Když jsem prohledával oblečení oběšence, narazil jsem na malý váček. Schoval jsem ho do kapsy s tím, že se na něj později podívám. A pak jsem na něj zapomněl. Vzpomněl jsem si na něj až když jsem ležel na svých přikrývkách. Vytáhl jsem ho, rozvázal šňůrku a zadíval jsem se na krásné krystaly. Přemýšlel jsem, kde k nim asi ten muž přišel. Opatrně jsem vzal jeden do ruky a prohlížel si ho. Byl krásný a moc. Tak krásný křišťál jsem ještě neviděl.

Když však Toriko řekl, že se blíží jezdci, schoval jsem křišťál do váčku, ten zavázal a schoval do hluboké kapsy na vnitřní straně pláště. Ještě jsem o tom ostatním nechtěl říkat. Zabalil jsem se do svých přikrývek a předstíral jsem spánek. Věděl jsem, že už neusnu. Ne když, k nám nebo kolem nás má někdo projet. Zajímalo mě, kdo to je. Ze zkušeností jsem však věděl, že při předstíraném spánku toho člověk může vyslechnout mnoho. A já jsem chtěl vědět, co se děje. A kdo jsou ti dva jezdci. A také proč jedou tak pozdě večer takovou rychlostí. Utíkají snad před něčím? Pronásleduje je někdo? Nebo snad mají za úkol někoho najít a zabít?

Zatímco jste hleděli do plamenů, které pohlcovaly teď již bývalého oběšence, každému se honilo v hlavě něco jiného, a přece totéž. Kdo a proč tohle udělal? Odpověď zřejmě nedostanete. Ne teď a tady. Oleiny otázky vyslovené nahlas nikdo nezodpověděl.

Ani jste nenasedli na koně. Pouze jste je vzali za uzdy a popošli o pár desítek sáhů dál, kde je také pěkné rovné místečko, navíc zde bublá potůček. Antonio si v bystřině opláchl obličej a po nějaké době se šel podívat na zpopelněné zbytky neboštíka. Už proto, aby se ujistil, že nehrozí požár lesa.

Pojedli jste skrovně. Zapili a doplnili čerstvou vodu. Je vážně dobrá. Toriko, který zadumaně žvýkal nějaký kus sýra, se náhle nápadně zarazil.
Položil jednu dlaň s roztaženými prsty na zem a koncentroval se. Oznámil vám, že se blíží celkem rychle dva jezdci. Nikoli tryskem, ovšem to, že spěchají, je z frekvence dusotu jisté. Pak se na vás tázavě zadíval, jako by se v jeho výrazu zračilo: To vážně nebude klid?

Co teď? Petr má oficiálně domluvenou hlídku, ale nikdo z vás ještě nespí. Je také teprve houstnoucí šero, nikoli temná noc.

Noc na zlém místě

Kdopak asi byla ta záhadná žena, jejíž přítomnost mi prozradila paměť ohně? Kdo tak krutě trestá naše nepřátele, jako bychom je dost brutálně a tvrdě nepotírali sami?

Padne na mě náhlá únava jako z lomu. Tělo je třeba pohřbít. Toriko se k tomu nemá, ačkoliv by ho to zřejmě stálo nejméně sil.
Tak jej pohřbím žehem, jestli nic nenamítáte...
Odfrknu si jako nějaký koník a pomalu začnu torzo oběšence oplétat plamenými vlákny, které se mi formují v dlaních. Jako pavouk omotává svou oběť. Pak dám do procesu veškerý zbytek svých sil, oheň krátce zasvítí a zesílí, jen nepříjemný smrad se rozlije kolem.
Nechme ho tak, dohoří už sám!

Pokynu přátelům, abychom se vzdálili.
Obyčejným způsobem pak o kus dál rozděláme oheň, dáme si něco malého k snědku a dlouho ponuře mlčíme...

