do směru, z nějž jsme přijeli, pohlédnu k nebi a hledám na něm slunce.
Setkám se s nechápavými pohledy ostatních.
Ano, vím, co máme dělat!
Je zde nedaleko pramen, který je příčinou. Navrhuji, aby Olea s Torikem zařídili, aby se zde nic tragického nestalo. My s Antoniem najdeme spěšně pramen a očistíme ho!

Dejte pozor, je to jistě Reigova léčka, a on už ví jak se chováme...Proto, až tady skončíme, pustíme se do nečekané protiakce. Pomocí našich kontaktů zničíme Reiga a pak teprv se dáme zpět k Hoře bouří.

Poplácám svého koně a svěřím ho s úsměvem Torikovi.
Pohlédnu povzbudivě na Oleu, pak se s Antoniem rozeběhnem směrem, který mi odkryla vize...

Jsem nešťastná z toho, jak můj útok na muže dopadl. Mělo ho to prostě zastavit.

Vztekle šlehnu pohledem po Antoniovi při jeho dalším komentáři, ale ovládnu se. Klid, holka, klid, tohle všechno může už být doléhající atmosféra tohoto místa. Ty budeš vzteklá, Antonio bude jízlivý a namistrovaný a už můžete být v sobě jako ti tady.

No jasně!! Pořád si tu myšlenku opakuji. Aby nebylo pochyb a abych na o při první příležitosti nezapomněla, řeknu to i nahlas ostatním.

"Promiň, Antonio, nechtěla jsem mu ublížit. Jen ho zastavit. Jenže každá drobná agrese se tady může zjevně dost vyostřit. Kontrolujte svou moc, víte, co umíte! Musíme spěchat, nezdržovat se tu. Petře!! Cos viděl? Tys to viděl přesně, že ano? Kudy?"

Zatímco hovořím, uleví se mi trochu, soustředím se na to, co jsem chtěla původně, rozvířit vzduch kolem muže. Přijdu k němu a pomůžu mu do stabilizované polohy, pokud si nechá pomoci. Pokud ne, jsem příliš slabá, abych se s ním přetahovala.

"Promiňte, pane, nechtěla jsem vás zranit! Jen zastavit! Vždyť jste šel ublížit někomu, koho máte rád! Nebo se pletu?" Čistím vzduch, co to jde, dost možná bude otravou prolezlý do hloubky, jídlem a vodou z té studny, ale třeba se mu uleví a na chvíli bude mít smysl k němu mluvit.

"Není to vaše chyba, my zjistíme, co se tu stalo a zbavíme vás toho. Držte se! Snažte se zůstat sami sebou a nepodléhat zlobě!"

To už muže opouštím a čekám na Petra, zda nás povede. Případně Antonio, kterého neodvratně zaujal jeho vlastní živel, tak odporně znesvěcený, a nemůže se odtrhnout od studny.

"Tak kudy?"

Je už nad slunce jasné, že s vesnickou studnou není něco v pořádku. Díky tomu, že vodu místní užívají, povětšinou vnitřně, vzorce jejich chování jsou drasticky změněny. Muž s cepem byl jasným příkladem, že se to tu začíná vymykat kontrole.

Olea reagovala rychle jako vítr. Jak také jinak, že? S chlapem to mrsklo o stěnu. Pustil cep a reflexivně si chránil rukama hlavu. To mu nejspíš zachránilo život. Takhle bude mít pár zlomených kostí včetně žeber, otřes mozku, mnoho modřin a doufejme, že žádné vnitřní krvácení. Rozhodně nebude s to jít hned tak na svou rodinu s cepem.

Rodinka, která se zřejmě vzpamatovala z prvotní hrůzy, přestala hlasitě ječet. Je slyšet jen tichý vzlykot dětí. Do domu se jen tak někdo nedostane, jelikož Toriko dokonale zahrnul dveře zeminou. Za jiných okolností velmi efektní způsob, jak někomu zabránit k vstupu někam, kam si nepřejete.

