Šel jsem pobírat své šípy. Všechny jsem očistil a dal do toulce. Chvíli jsem potom mluvil s Katsurou, než jsem došel pro šíp a donesl ho Oleii. Z koní jsem si vybral pěkného vraníka a nasedl jsem na něj. Svůj skromný majetek jsem dal do dvou vaků u sedla. Byl jsem připravený na cestu. Pobidl jsem koně jemně do kroku
Byl čas jet pryč. A pokračovat v naší cestě. Přemýšlel jsem nad tím, co dalšího nás na cestě bude čekat a zda uvidím po cestě Reiga.


Na jednu stranu jsem doufal že ano, na tu druhou jsem doufal, že ne. Nedovedl jsem si představit, jak by naše setkání dopadlo a co by se stalo. Nejspíše by to neskončilo moc dobře. Otázkou je, kdo by za to mohl. V tuto chvíli jsem si tím nebyl jistý. Možná bylo lepší nad tím nepřemýšlet. Nějak to prostě dopadne.

Zda se tu kšeftíky jen pohrnou je otázkou. Snad, jestli se podaří nějak rozbít a zakrýt ten monument zkázy. Je to jako sousoší smrti. Stále to zůstane Hostincem na půli cesty - odkudkoli. Někdo zde ale svou cestu skončil. A nebylo jich málo.

Olea pro jistotu vyhlíží další zradu. O té nedávné přemýšlí a nemůže se v tom tak docela vyznat. Snad si to časem sedne. Všude už je ale klid.

Pod ní se Petr převlékl. Ve svém pokoji našel vše potřebné. Ke svému překvapení se jeho kámen dál klidně houpe na lehce zarudlé hrudi s opálenými chloupky. Tomuhle asi žár vážně nic neudělá.

Toriko nepřítomně hledí kamsi do prázdna. Chápe, že některé oběti jsou zkrátka nezbytné. To však neumenšuje smutek, který mu to přivolává. Proč jen neměl lepšího přítele mezi lidmi? Možná by teď plakal pro všechny ty muže, nikoli pro jejich nevinné oře. Ironie.

Antonio si žvýknutím přesunul stéblo z jednoho koutku úst do druhého. Pokývl směrem ke Katsurovi a vydal se lehkým krokem pro onen prazvláštní šíp. Cestou si o trsy husté trávy otírá své zkrvavené nože. Pak učiní to samé s šípem, který vytrhl ležící mrtvole z lebky.

Shodli jste se, že se nemá cenu dál na tomto místě zdržovat. Z ukořistěných koní jste si každý vybral jednoho, zkontrolovali postroje, naložili zbytky svého skrovného majetku, doplnili o nějaké to jídlo a měch s čerstvou vodou. I nějaké víno Petr našel.

Osazenstvo hostince a zbytky ozbrojenců za vámi hledí. Pokud se někdo z vás otočil, zahlédl klečícího Katsura, kterak nechává lávové memento pohltit zemí.

dračí kataklyzma

Jsem na dně. Psychicky i fyzicky.
Chvíli sedím na bobku a čmárám prstem do popela, sám nevím co. Moje duše vystřelila kamsi do neznáma a ještě se nevrátila.
Oblečení na mně shořelo,zbraně, šperháky, mince;vše se roztavilo. Neobratně zakrývám svou náhlou nahotu. Obtížně se mi dýchá a srdeční tep zvolnil ze sta na nulu za pět sekund.

Kde se vezme, musí se i vrátit!
Bleskne mi hlavou varování z pohádek, když trochu přijdu k sobě.
Zmocní se mne teskná nálada.

Vidím Torika, jak poodchází, snad aby zakryl, co Petrovi neuniklo, slzy. Vidím Antonia, který se nevzrušeně baví s Katsurem, opírá se o žlab pro koně a v ústech má stéblo trávy. Vidím Oleu, která znovu šplhá na komín.Bůhvíproč jsem žil v domnění, že když pro ni není problém neviditelnost, mohla by umět i popoletět, vznést se, levitovat? Asi nikoliv.

S dlaněmi přes rozkrok dohopkám zpět do hostince, který se zřejmě stane proslulým. Pro někoho blaze, pro jiné neblaze. Ale kšeftíky se pohrnou, to se vsadím. Najdu někde nějakou umaštěnou zástěru, propustím zajatce, naleju si panáka a sednu si ke stolu, kde se posilňuji zbytky od snídaně.

Zabil jsem je. Všechny jsem je zabil. Ty nebohé koně, kteří si jistě už mnoho vytrpěli. Zasloužili by si klidný a svobodný život, nebo někoho, kdo by o ně opravdu pečoval s láskou. Koně by neměli být součástí bojů. Je to hnus tahat do lidských sporů ubohá zvířata.
Svěsím hlavu. Od oka mi pomalu steče jedna slza, kterou se mi nepovedlo zastavit. Nechci před ostatními brečet. Koně pro mě vždy znamenali mnohé. Sám jsem jednoho dlouho vlastnil a ten chudáček umřel. Mojí chybou.

