Opat tleskne, a kulička začne intenzivně pálit, až ji instinktivně pustím. Ihned začne lítat po místnosti jako splašená. Na chvíli se mi ztratí z očí. Všímám si, že ostatní potkal stejný osud.

Když se moje ohnivka zase objeví, vrhám se ji chytit. Dva skoky. Chňapnu. Proklouzne mi mezi prsty.

Ohlédnu se po našich průvodcích. Ti se nepřekvapivě pouze uchychtávají pod vousy. Co má být tohle za výcvik? Nejsme tady přece pro zábavu!

Ale zdá se, že se od nás očekává, že svou kuličku opět chytíme. Asi nám to má nějak pomoct, alespoň symbolicky, ochočit si vybraný živel. A tak se vydávám na lov.

Překvapivě při té zběsilé honičce ani nedojdu k žádnému úrazu. Jen jednou vrazím do rohu stolu.

Po chvilce marného máchání rukama prolétne těsně okolo mě jedna hliněnka. Tu chytím bez jakéhokoli problému. Skoro jako by mi sama skočila do ruky. "Oleo. Chytej!" Hodím ji dívce.

Po chvilce ohnivku chytím, ale sevřu ji příliš tvrdě, až se popálím. Znovu mi vyklouzne, ale už tomu začínám přicházet na kloub. Pohybuje se rychle a divoce, ale její trajektorii lze trochu předvídat. Netrvá dlouho, a nakonec se mi podaří kuličku polapit. Vítězoslavně, a trochu zadýchaně, pozoruji, jak jsou na tom ostatní.

-----

Až budeme mít po tréninku, chystám se s místními pobavit o tom, jak funguje to jejich horkovodní potrubí. Místní způsob pěstování rostlin mě vážně fascinuje. Chtěl bych se o tom dozvědět víc, a klidně i pomáhat s držbou té mechaniky, pokud bude potřeba.

Dva z vás lapili hliněnku, dva ohnivku. Opat lehce přikývl a pak nádoby přiklopil jednoduchými pokličkami. Pak se k vám s mírným úsměvem otočil.

„Váš výcvik tímto začíná. První tři dny je vaším úkolem kuličku dostat pod kontrolu. Já i ostatní jsme vám případně k dispozici.“

Pak tleskl. V tom okamžiku vám kuličky vyskočily z rukou a ihned se začaly kutálet po svatyni jako živé. Překvapeně na ně civíte a automaticky se je snažíte chytit nebo aspoň jen neztratit z očí. Nejednoho z vás napadlo, že by bývalo bylo jednodušší vybrat si jiný živel. Aspoň byste si svou kuličku mezi ostatními poznali.

Mniši se vašemu počínání tiše chichotají. Uvědomujete si, že vypadáte, jako kdybyste na dvorku honili slepice. Postupně je ale přeci jen pochytáte. Zda jste si prohodili ohnivou za ohnivou nebo zemní za zemní, je zřejmě docela nepodstatné. Máte vybraný živel. Počítejte však s tím, že při první příležitosti vám bude kulička chtít zase utéct.

Když už jsme zmínili slepice a dvorek, dozvídáte se záhy, že vás čekají určité denní povinnosti, abyste se také podíleli na chodu zdejšího kláštera. Můžete si zvolit, čím můžete být užiteční.

Ráno se probudím pln energie, jako už dlouho ne. V nezvyklém bezpečí vlastního pokoje se ustrojím a vypravím se podle dohody do obřadního sálu.

Na místě setkání poněkud v rozpacích zjišťuji, že jsem přišel jako jeden z posledních. Musel jsem vyspávat pěkně dlouho.

Teď je ovšem čas volby. Pevně rozhodnut přistoupím k nádobě, nad níž se vznáší několik planoucích koulí. Sálá z nich teplo. Jednu uchopím opatrně do ruky. Pálí. Koncentruji se na sféru ohně na své dlani. Naučit se ovládnout tu divokou, nezkrotnou sílu. Nebude to lehké. To rozhodně ne. Ale někde se začít musí.