Antonio ty dva počastoval stručnou výtkou, jak už je jeho zvykem, a pak došel k nebožákovi na zemi a ujistil se o jeho životních funkcích. Nakonec nahlédl i do chalupy. Matka s minimálně třemi dětmi (těžko říct, jsou v jednom chumlu, půlka z nich pod sukní) se krčí v koutku zřejmě jediné obytné místnosti. Na stole je několik dřevěných misek a lžic, uprostřed stojí hrnec, z nějž se dosud kouří. Oběd? Nejspíš. Těžko říci, zda muži nechutnalo nebo ho vytočily příliš hlasité projevy dětí. Dojíst již zkrátka nestačili.

Petr stojí stále poblíž studny a rozhlíží se po vsi. Vidí zvláštní nafialovělé skvrny. Téměř v každém stavení jich je několik. Ano, mají poměrně jasné lidské obrysy. Jen támhle vzadu, mezi lesem a vinicí, tam je obláček bílý, možná béžový či lehce do žluta. Těžko říct na tu dálku. Taky už se to mírně rozostřuje a svět dostává zase klasické vzezření. Jen ta nenávist koncentrovaná do lepkavé hroudy čehosi... snad bahna? Tu cítí bezpečně jako takový mrazivý pocit, jen se otočí směrem ke skalním útvarům vystupujícím z borového háje malý kousek za vesnicí.

Olea s Torikem se mírně podivují tomu, jak jejich moc nenásledovala tak docela přesně zamýšlený záměr. Ztrácejí snad kontrolu? Nebo jen špatná koncentrace? Nicméně semínko nejistoty je zasazeno. Příští hod bude mít nějaký postih. Dořešíme, až ten moment nastane.

Sledoval jsem reakci Olei a Torika. Na jednu stranu jsem chápal, proč to udělali, na druhou stranu se mi jejich reakce nelíbila. Přeci jen ten muž tak úplně nebyl sám sebou. Nejspíše roky pil tu otrávenou vodu a takto se to na něm podepsalo. Aleproč by útočil na ženu s dítětem? Co ho k tomu vedlo? Udělali si snad něco v minulosti? Pohádali se kvůli něčemu? Možné to bylo. Třeba dlouholeté neshody vyeskalovaly v jeho úmysl je zabít a ukončit tak ty neshody. ,,Velmi pěkná reakce. Až na to, že ten muž už nejspíše nikdy nebude moci používat ruce a nohy. A vzhledem k tomu, že je to sedlák a pracuje na poli, pochybuji, že by vám dvěma poděkoval." Pohledem jsem znovu sklouzl k vědru s vodou. Kdo a proč se rozhodl znepříjemnit život obyvatelům této vesnice? Co by z toho dotyčný měl? Vesnice byla hodně stranou. Nepochboval jsem, že do další vecnise je to hodně daleko. Obyvatelé nejspíše žili z toho, co vypěstovali.

Obrazy, které mi země vyjevila, když jsme se společně snažili najít zdroj zdejší nákazy, mě jen utvrdily v mé hluboce kontemplativní náladě. Vše je pomíjivé. Není žádný smysl života. Člověk člověku vlkem. Pak mi v mysli jen na zlomek okamžiku vytanula zvláštní světlá, teplá myšlenka. Žij.

Ale než se vůbec prodrala do vědomí, tak mě z dlouhotrvající letargie definitivně vytrhl křik. Ostrý křik plný čirého zoufalství.

To co se tu šíří, je větší zlo, než jsem si doposud myslel. Už jsem toho v životě zažil hodně, ale aby chlap vyběhl s cepem na vlastní ženu a děti? To je trochu moc i na mě.

Instinktivně se vrhnu zpět k zemi a dlaněmi navážu kontakt s půdou. Vyšlu seismickou vlnu směrem k sedlákovi a stavení, kam míří. Neměl jsem čas se pořádně soustředit a tak můžu sílu směřovat jenom odhadem. Nejlépe, kdyby se mi podařilo zasáhnout dveře domu a tím je zablokovat, aby se nedostal dovnitř. V horším případě trefit sedláka. Ale v rozčilení jsem do toho dal víc energie, než bylo třeba, takže přímý zásah by ho nejspíš zranil.

"Chci ti jen připomenout, že vládce živlů má pomáhat lidem."
No aby ses z toho neposral, pane šlechetný, laskavost z tebe jen stříká!

