"Dobré." Odvětím a zakousnu se do kousku masa, ke kterému jinak přikusuji kus čerstvého chleba, jenž mi slouží i jako ubrousek na otření mastné tváře. Mám hrozný hlad a potřebuji zasytit. Včera mi bylo hrozně. Podobně jako při lekci s babčou, když jsem pak po třech dnech strávil v posteli další dva dny, ale to už je hoodně dávno.

"Novinky? Já odpadl a nemám šajna co se tu řešilo. Tak nějak jsem zaregistroval, že strýc dal Petrovy kámen." Poklepu na svůj, který mi visí kolem krku.
"Dle mě by jej neměl mít, už jen proto, že vlastně nezvládá ovládat svoje schopnosti. Málem nás zabil." Povím ještě, než se pak usměji na příchozího Petra a dělám, jako bych ta slova z úst nikdy nevypustil.

Večer jsem odešel do svého pokoje a než jsem usnul, přemílal jsem si v hlavě všechny události tohoto dne. Tolik se toho seběhlo naráz! Moc dobrý dojem jsem na vládce asi neudělal, ale netrápím se tím, jistě bude čas to napravit. Oni jsou všichni tak zběhlí ve svém nadání! Pro mě bylo zatím spíš jen otázkou prestiže a zdrojem problémů. Se zvláštním kamenem v dlani přemýšlím, co jsem vlastně zač? Vždycky jsem chtěl být středem pozornosti.Být bohatý, mít kolem sebe spoustu přátel a žen, žít naplno a prostě se bavit. I když mi ustaraní mniši v klášteře vtloukali do hlavy pojmy jako ' odříkání ' a ' sebezapření ', zůstal jsem tam, kde jsem se svým darem byl už od začátku - zbrklý a svéhlavý. Ani jsem vlastně nikdy nechtěl přijít tomu všemu na kloub, bál jsem se jít do hloubky.
Teď ale cítím, že se vše musí změnit. V tom podzemním hrobě, kde málem došlo ke katastrofě jsem si uvědomil jednu věc. Totiž, že ten oheň uvnitř mé osoby mne spíš stravuje, než že by mi pomáhal. Miloval jsem slunce a líné bezstarostné letní dny. To jsem byl sám sebou. Ale pod tlakem, v noci, v dešti a pod zemí jsem nebyl nic!

Pak se mne zmocní zvláštní klid. Ten mne provází i druhého dne ráno, kdy za nonšalantního koketování s pokojskou, která mi přinesla horkou vodu a lavor, abych se umyl a oholil, sejdu jako poslední, již v čistém oblečení do lokálu, kde všichni pokojně snídají. Zářím jak meteor a vrhám oslnivé úsměvy do všech stran. Cítím se jak ten největší lev salónů a šarm a sebevědomí ze mě jen čiší. Poručím si to nejlepší jídlo a víno a přisednu k ostatním.

Tu pozorně doleju Oleinu číši, pohotově nabídnu ubrousek Torikovi, aby si utřel umaštěnou tvář, obdivně okomentuji Antoniovu výstroj a se smíchem odstraním drobky z Katsurova vousu. Má nálada musí být nakažlivá a tak konečně mezi námi nastane jakési souznění a harmonie.
Když se hodování skončí a přijde řada na další plány, zpozorním a vyslechnu si poprvé o Hoře Bouří...