Hlavní svatyně. Po řadě fantastických vychytávek v kláštěře nakonec skoro nezajímavá. Ta kuchyně! Ta je dokonalá. Jediná geniální myšlenka - rozvést horkou vodu po klášteře a na mnoho způsobů ji využít - dělá z místa, kde se to zdá být skoro nemožné, nádherný a útulný palác.

Probudila jsem se velice brzy a jak jsem si slíbila, hned jsem si dopřála horkou lázeň. Jako zřejmě jediná žena široko daleko jsem si připadala dost rozpačitě a snažila se co možná vyhnout jakémukoliv setkání. Těch pár mnichů, co mělo už tak brzy ráno cestu kolem ovšem zachovalo dekorum. Tvářili se, jako by si mě nevšimli a nechali mi dostatek soukromí.
Znovu mi to připomělo Eliz. Vzpomínat a snažit se chápat. Také mi stále nikdo smysluplně nevysvětlil tu ženu u hostince. Šíp výjimečně nemám u boku. Je uložený s ostatními věcmi v pokoji. Vůně jejího parfému se ale ihned znovu vynoří ze vzpomínek. Záhady. Možná je nikdy nevyřeším.

Vykoupaná, v čistých šatech, bez zavazadel. Cítím se krásně čistá a lehká.

Nějaký čas po východu slunce mne jeden z mnichů najde na střeše. Tiše si sedne kousek vedle a sklouzne zrakem k výhledu, který v zadumání už nějakou dobu pozoruji. Vysoké vrcholky pomalu mizející v mracích, mrazivá nálada toho okamžiku, kdy mě prostoupil svět, Erova mysl. Ta chvíle v aréně pro mě byla důkazem, že jdu po správné cestě. Že jsem důležitým článkem této výpravy.

Kývnu s úsměvem na mnicha a beze slova se spolu vydáme do hlavní svatyně. Vcházím poslední. Toriko i Antonio vypadají velice slavnostně a vážně. Snad jen Petr mi přijde roztěkaný a neklidný. Roztěkaný a neklidný. To je přeci vždy! I přesto se dnes jeho pohled zdá trochu jiný. Nevšímám si toho příliš, protože mě ihned vtáhne atmosféra očekávání a napětí. Dokáží nás zde opravdu naučit pracovat s dalším živlem? Je to opravdu možné? Jak by nebylo! Měli jsme se o to sami pokusit už cestou.

Vrcholná moc je v jedinečnosti a nespoutanosti. Vrcholná moc je rozklíčování a poznání svého talentu a oddanost jeho cestě.

Táta vždy šel cestou jediného živlu, která skutečně generovala nejmocnější vládce naší doby. Jenže, promiň, tati, Noah Luktop, ten mrňavý, věčně nemocný adept na vládce Země, kterého jsem poznala v pěti letech, když jsem netušila, že mám nějakého tátu, jediný, kdo se mi nevysmíval a upřímně se mi na zemské akademii snažil pomáhat, se jednou profesora zeptal: "A neměl by opravdový vládce živlů ovládat všechny živly? A není vrchol kontroly zkrotit protilehlý živel?" Profesor ho setřel rádoybyvtipným komentářem, ale ve mě ty dvě otázky dodnes rezonují.

Uctivě se ukloním hlavou do všech stran na přítomné. Sukně i důmyslné závoje mi radostně povlávají. Tak teď to přijde. Zamířím k jedné z nádob a ve stejnou chvíli jako Antonio si nechám posadit do dlaně kuličku. Hliněnou. Zemi.

Trvá to déle než obvykle, přesto si uvědomím, že mluvím já sám a nikdo mě nepřerušuje. Mniši i mí druhové naslouchají vyprávění o dění v aréně, které se zdá být nesmírně vzdálené. Co se tam stalo je stále záhadou. Podobně jako následné události, past i přepadení v hostinci.

Raději s tím nakonec přestanu a nacpu si do úst něco z toho skvěle vypadající a vonícího jídla. Je vážně dobré. Nejsem vybíravý, ale za tohle by se nemusela stydět hodovní tabule na dvoře mého otce.