No dobrá, vodní živel. Antoniova slova mě na chvíli rozčílila, ale měl pravdu. Možná právě proto, že vnitřně jsem cítila to samé co on, se mě to tak dotklo.

Nakonec jsme se ponořili do pátrací akce a já vím, že Petr ví. Jenže než stihneme vůbec někam vyrazit, řítí se chlap s cepem na... Ženu a dítě!? Tak to ne, holenku!

Tady nepotřebuju žádného milosrdného krále elfů, aby mě nutil k akci. Naprosto bez přemýšlení mávnu rukou k chlapovi, kterého to nejspíš hodí na zeď. Zastavím ruku dlaní vzhůru namířenou k němu, prsty se v obrovské rychlosti chvějí, jakoby hrály divoký čardáš na klaviaturu otočenou nohama vzhůru. Chci kolem něj udržet vzduch čistý, podobně jako sem to bezděky udělala kolem nás vládců před chvílí. Teď už vědomě a lépe.

"Zapomeň na cep a zlobu. Vzpomeň si, proč máš ty lidi uvnitř rád."

Něco tu smrdí. Olea to cítí ze všech nejintenzivněji a to je nejspíš ten důvod, který ji hnal pryč. Jenže tak lehké to není.
Mezi ní a Antoniem to vyeskaluje v prudší výměnu názorů. Vládce živlů má pomáhat. To je pádný argumnet. A také rozhoduje.

Bůhví, kde se to v elfovi vzalo. Nikdy nebyl zvlášť výřečný. Většinou nemluvil, a když už, bylo to stručné a k věci. Po tom, co se jal zkoumat tu zdejší studnu, jako by do něj vjela docela jiná nálada. Nechápe to ani on sám, dokud se spolu s ostatními nedotkne kamene a nezačne se plně soustředit na svůj živel.
Je to obtížné. Co se dotkl vody, bylo mu čím dál hůř. Byl podrážděný, roztěkaný, dostavovala se bolest hlavy a nevolnost. Poznal, že voda nese něco zlého. Otravuje. Ale není to klasický jed, který se míchá do pití, abyste někoho uspali (na chvíli nebo navždy). Voda s sebou nese zároveň prokletí. Tak silné, že mělo efekt i na něj - vládce vodního živlu!
Celé ho to nesmírně vyčerpává. Jeden efekt to ale má. To AHA přišlo při vzpomínce na Quída, který se po dopití své čutory rázem změnil v hádavého hulváta. Musel si předtím, než odjeli s nepořízenou, načepovat vodu právě zde.

Olea dokázala "rozvířit vzduch" kolem vás a utvořit tak jakýsi umělý prostor, kde jste se mohli lépe koncentrovat. Nejen ona si všimla, že už jen tohle dost pomohlo, aby na všem přestala ležet ta ponurá atmosféra. Sama obratně proudy energií vás všech usměrňuje a proplétá. Dává tak možnost, aby ostatní mohli efektivně sledovat, co jim jejich živelní poslové mohou říci. Také cítí, že žádné bezprostřední nebezpečí nehrozí a dodává vám klid.

Toriko padl záhy na kolena, své ruce vnořil do udusané hlíny, po které kráčely generace domorodců pro vodu a zpět. Vidí se míhat lidi, jejich obličeje stárnou. Sem tam se obraz zastaví a on vidí tu družně se bavící stařeny, jindy hocha a dívku, kráčející bok po boku, o chvilce později kolem těch samých běhají dvě děvčátka. Postav je mnoho, vše se zrychluje. Náhle cítí, že je tu současnost. Lidé se sem trousí osamoceně, nedůvěřivě se rozhlíží. Navzájem se vyhýbají, i pohledem. Když se pak přece střetnou, oči se jim zúží v štěrbiny plné nenávisti.