Tak. Co nás asi čeká tuto noc? Bude klidná, jasná a přívětivá? Nebo plná zlých myšlenek, snů a předtuch? To do značné míry závisí na nás samých...Pojďme se na chvíli na všechno vykašlat a užívejme přírody a svobody.

Vezmu si první hlídku a ač unaven, dlouho nemohu usnout. Stále mne provází neklid. Stíny tančící v křovinách mi připomínají potměšilé duchy či démony. Kdo všechno si na nás brousí zuby?
Pak už jsem tak ospalý, že vidím dvakrát. Vzbudím dalšího na řadě o něco dříve a konečně usnu...

"Mám dojem, že tu nic nehrozí, i když s jistotou to samozřejmě říci nemohu."

Vystoupím na mýtinu k ostatním.

"Na co jste přišli? Napadá vás něco? Jestli patřil k Reigovi, tak tu máme možná někde spojence. Nebo přinejmenším někoho, kdo má společného nepřítele."

Znovu nasaju tu vůni, abych se ujistila, že to, co mě první napadlo, je skutečnost. Ano. Parfém. Květiny.

"Je to zvláštní, ale musela to být ta ženská z hostince. Odešla z něj chvíli předtím, než všechno vypuklo. Jak to? Věděla to? No asi ano! Petře, tys tam byl před námi, netušíš o ní něco? Vím, že sešla z patra, kde jsou pokoje, tak se po nás divně podívala. Potom jsem ji potkala u lesíka a vystřelila po mě nebo kam vlastně, přímo nad sebe vystřelila šíp. Toho vrahouna, co mám tady u pasu. Antonio, Toriko, nenapadá vás, co by mohla být zač?"

Počkám na odpovědi svých souputníků, potom ještě dodám: "Přenocovala bych asi v lese, ale aspoň kousek od tohoto místa. Do vesnice se mi nechce. Jak to vidíte vy?"

Na pochmurnou scénu každý zareagoval jinak. A přece je znát, že přestože jste každý z jiného těsta, dohromady se neuvěřitelně doplňujete.

Olea zůstala ostražitá, jak je ostatně jejím dobrým zvykem (pokud se neopije). Jenže šíp sebou nikterak necuká, ani kámen na jejím krku nemá tendenci se nějak projevovat. Pomohla tedy alespoň Antoniovi v tom smyslu, že odklonila proudění větru a viselec se přestal kývat, což usnadnilo jeho spuštění na zem.

Elf mrtvolu zběžně prohlédl. Jeho počínání bylo čistě praktické a v obličeji se nezračil ani odpor, ani vzrušení. Zbavil tělo ošacení, a právě když chtěl vyklepat kapsy, padl jeho zrak na mužovo tetování. Had. Zvláštní had, polosvinutý, hlava však napřímená a připravená k útoku. Bezpochyby znak Reigových nohsledů již měl možnost v minulosti spatřit. Odtud jeho dedukce.

Toriko nejdéle ze všech zůstal v sedle. Jako by se mu nechtělo ani slézt. Jako by nechtěl mít s tímto místem, natožpak činem, cokoli společného. I on se rozhlíží po případném nebezpečí. Nakonec ho zaujme činnost Petra a konečně i on slézá z koně, aby přihlížel jeho počínání.

Petr poklekl k ohništi a přiložil na popel pomalu dlaň s roztaženými prsty. Zřetelně cítí teplo a ví ihned, že poslední uhlík již dávno vyhasl. Není to však dříve nežli dnešní poledne. Pak se soustředěně zahledí kamsi do prostoru, kde poletuje několik zvířených částic popela. Vidíte, jak mezi jeho prsty vyšlehly malé žlutavé plamínky, jen jsou jaksi průhlednější než kdyby zde opravdu něco hořelo. Je to spíše tetelící se vzduch s utkvělou vzpomínkou na oheň.

