Rozhlédnu se po vylidněném bojišti a s úlevou si odplivnu. Kývnu na Antonia a společně se vracíme k Torikovi.Kývnu i na něj. Všichni máme sveřepé výrazy a je jasné, že vyslýchání bude tvrdé...
Zaměstnanci hostince ještě nesklapli povislé brady, tak se rozhodnu je trochu sprdnout:Co tady civíte?! Běžte uklízet ksakru! Když najdete něco užitečného, přinesete mi to, aby bylo mezi náma jasno!
Katsurovi ochotníci na ně snad dohlédnou...
V tom se s elegancí nymfy ze střechy snese sličná Olea. Kývnu i na ni a lehce se usměju. Nemusíš u toho být.Řeknu ji stručně.

Pak vezmeme čtyři nešťastníky do sklepa a rozdělíme je na dvě poloviny. Tedy ne doslova, myslím tím na dvě skupiny. Abychom zlomili jejich morálku. Svlékneme je do naha a několik minut poléváme studenou vodou. Zkusím někde sehnat bič....
Rozděláme ve sklepení oheň a začneme žhavit pohrabáče.
Abych nezabíhal do zbytečných detailů, mučíme, mučíme - nejlíp jak umíme.

Prokládám proceduru panáky. Důležité bude klást ty správné otázky: Kdo vás najal?! Jméno chci slyšet, kurva! Kde jste se setkali? Kde se ukrývá? Jo tak ty nevíš? atd...
Doufám, že Antonio se bude ptát ještě lépe a Toriko snad také nezůstane stranou...

Nežli stačil zadní voj znovu natáhnout své zbraně, prohnala se ohnivá vlna zkázy ve výši očí páně Busqueratsových bitevním polem. Z ptačí a Oleiny perspektivy to vypadalo, jako by byl Petr jiskra, od které chytla tráva a oheň se přímo rozletěl směrem k útočníkům.

Těm se plaší koně a shazují jezdce ze sedel. Vzduchem je cítit spálená kůže, seškvařené vlasy a koňské houně. Luky, kterým neshořely tětivy, stejně žádné další střely nevypustily, jelikož šípy se záhadně odporoučely k zemi. Hroty napřed. Stejně tak meče či kopí. Některé postroje se rozpadly, jiné drží koně u země a ti se marně snaží postavit na nohy. Také lidé, pokud přežili ohnivý útok, válí se nyní v podivných pozicích na planině před hostincem, zpola zabořeni do měkké půdy, která kolem nich začíná tuhnout.

Několik z nich stojí se svěšenýma rukama, beze zbraní, dobře vidí elfa s nataženým lukem a muže, kolem jehož pěstí tančí plameny.

Zbytek - asi čtyři bývalí střelci - se dali na útěk. Okamžitě se za nimi pustili Katsurovi muži na koních a není pochyb, že si s nimi bez problémů poradí. Zdá se, že je po všem.

Poštolka spokojeně krouží a vidí čárky, kterak se blíží k pomalejším tečkám, až se všichni zastaví a pak míří zpátky k tomu zvláštnímu hranatému objektu.

Sprška šípů nás mine. Nemusím ani hádat, kdo to má na svědomí. Je to více než jasné. Petr a Antonio se jinak tedy pokouší nepřítele zastrašit- Petr si přitom hraje trochu více s ohněm. Je trochu smutné, že se zmůže jen na tohle. Navíc se chová velmi dětinsky. Opět mi jen připomíná proč jsem jej nechtěl do naší čtveřice. Přesto něco zjevně zmůže a to je nyní hlavní.

Boj jako takový opravdu nemusím. Ne, když je v něm jízda. Jelikož, ale přeci jen jde o boj, tak nemám moc na výběr. Rozhodl jsem se, že udělám maximum, aby jsme vyhrály, ale stále chci dbán na bezpečí koní a proto si omotám rukou kouskem železného vlasce. Zavřu oči a myslím na železo přede mnou. Tedy zbroje, hroty šípů, spoje a podobně.
Duchové rodu Beifongů. Kov ohrožuje vaší rodinu. Dejte mi sílu postavit se mu a navrátit jej tak kam patří. DO ZEMĚ!
S tím vyskočím a následně udeřím rukou prudce do země.
Kov mé ruce představuje kov, který se nachází přede mnou. Všechen ten kov, který nepatří na povrch, ale náleží zemi a já jej chci navrátit kam patří.

Reakce jezdců mě nutí být připravená zasáhnout znovu. Velmi hlubokým nádechem nasaju vzduch do plic, abych byla v kontaktu s živlem.
Další salvu bych jim srazila nahoru a doprava, nepochybně by většina z nich zamířila tentokrát výš, než je zvykem. Zatím se ale hlavní role chopil po svém způsobu Petr.
Na můj vkus bylo ohně včera dost, ale takhle s odstupem na herním plánu se na to koukat dá.
Stále ale není nic hotové. Dokud hrozí další salva třel, nedovolím si ještě přepnout zrak na poštolčin, i když mě pořád uvnitř žere očekávání nějaké zrady.

