Olea se slzami v očích kráčí vstříc nedalekému lesíku. Před očima má Elizabetinu tvář s vyhaslým pohledem. Je zmatená. Proč ji zabili? Kdo zapálil stáje? Kdo je to chce všechny mrtvé? Je konec nebo jim stále hrozí nebezpečí od těch jezdců?

Protože je tma, protože jí kapky deště vymývají slané kapky pláče z očí, protože je vypnutá, protože jen tak jde a téměř nevnímá...

Na poslední chvíli ji do nosu vnikla vůně. Parfém. Decentní, nepříliš ostrá, jen malinko řízlá nakyslým potem. Je zázrak, že ten vjem vůbec v tom lijáku zaregistrovala. Ale našel si svou cestu mezi provazy vody až k jejímu chřípí.

Rázem je bdělá. Trhnutím zvedla hlavu. Těká očima. Tam! Mezi stromy. Vstříc jí vyjde ženská postava. Je to ona žena z hostince, která jí dříve nevěnovala ani pohled a neúčastnila se ani následné šarvátky. V rukou třímá luk se založeným šípem. Sebejistě přesouvá tělo do střelecké pozice.

„Ano jsem z královského rodu, ale nechlubím se tím. Vím, že jednou usednu na trůn a přijmu korunu svého otce, ale nyní se musím dostat na tu horu” Zadíval jsem se na něj. Nevěřil jsem mu, ani co by se za nehet vešlo. Neznal jsem ho a stejně tak mohl být můj přítel, jako nepřítel. A já jsem nechtěl riskovat. Navíc jsem měl na paměti slova staré ženy ve věži.



Přešel jsem ke stěně a položil jsem na ni ruku. „Ano napadá. Nejsme zas tak moc hluboko pod zemí a já mám základy ve všech živlech.” Obešel jsem celou tu jeskyni a zastavil jsem se u jednoho místa. „Tady je to nejslabší. Můžu nás dostat ven, ale netuším, kde přesně se objevíme, nebo kdo tam na nás bude čekat. Pokud mají přijet další jezdci, mohli bychom jim padnout přímo do rány.” Zadíval jsem se na vládce ohně. „Jsi ochotný riskovat a dostat se odsud?”

Představil jsem se mu jako Antonio. Vynechal jsem titul i své příjmení. Podle jeho dalších slov jsem však poznal, že ví, kdo jsem. Stiskl jsem pevněji jílec meče a své pocity schoval za chladnou masku. „Reigo.” Řekl jsem tiše a zadíval jsem se na muže. „Tak se ten šlechtic jmenoval. Vím to, protože s mým rodem bojuje už spoustu let a chce získat trůn. Proto se snaží eliminovat všechny z královského rodu. Měl jsem ho zabít už dříve.” Ušklíbl jsem se a narovnal jsem se. „Kolik ti zaplatil za mé zabití?” Věděl jsem, že Reigo má peněz dost a že mě chce zabít už hodně dlouho. Proto musím být rychlejší a zabít ho dříve, než se to podaří jemu.



Rozhlédl jsem se kolem sebe. „Ano, Eliz patřila k nám, ale moc jsem ji neznal. Nebyl na to tak nějak čas. Vzhledem k tomu, že Toriko je v hlubokém spánku se odsud musíme dostat nějak jinak.” Znovu jsem se zadíval na muže a na něco jsem si vzpomněl. „Kdo byli ti muži, co přijeli na koních? A jak se dostali k Eliz?”

Uklidnit se, uklidnit se. Dělá mi to trochu potíže. Jsem zmítán pochybnostmi o jezdcích. Ale ven z úkrytu, který bych prve vítal, cesty není.
Jmenuji se Petr. A ty? Antonio se představí jako Antonio a mě teprve teď dochází, že je to onen vládce, za jehož popravu jsem dostal tučně zaplaceno. Nervózně si olíznu rty a pokračuji:
Je mi líto, co se stalo. Byla jednou z vás? Ta nebohá dívka?
Víš, příteli, byl jsem najat, abych Tě odpravil! Přijal jsem to, protože mě zrovna pustili z lapáku a já neměl ani na chleba či nocleh. Do poslední chvíle jsem nevěděl, jestli to opravdu neudělat a zajistit si tak blahobytnou budoucnost.
Čtu v očích elfa, který zůstává klidný.
Proč jsem vám nakonec pomohl? Protože nejsem parchant, i když tak možná vypadám, a úplný beránek nejsem, nebyl jsem a nebudu.
Zaplatil mi za tvou smrt. Hubený šlechtic v klobouku. Tušíš, kdo to byl a proč to udělal? Doslechl jsem se i o vašem představení v aréně, vedli jste si dobře, já bych tak zřejmě neobstál.
No vidíš, a dopadli jsme takhle.V bublině v zemi. Co budeme teď dělat?

