Nerovnováha živlů

Nejsem jediný, kdo svým citem pro svou sféru odhalil problém.
Zvídavě nakukuji s Antoniem do studně. Tuším, co chce elf podniknout, zjistit zda je voda otrávená. Už ve chvíli, kdy jsme se tu ocitli je mi jasné, že tu něco smrdí.

Žena očividně trpěla zvýšenou tělesnou teplotou, to jsem poznal hned, aniž bych se musel více soustředit. Její agresivita prozradí, že případná nákaza může být kombinovaná. Otrávená voda? Otrávený vzduch? Otrávená země? Jen oheň se snad otrávit nedá. Ale co kdyby?

Pobídnu ostatní, aby sesedli z koní.
Oleo, necítíš něco ve vzduchu? Zeptám se znepokojeně.
Mohl by nás chtít někdo obelstít a nalákat útokem na nevinné občany? Ani bych se nedivil. Jak jinak na nás?

Podívám se jestli v okolí není nějaké vyhaslé ohniště, z jehož pozůstatků bych mohl něco vyčíst.
Jakže se to tu jmenuje? Pojdme se optat lidí, zda tu nebyli podezřelí cizinci. Řeknu k ostatním.
Zkusme se naladit společně na naše živly, dohromady třeba něco odhalíme.

Před očima jsem měl všechny ty vzpomínky. Znovu jsem viděl tu krutost a bezpráví, které Reigo napáchal. Stiskl jsem rty k sobě a narovnal jsem se v sedle. Musím mu v tom zabránit, nesmí v tom pokračovat. Musím ho zastavit a postarat se o svůj lid.Dotkl jsemse medailonku, který jsemměl pod oblečením. ,Neboj se tati, zvládnu to.Porazím Reiga a nastoupím na trůn. Budu vládnoutmoudře a spravedlivě. Jak jsi mě to učil. Budu spravedlivý král.´ Když jsme vjeli do vesnice, rozhlédl jsemse kolem sebe. Přepadl mě divný pocit. Něco tady bylo v nepořádku. Divný pocit ještě zesílil, když jsme projížděli kolem studny. Seskočil jsem z koně a zamířil jsem ke studni. Ta voda určitě nebyla v pořádku, něco s ní bylo. Ale co? Selku jsem raději obešel a přistoupil až ke studni. Nahl jsem se nad okraj a zadíval jsem se dolů na vodu. Byla tmavá. Nedalo se přičítat tomu, že by na nebi byly mraky, ne, tím to nebylo. S tou vodou samotnou nebylo něco v pořádku. Spustil jsem vědro na provaze dolu, naplnil ho a vytáhl ho nahoru. Z vody šel zvláštní pach. Jakoby ji někdo otrávil. Ale netušil jsem, proč by někdo něco takového dělal. K čemu by to někomu bylo? Vždyť tato vesnice byla trochu stranou od ostatních.

Ne snad dokonale osvěžená, ale aspoň trochu odpočatá se vyhrabu z dek, požádám pány o soukromí, když si odskočím k potůčku a pak už se loučíme s veselými kumpány, kteří v našich stopách cestují zpět k městu, zatímco my v jejich míříme k Holubičkám.

"Nelhali," oznámím stručně v reakci na to, jak zde místní rádi vidí cizince. Naštěstí nemáme potřebu se zde zdržovat. Tedy aspoň doufám, že někoho z těch tří nenapadne pokoušet se zjišťovat, co se tu stalo.

Pobídnu koně pryč odtud, abych co nejdříve dopřála úlevu sobě i místním. Ohlédnu se, aby snad nemohlo být pochyb, že pojedeme dál a líbezně se usměju. Pak se rozesměju, když mě něco napadne:

"Tak jedeme, hoši, to je jen plivanec. Cestou budeme soutěžit o nejbláznivější nápad, co by s tím flusancem kdo provedl. Jako první kolo v aréně!"

Nečekám na reakce a jedu dál. Přeci jen mě ale tíha zdejší atmosféry dostihne a jen tak pro jistotu neztrácím pozornost. Co kdyby někdo někdo číhal. Co kdyby třeba jen nějakému venkovanovi ruply nervy.

Ráno vás probudil ptačí zpěv. V důsledku vyprázdněných měchů s vínem se zdá být nepříjemně hlasitý, až otravný. Ptactva je v lese příliš. A všichni se rozhodli cvrlikat jeden přes druhého ve stejnou chvíli.