Co vůbec dělají ti Katsuráci?

Vzpínající se šíp u mého pasu musí počkat, na řešení téhle záhady je nejprve třeba získat aspoň krátkou bezpečnou chvíli. Rozhodně bych neměla zapomenout se po boji podívat na jeho "kamarády".

Poněkud mě zradil můj odhad situace.Nečekal jsem, že jezdci bez hnutí brvou zaútočí, nehledíce na to, co jim hrozí.I s dostřelem jejich luků jsem nepočítal. Takže ve mně zprvu silně hrkne, když vidím salvu šípů mířící na nás. Instinktivně se sehnu k zemi a čekám nejhorší. Žár prostupující mé tělo opět prudce nabyde na síle. Dokážu silou ohně šípy pohltit, či odrazit? To se zatím nedozvím, jelikož mne zachrání nečekaná Oleina pomoc! Hned je mi jasné, odkud vítr vane...Prudký poryv vzduchu změní trajektorii šípů, které se stanou neškodnými pro nás, naopak ohrozí předvoj nepřátel samotných. Díky, větříčku!

Aniž bych se zvedl z pokleku, krátce švihnu pravou rukou směrem k nájezdníkům. Vnímám, jak nahromaděná moc opouští mé tělo a další ohnivá vlna se řítí kupředu. Tentokrát již s plnou parádou, podpořená silou hněvu. Pokusím se plamenný půlkruh situovat do výšky asi sáhu a půl nad zem, aby zasáhl jen jezdce a co nejméně jejich koně.
Nažerte se do sytosti, poseroutkové! Vykřiknu a sleduji, kterak plameny srážejí jezdce z koní jednoho po druhém. Ani jejich zbroje jim nepomůžou a oni končí na zemi, kde umírají v křečích a agónii nesnesitelné bolesti.
Ale to není všechno. Smrtící vlna si razí cestu dál, a vzápětí zasáhne i zadní voj jezdců, kteří se chystají střílet. I tam napáchá značné škody. Některé vážně zraní, jiné srazí s koní, dalším znemožní útok. Mnozí z koní se dají na útěk.
Postavím se, prudce několikrát vydechnu a znovu se nadechnu v návalu adrenalinu. V mých dlaních se formují další ohnivé střely připravené dokončit dílo zkázy.

Svist projektilů přehlušilo mnohem mocnější zafičení a šípy se znenadání jako na povel snesly téměř kolmo k zemi. Několik z nich lehce poranilo dva jezdce, jeden škrábl zadek koně. Zbytek trčí neškodně ze zatím ještě tvrdé blátivé půdy.

Zdálo se jí to nebo sebou opravdu při oné větrné manipulaci "její šíp" trhnul? Skoro až netrpělivě, zdá se...

Petr s Antoniem ten úkaz nejspíš nepřekvapil. Jó, není nad to mít v boji tuhle holku za komínem.

Zadní řada jezdců to hodlá evidentně zkusit ještě jednou a znovu nabíjí.

Jsou tam. I vlastníma očima dobře vidím jezdce na koních, Torika a Petra, po chvíli i Antonia. Vypají všichni roztomile maličcí. Takhle generálové a králové sledují bitvy a posílají jednotlivé figurky a skupinky na smrt. Je to dost odosobnělé, bude asi jako ta strategická hra s kamínky, co mě učil otec. Prý se často v lepší společnosti hrává. Jsem v ní mimochodem dost dobrá.
Jenže tady nejsem generál a ty nejdůležitější figury mě neposlouchají. Dokonce neposlouchají ani jiné důležité figury.
Neříkal Katsuro, ať se držíme vzadu?
Takže tam, úplně nejvíc vpředu. Nedivila bych se, kdyby si už prsty na nohou máchali v lepivém bahně, které tam sami nastražili a ve kterém se jeden z našich pronásledovatelů právě koupe. Nejspíš si s Antoniem vyměňují zdvořilosti. Nezajímá mě, co si teď říkají. Z poštolčina pohledu dobře vím, že ti muži mají luky a teď už jsou nejspíš na dostřel. Proč prostě kluci necouvnou? Byli by z dostřelu a mezi nimi a nepřítelem ten pás bahna!
Pár těch hajzlů vyráží vpřed - blázni! Zbylá dobře desítka ale bleskově sahá po připravených střelných zbraních.
Já jsem taky připravená.

Pokud to jde, používej svá osvědčená zaklínadla, jsou mnohem efektivnější. Nestojí tě mnoho sil a hlavně je dokážeš použít rychle.

