Když jsme se konečně vyškrábali ven, rozhlédl jsem se kolem sebe a všiml jsem si jezdců. Ruka mi sklouzla na jílec meče a stiskl jsem ho. Nedal jsem však najevo nic. A díky spánku jsem nabral část svých sil zpátky. Nebylo jich sice mnoho, ale na případnou obranu to bude stačit. Tím jsem si byl jistý. Naprosto. Pohledem jsem přejel po jezdcích. Bylo by snazší je skolit šípem, ale kdybych se o to pokusil, mohli by zaútočit i oni. Ale když jsem měl ruku na jílci meče, nemuseli si toho hned všimnout.


Pohledem jsem přejel po okolí. Přemýšlel jsem, jak daleko by se mi podařilo utéct. A protože stále pršelo, pohrával jsem si s myšlenkou, že bychom použít svou moc. V další chvíli jsem to však zavrhl. Netušil jsem, kdo ti jezdci jsou, ale chtěl jsem působit jalo normální člověk. Dokud neřeknou, co ví, neukáži svou moc. Možná to bude jen hlídka, která bude pokračovat dál a mine nás než jediného pohledu.  I taková možnost zde byla. Mohlo se jednat o dva posly vracející se ze  svého úkolu.

Díky souhře náhod se povedlo mládencům dotvarovat průduch tak, aby šel mírně šikmo vzhůru.

Toriko tunel prorazil s pomocí "darované" a přetransformované energie od Petra. Něco takového se nepovede každý den. Jistě v tom hrál roli faktor zoufalství, ale hlavní je, že to splnilo svůj účel dokonale.

Antonio se postaral, aby se tam k nim dolů hned nezačala hnát voda a spolu s Petrem (který se vzchopil a s tvářemi zarudlými nejen přebytky nahromaděné energie, ale i studem, mírně opálil stěny) zajistili, že se nestali všichni tři "vládci bahna".

Ještě když byla vývěva jen palec široká, věděla o ní Olea. Díky kameni. Zvláštní. Jsou snad nějak spjaté? Mohou jeden druhý "cítit"? Na zkoumání ale nyní nebyl čas. Byla si vědoma, že jim chybí. Ona. To, co reprezentuje. Její živel. Vzduch. Nestálo ji téměř žádnou námahu jim to tam pěkně vyvětrat. Koncentrovaný vánek. To zvládne malé dítě. Nadané.

Když se pánové vyškrábali ven, všimli si dvou jezdců. Každý s vlastní pochodní, jedou krokem v odstupu několika desítek sáhů od usedlosti. Hlídka. U samotné hospody lze tušit také nějaké muže, avšak vidět nejsou.

Stojíte tam vedle sebe a civíte nejen na sebe navzájem, ale také na stavení. V každém z vás se jistě melou smíšené pocity.

Vracím se zpět k hostinci. Určitě ne do něj, ale k němu, pořád se musím ohlížet, stejně jako hledět vpřed. To jsem utekla daleko.. Do háje už s tím vším. Pomalu zase moje pozornost vadne, ale jak se blížím k té hrobce, kam Toriko skryl ostatní a málem i mě - Odporné, být pod zemí bez jakéhokoliv východu! - zacuká mi na krku ten kámen, co jsme dostali. Okamžitě na to reaguje i můj nos. Co je tohle za čoud? To nesmrdí jako spálená stodola, má to v sobě Moc!
Přehlédnu prostranství před hostincem. Nikde nikdo. Primárně velmi ostražitě, ale pokud možno co nejrychleji se přesouvám k místu, kde by pod vrstvou zeminy měli být Antonio, Toriko a ten ohniváč.

Dělám rukou vlnovky a hledám nějaký průduch, který Toriko určitě vytvořil, aby tam dole mohli dýchat.

Stále unavený se podívám na onoho neznámého, z kterého se začíná kouřit. Co vím, tak tohle vidím prvně. Normálně se z vládců ohně nekouří. Tedy znám osobně i jednoho vládce kouře, ale to je velmi ojedinělý případ, jelikož on sám nikoho takového dalšího nezná.
V tomhle případě to spíše vypadá, jako by nezvládal svou moc.
"Ehm. Jsi v pohodě?"
Vyřknu a už se chystám krčit k zemi kvůli varování, než mi dojde o co jde. Nedokáže vnutit svou vůli plamenům a ty si tedy dělají co chtějí.