Quído se posadil, prohrábl si rozčepýřenou kštici, v níž má několik suchých listů a zhluboka hltavě vyprazdňuje svoji tykvici na vodu. Pak se zvedne a jde ji opět doplnit k potůčku. Zívá. Cestou nakopne dosud spícího Dona.

"Už se probuď, dědku! Nemysli si, že zase budu sedlat koně sám."
Pod dekou někdo zabručel a téměř se nepohnul. Zřejmě dost přebral.

Antoniovi zvuky lesa nevadí, ale je poměrně znaven, jelikož noc v podstatě probděl. Jestli nevěří cizincům vesničané v Holubičkách, to je otázka. Jisté je, že cizincům a tedy i dvojici herců nevěří sám elf. I když bylo jasné, že všichni tvrdě spí, nedokázal ani klimbnout. Jindy konejšivé zurčení potoka ho nyní vůbec neuklidňovalo. Naopak. Zmínka o Reigovi v něm zpěnila krev a on se nechal unášet vzpomínkami. Před očima se mu promítaly obrazy z minulosti, ve kterých se střídala krutost a bezpráví s tváří onoho intrikánského šlechtice.

Záhy jste se rozloučili se spolunocležníky, jelikož se herci pohádali o to, kdo ukradl vajíčka, které si hodlali udělat k snídani. Quído jen vztekle mávl, načež nasedl na koně a odcválal. Don si povzdechl, pobalil zbytek věcí, potřásl Petrovi rukou, Olee a zbytku se noblesně uklonil a vyrazil svého společníka dohonit.

Ještě před polednem vyjíždíte z lesa. Nabízí se vám pohled na širá pole zralých obilných klasů, kukuřice a dalších plodin. Cesta vede k desítkám stavení rozesetým vzájemně nedaleko od sebe. Na návsi jste potkali jakousi selku, která nabrala dvě vědra ze studny, zavěsila je na nosítko, nadhodila na rameno a kvačně odchází. Pohled, který vám věnovala, byl zlobný, téměř nenávistný. Vše završila odplivnutím si na zem směrem k vašim nohám.

Nehodlám řešit už nic. Ještě chvíli povídáme s komedianty a já jim povím o sousedce, jejiž bratr je v jednom ze dvou hlavních divadel ve městě správcem a vrátným. No je to známost u divadla - nebo není? Každopádně jim dokáže zajistit vstup na parket.

Unavená, ale celkem spokojená ulehnu konečně k spánku. Cítím se bezpečně, ale klidné spaní to není. Budí mě ošklivé sny.
Eliz v mnoha podobách, nejčastěji nahá, kterak vstupuje ke mě do lázně a voda se barví do ruda. Nevím, po kolikátém probuzení už, pocitově musí být skoro ráno, když mě konečně spánek sevře pevně v objetí.

Tiše jsem obcházel kolem našeho tábora. Chtěl jsem mít jistotu že tady kromě nás opravdu nikdo není. Přemýšlel jsem, jestli Reigo za námi poslal nějaké další muže. Nebo jestli se doslechl, co se stalo ten předchozím. Tiše jsem došel k hercům. ,,Nikdo důležitý. Jen jeden člověk, který jde po mě. Kdysi mi slíbil pomstu a snaží se to splnit.'' Pokrčil jsem rameny a zadíval jsem se do tmy. ,,Zdá se, že jsme tady opravdu sami.'' Zadíval jsem se na dva herce. Bylo opravdu zvláštní, jak se tady objevily. Ale třeba je v té vesnici opravdu odmítli a byla to jen náhoda. Těžko říci. Neznal jsem lidi v té vesnici. Možná nedůvěřovali cizincům.

Při Petrově vyprávění všichni bedlivě naslouchají. Herci se při zmínce o drogách zatvářili vědoucně, ale především vážně přikyvují a soustrastně krčí čela, když vyslechnou, co vše si ohňovládce prošel za životní peripetie.

"Tak vy jste tedy vládci živlů? Takových moc není. A vás navíc vybrali jako nějaké zástupce za celý Kratt? Máte tedy důležitý úkol. Je nám ctí, že jsme se s vámi mohli setkat. Bylo-li by v našich silách vám nějak pomoci, rádi bychom tak učinili. Jenomže... Viděli jste sami. Jsme pouhopouzí herci, nic víc. Nic míň!

Jen to vám můžeme slíbit: Pokud se po vás bude někdo cestou do hlavního města ptát, budeme držet jazyk za zuby. Než aby to pomohlo těm, co po vás jdou... Kdo že to po vás vlastně jde?"

