Se smíchem opustím úkryt už dávno zcela nemagický, který mi poskytuje okolní temná noc a vyměním si pozici s Antoniem.

"Od začátku jsem si říkala, že je to všechno jedna velká komedie," ozvu se za zády společnosti. Upiju z Petrova měchu s vínem, který během té krátké chvíle povážlivě zlehkl. A tak si raděj rovnou loknu ještě jednou, než ho podám dál. Je dobré, také jsem měla nějaké vzít.

"Takže herci. Skvělé! Zahrajete nám něco? Jistě, už jste sbírali dříví, ale to bylo za místo u ohně. Víno taky něco stojí! A krom toho, znám ve městě někoho, kdo se kolem divadla motá, takže jestli za něco stojíte, můžu vám dát kontakt."

Chvilku si ty dva pečlivě prohlížím, zkusím jim číst v očích, co všechno hrajou a co už ne. Pak se přesunu na předpokládaný divadelní parket - volné, ohněm osvětlené místečko.

"Kdybyste potřebovali figurantku na nějakou vedlejší roli, jsem tady!"

Don se po Petrových slovech až teatrálně ukloní. Na tváři mu hraje šibalský úsměv a přistupuje na jeho hru.

"Ale zajisté, panstvo. Je libo klestí? Máte ho mít! Pak už se ohřejeme sami."
Když odchází mezi blízké stromky, napůl se otočí a zvolá přes rameno:
"Já bych vám v boji asi moc platný nebyl. Ledaže bych někoho ukecal k smrti. To Quído se trochu ohánět umí. Ale teď a tady opravdu žádnou "návštěvu" nečekám. Určitě ne z té strany, odkud jsme přijeli."

Quído se na Antonia ani nepodívá. Kouká do země a nesrozumitelně něco cedí mezi zuby. Pak ještě ono nešťastné sedlo nakopne, našež se dá rovnou do sbírání suchého dříví také.

Později toho večera rozváže víno jazyk Donovi ještě víc, zatímco Quído je už mnohem klidnější. Dozvídáte se, že jsou to členové herecké společnosti, která se však nedávno rozpadla. Jedou hledat štěstí do hlavního města, kde by se rádi nechali najmout přímo v jednom z kamenných divadel.

Když i Toriko podmračeně ulehl a elf se vzdálí hlídkovat, povšimnou si náhle vaši spolunocležníci onoho Oleina prázdného místa u ohně a začnou se zmateně rozhlížet.

Zadíval jsem se na muže, který odstrojoval koně. ,,To sedlo ti neublížilo. Nemáš tedy důvod ho ničit. Když bude v hrozném stavu, odnese to nejen kůň, ale i ty. S takovou se daleko nedostanete, když se rozbíjíte vlastní výbavu.'' Řekl jsem a zamířil jsem ke svým dekám. V další chvíli jsem měl chuť Petrovi nafackovat. Dobře věděl, kdo po nás jde a on řekne tu nejhorší možnou věc. A to to, že máme všichni modrou krev. Pokud by ti muži byli od Reiga, dal by jim skvělou nápovědu. Prakticky by nás naservíroval na zlatém podnose. Mohl jsem jen doufat, že nejsou od Reiga. Odmítl jsem víno a vzal jsem svůj luk. ,,vezmu si hlídku po zbytek noci, abyste se mohli úklidu vyspat.'' Zamířil jsem ke kameni, který byl kousek stranou od tábora a částečně ve stínu. Skvělé místo pro hlídku i pozorování. Věděl jsem, že už bych neusnul. A pokud přeci jen ano, neměl bych klidné sny.

Don a Quído

Hej, milej Done, ani si nesedej, kamarádíčku. A ty, Quído s těma dekama taky posečkej. Za prvý, když už chcete s náma tábořit, tak nejdřív nasbíráte nějaký dříví, olrajt?
Za druhý, musím vás přátelsky varovat, že s náma nebudete v bezpečí, protože po nás jdou snad všichni hajzlové z širokýho dalekýho okolí. Takže když už se něco semele, budete muset bojovat po našem boku, a jestli ne, budete mít co do činění se mnou! Pronesu důrazně, ale nikoliv nepřátelsky.