Uznale pokývám hlavou, nehodlám se však přejíst. Jsem také zvědavý, ačkoli to na sobě nenechám znát. Konečně jsou všichni dosyta najezení a čeká nás prohlídka.

Horké vřídlo. Geniální. Přestože vodě rozumím jako málokdo, tenhle systém mě ohromil. Neřekl bych, co je možné s takovým potenciálem udělat. A to jsme jistě neviděli úplně vše.

Když se s ostatními rozloučím, rozhodnu se před spánkem podstoupit koupel. Ne obyčejnou lázeň, nýbrž rituální očistu. Velmi dlouho jsem k tomu neměl příležitost. Nyní se to navýsost hodí. Smyji ze sebe nánosy špíny, potu, ale i trýzně z vyčerpávající pouti. Pak se nechám vodou prostoupit, až není téměř jasné, kde je hranice mne sama. Vibrace vody se tu snoubí s ostatními živly a já vím, co se mi snaží říci.

Po nezvykle tvrdém spánku se ustrojím, učešu své dlouhé černé vlasy a spletu je do copu, jako to dělávali matka i otec, když očekávali významné hosty. Jsem ve svatyni jako jeden z prvních. Usadím se stranou a čekám, přičemž sleduji, jak opat procitá z ranní meditace a obřadně rozestavuje do prostoru několik nádob.

Konečně jsou tu i ostatní, v doprovodu několika mnichů. Ti se také usadí u zdi, zatímco opat nám kyne, abychom přišli blíž.
Pak z oněch nádob začnou stoupat v různých intervalech malé kuličky. Jsou barevné. Střídají se. Ale je jasné, co představují.

Když z jedné vystoupá hliněnka, hmátnu po ní a sevřu ji pevně v dlani. Volím ZEMI.

I já se nakonec uvolím zapojit do konverzace u večeře. Vzhledem k okolnostem považuji za přinejmenším slušnost oplatit mnichům jejich pohostinství zprávami, o které se tolik zajímají.

"Dění v aréně, a hlavně okolo arény, bylo zvláštní. Do teď mi vrtá hlavou, co všechno za pletichy se tam vlastně odehrávalo. Nebyla to taková legrace. Lidi tam umírali. A myslím že leckdy zbytečně."

Pak se zase na chvíli odmlčím. Elizabethinu zradu, a činy, které mě to přimělo udělat, pořád ještě nemám zpracované. Nějakou dobu se nípu v horkých bramborech, než se řeč přesune k praktičtějším věcem a tomu, co nás teď čeká.

Sláva! Konečně to začíná vypadat, že jsme sem nepřišli jen popít a probrat drby. Budeme se učit rozvíjet další živel. Něco, čemu jsem se měl průběžně věnovat sám, ale cesta byla dost náročná, takže jsem to hodně zanedbával. A teď na to konečně bude prostor, a dost možná zde budu mít i patřičné vedení a oporu. Jsem celkem zvědav, jaké živly budou zajímat mé společníky. Ale mé rozhodnutí v této věci je jednoznačné. Budu pokračovat v cestě, na kterou jsem už vykročil. Zkrotím ten nezkrotný živel, pro nějž mám nadání po svém otci. Oheň!

Celý natěšený na dění nadcházejících dnů úplně zapomenu na trapné strasti našeho příchodu sem. Vychutnám si horkou koupel, jaké se mi nedostalo už ani nepamatuji jak dlouho, a v okamžiku, kdy se položím na pohodlnou postel, ihned spokojeně usínám.

Co se za týdny nepovedlo mně, dokázali mniši během krátké chvíle. Rozpovídat Antonia. A tak můžu na chvíli zklapnout a nerušeně naslouchat. Jen občas něco doplním.
"Liz určitě nebyla tak zlá, jak by to mohlo vypadat, upřímně by mě zajímala její motivace na tom podrazu."

