"Děkuji pánové," usadím se mezi mnichy. S šustění zastrčím sukni pod zadek a natáhnu si nohy. Až teď mi dochází, jak hrozně mě bolí! Běh ke stanům, šplhání po skalách, kde jste pořád na špičkách. A pak jak blázen tancuju po dlažbě. Jenže já měla a pořád mám takovou radost, že jsme se sem konečně dostali! Úplně se zout si netroufám, tak si aspoň pořádně povolím tkaničky.

"Ááááh, jasněže pohodlí ano," zamulám tiše. Přeci jen nechci být neuctivá. Jenže pak se mi stejně huba utrhne a skočím mnichovi do řeči.

"Prošli jsme už asi sedmdesáti pěti zkouškami a vážně nám to aspoň na jeden den stačilo. Jeden den klidu. Pohodičky.. Já zůstávám!"

Jasně, žertoval. Mělo mi to dojít rychleji. S chutí se přidám k smíchu mnichů. Pečlivě ale vyhledám Torikův pohled, vlídně se na něj usměju a s pochopením mu pokynu, ať si jde sednout k nám a posunu se tak, aby mohl sedět vedle mě. Mrzelo by mě, kdyby se ho to dotklo.

"Moc ráda si tu všechno prohlédnu. A dám si koupel. A víno. Máte? Koupel a víno?" oplatím mnichům jejich jiskrné šibalské výrazy.

Pak už mě ale nic nezastaví a s mimořádnou chutí se pustím do přineseného jídla.

Mniši si poodsedli, aby udělali místo pro Oleu. Ta jediná se chová nenuceně. No, možná až příliš okatě nenuceně. Ale jim to v nejmenším nevadí. Přikyvují, když vás jednotlivě představuje a vědoucně se na vás všichni zubí.

Petr se konečně trochu probral, zatřepal rukou, čímž plamen uhasil. Pak si to namířil přímo ke krbu a oheň ho teď hřeje do zad. Také Antonio si „kryje záda“, rozhlíží se takovým tím pohledem, který zkoumá, kde je ve stínu ukrytý vrah.

Toriko se ostentativně postavil v negativním postoji téměř doprostřed celé místnosti a baví osazenstvo svojí řečí, která však vyznívá jako dětinská scéna. Mnich, který se mu před chvilkou poklonil a chystal se odejít připravit pokoje, se zarazil a tázavě se na něj podíval.

„Žádné pohodlí? Vy jste NEPROŠLI zkouškou? Takže, kolik z vás nakonec zůstává? Já jen, abych zbytečně nepovlékal postele, když jste už zase na odchodu…“
Hodil okem ke stolu a za chvíli se ani jeden neudrželi a vyprskli v hlasitý smích. Stojící mnich s úsměvem od ucha k uchu konečně odchází.

Ten z dvorku vstal a položil pomalu dobrácky Torikovi ruku na rameno. „Nic si z toho nedělejte, příteli. Žádná zkouška to nebyla. Ta lavina se prostě utrhla. Jen to načasování mi hrálo do karet. A já se opravdu pobavil jako dlouho ne. Nesmíte mi to mít za zlé. Snažíme se tady udržet veselou mysl. Co také zbývá na tak odlehlém místě.“

Další mnich vstal. Takhle zblízka si uvědomíte, že jim naprosto nelze odhadnout věk. Z rošťáckých očí jim září předlouhé věky a hluboká moudrost. Kolem očí mají vrásky, zato žádné bílé vlasy, všichni hladce oholené tváře. I tenhle přišel na Torika „zatlačit“. Postavil se ale tak, aby na něj dobře viděli i elf s ohniváčem.

„Věděli jsme, že to zvládnete. Vlastně jsme vás ani takhle brzy nečekali. Sázeli jsme se, jak dlouho se zdržíte ve stanech dole. Je dobře, že jste se tam nezasekli. Jestli byla něco zkouška, tak tohle. Strážci by vás jen tak nepustili, kdybyste toho nebyli hodni. Ale abych odpověděl na dosud nevyřčené otázky:
Klášter je před lavinami chráněn prastarým kouzlem. Jinak bychom tu nedělali nic jiného, než že bychom jen stále dokola odklízeli sníh!“ Další salva smíchu.
„A jídlo bude za chvíli. Už se na tom pracuje. Skoro všechno si tu pěstujeme sami. Však to sami uvidíte.“

A opravdu. Za nedlouho se objevil další z mnichů a nese veliký podnos plný misek, ze kterých se kouří a neskutečně dobře to voní.

Plížím se chodbou s opatrností, která by vypadala paranoidně i kdybychom nakonec nedošli do místnosti s plápolajícím krbem plné usmívajících se staříků.

