Zanechám na chvíli mučení, jakmile na schodech zaslechnu podezřelý šramot. Vidím jen Antoniův lehce zneklidňující pohled.
Než stihnu pobrat, co se děje, uslyším naléhavé, ale nikoliv zoufalé Torikovo volání. Přiběhnu k němu a pozorně naslouchám jeho stručnému nastínění plánu. Stoupnu si do vytyčeného kruhu a položím dlaň na zeměvládcova záda. Ihned mě to kopne! Cítím obrovskou moc, kterou tento chlapík disponuje v tuto chvíli. Síla mě zcela pohltí a já vnímám jen plynule a nenásilně narůstající žár a jeho tok z hlubin země. Mám co dělat, abych se v tom neztratil a tak podvědomě volnou rukou sáhnu po kameni. Ano, to je ono!

Slibuju, že jestli se tohle podaří, přestanu šňupat ten posranej koks! Proběhne mi hlavou a pak jen soustředím celé své bytí na tento kolosální projekt.
Sestupuji v mysli níž a níž až prorazím zemskou krustu, která odděluje jádro planety od jejího povrchu. Cítím pevné pouto s Torikem, a vím, že i přes prvotní nesympatie je našim osudem spojit své síly. Pro teď i pro vždy.
Monstrózní vlna čisté energie ožívá, vyvěrá vzhůru a mění se v podobu nejstrašnější jakou snad kdy svět spatřil! Připadám si jak v nejintenzivnější mystické vizi a vše vnímám ne jako krutost, ale jako nezbytnost.

Není zde prostor pro pochybnosti. Všichni tři, i s Torikovým strýcem tvoříme jeden segment, který nyní pracuje jak přesný stroj a tvoří nevídané představení, kde se naplňuje naše předurčení. Pomyslím i na Oleu s Antoniem a opřu o ně v duchu své neodmyslitelné zrnko nejistoty.
Když se proberu, vidím, že Toriko pláče. I v mých očích se objeví nečekané slzy...

Pokud neodhalím další blížící se nebezpečí, protože:
- ne že by těch skupin nemohlo být ještě více
- ne že by se třeba někde nemohla osaměle vynořit třeba ta ženská nebo někdo jiný
- ne že by Antoniovi, rozuměj naši, nepřátelé nemohli být taky trochu vynalézaví

S očima navrch hlavy sleduji, co Toriko formuje a posílá vpřed. Strašlivé monstrum. Jen nechápu (ne, netuším nic o jeho rodových vztazích a erbech a rodokmenech a tak dál), proč vybral formu tvora, který létá. A tak hlavně ve chvílích, kdy nestvůru naviguje pohyby svých rukou vzhůru, máchnu rukama s ním a trochu dráčkovi pomohu, aby se ta masa hmoty odlepila od země.

Moje snahy o vyprostění koní probíhají dost pomalu. Koně jsou vyděšen někteří zranění. Je mi jich líto a jejich nářek mi div neláme srdce. Přičemž některé, kteří už nemůžou být zachráněni. Jsou tedy v moc bídném stavu usmrcuji na místě a nechávám krev, aby stekla do bahna.

Vzhlédnu k vojáku, který padl několik metrů ode mě. Náhle další a poté další. Následně už se podívám dál a vidím nepřátelské vojáky, kteří se k nám blíží. Něco ve mě se sevřelo. Vylezu ven a ohlédnu se na strýce, který už začal v obraně. Doběhnu k němu a ještě se ohlédnu na Petra.
"Petře. Poběž sem."
Následně se otočím na strýce.
"Rozhodl jsem se. Už žádné šetření jejich strany. Ty a Petr vložte do mě svojí sílu a já. Já je všechny ihned usmrtím."
Podívám se na ně oba jestli nemá někdo z nich nic proti.

Rychle vytvořím v zemi tři kruhy, dva z nich se nespojují, ale oba se spojují s jedním. Tím ,kde stojím já. Mělo by stačit, když se budou dotýkat mých zad, ale jsem to naučený takhle, jelikož kruh by měl prý pomoci k cirkulování energie.
Rukama začnu dělat podivné vlnité pohyby, občas trochu trhavé.
"Země. Matko. Stvořitelko. Žádám tě. Otevři bránu mezi peklem a zemi. Vypusť tvora, který pozře mé nepřátele a jenž pouhý jeho dotek bude smrtící. Země. Matko. Ničitelko. Ve jménu ohně, který žhne v mém srdci. Ve jménu země, která je mým tělem. Otevři se a nechť nepřátelé zakusit jak krutá dovedeš být."
Během tohoto odříkávání myslím na draka, který je symbolem rodiny mého otce. Drak, který požírá svůj ocas. V uších slyším jak puká zem. Cítím lávu, která se dere na povrch a nabírá tvaru, který si představuji. V duchu si stále opakuji slova.
Zem pukne a ven se vydere obrovský gejzír, lávy který však není gejzírem, ale obrovským (čínským) drakem, který neustále roste a řítí se přímo na jednotku nepřítele. Všechen vzduch okolo zteplal kvůli obrovskému množství lávy, která se dere na povrch.
Já neustále upírám zrak na jednotku nepřítele a pohyby rukou určuji jak se drak bude pohybovat. Nehodlám uniknout ani jednoho, takže jej nejdříve nechám, aby je obklíčil svým tělem. Následně se vzepnul do výšky a zanořil svojí hlavo do kruhu, který vytvořil svým tělem, kde se začne měnit na obyčejnou lávu. Kontroluju, aby se láva moc nerozšířila okolo.
Uvnitř sebe pláči. Kvůli koním, kteří zahynou.