Antonio už nejméně desetkrát obešel vaše tábořiště v okruzích s různým poloměrem. Nezaregistroval žádné známky přítomnosti jiných nežli lesních tvorů. Zásoby zatím máte a tak se ani neobtěžoval po něčem střílet. Les je velmi přívětivě klidný. Zrovna když se blíží znovu ke kempu, zaslechne poslední Donovy věty.

No, abych řekl pravdu, jednodušší by bylo vyprávět za co jsem neseděl... Pronesu k Olee s uvolněným smíchem.
Pak se ale pod tíhou vzpomínek zachmuřím a vážným tónem pokračuji:
Ve většině případů v tom byly drogy. Mimochodem s nima jsem začal právě mezi herci... Podívám se na Dona s Quídem.
Měl jsem dost divoké mládí, poprvé mě zabásli, když jsem sjetej při přepadovce znetvořil obličej jednomu kupci. Ohnivou střelou. S bílým práškem jsem pak začal i obchodovat a tak se dostal k mnoha kontaktům. Přimotal jsem se do všeho, co se kde semlelo, Rvačky, čórky, el paso, žhářství...Získal jsem brzy dost slušnej vliv v podsvětí. Ženský, mejdany, a levota za levotou.
Strávil jsem víc času za mřížema než na svobodě. Ale teď po tom pekle v hostinci a okolí, jsem se zařekl, že už si nedám...

Olíznu si nervózně rty. Je jasné, že narkoman zažívá největší bažení, když sám o drogách vypráví. Napadne mě i zkusit se chlapíků zeptat jestli něco nemaj.
Ale rázně zatřepu hlavou.
Neměl jsem v životě žádnej cíl a všechno mi bylo volný.
Teď je to ale jinak. Mám svůj úkol a mám vás...
Podívám se na ostatní vládce.
Odmlčím se a dožahnu poslední hlt vína.

"Ano, chci vám říkat tatínku!"
"Ta by vašeho syna neměla ráda, asi by ho i byla bila!"
"Ach, miláčku! Utečeme spolu!"
"No dovolte! Jistěže umím vyšívat.."

Tak a podobně občas přizvukuji v tom milém představení, které konečně nechá mysl odpočinout od tíhy posledních událostí. Je mi jasné, co si o tom myslí Toriko a Antonio, ale věřím své intuici a hodlám si tu chvíli zábavy užít.
Se smíchem se usadíme k ohni a já se zájmem přiložím pod Quídovu otázku na Petrovu minulost.

"Tak, to, mě, Petře, taky zajímá! Kde a za co jsi byl, zatraceně, ve vězení?

Stejně tak jako pěknou dívku (oběma v první chvíli, kdy se Olea objevila poněkud spadla brada) poznají rozhodně ihned vděčné publikum. Nyní minimálně v podobě Oley a Petra. Toriko přihlíží s kamenným obličejem, za kterým se ale jistá zvědavost skrývá. Antonio to pozoruje z úkrytu.

Nelze se nedívat, protože oba herci se po sobě podívali, pak vyskočili jako jeden muž a každý zaujal pózu z jedné strany vzniknuvší scény. Don si otočil plášť, zatímco Quído si ten svůj trošku podkasal a přehodil cíp přes levé předloktí. Barva jejich hlasu se změnila, stejně tak výrazy tváře i mluva. Jednalo se o scénu, kdy bohatý a vlivný otec vymlouvá svému nepříliš poslušnému synovi jeho volbu k ženitbě. Jeden i druhý se roztančili přirozeně kolem Oley, sem tam ji v roli chytí jemně za paži, tu před ní její milenec pokleká, pak ji zas druhý zahání a mladý brání tělem. Až by se v určitých chvilkách chtělo do té hádky přidat, jak je to uvěřitelné a přesvědčivé.

Naprosto vás vtáhli do děje! Kdyby se teď někdo tiše vyplížil ze stínů, ani elfovo cvičené ucho by nejspíš nezareagovalo včas. Nic takového se však nestalo a oba komedianti v jistou chvíli vyprskli v smích, když jeden evidentně zkomolil repliku. Don pak mávl rukou a s úsměvem na rtech políbil Olee ruku, načež se znovu usadil. I Quídovo chování je k nepoznání. Špatná nálada je ta tam. Dal se do hovoru s Petrem a nenápadně brousí na téma jeho nekalé minulosti a pobytu ve vězení.