Chvíli si šíp detailně prohlížím. Nu co, vezmu ho, třeba z něj něco vykoukají ostatní. Začínám mít hlad. A pořádný. S tou večeří mě včera nějak odbyli. No, možná jsem si neměla tak brzy dávat ten rum. Ale to je šumák. Ne, rum není šumák, fakt ne.
Když se chystám k návratu do hostince, právě opodál z lesíku vychází Antonio. Tak nějak mě při pohledu na něj veškerá zlost přechází. Prostě je jiný. Úplně jiný. A není se čemu divit. Copak jsem já snad vyrostla mezi nějakými princátky? Podrbu se šípem ve vlasech. Většinou taková představa vzbuzuje závist, ale pokud jsem slyšela historky od někoho, kdo má k takovým kruhům blíže, není mnoho co závidět.
A Torriko a ten jeho rodinný gang na tom nebude o moc lépe.
Takže klid, holka, dělají, co umějí, stejně jako ty.
Bez hmoty nic nepostavíš, voda i krev musí téct.
Pár rychlými kroky Antonia doženu. Nevím, co říct, a tak se na něj jen usměju a srovnám krok s jeho a společně se vracíme k hostinci.
Když o pár okamžiků později vcházíme do lokálu, Toriko je již u stolu. Z kuchyně voní čerstvě upečený chléb a hostinský se k nám úslužně blíží s pohledem na našich rtech, aby nám vyplnil jakékoli přání. Je si dobře vědom, kdo mu zachránil krk i hlavní část jeho podnikání, včetně střechy nad hlavou.

"Kdyby tak byla vajíčka. Míchaná vajíčka na cibulce, s houbami. A k tomu ten chléb, co tu voní. A trochu čerstvé pažitky. A když ne, vůbec to nevadí, dejte k tomu chlebu cokoliv. A velký hrnek horkého čaje!" Mile se na hostinského usměju. Jeho chápu mnohem snáz. S ním ovšem nebudu putovat na horu Bouří.

"Dobré ráno," řeknu Torikovi a pohledem i Antoniovi a usadím se. "Tak jaké jste se večer dozvěděli novinky?"

Kývnutím jsem se se všemi rozloučil a zamířil jsem nahoru po schodech. Vybral jsem si jeden pokoj a vešel jsem dovnitř. Zavřel jsem a zamkl dveře a oblečení jsem rozložil na židli, aby uschlo. Luk a toulec jsem opřel o stěnu blízko postele a pouzdro s noži jsem dal pod polštář, abych je měl po ruce. Padl jsem do postele a rovnou jsem usnul. Celou noc jsem spal bez přerušení. Nezdál se mi žádný sen ani noční můra, byl to posilující spánek a já jsem čerpal energii.

Vzbudil jsem se jako vždy, před východem slunce. Rychle jsem se oblékl, vzal jsem si své zbraně a šel jsem ven. Byl jsem zvyklý před snídaní trénovat. Začal jsem nejdříve cviky jako byly sedy lehy, kliky a přitahování se k větvi. U toho jsem přemýšlel nad vším možným a cvičil jsem. Vzpomínal jsem, jak jsem začínal svůj výcvik u hraničářů. Bylo to náročné, neskutečně moc, ale byl jsem trpělivý. Bylo mi tehdy jasné, že to nepůjde hned a než jsem dostal luk do ruky, musel jsem cvičit.

Po těchto cvicích přišly na řadu zbraně. Nejdříve vrhání nožů. Oba byly dokonale vyvážené a byly vyrobené od mistra v tomto oboru. Poté přišel na řadu luk. Vybral jsem si jeden strom zhruba deset metrů od hostince a střílel jsem na něj v rychlém sledu šípy. V leže, ve stoje, v kleče, při odskoku doleva a doprava. Během tohoto cvičení jsem toulec vyprázdnil ěkolikrát a postupně jsem zvětšoval vzdálenost od stromu. Ten už byl opravdu malý, když jsem vystřelil poslední šíp. Tětila zadrnčela, šíp zasvištěl a dopadl mezi další šípy. Všechny šípy se soustředili tvořily černé kolečko a byli od sebe jen már centimetrů. Došel jsem si pro ně a vrátil je zpátky do toulce.

Nyní přišla na řadu moje magie. Využil jsem rosu a vytvářel jsem z ní různé tvary. Zvířata, ostré hroty, rampouchy, ale také postavy. Spokojený s tím, že mi to šlo jsem se rozběhl k lesu. Přemýšlel jsem, jestli ostatní ještě spí, nebo už vstali. Vsázel bych spíše na to první. V lese jsem využíval každého úkrytu a naslouchal jsem zvukům lesa. Zaslechl jsem divočáka, jelena a laň a ptáky zpívající v korunách stromů.