(97)

Něco jsem udělala špatně. Sice jsem poslední hodinu trávila tím, abych zjistila, co nám odkud vpadne do zad, protože to bylo úplně jasné, pročesala jsem kilometry kolem dravčíma očima, upozornila jsem Katsurova důstojníka, aby věnovali důkladnou pozornost i ostatním směrům, než odkud přijela ta první tlupa.

Všechno úplně na hovno!

Dobře, stalo se. Slezla jsem z té střechy, jsem kráva pitomá. Ale stejně mi to vrtá hlavou. Kde byli schovaní? Museli být někde perfektně schovaní, přijet tak rychle v žádném případě nemohli.

Nyní využiju okamžitou ochranu koňskými těly a polknu obvyklý knedlík neviditelnosti. Vždy se tak cítím, je třeba hltavě vdechnout a plynout s živlem, stát se jeho součástí, aby se na oplátku spojil s mým tělem tak, že to není vidět. Nehrnu se do akce, taková nejsem. Spíš se pokouším co nejrychleji pochopit situaci. Kdo, kde, kolik, jak rychle.

Pokusím se ještě jednou navázat spojení s poštolkou, což by mi mohlo získání přehledu o situaci dost usnadnit. Tuším, že už může být dál než potřebuji, stále ale slabě kontakt s ní cítím.

Antonio už stoupá po schodech ze sklepa když ještě zaslechne několik dalších zajatcových slov:
"Nás platil ve městě ňákej tlustej chlápek poblíž tržiště. Byl trochu nacamranej a večír mu v šenku ujelo něco jako Roger... Robo... Rejdo... fakt nevim. A už vůbec ne, kde by moh bejt."

Když pak otevře dveře vedoucí na denní světlo, padne elfovi do náruče muž z Katsurovy gardy. Podle všeho je mrtev. To potvrzuje krev řinoucí se mu z ošklivě rozšklebené rány na čele.

Toriko zabrán do zachraňování koní zaznamenal, že kolem něj padají k zemi vojáci jeho strýce. Tu proklati oštěpem, jiní s šípem v krku. Valí se sem zpoza stavení vlna jezdců s tasenými meči, palcáty i řemdihy.

Tu se zem zavlnila a několik z nich to vyhodilo ze sedel. Před hostinec vyšel Katsuro osobně.

Olea je zatím chráněna v středu malého houfu koní.

Parchantovu zmínku o nějaké podělané další partě přejdu zdánlivě bez povšimnutí. Jen si vyměníme krátký pohled s Antoniem, bystrý elf hned pochopí, že je to třeba ověřit a nechá mne pro tuto chvíli se zajatci o samotě.

Řek' jsem, že chci slyšet jména! Nerozuměls mi, ty sajrajte?! Pic, buch, prásk! Ne, že bych se v té řezničině vyloženě vyžíval, ale stále mám pocit, že jsme se nedozvěděli vše.
Kdo vás najal? Kdo tomu velí? Kde jste se setkali? Kdo je mozkem celé operace? Kde se ukrývá?
Opakuji stejné otázky a pokud nedostanu aspoň trochu uspokojivou odpověď, jsem schopný z nich klidně vymlátit duši...

Muži, kteří skončili v bažině, jsou neuvěřitelně otřesení. To, jak s nimi zamávaly živly, je doslova odzbrojilo. Většina neklade naprosto žádný odpor, spíš jsou vděční, že se z náruče bahna vůbec dostali živí. Nejlépe psychicky na tom byli ti, kteří se dali na útěk a teď je před sebou ženou Katsurovci. Přímo k vám.

Toriko se pustil do opatrného zachraňování koní. Jde to pomalu, jsou poplašení více než lidé. Do toho je spousta z nich zraněných. Ani ne tak ohněm, jako kovem.

Olea se snaží vybrat zdravé kusy a nechat je na straně pro případ rychlé potřeby. Jenže na okamžitý odjezd to nevypadá.

