Olea tedy vstupuje odhodlaně první. Za ní Petr, vzápětí Toriko a jako poslední Antonio, který má v plánu zůstat blízko východu a zády ke stěně. K jeho zklamání je však již toto místo obsazeno. Jak jinak než mužem se stejným pláštěm jako mají téměř všichni kolem.

Výjimkou jsou hostinský a jeho paní. Petr je poznal, jelikož s nimi měl tu čest dříve. Sedí oba zachumlaní do dek poblíž krbu, z nějž sálá do místnosti příjemné teplo. Tak se přeci jen ve sklípku neutopili.

Před krbem stojí jeden z delších stolů. U jedné z delších stran jsou připraveny čtyři židle. Na druhé straně sedí pouze dva muži. Jeden v plášti „obyčejném“, v jedné mastné ruce stehýnko, v druhé kus pečiva. Nevzrušeně žvýká. Druhý muž je již evidentně po jídle. Sedí pohodlně opřený, před sebou džbán, v ruce pohár. Jeho šaty, jak si všimne zejména Olea, jsou nepatrně lepší kvality než ostatních. Drobné výšivky tam, kde u jiných lze vidět jen obyčejné sukno. Toriko v něm na první pohled poznává svého strýce.

Je to statný padesátník s příjemným a bodrým obličejem. Jen jeho oči jsou snad až příliš pronikavé a tak jeho výraz působí přísně. Pokyne rukou na protější stranu stolu. Olea vyslovila své přání a on jen luskl prsty. Okamžitě se jeden z jeho mužů, jichž je v místnosti ještě skoro deset, odebral do kuchyně.

Nastala jen malá chvilka rozpačitého ticha, kdy si jedni měříte druhé. Vy jste jako na trní, v očekávání věcí příštích. Tu lordu Orochimu zacukaly koutky úst, až nakonec vyprskl v zachechtání.

„Vy ale vypadáte! Vládci živlů...“ Zahleděl se svému synovci do tváře a jeho výraz zvážněl.
„Toriko mne zná. Vám ostatním bych se měl představit. Nuže, vězte, že jsem Katsuro Orochi. Mladší bratr jeho otce. To on je váš pravý zachránce. Po vašem odjezdu ponořil svou výzvědnou síť až příliš hluboko do podsvětí, takže bylo nutné, aby se zase rychle stáhl. Ale získal informace o tom, čeho se obával. A mě poslal, abych to vyřídil.“

Jeden z mužů přinesl na tácu džbán piva, malý soudek a čtyři poháry.

„A tak jsme tady. Na půl cesty (jméno hostince – pozn. Vypravěče), i když vy sotva na začátku. Jistě máte otázky, ale nejdřív spláchněte to bahno. Jídlo bude hned... Hned, jak se mi představíte vy ostatní. Promiňte, ale ten cirkus v aréně jsem příliš bedlivě nesledoval.“

Vstoupil jsem také do hostince a zůstal jsem stát u stěny kousek ode dveří. Pohledem jsem přelétl celý lokál. Nevěděl jsem, proč tady ti jezdci jsou a ani co od nás budou chtít. Zabalil jsem se více do své pláštěnky a mlčel jsem. Přemýšlel jsem, proč sem přijeli.

Čekal jsem, až někdo něco řekne. Toriko vypadal, že není zrovna dvakrát nadšený z toho, že vidí svého strýce a Olea se rozhodla dát si něco k jídlu. Já jsem však byl opatrný. A i když jsem měl hlad, rozhodl jsem se nejíst. Ti lidé, co na nás předtím zaútočili, mohli jídlo i pití  otrávit. Rozhodl jsem se to neriskovat.

"Jelikož nějaký blb se tam rozhodl zapálit oheň. Vzduch by nám tam vydržel jinak na dost dlouho. To je také nápad tvořit oheň na takovém místě."
Povzdechnu si a otáčím se k Antoniovi. Jeho odpověď mě zas moc nenadchne, ale pořád lepší, než, když by to byli nepřátelé. Se strýcem nemám vřelý vztah, jelikož mám talent, který mu byl osudem upřen, ale je to víceméně správný chlap. Proti rodině by nešel. Všichni se bojíme babči a jejího mistrného ovládání kovu, což znamená okamžitou smrt pro každého, kdo se jí vzepře víc než se jí líbí.
"Tak se můžeme trochu uklidnit. Ten muž byl můj strýc."
Už podle hlasu jde poznat, že to neříkám rád. Kvůli počasí a vyčerpání jsem jej nepoznal, taky jsem ho pět let neviděl.

Jdu k hostinci a strážemi se nezatěžuji. Hledám přímo strýce, který by měl sedět se džbánem něčeho silného a okolo mít svoje nejlepší muže, na které je tolik hrdý. Ty ignoruji a rovnou si k němu mlčky přisednu.

Doteď jsem neposlouchala svou intuici, a vedlo to ode zdi ke zdi. Dovolím si tedy uvěřit pocitu, že tahle banda nám nehodlá ublížit, naopak. Vstoupím tedy nakonec jako první.
Pro úplné ubezpečení bych ráda zahlédla v hostinci nějakou z tváří, které byly spoutané dole ve sklípku.

Pokud je neuvidím, oslovím nejbližšího muže s otázkou na ně a upozorněním, že by se jim mělo dostat pomoci a že jednoho raněného jsem nechala venku kousek od stáje.