Odvrátím zrak a jdu si sednout dál mimo dění, kde čekám až do doby, kdy se vydáme pryč.

Těkám pohledem z Antonia na Petra, z Petra na Torika, z Torika na Orochiho, z Orochiho na Antonia...
... a jdu si pro šíp.
"Viděli jste to?"

Hned nereagují.
"Něco takového jsem ještě neviděla," kroutím s odporem hlavou nad šípem trčícím z hlavy jednoho z uprchlíků.
"Ehm, fuj, vyndal byste ten šíp někdo pro mě a očistil a dal mi ho potom? Děkuji."

Raději zase odcházím. Tohle dílo mi možná nedá usnout. Nechápu moc tu slabost "mých chlapců" pro koně. Ať zdechnou, je z nich vynikající pečínka. Ale tohle. Ty oči uměly prosit, plakat, možná i milovat. Teď už jen strnule civí do větví keře nad sebou. Nu, do večera času dost, cestování na čerstvém vzduchu. To bude dobré. Někdy. Asi. Eliz je mrtvá. Do háje. Mrcha to byla! Určitě? A co s tím jako udělám?

"Tak teď už snad konečně můžeme nechat tohle místo za sebou, ne?"

Ponaučená si nejdu dobalit svůj raneček, ale vyběhnu zase rychle na střechu. Za komín. A důkladně prozkoumám okolí.

Vypálil jsem rychle za sebou dva šípy. Mířil jsem do křovin u bývalé stodoly. Ještě než si druhý našel cíl, rozběhl jsem se ke křoví. Za běhu jsem tasil dýky a přeskočil jsem křoví. Rychle jsem zhodnotil situaci. Některé z mých šípů opravdu našli cíl v podobě krku mužů. Jiní se svíjeli v bolestech a drželi si končetiny. Od dýk se krátce odrazilo sluneční světlo, když jsem začal tanec smrti. Postupoval jsem rychle křovím a ukončoval životy těch mužů. Nebylo mi jich líto. Proč taky? Vždyť oni zaútočili na nás a zabili by nás. Lítost nebyla v tuto chvíli na místě.

Postupoval jsem rychle a zabíjel jsem. Někteří muži mě sami prosili, abych je zabil. Věděli, jak moc vážná jejich zranění jsou a že by nepřežili. V takovém případě jsem jejich trápení rychle ukončil a běžel k dalším. K mému překvapení se jich v křoví skrývalo dost. Většina už však jen ležela tiše na zemi bez známek života. A jejich prázdné oči hleděly k nebi.

Šíp se nenechá dvakrát pobízet. Nejprve se vznesl lehce nad její dlaň a natočil se hrotem směrem za prchající dvojicí. A když Olea jen pomyslela na krev a "povolila", vydal se šíp kupředu.

Nejprve pomalu, jako když plachetnice odráží od mola, aby obeplula přístavní vlnolam. Jakmile však dívka foukla na jeho letky, vyrazil s rychlostí shodnou s tou, ke které je potřeba jasanový luk a dobře natažená tětiva.

Pánové jsou konsternováni výsledkem Torikovy živelné manipulace, tedy zatím nezareagovali ani na předchozí zvolání o dezertérech. Elf je soustředěn na více či méně stále hrozící protivníky v křovinách. Nějaký tam jistě bude. Tím si je jist.

Takže skrze své poslední vyvolané oko je Olea jediná, kdo je svědkem nasledujiciho:

Šíp si ladně naletěl zboku a projel hladce siluetou levého z běžců, přičemž mu evidentně rozerval hrtan. Nešťastník se chytil za krk, klesl nejprve na kolena a pak tváří k zemi.

Náš milý šíp ani nezpomalil, srovnal kurz a zarazil se druhému muži do týla. Ten ještě setrvačností uběhl pár metrů, pak zpomalil do chůze, aby se po pár krocích složil jak odhozená loutka.
Šíp teď nehybně trčí z jeho lebky.

Zírám naprosto ohromeně na tu podívanou. Tak tohle dokáže Toriko? Pak mi to pomalu dochází. Petr, já, Antonio, a před chvílí dokonce i Katsuro. Tohle my dokážeme. Ve vzduchu je atmosféra hutnější než byla uprostřed davu v aréně. Jen Erův dotyk byl víc.

U boku sebou zaškube ten šíp. Zase. Tak teď už mi to nedá! Sáhnu po něm a vezmu ho do ruky.
"Hej! Támhle jsou ještě dva! U toho keře za stodolou!" Bývalou.
Zakřičím na ostatní, zejména na Antonia a ukážu tím směrem.

Pak sjedu pohledem do vlastní dlaně. Lehce uvolním sevření. Chceš krev? Jo?
Zkoumám, jak se zachová. Třeba jako střelka kompasu označí naše nepřátele, možná naopak zkusí zaútočit na někoho z nás. To ale není pravděpodobné, protože když tu nebyli oni, byl šíp v klidu.
Pokud hodně táhne, možná mu i povolím otěže a pošlu ho za kořistí. A lehce za ním fouknu...