Jelikož se netoužím udusit, tak to musím zkusit. Předtím se mi povedlo absorbovat teplo z žáru. Tady jde o úplně něco jiného. Čistý oheň! Rozpřáhnu ruce a zapojím svou vůli. V žilách mi koluje krev vládců ohně a už jsem si jej osvojil. Osvojil jsem si i umění lávy. Dokázal jsem, že patřím mezi nejlepší vládce země a tohle zvládnu také. Ne proto, že jsem dobrý, ale spíše proto, že jsem zoufalý a tohle by byla ksakru trapná smrt.
Stlačit oheň. Otevírám ústa a vtahuji oheň do svého nitra. Zná své tělo, takže si dávám pozor, aby jsem oheň nevtáhl do svých plic. To by byla tragédie.
Myslím na svůj vnitřní plamen a na to, že tyto plameny cestují přímo k němu. Vnitřní plamen je vstřebává. V těle cítím odporný žár a vypadá to, jako bych malinko žhnul, ale zevnitř. Jde o přetvoření něčí síly v mou vlastní. Spoutání cizí energie, kterou pak, ale nemohu vypustit opět v podobě plamenů. To by dopadlo moc špatně.
Vnitřní plamen je znakem moci vládců ohně. Vládci země nic takového nemají. Oni sami jsou zemí a proto rozpínám svůj vnitřní plamen do svého těla. Nyní opravdu žhnu a vyzařuje ze mě žár, který se však pomalu uklidňuje.
Nedovedu to zadržet dlouho. Cizí síla do mého těla nepatří a musí být tedy odstraněna z mého těla. Mám zavřené oči a představuji si sílu ohně. Ne není to oheň, je to čistá energie. Rukama provedu pár pohybů, jako bych chtěl použít oheň, ale následně popadnu tu energii, sevřu ji a vším co mám s ní udeřím do stropu, přičemž použiju svůj talent země.

Pokud se povede, tak by se měl vytvořit prázdný sloup ve vší té zemi, který doufám povede až ven ke vzduchu, který tu tak moc potřebujeme. Dělám jej trochu šikmý, takže pokud by byl širší, tak by se nám mohlo povést i vylézt ven.

Povaha ohně je nestálá a destruktivní, alespoň v mém podání.
Kontrola není vůbec má silná stránka, což ostatní ještě nepochopili.
Začíná to tím, že se mi začne kouřit z uší. Za chvíli je v kaverně nedýchatelno. Plameny kolem mých ruko, se vymknou z kontroly a hledajì si svůj cíl.

K zemi, všichni!
Strhnu Torika i Antonia. PLAMENY se odrazí od stěn a pronásledují nás až na zem. Teď jsme bezbranní, navíc se nedá už vůbec dýchat!
Nemůžu za to ! Zvolám jen beznadějně a upadnu do bezvědomí,...

Otevírám oči. Pomalu a nesvůj z toho, že jsem tak slabý. Začnu trochu hlouběji dýchat a chytnu se za hlavu. Druhou rukou se podepřu, aby jsem se mohl posadit.
Teprve nyní se rozkoukám a všimnu si, kdo tady se mnou dole je. Jsem hrozně zesláblý a myslím, že budu rád, kdy se i povede udělat nám cestu na vzduch, i když tamtudy poteče dešťová voda. Jsme velmi hluboko, ale zbytečně.
Dost dobře jsem si vědom hlasu, který zazněl předtím, než jsem úplně odpal. Otázkou je, jestli se mi to jen zdálo. Pokud ne, tak můžeme ven, tedy až si trochu odpočinu. Pokud ano, tak tu bude lepší zůstat.
"Ahoj. Neviděli jste náhodou obří mluvící ústa, nebo tvář, která by něco říkala?"
Znám jen jednu osobu s tímto hlasem a která svede tento neskutečně složitý kousek. Vlastně znám jen dvě osoby, který jej svedou. Normálně je to nemožné, ale náš klan má techniku s vibracemi. Můj strýc sice neměl talent na ovládání kovu, ale zato se věnoval dlouho právě této schopnosti, díky které může takto přenášet zvuk.
Pokud si pamatuji, tak si i osvojil techniku, díky, které může poznat, když někdo lže. Tedy za případu, že stojí na zemi.

Olea mizí. Jako vzduch.

Blíží se k hospodě, ale její mysl je v onu chvíli natolik spjatá se svým iluzorním obrazem, snad proto, aby působil do poslední chvíle opravdu věrně, že s ním jde i malé oko.