Náš "průvodce" nás začne vítat. Nejdřív mi trochu spadne čelist a jsem vážně zaskočen. Ale postupně začnu zatínat pěsti a svírat čelisti.

Za to Olea, ta s přirozeností sobě vlastní začne s mnichy div ne laškovat. Představí nás tak, jak už si to nacvičila na nádvoří a bez okolků se chystá posadit ke stolu. Copak to nevidí?!?

"Byla to zkouška. Tam venku," cedím skrz zaťaté zuby. "Byla to zkouška, a my jsme neprošli. Že je to tak?"

"Máme si udělat pohodlí? Abyste se nás snadněji zbavili? Jestli vám nejsme dost dobří, tak nám to aspoň řekněte narovinu! Ale můžete si být jistí, že lepší kandidáty teď na kontinentu nenajdete. Vyhráli jsme v Aréně." Nemůže jim snad vadit, že Petr Arénou neprošel?

"Takže ne, žádné pohodlí si dělat nebudu." Jak mluvím, začínám si postupně uvědomovat, jak absurdně vypadá můj bojový postoj tváří v tvář dobráckému výrazu mnicha naproti mně. Znejistím. "...dokud nám nedokážete, že jsme tu v bezpečí."

Já se také usmívám. Celou cestu chodbou se usmívám. Jen tak trochu čekám, kdy to zaduní a trochu "drcne", až dorazí ta masa sněhu. Dorazí? A není to jedno? Tlačím se dopředu a vlaju. A pak se konečně setkám s pohledy našich hostitelů.

"Krásný den, drazí pánové!"

Mlsně prohlédnu stůl.

"Za teplo jsem rozhodně ráda. Kdyby bylo i něco teplého k snědku, bude to tu to nejlepší ubytování za posledních mnoho dní.
Olea Noenem, jméno mé. Moji druhové většinou mnoho nenamluví, takže:
Toto je Toriko Beifong, mistr zemského živlu, nejednou nás všechny vytáhl z bryndy, stejně jako tady náš vzácný Antonio de Black, vládce vodního živlu, jehož podezírám, že si tak trochu zahrává i se spoustou dalších disciplín na mistrovské úrovni.
A tady to je náš ohniváč Petr. Přidal se k nám cestou. Ten zahřát nepotřebuje, ale u ohně jistě posedí moc rád.
Chvíli to vypadalo, že snad aspoň s ním bude řeč, ale...." pokrčím rameny a posadím se.

"Moc se těším na vaše vypravování. Znáte to, holka zvědavá, rostlá stranou civilizace, takže mám takovou romantickou představu, že je tu spousta stařičkých moudrých mistrů ve skvělé fyzické kondici, kteří nám vysvětlí taje úplně všeho na světě."

Pohybem natažené paže naznačím široký prostor všude kolem, až kolem prstů vytryskne slabý vánek. Sálem zazvoní můj smích. Doufám, že tu mají pořádné zásoby vína. Jak se tu u Era, živí a zásobují?

"Jak se tu, prosím vás, živíte a zásobujete? Musí sem vést rozhodně i jiná cesta, než kterou jsme přišli my! Co jsou vůbec zač, ti Strážci? A co měla znamenat ta dlažba na nádvoří?"

Aha!
Petr se probral ze zahloubání a na dlani se mu objevily plameny. Nikterak velké. Ale na to, abyste trochu viděli, stačí.
Toriko se už znovu nadechoval, ale Petr ho předešel.

"Nedaleko před námi cítím velký zdroj tepla. Takže žádné strachy, brzy se zahřejeme."

Snad to nebude bojem, čím se zahřejeme, přišlo na mysl hned několika z vás. Ale vaše obavy se rozplynuly docela, když jste po pár desítkách sáhů došli za roh oné dlouhé rovné chodby. Došli jste do větší místnosti, která vypadá jako klášterní jídelna. Jsou zde stoly a lavice. Několikero dveří ve zdi proti vám. U jednoho ze stolů, který je nejblíž velikému otevřenému krbu, z něhož sálá opravdu silné a lákavé teplo, sedí pět mnichů. Mezi nimi i ten, s nímž jste se již setkali.

Ohlédl se přes rameno a stejně jako ostatní se na vás lišácky usmívá. Načež na vás mávne a ukáže ke stolu.

"Tak pojďte k nám a trochu se ohřejte. Tedy... ne, že byste to všichni potřebovali." To komentuje Petrovu stále ještě plamennou ruku.

Jeden z mnichů vstal a mírně se uklonil.
"Vítejte. Jsme rádi, že jste to sem k nám všichni zvládli. Půjdu a připravím vaše pokoje. Udělejte si zatím pohodlí. É, v rámci možností."
A stále s úsměvem na tváři se opět lehce uklonil a odchází směrem k jedněm z dveří ze sálu.