Petr neváhal a vytipoval si dva "na přípravu" a dva "na ostro". Ty první jenom zavřel do temného sklepa, nahé, polité párkrát vodou, sem tam zatahání za vlasy a zálibné prohlížení si dokonale nabroušeného ostří v jejich bezprostřední blízkosti - jak výmluvné i beze slov. Tuší, co je čeká.

Ty další dva ve vedlejší místnůstce čeká navíc pár dobře mířených ran na sanici. Když vyplivnou první zuby, byl čas přejít k zahřívání prstů u nohou. Pro vládce ohně typu Petra to nebyl pražádný problém. Ostatně, nedělal to poprvé. Výslech byl jedna z možností, jak přesvědčit "klienty" o nutnosti platit gangu výpalné. A plameny šlehající přímo z prstů mučitele, byla demostrace přímo in natura.

Antonio krčí nos. Většina z hochů se přinejmenším pomočila. Jeden už histericky brečí. Kdyby věděl... pověděl by. Teď by udal i vlastní matku.

Jenže neví. Tenhle ne. Ten vedle, s očima podlitýma krví, drží dlouho. Když už na jedno oko nevidí vůbec a na druhé sotva malou škvírkou, spustí.

"Už je ne... nechte. Budu mluvit. Kruci... Dyť k tomudle sme se neupsali. Voni ani nic nevěděj! Cucáci. Námezdní meče pro špinavou práci... To sme.
Měli sme sem akorát přijet a dostat další rozkazy. Hlavně hlídat cestu a všecky civilisty vodklonit nebo nejlíp otočit. Aby se tu stačilo... uklidit, prej. Vodpor sme nečekali. Až dyž tu bylo takový podezřelý ticho, to neštymovalo.
Hlavně tu měl bejt nově vystavěnej tábor a spáleniště, kvůli zahlazení stop. Eecchrrrr... tfuj!
Počítám, že tu partu, co měla přijet z druhý strany ste už taky zmákli...?"

Vypadá to, že boj už je u konce. Opravdu to bylo jednoduší než jsem čekal. Chudáci by jistě skončili všichni zmražení, nebo uhořelý. Opravdu štěstí, že tu jsem já. Nesnáším mrhání životy a tohle byla přeci jen nejlehčí možnost. Bez zbraně každý snadno podlehne strachu.

Zatím co ostatní řeší výslech a podobně, tak já se dává do zachraňování koní, kteří uvízly na místě a zoufalý se snaží osvobodit. Je mi jich až moc líto. Navíc. Já nikdy nebyl moc na výslechy a ostatní si jistě dobře poradí.

Moje prvotní salva šípů nevyšla úplně podle mých očekávání. Šípy se zabodli buď do chráničů na ramenech, nebo do štítů. Ani druhá salva nedopadla o moc lépe. Zamračil jsem se a přemýšlel jsem, čím by to mohlo být. Možná jsem špatně odhadl vítr. Ta možnost tady byla. Následující boj, pokud se tedy tomu tak říkat dalo, proběhl více méně rychle. Olea, Toriko a Petr většinu naprosto udolali a zbytek se chytil do naší pasti. Ne že by mi to nějak vadilo, bylo mi jen líto koní. Byla to krásná zvířata to bylo vidět už na první pohled.

Po skončení boje jsme je odvedli do sklepa. Já jsem dovolil dvěma mužům ponechat si spodní prádlo. Ale smrad, který zaplavil malý sklep, když si čtyři muži sundali boty, byl neskutečný. I mě se zvedl žaludek. Otevřel jsem tedy okno a zadíval se na muže. ,,raději bude lepší když mi řeknete všechno, co chci vědět. Vyváznete z toho živí a nezranění. Na druhou stranu pokud budete zapírat na těle se vám objeví značka pohrabáče a to není ani příjemné, ani pěkné. To vám mohu říct.'' Doufal jsem, že muži budou rozumní a o nic se nepokusí. A nikdy není na škodu zkusit to nejdříve po dobrém a pak až po zlém.

Tak to bylo rychlé.
Poté co pečlivě zkontroluji, zda se něco neděje v dalších směrech, s elegancí nymfy seběhnu ze schodů dolů a zamířím k ostatním. Také pokývnu na Petra. Při pohledu na jeho výraz, doplněný temnou poznámkou mi dochází, co má v úmyslu. Ne, u toho nebudu.
"Nezapomeňte, že chceme co nejdříve vyrazit dál."
Seberu na bojišti pár šípů (dám si při tom pozor, abych se nechytila do naší skvělé pasti). Prohlédnu si je. Porovnám s tím jejím. Pak si jdu sbalit raneček. Asi nebudeme dál cestovat s vozem, i kdyby hostinský nějaký měl. Koně bychom ale dostat mohli. Jezdím celkem ráda, i když jsem měla jen pár příležitostí. Raději chodím po svých, ale nechám to na ostatních. Každopádně chci být připravená.