Horké jídlo. Nádhera. Neřeším, že si občas i ukápnu na šaty. Budou vlát i špinavé. A třeba je bude možné vyprat jinak než ve sněhu (ohó, to teda půjde, zjistím nedlouho poté). Klouže do žaludku a teplo toho druhu se libě rozlévá do celého těla. Pohlédnu krátce na Petra. Má v sobě pořád takové teplo? To bych nesnesla. Vedro, touha ležet ve stínu a nic nedělat střídaná výbuchy horečné aktivity.
Škoda, že jsou kumpáni tak málomluvní. už tolikrát jsem z nich po cestě zkoušela něco vydobýt. Ale jakoby mlčeli starostmi. Jako by mlčeli za nějakou maskou.
Krom Torika. Nebo si to u něj namlouvám, protože to ladí s jeho živlem?

Mniši nakonec rozpovídají i mě. Zajímají je lidé. Co dělají, jací jsou. A to mě také, máme si tedy co povědět. Povídám jim o mámě i naší dobré sousedce, jak ráda s ní popíjím víno, když nic nemusím. Jak moc bych jí přála dítě, které by jí neprokouzlo mezi prsty v době dospívání. Jak bych chtěla jednoho dne zase přijít domů a smát se s ní. Jak bych jí přála rozloučit se s tátou, než zemřel.
Mohla jsem jí to jen vyprávět. Z ničeho nic se přistihnu, že vůbec nevnímám hovor a z očí mi stékají slzy. Únava, úleva, teplo a plný žaludek dělají své. Rychle slzy otřu a věcně se přidám zpět k ostatním.

Netrvá to již dlouho a mohu se zachumlat do teplých přikrývek a spáááát. Ani jsem se nevykoupala, jak jsem unavená, byť to kouzelné místo s horkou podzemní řekou dokonale lákalo.

Na otázku jaký živel bych chtěla rozvíjet, znám odpověď už dávno. Přemýšlela jsem o tom mnohokrát a během cesty do kláštera jsem se ve svém názoru jen utvrdila.

Jídlo je… skvostné!

Těžko říct, zda je to tím, že jste pořádné jídlo z opravdické kuchyně měli naposled v Holubičkách. Zpočátku si šlo po cestě umíchat v kotlíku, co tlumok dal. Ale pak v horách jste byli rádi za sušené zásoby a přežvýkali lecos. Tohle lze srovnávat s jakýmkoli skvělým pohostinstvím v hlavním městě! Téplé, výtečně ochucené, neuvěřitelně pestré, s různými druhy příloh, od vařených hlíz, přes rýži, včetně chlaba, ze kterého se také ještě kouří. Krom polévky tabuli doplňuje několik mís s rozličnými omáčkami a pekáč s voňavým masem.

Pustili jste se do toho s chutí a mniši, kteří sami jedí jen poskrovnu, vás pozorují, spokojeně se usmívají a ve chvílích, kdy se mezi žvýkáním máte prostor nadechnout, se vyptávají i odpovídají na vaše dotazy.

"Sedmdesát pět úkolů? To musela být opravdu strastiplná cesta. Povídete nám o hlavním městě a oné aréně!"

"Ano, o aréně! A mají tam také sníh?" Pokusil se o další vtip jeden z dalších mnichů, než ho ostatní s úšklebkem odmávli. Jsou lační po vypravování toho, jak jste se do kláštera dostali a co jste cestou zažili.

Když jim Antonio líčil masakr v zájezdním hostinci a Elizabetinu zradu, měli doširoka otevřené oči. Jeden z nich i ústa a slintal. Je vidět, že o takové zkazky je zde nouze.

"Myslím, že ten Reigo se sem za vámi nedostane a můžete ho prozatím pustit z hlavy. No, zítra nám řeknete víc o té víle z Holubiček. To znělo úplně jako pohádka. Takže po večeři. Na dobrou noc, ano?"

I O Bleskovi jste ještě nedopovídali. Mniši se stále vraceli k detailům okolo města, komplotu v aréně a přepadení Na půl cesty. Paradoxně se příliš nezajímali o to, jak jste využívali svůj živel. Na to jen kývali hlavou. Ale na popisy budov, lidí a především jejich chování se tetelili a viseli vám na rtech.