Vidí tedy paralelně, jak se její druhé já k ženě rychle přibližuje. Ta se ani nehne. Jen nakloní hlavu a s neskrývaným zájmem na ni hledí. Když je však blíž, její pohled zvážní. Nejistě se podívá nad sebe, pak opět na "Oleu". Nakonec instinktivně ucukne zpět a kryje si rukama obličej. V tu chvíli Olein obraz vyletí vzhůru, přičemž zmizí ve chvíli, kdy jejím tělem, již průsvitným a mlhavým, prolétne kolmo k zemi šíp a zabodne se do trávy přesně tam, kde ještě před okamžikem lukostřelkyně stála.

Ta zamrká, rozhlédne se kolem a pak pronese nahlas, dalo by se říct, že do větru:
"Tohle byl také test! Dobrá... Nevidíme se naposledy. A ten šíp si nech. Budeš ho nejspíš potřebovat." Letka šípu se mírně zachvěje. Asi tak jako blanka ušního bubínku. Není třeba dodávat, komu onen sluch patří.

Aniž by se žena pro šíp shýbla, pátravě se ještě snaží proniknout pohledem tmou, deštěm a mlhou, načež se otočí a hbitě mizí mezi stromy.

Zvedám pohled spolu s jejíma rukama a moje hra na loutku se rozpadá s každým centimetrem, o který se napne tětiva. Proč střílí nahoru? Napadá mě jediné. Ani hláska by mi nemusela pomoci při takhle špatné viditelnosti, pokud bych se nesoustředila na oblohu, odkud šíp spadne. Ale pokud se budu soustředit na oblohu, ano, je to takhle jednoduché, nebudu schopná dávat pozor na to ostatní.

Začínají mi vlát vlasy. Můj pohled přejde z prstů na letky šípu. Zvednu ruku a symbolicky do nich na dálku píchnu prstem těsně před tím, než vyletí k nebi. Jen značka, jen jsem k peří připoutala vůni jejího parfému. Tu nepřehlédnu.

"Eshar laitam."

Znejistěla ta ženská nebo ani trochu? Je si tak jistá, ta mrcha.

Čas na další hru. Bez loutek, s živými herci. Herečkami! Jak pokrokové! Zuřivě hledám drobná kouzla, na která ještě najdu síly, nakonec to vychází na iluze. Ano, také využiju špatné viditelnosti.
Vyrážím na ni, dokud nemá nabito. Tři kroky před ní pak vzlétnu k nebi směrem, kterým vyslala šíp.. Byl by v tom čert, aby si v tom leknutí dala práci tu iluzi prohlédnout. Skutečná Olea se znovu zmlhaví až zprůhlední a neustále se ohlížejíc spěchá zpět k hostinci. Připravená na padající šíp, kdo ví, jakými kouzly je očarovaný.

Žena se zamračí. Na okamžik. Pak cukne koutkem úst do strany, jak něco rozmýšlí. Stále přitom Oleu zkoumavě pozoruje. Pak se jí náhle tvář rozjasní. Je jasné, že se rozhodla.

Pozdvihne luk v natažené ruce až nad hlavu a namíří do nebe. Zdá se, že snad přímo nad sebe. Napne tětivu téměř nadoraz. Ozve se zvonivé zadrnčení, jak vypustí šíp.

Nato s klidným výrazem spustí ruce podél těla a... čeká. Oči stále upřené na Oleu.

Vida, co dokáže malá "procházka" v dešti. Jedna voňavka a rázem můj mozek zase jede jako vichřice.
Co ta ženská dělá zrovna tady? Že by jistila únikovou cestu? To je fuk.
Vážně si myslí, že mě může střelit šípem? Samozřejmě, že na sražení šípu mě otec naučil další z hlásek. Jedna už mi zachránila kejhák v aréně. Kde otec vůbec ty hlásky vzal?
Mistři vzduchu z toho byli docela paf, když jsem o nich mluvila. Dobře, dost možná to není obyčejný šíp, ale jak ho chce donutit mě zasáhnout? Bude dobré jí ten pocit nechat. Třeba se tak i konečně něco dozvím.
Zdánlivě opět vypnu své soustředění. Znovu vypadám jako třesoucí se loutka, která utekla z divadélka do chladné deštivé noci a nemůže najít cestu domů.
Nespustím přitom ale ani na okamžik svůj pohled z prstů na tětivě.

"Ach, paní, pusťte mě, prosím. Já.. Já chci jen zůstat na živu, nic víc!"