Petr Busquerats, jméno mé. Fakt jsme spolu nebručeli? No nic, asi jsem se fakt spletl...
Popocházím velitelsky ze strany na stranu s rukama v bok, a odhaduji z reakcí cizinců, zda jde o neškodné trouby, nebo snad ostřílené zabijáky šikovně maskující své úmysly.

Tak v Holubičkách jste nepochodili, to je pešek. A co byste čekali? Krevety? Dám se do smíchu.
Víte, my všichni tady jsme, ač se to nezdá, modré krve. Tak vám doporučuju se podle toho chovat. Ale obnáší to také to, že neodepřeme pomoc znaveným poutníkům v nouzi.Tak nám velí naše čest a vychování!

Dost řečnění, pojďme se napít!
Vytáhnu měch s vínem a dám kolovat.( Ovšem až poté, co chlapíci přinesou nějaké to dřevo.)

Petr možná příliš dlouho hleděl do ohně před tím, než bujaře vyskočil a počastoval přišedší muže bodrým uvítáním. Oba poutníci na sebe vzájemně tázavě pohlédli. Rozpačitě se pousmáli. Asi to vyhodnotili, že má už trochu upito.

Opět promluvil ten první:
"Ne, příteli, musel jste se v tom šeru splést. Paťatého Jerryho ani neznám. Mně říkají Don a tohle je Quído."
Druhý se při těch slovech na svého druha trochu zamračil, ale toho jste si všimli jen vy. Don pokračuje, přičemž se otočil k Antoniovi, aby zodpověděl jeho dotaz.

"Plánovali jsme požádat o nocleh v Holubičkách, nedaleko odsud. Za lesem. Jenže když nám pětkrát zabouchli před nosem, pochopili jsme, že tam o cizince nestojí. V jednom stavení nám ani nikdo na klepání nepřišel otevřít a zevnitř se ozývaly zvuky hádky. Na statku na nás dokonce poštvali psa! Inu, je to divný kraj, to vám povím."

Přivedli koně k jednomu ze stromů na okraji mýtinky a jali se je přivazovat. Vyměnili si několik slov polohlasem. Na to se Don s jednou brašnou šel posadit k ohni, zatímco Quído začal poněkud neurvale zvířata odstrojovat. Mezi zuby cedí nadávky a dokonce jedním sedlem mrštil naštvaně o zem.

Don tomu nevěnuje pozornost a rozkládá dvě deky. "Může být? Snad tady nebudeme překážet. Nezastírám, že nám připravený oheň přijde vhod. Cestou lesem jsme se neshodli ani na jednom místě, které by bývalo k přespání vhodné. Až padlo šero. Eh.
A jak jste se sem vlastně dostali vy, smím-li se ptát?"

Bez překvapení, jezdci si náš oheň nenechali ujít. Momentálně se tváří jako náhodní poutníci kdovíodkud. No tak to si ještě povíme. Ta květnatá mluva mi na dva takové ani trochu nesedí. Jen jsem, blbka, nechala u ohně ležet svoje věci, takže jestli jsou jen trochu pozorní, dojde jim, že je poblíž někdo čtvrtý. Co už nadělám, aspoň nevědí, kde a možná ani kdo, pokud nejdou najisto.
Antonio vstal, Toriko vstal, Petr začal řeč, která je jetě víc mimo mísu, než bych si dovedla do téhle chvíle představit. Tak si to shrňme:

Antoniův dobrý známý sebere bandu nájemných vrahů a vypustí jej nejen na elfího prince, ale shodou okolností na další dva úspěšné účastníky jatek zvaných "Veřejné výběrové řízení na Vládce živlů".
S touto bandou se spřáhne svině zrádná Eliz, poslední z vítězů tohoto výběrka.
Za touto bandou pro změnu Torikova rodina pošle další, ještě početnější (nevím přesně, ale to je fuk) bandu, tentokrát pro naši ochranu.
V sevření těchto band se setkáme s Petrem. Ále, to je náhodička! Uprostřed lesa narazíme na - Petrovy kámoše! No jasně! Paťatej Jerry s bráchou se po dlouhých letech zatoulali zrovinka k našemu ohni!!
Tohle je celé jedna velká komedie a já jen doufám, že je to nějaká Petrova hra, že to není pravda, protože v tu ránu bych se bála i jemu důvěřovat.