"Khaunmaáaár!!"

Máchnu pravou i levou rukou ve velkém kruhu. Intenzita máchnutí je nejvyšší směrem dolů a od bojiště ke mě. Nad bažinou foukne krátký prudký poryv větru, který by měl srazit vystřelenou salvu šípů o hodně níž, než kam byla mířená, ta by měla proto neškodně skončit někde v blátě, třeba i něco v zádech některého z jezdců. Bězděky si vzpomenu na šíp od té ženské a otřesu se nepříjemným tušením. Stále jsem maximálně ostražitá. Oni přeci vědí, co umíme, musejí mít nějakou mocnou figuru v rukávu.

Uvízlý jezdec málem spadl, když se kůň pod ním dal znenadání do pohybu, jelikož Toriko uvolnil bahenní sevření. Jen co se opět uvelebil v sedle a ujel necelých dvacet sáhů blíže, vynořil se zpoza rohu hostince elf se svou výhrůžkou. Chlap se zastavil a překvapeně těká pohledem z hrotu šípu na Antoniův smrtelně vážný výraz.

Nežli si však stačil rozmyslet, co vlastně udělá, protlačil se před zraky všech Petr a sebejistě spustil efektivní prezentaci své moci. Ohnivá vlna se přelije těsně vedle průzkumníka, který se už jen krčí v sedle a chrání si hlavu. Plamenné jazyky se propletou jak zpěněné špičky vlnobití a následně se řítí k zemi. Tráva několik stop před řadou jezdců ještě doutná. Ti se na malý okamžik zarazí. Ovanul je náraz horkého vzduchu. Pár neklidných koňských zafrkání. Jinak klid před bouří.

Pak asi pět jezdců prudce pobídne své oře a vyrazí vpřed, přímo do nastražené pasti. Ostatní bez zaváhání natáhli tětivy a vypustili salvu šípů. Většina z nich míří neomylně na Petra s Antoniem.

S napětím a z uctivého odstupu, stále po boku Torikova strýce, pozoruji neústupnost útočníků, i hravou snahu Antonia s Torikem.
Jen se dívej, bráško, aspoň se něčemu přiučíš, pomyslím si. Ale kam zmizela Olea? Nemám páru.

Živly jsou živoucí podstatou celého vesmíru. Jen lidské myšlení je rozděluje do kategorií, ve skutečnosti jsou propojené a jde o jednu sílu pramenící z podstaty přírody. Jejich vyváženost a souhra musí být součástí nějakého vyššího plánu, či záměru, nevěřím, že by vše fungovalo pouhou shodou náhod. I věčný souboj entit universa má svůj smysl. Proto jsme tu nyní My, a proti nám Oni. Živly jsou zkrátka živé, a často si hledaji svou vlastní cestu. Jako každý z nás. A tak se znovu ptám, jaké je, do kočičí řiti mé místo v tomto dějství? Mohl bych přivolat ohnivý déšť? Proměnit se v Salamandra, či Ohnivého draka? Způsobit, že by Slunce spadlo na zem? Jen pomalu...

Ačkoliv jsem nikdy nebyl zdatný tanečník, cítím, že celé mé tělo chce tančit, spontánně a bezuzdně. Cítím, že moc se ve mně znovu hromadí a brzy bude chtít ven. Nemám strach ani přehnanou sebedůvěru, jen chci protivníky trochu vystrašit.
Postavím se po boku Antonia, který se rozhodl jezdce varovat. Beze slov, a zdánlivě nevinně se protáhnu a prokřupnu. Začnu sálat. Celé mé tělo prostupuje žár a je to pocit blízký drogovému opojení, či sexuálnímu vzrušení. Vylétne ze mě ohnivá vlna, která, jak se blíží k jezdcům, nabírá rychlost i sílu, jakoby ji hnal vítr.
Stále jde však jen o varování, a tak její účinky na posledni chvíli zmírním, také abych neublížil koním. S pobavením sleduji znejistělé pohledy zkoprnělých parchantů. Vlna se přežene a v horkém vzduchu zůstane jen slabý pach spálené trávy. Pak přenechám iniciativu ostatním, ale stále jsem soustředěný a připravený rozpoutat hotové peklo!

Vytáhl jsem z toulce šíp, zasadil ho do tětivy a natáhl do plného nátahu. Mířil jsem muži na krk. ,,Být tebou, nevolal bych na ně. Jinak zemřou dříve, než udělají jejich koně jediný krok.'' Zadíval jsem se na muže. Byl jen kousek od nás. Z této vzdálenosti neminu. Další muži byli byli dál od něj. Ale ne mimo dostřel luku. Tím jsem si byl jistý. A pokud by se muž rozhodl bojovat, jeho smrt bude rychlá.