V relativním bezpečí, kryta koňskými těly, Olea usilovně přemýšlí, co se mohlo s její poštolkou stát. V jejím externím oku se přece skvěla krajina prostá jakýchkoli nepřátel. Ledaže... Taková zatracená smůla! Letěla přesně opačným směrem. Asi tam na louce zahlédla pohyb hrabošů nebo jiný zdroj ptačího zájmu.
A když byla Olea na zemi, pomáhala s koňmi, neuvědomila si, že nemá pokryté celé okolí. Ostatně, to neměl nikdo.

Petr se vynořil z odéru fekálií, moči a krve na čerstvý vzduch. To už Toriko kreslil své kruhy a zakládal tak na nebývalou akci. Katsuro zaváhal jen na okamžik. Zřejmě chtěl ještě vydat nějaký rozkaz, aby tak zachránil co nejvíc svých lidí. Ti však začali pod tlakem útočící strany tak jako tak ustupovat. Navíc Antonio vypouštěl v rychlém sledu jeden šíp za druhým a v pásmu křovin se ozývalo úpění, praskot větví nebo zachrčení, jak si střely neomylně nacházely svůj cíl.

Takto kryti otevřeli dva vládci stavila své moci a mladý Toriko Beifong ji neuvěřitelně rychle a hlavně účelně nasměroval a vypustil. O efektivitě nemluvě.

Země, matka stvořitelka i ničitelka zároveň, možná samo peklo přeťalo svou žílu a její horký obsah se vydral na povrch. Ihned se zformoval do démonické dračí tlamy, z knírů odkapávací žhavé kapky magmatu, její hadovité tělo se ihned vlní vstříc oddílu jezdců.

Drak by se jim byl pravděpodobně zřítil k nohám, vlně lávy by stejně žádný neunikl. Jenže těsně nad zemí mu v očích zatančily malé vzdušné víry, stejně jako v přívěsku na Oleině hrudi. S úporností a jistou dávkou vzteku máchla dívka směrem k přibližujícímu se dusotu kopyt a drak se s dalším zavlněním opět vznesl o něco výš.

Torika to nikterak nepřekvapilo, jako by přesně s takovým tahem počítal. Možná se vážně na sebe začínají vylazovat.
Sebevědomým pohybem vycházejícím z boků s drakem obkroužil houf jezdců a pak švihnutím paží smyčku nekompromisně utáhl. Následuje lidský řev, koňské ržání, sykot škvařících se tkání a bublání tavícího se kovu. Je to masakr. Ale lepší oni nežli vy.

Z křovin vyletěl osamělý šíp a zavrtal se do země těsně vedle Petrovy nohy. Elf jen mrkl a jeho šíp si našel ukrytého odvážlivce jako lovecký pes bažanta. To byla poslední ofenzivní akce druhé strany.

Před vámi tuhne a černá obří louže, z níž trčí zuhelnatelé končetiny a různé části výstroje. Muži v kruhu vnímají extrémní pokles energie. Zato je však zaplavuje vlna euforie ze vzácně povedené živelné transformace. Antonio svižně vyběhl do zarostlého pásma a už tasí své dýky, aby zlikvidoval jakékoli možné hrozby.

Vtom Olea, snad stále tím okem tam kdesi nahoře, zaregistruje dvojici prchajících můžu. A znovu se šíp u jejího boku neklidně zavrtěl. Tentokrát s až netrpělivou lačností.

Když mi do náruče spadl mrtvý muž, pochopil jsem, že máme velké problémy. Nejspíše se přihnala druhá skupina. Než jsem stihl zavolat na Petra, ten uviděl mou tvář a vše pochopil. Položil jsem mrtvého muže na zem a vyběhl před dům. Sejmul jsem z ramene luk a začal střílet po těch, co nějak unikli útoku Torika. Nebylo jich mnoho, ale několik přeci jen ano.

Nesnažil jsem se je trefovat do ramenou, paží nebo třeba stehen. Ne, tito muži věděli do čeho jdou a zasloužili si jen jediné. A to smrt. A já jim ji dopřeji. Ať už pomoci svého luku, nožů nebo umění ovládání živlu. Netušil jsem, kde je Olea ani zda má něco v plánu. Soustředil jsem se na svůj úkol. Viděl jsem, že Toriko to zvládá a je se svým strýcem a Petrem v pořádku.

Přemýšlel jsem, odkud se ti muži vzali. Je tady snad někdo, kdo jim dal signál, že mají volnou cestu a mohou přijet? Ale kdo? Skoro všichni z první skupiny byli mrtví. Nebo to možná byla součást jejich plánu. Nejdříve vyslat skupinu, která nás zaměstná a když budeme uprostřed boje, další by nám vpadla do zad a zničila nás. Nejspíše nepočítali s tím, že se s první skupinou vypořádáme tak rychle a takovým způsobem.