Nakonec jsem také vstal, zabalil jsem se do deky a zadíval jsem se na jezdce. Přemýšlel jsem, jestli říkají pravdu nebo ne. ,,A co vás sem vlastně přivádí?" Zeptal jsem se tiše a ruka mi sjela na rukojeť saxonského nože. Jen pro jistotu. Byl jsem klidnější, když jsem měl své zbraně po ruce. Prohlédl jsem si oba jezdce. Nevypadalo to, že by měli nějaké zle úmysly. Na druhou stranu to mohli skrývat. Navíc mohli být od Reiga. Třeba chtěli dokončit to, co on nezvládl. Už jsem si zvykl na to, že po mě jde a věděl jsem, že dokud to neskončí, budu v nebezpečí a stejně tak ostatní strážci. Na druhou stranu Reigo nebyl hlupák a určitě měl nějaký plán. Netušil jsem však jaký. A nejspíš to zjistím, až když se u mě objeví.

Návštěva

Zdar, borci!
Neznáme se odněkud?
Neseděli jsme spolu?

To je ale náhodička, co?
U všech ďasů, není to sám Paťatej Jerry? S bráchou?
Možná mi únava zastřela smysly, ale jsem na tuty přesvědčen, že se jedná o někoho z mojí staré party.
Co nám nesete?
Vstanu od ohně a jdu si chlápky prohlédnout zblízka.
Nejsem ostražitý, má intuice mi říká, že tohle setkání je
v pohodě. Ale můžu se mýlit...

Torikovu zprávu o blížících se jezdcích přijmou všichni s překvapivým klidem. Petr dál hledí do ohně. Antonio se dokonce, jak se zdá, ještě více zachumlal do deky. Olea zprvu projeví tendenci to víc řešit, ale pak jen z praktických důvodů zahalí vzduch kolem sebe do šera a tiše se nepříliš daleko vzdálí. Toriko si jediný stoupne, aby byla jeho postava ozářena ohněm zezadu, tudíž mu příchozí nebudou moci vidět do obličeje. Kdyby se někdo důkladně podíval na jeho ruce, zahlédl by tenká ocelová lanka, kterak tiše vykluzují z rukávů jeho kazajky.

Netrvá dlouho a zaslechnete dusot koňských kopyt, který se rychle blíž, načež začne nápadně zpomalovat. To značí, že si jezdci všimli ohně. Je otázkou, co se teď bude dít. Objedou vás a budou bez řečí spěchat dál, nebo naopak budou chtít přisednout?

Vypadá to na to druhé. Oba muži bez zaváhání zamířili, teď již krokem, k vašemu tábořišti. Sesedli, a drže koně na krátko, hned u tlamy, jdou blíže k ohni. Jejich šaty jsou z kvalitní látky jasných barev, pohodlného střihu, doplněné o plášť, který svou obyčejností vyrovnává extravagantním svrškům.

"Pěkný a klidný večer, buďte pozdraveni, poutníci. Jsme v zdejším kraji po letech a noc nás zastihla v tomto tmavém hvozdu, z kterého, zdá se, již této noci nevybloudíme. Bylo by možné složit znavená těla a neklidnou mysl zde u vašeho táboráku?"

Nezdá se, že by byli nějak okázale ozbrojeni. Toriko i Petr si všimnou pouze jedné dýky ve zdobeném pouzdře u pasu jednoho z nich. Toho, který dosud nepromluvil.

Tak dobrá, povídat si zase nebudeme. Chjo. A když už to nemůžu vydržet a chci začít, promluví Toriko. Tak zas jezdci. Chjo.

"Jenom dva!? To nás má jako vylekat?"

Uvítala bych občas odpověď, která s sebou nepřinese daleko více nových otázek.

Antonio se hlouběji zavrtá do přikrývek, asi toho má dost. Proč by prostě nemohli projet kolem a nechat nás spát? Našeho rozdělaného ohně by si ani nemuseli všimnout, jsou-li dost daleko a my ho okamžitě uhasili. A možností, jak to udělat, máme v našem týmu dostatek.

Já se snimi ovšem hodlám setkat, pokud míří k nám nebo k oběšenci.

Zatočím se, až se sukně rozevlaje a obestřu se šeřícím se vzduchem.
"Jdu napůl cesty k mýtině, kdyby mířili tam," oznámí můj hlas ostatním a neslyšně se přesunu někam, odkud uvidím na mýtinu s oběšencovým popelem i na naše tábořiště.