Petr je mimo. Jak se dotkl kamene na své hrudi, vystřelilo to jeho vědomí kamsi vzhůru. Je ve sféře obrazů a cítí, že kdyby chtěl, mohl by dostat téměř jakoukoli odpověď na cokoli, co ho zajímá. Jenže právě teď chce znát zdroj oné "otrávené vody". Ta hluboká zloba vsáknutá v jejích molekulách má totiž plamennou podstatu. Žhne a spaluje. Rozněcuje temperament na bod varu, rozdmýchává nesváry, pohlcuje příčetnost a stravuje duši.
Má po chvíli jasno. Viděl před sebou jasně pramínek ve skalách. Ví, že je to nedaleko. Než všechno zahalila nikoli mlha, horká pára!

Olee ještě vlají vlasy, ač vzduch stojí. Antonio si pomalu otírá čelo zbrocené studeným potem. Toriko se zvedá na nohy. A Petr? Tomu zmizely ohnivé duhovky a ulpívá na vás ostatních jasným pohledem. On ví.

Nežli jste ovšem stačili udělat pár kroků, vybíhá z blízké dřevěné stodoly muž s cepem v rukou. Se strašným řevem se řítí ke dveřím stavení, ke kterému nejspíš stodola patří. Oknem se ven vydral zděšený ženský výkřik a dětský pláč.

Zadíval jsem se na ni a zamračil jsem se. ,,Nikdo tě neprosil o to, aby jsi zastavovala Oleo. Pokud se ti tady v této vesnici nelíbí, klidně můžeš pokračovat dál. Chci ti jen připomenout, že vládce živlů má pomáhat lidem. Takže jestli se ti to, co děláme nelíbí, můžeš se sebrat a pokračovat v cestě. Protože evidentně plýtváme tvým vzácným časem. A tobě ani za mák nezáleží na obyvatelích této vesnice.'' Odsekl jsem jí a zadíval jsem se znovu na vědro s vodou. Položil jsem ruku na svůj sdílet a soustředil jsem se. Hledal jsem ve vodě jakékoliv známky otravy, jedu, nějaké látky, prostě čehokoliv. Něco tady muselo být. Věděl jsem to. Muselo to být někde blízko.

"Jasněže tu něco smrdí!" vztekle křiknu na Petra. "A nejsou to jen čerstvé kozí bobky támhle za plotem. Těžký pach potu a něčeho zkaženého. Jako by někdo sežral vědro šlapaného zelí, pak měl dlouho zácpu a teď to všechno vyprděl... Jen je to všude okolo a leží to tu jak deka! Vypadneme odsud, jasný?!"

Dělá se mi zle a nechci tu být ani vteřinu. Jenže mí parťáci se prostě musejí zastavit u každého psího hovna, flusance, mrtvoly, bahnivé louže nebo aktivního sopečného kráteru. U čehokoliv, co smrdí průšvihem.
Ještě jednou se ohlédnu a je mi jasné, že nevypadneme.

"No dobrá, dobrá. Velicí zachránci Holubiček! Slavní hrdinové, kteří svou cestu k hoře Bouří olemovali zázračnými a velkolepými činy, jen tam jaksi zapomněli dojít a bez nového Vládce nastal chaos který pohltil vše. I naše hrdiny."

Vztekle švihnu s otěžemi, až kůň neklidně popoběhne. "Klid, no tak, klid." uklidňuju nás oba.
"Tak dobře, jdeme společně pátrat po zdroji toho sajrajtu tady, ať víme, kde hledat. Soustřeďte se, chyťte se za amulet. Teď. Připraveni?"

Naposled se rychle rozhlédnu, jestli nám nehrozí jiné bezprostřední nebezpečí než ten puch, letmo sáhnu na šíp u pasu, zda není neklidný a potom sevřu levou rukou kámen na svém krku a zavřu oči. Představím si jej za zavřenými víčky, jak průsvitní a v nekonečném prostoru uvnitř se setkávájí čtyři živly. Plamínek, kamínek, kapka a vzduch - Už aby zmizel tadyten puch..
Ve chvíli, kdy se sjednotí, vytvoří se jakési éterické universum, které exploduje a šíří se do všech stran. Jeho cíl je najít a ukázat na příčinu toho, co se tu děje, odhalit cestu k tomu, slabiny toho. Tudy směřuje má mysl, zvědavá, co ostatní, zda se napojíme a uvidíme. Přeci jen, ani vzduch se nedokáže dostat všude.