Chvíli myslím jen a jen na postel, ale dochází mi, že fyzicky zas tak hrozně unavená nejsem. I Moc ve mě stále dřímá. Ale ta hlava.. A tak se usadím, kam je mi nabídnuto. Pokud se tak nestane, vyberu si místo sama.

"Přineste mi někdo pohár kořalky a něco k jídlu," uhodím pěstičkou do stolu. Koukám na osádku hostince, sjedu jeden obličej po druhém a čekám na zbylé vládce.

Zastavím se ve dveřích, ale ne snad proto, že bych váhal, jen chci abychom vešli společně. Jmenuji se Petr, brzy se dozvíš více.
Řeknu polohlasem Olee a pokusím se o úsměv.
Pojďte, snad se vše již brzy vysvětlí.
Se stejným výrazem pobídnu i Torika s Antoniem.
Jsem vážně zvědavý, co je to za rangery?
Lehkou úklonou poděkuji muži, který nám otevírá a vstoupím do místnosti.

Muži na hlídce dozajista patří k těm jezdcům, kteří přivezli Eliz. Možná vás dokonce již spatřili. Nicméně, zdá se, že spíše hlídají perimetr před možnou hrozbou z venčí.

Petr si to (téměř rázně) vykračuje přímo k hostinci. V oknech se svítí a teplé, suché místo je lákavé pro vás všechny. Zhruba ve chvíli, kdy Olea vládce ohně doběhne, chystá se ho chytnout za loket a pozdržet, odlepí se od stěny před vámi stín muže a vcelku úslužně vám otevírá dveře. Vypadá to jako jasné vyzvání ke vstupu dovnitř.

Antonio je de facto jen několik kroků za vámi. Toriko, který ještě ledabylým pohybem ruky nechal díru v zemi zmizet, jakbysmet.

,,Já jsem je viděl. Řekly, že až nás to přestane bavit, máme jít do hostince.'' Odpověděl jsem klidně, zatímco jsem se díval na jezdce. Snažil jsem se najít nějaký znak a podle toho určit, k jakému království vlastně patří. Přemýšlel jsem, odkud by mohli jet a do jakého království patří. Možná dokonce patří k těm jezdcům, kteří přivezli mrtvou Eliz. To byla další záhada. Jde ji našli? A kdo ji mohl zabít? To jsem netušil.


Dal jsem si pryč z obličeje pramen mokrých vlasů a nespouštěl jsem pohled z hlídky. Přemýšlel jsem, jak moc riskantní by bylo jít do hostince, nebo utéct. Sledoval jsem, jak Petr jde do hostince. Já jsem však zůstal stát na místě.

"Toriko, nikdy mě bez mého svolení netahej pod zem, rozumíš!? Rozumíš!!? Málem jste se tam udusili!"
Když je vidím vylézat ven, zablácené, páchnoucí kouřem, nejprve ventiluji svůj vztek. Znechuceně se podívám na Petra. Jeho upřímná omluva mě ale obměkčí.
Konečně někdo, kdo se se mnou baví. Dokonce uctivě. Mistři světa už mi lezou krkem. Nakonec se začnu smát, vypadají dost legračně (naštěstí nevidím sebe).

Ohniváč se nakonec i chopí iniciativy. Buď je velmi odvážný nebo velmi zoufalý, ale osloví ty muže s jedinou možnou otázkou.
Pak se vydá přímo do hostince. Tak už vážně nevím, jestli je odvážný nebo zoufalý. Možná je to blázen. A tak se pustím za ním.

"Hej, počkej! Jak se jmenuješ? A co víš o těch chlapech?"

Nejsem si jist jak se mi to povedlo, ale povedlo. V životě jsem o ničem takovém neslyšel. O tom, že by jeden vládce ohně, jaksi převzal plamen jiného a pak mu jej vrátil, tak to ano, ale tady jsem jej přetvořil na energii a tu použil u zcela odlišného živlu.
Nicméně jsme se díky mě dostali ven a to je nyní hlavní. Zemi mám rád, ale ne, když tam je blb, který se rozhodne spálit všechen kyslík. Jak jej vůbec mohlo napadnout tvořit oheň na takovém místě? O jeho ztrátě kontroly nemluvě.

Venku mu pomůžu na nohy, ale to jen proto, že se po mě sápe a zjevně by jinak nedal pokoj.

"Co ty Antonio?"
Že by se mi to jen zdálo? Doufám, že ne. Jinak by jsme byli opravdu ve velikém průšvihu.
Zatím se jen rozhlédnu a pozoruji jezdce.

Stále lehce dezorientovaný se vyplazím průduchem na povrch.
Zůstávám klečet na čtyřech a kašlu chuchvalce lávy.
Je tma a hustě prší. Dostávám se do stavu, kdy už mi je všechno jedno.
Připlazím se k Torikovi a s jeho pomocí se postavím.
Děkuji ti, příteli.
Pak si všimnu Oley...
Pardon, madam, kéž bychom se poznali za příznivějších okolností.

Je toho na mě trochu moc.
Žádná ústa jsem neviděl.
Rozhlédnu se kolem sebe a když uvidím jízdní hlídku, zakleju.
Hergot, tak jak se věci mají? Zavolám na ně:
Hej, chlapi, tady jsme, nehledáte nás náhodou?
Jsme vládcové živlů, sebranka k pohledání.
Tak a já se jdu napít! Kdo by mi v tom chtěl zabránit, toho na místě zpopelním. A vydám se do hospody!