"Jak to tady chodí vám vysvětlíme až zítra během dne. Po večeři většinou jdeme spát, jelikož se vstává brzy. Je třeba obstarat zvířata. Každý pochopitelně může ještě trénovat nebo meditovat dle libosti, protože na procházky je už tma. Štíty hor sem pouští slunce na kratší dobu než je běžné v pláních. Něco vám ale ukážeme ještě dnes."

Pomohli jste odklidit nádobí do obrovské kuchyně, která se nalézá za jedněmi z dveří. Pak pokračujete dlouhými chodbami, které se mírně svažují. Došli jste až do jeskynní prostory, ve které je pro horkou páru jen těžko vidět. Začíná vám svítat, proč klášter stojí právě tady. Pomocí vřídel a důmyslné soustavy potrubí se zde, vysoko v horách, dá nejen zahřát bez nutnosti stále rozdělávat oheň, vařit přímo na páře, dát si koupel, prát a umývat nádobí. Kyprá hlína na jednom ze skleněnou kopulí zakrytém nádvoří dává vyrůst nespočtu druhů hospodářských plodin, koření i léčivých bylinek.

Chovají zde několik ovcí a početné stádo horských koz, z nichž se většina ještě teď toulá po skalnatém okolí. Okusují houževnatou trávu a lišejníky, které vyhrabávají zpod sněhové pokrývky. Po lavině není ani vidu ani slechu.

Poznávací vyhlídková trasa končí ve vašich ložnicích. Jsou pro vás přichystané pohodlné vlněné hábity s několika odnímatelnými vrstvami. Krom úkolu si odpočinout, vybalit a vykoupat se, vás čeká důležité rozhodnutí.
Jaký živel hodláte rozvíjet, krom toho, jenž je již nyní dominantní?

Nazítří ráno budete očekáváni v hlavní svatyni, kam jste teď večer jen nakoukli. V dýmu z kadidel se tam rýsuje obrys sedícího muže. Opat nyní rozjímá. Přijme vás tedy až druhého dne.

Mniši

S mnichy jsem se v minulosti setkával jen při svých neúspěšných pokusech o převýchovu a tento podmíněný reflex se mi daří jen těžko překonat. Pomůže mi však jejich smysl pro humor...

Nějakej fet? Fistech, Párno, Koks? Nebo bobule prozření? Nebo se nastřelit prastarým učením Svatýho Nepíchala?
Asi se vyjadřuju dost neuctivě, ale chechtám se přitom a koulím očima. A můj smích je jako vždy neodolatelně nakažlivý. Ne, teď vážně, od tý doby, co kandiduju na Vládce vesmíru, nefetuju!!! Vyprsknu smíchy a plácám se do kolen.

Hrozně rád bych opravdu zvážněl, ale nedaří se mi to...

Kdo tady bude chtít zůstat? "No, já..." Mnichové propuknou v smích. Takhle jsem si to tady vážně nepředstavoval.

Rozhodně, když už jsme to doklepali až sem, vracet zpátky se mi opravdu nechce. Navíc, pokud by nás chtěli zlikvidovat, udělají to, ať už se teď rozhodnu jakkoli. Ale vážně to nevypadá, že by něco takového měli v plánu. A hlavně - zdá se, že Olea jim věří. A jestli se tady někdo vyzná v lidech, tak ona. Vypadá to tedy, že tak či onak nemám na výběr. S důstojným, epochálním přivítáním, jaké jsem si představoval, se budu muset rozloučit. Přistoupím na tuhle bláznivou hru.

"Omluvte mé nepřiměřené chování. Musím být stále ve střehu. Náš úspěch na tom závisí." Pokusím se trochu uvolnit.

"Děkujeme za vaše pohostinství." Pomalu, obezřetně se nakonec také usadím ke stolu. Daleko, do rohu, tak abych co nejlépe viděl na všechny přítomné. Nakonec jeden z našich hostitelů přecijen řekne něco, co mne natolik zaujme, že přestanu křečovitě těkat očima z jednoho na druhého a zapojím se do hovoru.

"Tohle si pěstujete sami?? Prosím vás, jak se vám povedlo na tomhle zmrzlém horském štítu něco vypěstovat?"