Petr vidí skrze plameny následující dění:
Muž přikládá několik polínek a pak jde ke stromu, pod kterým leží vak. Přehrabuje se v něm, až vítězoslavně vytahuje malou čutoru. Přihne si z ní, oklepe se. Přihne si ještě jednou, tentokrát jen krátce. Zazátkuje opět nádobu a chystá se ji vrátit do batohu, když ho zřejmě vyruší nějaký zvuk, protože se náhle prudce otočí. S vytřeštěnýma očima se zahledí do jednoho bodu a rukama přitom šátrá naslepo po zbrani u svého boku. Nestačil tasit. Výhled zakryla druhá postava s jasně ženskými tvary.
Pak plaménky opět zalezly mezi Petrovými prsty do šedobílého popela.

Scéna, kterou jsem viděl před sebou, mě velmi překvapila. Sesedl jsem z koně a vydal jsem se k tomu muži. Opatrně jsem prohledal jeho oblečení zda tam něco není. Ale nebylo. Sundal jsem mrtvému tedy kabát a košili. Na tom muži mi bylo něco povědomého, jen jsem si nedokázal vzpomenout, kde jsem ho už viděl.

Poznání přišlo ve chvíli, kdy jsem uviděl znak na mužově pravém rameni. Ustoupil jsem o několik kroků vzad. ,,Je to jeden z mužů, kteří slouží Reigovi. Nejspíše ho někdo odstranil.'' Na muži však nebylo žádné zranění. Jen oprátka kolem krku. ,,Možná si jen někdo vyřizoval účty.''

Je to fajn. Vítr ve vlasech, to hrozné místo za zády. Petr je dost povídavý, i Antonio se většinou nakonec rád nechá vtáhnout do hovoru, jen Toriko je mlčenlivý jako obvykle.
"Jistěže umím létat." téměř mě rozesměje jeden z Petrových dotazů. "Ale proč bych to dělala, dokud se dá někam vyšplhat nebo to neznamená extrémní úsporu sil? Otec mě učil Mocí neplýtvat."

Cesta plyne dál, les je krásný a plný života. Jako na podnose se nám nabídne příjemné místo k odpočinku. Jenže to má háček. Nebo spíš smyčku. Les plný života a v něm lidské tělo, ve kterém již život vyhasl.
To snad ne, dejte už mi pokoj!! je první věc, která mě napadne. Pak teprve polituji toho nebožáka. Nebo to není nebožák a patří mu to? Kdo už v tom všem má vyznat. Aby z téhle výpravy paní Noenem nevylezla emočně docela otupělá.

"City jsou nezbytné pro kumulaci Moci, nesmíš je ztratit. Zároveň ale nesmíš ztratit kontrolu nad nimi," zamumlám si pro sebe, zatímco Petr se hned pustí do akce. Za to jsem mu vděčná, protože rozhodně nemám náladu manipulovat s mrtvolou. Spolknu svůj hněv, vědomě vnímám jeho transformaci v magickou sílu.
Dobře, vážení. Házejte nám dál klacky pod nohy. Poradíme si.

Svou pozornost opět plně zaměřím na okolí, kašlu na oběšence, ta hračka má možná jen přitáhnout pozornost, známe to. Oddělím se od ostatních a skryju se mezi nejbližšími stromy, abychom případně nebyli jeden velký snadný terč, lehce se myslí dotknu kamene Vnímám v něm něco? Přítomnost svých společníků? a šípu u svého boku, na který jsem si cestou umotala ze šátku improvizovaný úchyt, abych jej měla stále po ruce. Co, hochu, není tu někdo, nemáš na někoho chuť?

S větrem doslova na jazyku čekám, zda na ostatní odněkud nevyletí nějaká střela či se neobjeví jiný podraz.

Lidská schránka není zdaleka vysušená. Naopak. Působí velice "čerstvě".
Tvář muže kolem čtyřicítky má dosud stále nafialovělou barvu.