Až po tomto cvičení jsem se klidným krokem vydal zpátky do hostince. Vždycky jsem se po cvičení cítil lépe a ani dnešek nebyl výjimkou.

Nedaleko za hostincem, kousek od hranice lesa, našla Olea v zemi zabodnutý šíp. Když jej vytáhla ze země, bezděky přičichla k letce. Ano, je to ta vůně. Co jí ta žena chtěla? Chtěla ji ohrozit? Zabít? Varovat? Ochránit? Vyzkoušet její moc? Pocit, že si s nimi někdo zahrává jak kočka s myší, je stále přítomen. A ne a ne se v tom vyznat. Snad jí pár odpovědí poskytnou pánové. Evidentně teď žádné nebezpečí nehrozí, může se tedy trochu uvolnit.

A tak s neuvěřitelným zrychlením přeběhla několik desítek metrů. Špičkami nohou se sotva dotýkala vrcholků orosené trávy. Jen tak. Aby se potrénovala. Nebo ujistila, že to pořád bez problémů zvládne.

Když o pár okamžiků později vchází do lokálu, Toriko je již u stolu. Z kuchyně voní čerstvě upečený chléb a hostinský se k ní úslužně blíží s pohledem na jejích rtech, aby ji vyplnil jakékoli přání. Je si dobře vědom, kdo mu zachránil krk i hlavní část jeho podnikání, včetně střechy nad hlavou. Šípu v její ruce si nikterak nevšímá.

Ráno se probouzím na pokoji. Někdo mě sem zjevně odnesl, jelikož si nepamatuji, že by jsem sem chodil. Musel mě tedy odnést někdo ze strýcových mužů a zdá se, že jsem nebyl ani zneužit, když jsem byl v dosti bezbranném stavu. To je moc dobře. Hlavní je, že nyní jsem opravdu zcela odpočatý a plný sil, což si říká o jediné. Meditaci a pak velkou snídani v podobě dvou obědů, jelikož mám šílený hlad a normálně toho sním více než jiní.
Meditace probíhá v kladu. Rezonuji se zemí samotnou. Můj tep se zklidní. Tělesné funkce zpomalí a celý bych pro někoho, kdo by tam přišel mohl působit jako socha, když bych byl tedy od prachu. Takhle vypadám pouze velmi strnule.

Po meditaci jdu tedy dolů a objednám si dvoje větší jídla, která by se hodila na oběd, tedy podle nabídky. Byl bych hlavně pro masu, ale ani polévkou bych nepohrdl, i když vodou mám po včerejším dešti nasáklou kůži tak, že by se ze mě začalo kouřit, když bych byl na poušti.

Všechno poslouchám už nějak napůl. Vlastně pomalu jsem stále unavenější a unavenější, až je pro mě velmi obtížné držet se při vědomí a nějak moc poslouchat co se vlastně děje. Vnímám zhruba do chvíle než Petr dostane šutr, který si ani trochu nezaslouží, ale to už vyčerpání opravdu odpadám a tak končím obličejem v talíři, kde je ještě zbytek jídla, které vyletí trochu okolo.
Zítra se za to budu muset strýci jistě omluvit, ale dneska už nemám energii ani na to, aby jsem poznal rozdíl mezi polštářem a talířem s jídlem.

Ráno je mi o hodně lépe.
Ne, není.
Ráno je mi hůř než večer. Bez adrenalinu nebo aspoň alkoholu, únavu neodnesl ani spánek, svaly mě bolí. Zpohodlněla jsem, budu muset zase trochu máknout. Jasně, svalovec ze mě už nebude, to bych musela mít čáru života jako Antonio, ale vytrvalost jsem měla ještě celkem nedávno, trocha tréninku to snad spraví. Ono to vypadá, že nebude zbytí. Jestli nás budou po cestě nahánět všelijací blázni.
Čekala bych rohaté démony, přízraky a vlkodlaky, kteří si nepřejí nastolení nového Vládce živlů, ale že natáhneme brka kvůli pitomé politice, to mě, politicky zcela nevzdělanou dívku z hor, absolutně nenapadlo.