U Era doma

Asi nejsem úplně při smyslech. Pořád se mi chce smát. Možná jsem dostal flashback. Nebo mě je všechno jedno způsobem za hranicemi obecného chápání vnímání reality. Nakonec se rozhodnu do úkrytu taky zapadnout. I když už jsem byl v pokušení pokoušet pokušitele.

"Petře"
Aha!

Do háje! Než se stihneme sebrat, už se na nás řítí další lavina. A tomu kapucínovi jsme tak akorát pro smích. Ale s tím teď není čas lámat si hlavu. Musíme rychle něco udělat, než nás zavalí masa sněhu.

Mám v plánu nás opět zapustit do země. Ano, ano, Olea to nemá zrovna ráda. Ale ta si může uletět.

Naštěstí nás nakonec ze svízelné situace vysvobodí Antonio. Tajný vchod! Znamenitě.

Ovšem hned jak všichni zapadneme dovnitř, napadne mi, že nám tahle chodba přišla nějak až podezřele vhod. Jako by nás sem chtěl dostat.

Vydrží to? ptá se Olea. Jemně ohmatám stěny kolem nás, roztáhnu dlaně, abych mezi prsty cítil mohutnost, pevnost, a pnutí masy kolem nás. Ale jenom si tím potvrdím to, co už beztak vím, neboť náš nový známý neznámý pravděpodobně musel zmizet právě tady. "Vydrží."

"Musíme postupovat opatrně." Mluvím skoro šeptem. "Kdo ví, co dalšího na nás chystá." Nemluvě o tom, že ví s kým má tu čest. Očekával nás, ví kdo jsme.

"A nějaké světlo by se vážně hodilo. Teplo taky. Mám všechno navlhlé. Petře?"

Nejpřirozenější reakce je uletět. Jenže kluky tu jen tak nechat nechci. Vzpomenu si na vtip, který si lidé občas vyprávějí o machrující vráně a dalších zvířátkách, která se k ní s machrováním radostně přidávají, jenže jaksi, když dojde na lámání chleba, zjistí, že nemají křídla..

Všechno rychle rozetne Antonio. Neváhám ani zlomek vteřiny a v podivné temné chodbě jsem hned těsně za ním. Samozřejmě se mi tu vůbec nelíbí.

"Chtělo by to světlo," řeknu ještě dřív, než se ohlédnu, jestli jsme všichni. Chrám by měl dokázat odolat i takovému náporu sněhu, stojí tu už staletí.. Nebo ne? Nemám tušení. Pohlédnu s trochou strachu na Torika a stěny kolem nás.

"Vydrží to?" zašeptám.

"Tam! Je tam skrytý vstup dovnitř. Musíme zmizet, honem! Za mnou. Tudy!"

Několika skoky a dlouhým skluzem skočím do výklenku za mnichem. Nohama napřed rozkopnu dveře, co vypadají jako zeď.
Je za nimi dlouhá temná chodba.

Byla to pěkná pumelenice. Sněhu na střechách nebylo tolik jako na úbočí hory. Jistě. Ale i tak je váha sněhu překvapivá. Každý zareagoval po svém. Olea byla venku jako první, protože zvítězila nacvičená rutina.

Vidí, jak se kousek od ní propadá těžký sníh, tmavne a zřejmě se mění na tekuté skupenství. Za chvilu odhalí Petrovu hlavu, jemuž z mokrých vlasů stoupá pára.

Antonio naopak vystoupá jako by byl zvednut na obrovské sněhové dlani. Nepotřebuje se oprašovat. Vločky z jeho svrchního šatu se od něj rozletí do stran. Je však poznat, že přes svou vládu vodnímu živlu není se sněhem tak sžitý, kouká dost překvapeně. Přejede po vás pohledem, který nenapočítal do tolika, kolik by byl očekával.

Vrhli jste se do závěje, kam vás navádí vaše kameny, a pomohli Torikovi se také vyhrabat. Je chvíli dezorientovaný a obává se útoku.
Jenže tu zaslechnete smích.

Mnich, který stojí pod zastřešeným výklenkem má sníh tak maximálně na špičkách bot. Pobaveně se na vás usmívá.
"Útok? Ne, pane Beifongu. Tohle žádný útok nebyl."
Úsměv mu jako mávnutím proutku z tváře zmizí.
"Ale tomuhle už by se říct útok dalo." Pozvedne obočí a hledí kamsi za vás.

Když se otočíte, nejprve nechápete. Avšak v příští chvíli si uvědomíte, že z hory, pod kterou klášter leží, se zvedají oblaka sněžného prachu a obrovská masa sněhu se dává do pohybu. Řítí se na vás lavina!

Podíváte se vyděšeně po sobě navzájem a pak na mnicha, jestli to myslí vážně. Ten je však pryč.