I ohniště potvrzuje, že tu ještě ráno někdo byl.

Viselec, znamení osudu?

Cestování klusem mi nevyhovuje zcela. Příroda mi ale dodává sílu. Jsem šťastný jako nikdy!
Až do té ponuré chvíle, kdy do našeho zorného pole padne obraz vysušené lidské schránky. Jak je tu asi dlouho?
Jdu v myšlenkách přímo k věci. Pak se jdu v tom zájmu podívat blíž.
Dám gestem svým společníkům znamení, aby sečkali.

Pohřbíme ho!
Vyštěknu stručně a začnu přemýšlet čím.Toriko, postaráš se o něj? Nebo o ni?
Začnu prohledávat tábořiště.
Oleo, odežeň mouchy ať nám nenakazí koně.
Chci dívce ulevit. Ale asi dost neobratně.
Antonio, vidíš stopy?

Přijdu k ohništi a přesně určím kdy vyhaslo.
Poprosím oheň, ať se vrátí v čase a odhalí mi, co se tu dělo...
možná je to blbost, proč to vůbec dělám?
Nevím sám.

Nasedli jste na koně a vydali se po cestě dál. Ještě nějakou dobu jste obezřetní, především kvůli možným přeživším posledního útoku. Ale ani Oleina poletující pozorovatelna ani Antoniův bystrý zrak žádné nebezpečí číhající ve křoví u cesty nezaregistrovaly. Když to jde, popoženete koně do klusu, abyste nahnali čas, jež vám z tohoto dne ukrojily potyčky a výslech. Vyježděné koleje vedou vcelku zpříma mezi loukami. Ty sem tam ledabyle protínají remízky s nízkými olšemi a různě vzrostlými břízami.

Poledne přišlo záhy a s ním se mezi pořád ještě hutnými mračny utvořily trhliny, skrze něž se prodraly sluneční paprsky. U jednoho lákavého remízku jste sesedli, nechali koně popásat a sami si dali trochu jídla z vlastních zásob. V trávě rostou lesní jahody a Petr objevil mezi stromy pěkného křemenáče. Někdo se opřel o kmen, jiný lehl do trávy. Jako by jste se ještě před pár hodinami nebili o vlastní životy. Zkrátka idylka.

Nehrozilo, že by se k vám někdo mohl nepozorovaně přiblížit, ani se dost dobře schovat v porostu a číhat. Nic takového. Přesto se ale elf cítí mnohem jistěji, když jste později odpoledne vjeli do pěkného, nyní již prosluněného lesa. Převládají v něm buky a habry. Ale jsou tu i jehličnany se svou vůní pryskyřice a dostatkem suchého klestí na případný oheň. Občas prohodíte pár slov. Nejvíce se ptá Petr. Olea s ním sdílí své předem nabyté poznatky o cestě před vámi.

Obdělané a zároveň vcelku obydlené území bude ustupovat lesům a tedy i samotám. Zhruba po týdnu byste měli zahlédnout hory. Především jejich úpatí, protože špičky jsou téměř stále ponořené v mracích. Tam někde se nalézá klášter, vaše přestupní stanice. O samotné hoře bouří víte jen útržky z pověstí, ale doufáte, že právě v onom klášteře naleznete odpovědi na své otázky. Jak snadný je ke klášteru přístup, to Olee ovšem nikdo nedokázal říci, jelikož tam žádný z dotázaných nikdy nebyl.

Když tak přemítáte, zda znovu popohnat koně a zkusit dojet snad v rozumnou hodinu do oné nejbližší vísky, anebo najít vhodné místo k přenocování zde v lese, vynoří se před vámi menší mýtinka. Je na ní několik pařezů vykukujících z mechu, velké ohniště ohraničené kameny, dokonce menší hromádka dříví. Dojem kazí pouze oběšenec visící ze spodní větve mohutného dubu na samém kraji lesa.