Jako mátoha se dám trochu dohromady. Opláchnu se, něco sním, obléknu se. Aspoň šaty už jsou suché. Sejdu do sálu, kde nyní není vůbec nikdo. Dobře.
Vyjdu před hostinec. Stodola leží v troskách a všude to páchne kouřem a popelem. Dojdu proto kousek dál, na cestu, a nechám se prostoupit hřejivými paprsky ranního slunce. Elizabeth Moen. Mrtvá.
Ohlédnu se zpět k hostinci. Chtěla bych společnost. Ale někoho, na koho nejsem právě naštvaná. A takových tu moc není. Snad Petr nebo někdo z provozovatelů hostince. Ti ovšem mají svých starostí dost. Povzdechnu si.

Je mrtvá, nenaděláš nic.

Potřebuju se něčím zabavit. Vrátím se tedy opět mezi stavení a zamířím od nich tentokrát opačným směrem. Co to říkala ta ženská?
"Nevidíme se naposledy. A ten šíp si nech. Budeš ho nejspíš potřebovat."
Ano, tak to říkala. Jdu se po tom šípu podívat.

"Je to divnej šutr, tolik vám k tomu řeknu. Zdá se, že nějak souvisí s živly, protože se naladí na svého nositele. Jestli něco kloudnýho umí, třeba zjistíte po cestě. V nejhorším je to pěknej módní doplněk."

Katsuro se uchechtne a zívne. S očima již notně matnýma ještě pohlédne na Antonia. Pak zakroutí hlavou a chce vyprázdnit pohár. Ten je ovšem již prázný. S pohledem upřeným na jeho dno se poněkud nejistě zvedne a potácí se ke schodišti. Přidržuje se zábradlí a jeho kroky ztěžka dopadají na dřevěné stupně.

"Důkaz... Důkaz. Von chce důkaz! A vůbec... Jako by nestačilo, že ho nechci vodkráglovat, narozdíl vod těch, co tu na něj čekali. Elf... škyt! Myslel sem, že sou chytřejší. Nabubřelí, to jó. Ale že sou zabedněný..." Jeho hlas se vzdaluje. Až slyšíte bouchnout dveře.

Petr hledí na kámen ve svých rukou. Možná je to alkoholem, ale zdá se mu, že někde v temné hloubce kamene zablikaly drobounké jiskřičky. Jako hvězdy na nočním nebi.

Většina pokojů je volná a jsou vám k dispozici. Ve dveřích jsou klíče. Pach kouře se tu však stále drží. A asi ještě nějakou tu dobu bude.

Sákryš, lidičky, já už nevím, v tomhle brajglu, kdo je čí otec, bratr, nebo strýc, kdo po kom jde, kdo je na koho nasranej a proč, kdo koho zradil a kdo s kým kamarádí nebo ne? Já myslel, že jste prostě partička, která se vyzná v tlačenici a proto jsem se k vám chtěl přidat. Dostal jsem sice tučnej bakšiš, abych vodkrágloval tady elfa, ale od začátku jsem věděl, že to není moc pravděpodobný. Prachy jsem stopil a rozhodl jsem se, že zjistím něco víc...

Neviňte mě ale z vypočítavosti, nejde mi jen o můj vlastní profit, ale i o dobro ostatních. Tu Eliz jsem neznal, tudíž nevím, jestli vás zradila a proč, ale zase nemám důvod tady Katsurovi nevěřit. O dění v aréně mám jen kusé zprávy.

Vy jste tady všichni holt takový nóbl nátury. Já jsem sice taky z dobrý rodiny, ale život se se mnou nesral. Asi mi chlast a jiný látky už trochu vymlely palici, no co? Budu tady Antonia, Torika a Oleu chránit s nasazením vlastního života, a pokud jde o pana Reiga, mohl bych využít síť svých kumpánů a kamarádíčků z galérky, abychom se mu dostali na kobylku. Toť asi vše.

Dokončím svou řeč a nervózně si olíznu rty. Než to ze sebe vyklopim, tak do sebe naklopím nejmíň tři frťany. Pak převezmu onen prazvláštní kámen.
Co je to za nerost?