Když jsem si probudil, neviděl jsem kolem sebe nic více než tmu. Slyšel jsem ovšem dech. Jeden patřil Torikovi a druhý muži, který byl s námi v hospodě. Ruka mi sjela na jílec meče a já sjem pomalu vstal. Cítil jsem se lépe a načerpal jsme spánkem zpátky hodně síly. Zadíval jsem se směrem, kde jsem slyšel dech druhého muže. Nebyl hluboky, takže nespal. Zato Toriko ten bude spát ještě hodně dlouho. „Proč jsi nám v té hospodě pomohl? Mohl jsi je nechat, aby nás zabili a sám vklidu odejít." Stiskl jsem pevněji jílůec meče. Byla tu tma jako v pytli, ale spoléhal jsem na svůj sluch. Nechtěl jsem vyčarovat oheň, nechtěl jsem mu ukázat, co všehcno dovedu. Nevěřil jsem mu a hlavně jsem ho neznal.

Třesu se. Třesu se vzteky! Už se vidím někde v dálce, když mě obejdou mdloby. Vidí mě? Drží mě tu nějakým kouzlem? Nemůžu se hnout z místa!!! Třesu se. Pořád vztekem? Hrůzou?
Ne, nevypadá to, že by se na mě dívali, co se to..? Eliz. Mrtvá. Vnitřně jsem to tušila a tak ani nepřichází šok. Tedy nestupňuje se dále šok již probíhající. Chci pryč!

Klid, děje se ti snad něco, ty kozo?
Dobře, klídek, dech, myslet. Tak, nic se neděje. Jen nemůžu pryč, nic víc. To je ono. Nikdo mě nevnímá, nikdo mě nezabíjí. Pošetřím síly. Přestanu se prát s bahnem a sednu si na zem.
Jeden z mužů tvrdí, že nám nic nehrozí. Mám chuť mu věřit (Narozdíl od toho prvního parchanta, co nás tak popoháněl sem!), ale preventivně nebudu. Ne, nebudu.
Soustředím se na svá chodidla, na své prsty u nohou, nárty, kotníky. Pomaličku, kousek po kousku měním jejich podstatu na vzdušnou. Sotva je vytáhnu z hlíny, znovu se stanou hmotnými, není příjemné, nechávat sebou procházet hmotu. Tak.
Dochází mi síly se na cokoliv soustředit, ale už nepotřebuju. Vypnu do instinktivního režimu, otočím se zády k hostinci a odcházím pryč. Kolmo na cestu k blízkému lesíku. Pryč. Jdu loudavým krokem pryč a slzy splývají s deštěm. Světlo hořící stodoly pomalu přestává osvětlovat cestu přede mnou. Třesu se chladem a jdu pryč.

Olea se chvěje strachy víc než samotná země pod tolika kopyty. Možná proto ten únikový manévr. Zprůsvitněla. Sama sebe vždy trochu vidí. Je to praktické, aby někde do něčeho nechtěně nevrazila. Občas se to hodí. Ale když se chystá odletět, něco ji ne a ne pustit. Vězí po kotníky v bahně a to se s její mocí neuvěřitelně přetahuje.

Už měla černé myšlenky. Tak, teď na ni útočí nějaký jiný vládce. Zažívá to, co očekávala od arény. Konečně si vzpomene na otcova slova. Na jeho trénink. Zničující a dokola se opakující selhání, kterými ji chtěl připravit. Aby byla nejlepší. Klid. Nádech. Výdech. Dech. To je ono. Prodýchává to a tu náhle pochopila. Ta energie má sloužit na její obranu. Leč, vězí v patové situaci. Drží se nad vodou či spíše nad zemí. O odletu si ale zatím může nechat zdát.

Torikův zrak je zastřený. Sotva stojí na nohou a do toho ty provazy deště. V hlavě mu duní otřesy všech těch kopyt, které mu snad buší do spánků nebo co! Je mu zle. A tak se znovu rozhodne padnout do náruče matky Země. Přičemž bere s sebou nic netušící společnost.

Antonio s Petrem se v poslední chvíli nadechnou, načež je pohltí jílovité bahno. O jejich kůži se otírají kořeny rostlin a posléze kamínky písčité půdy. Vše se odehrálo tak zvláštně a nenásilně, že se tom ani nestihli bránit, ani poddat. Po chvílce chaosu jsou v suchu. Mokří již byli, teď registrují jakousi vnitřní čistotu. Jsou v náruči země. Nikoli v hrobě.

Elf se zorientoval a nahmatal Torikovo tělo. Ujistil se o jeho tělesných funkcích a pak za sebou zaregistroval pohyb. Petrovi na dlaních tančí drobné plamínky a jde z něj příjemné teplo. Zároveň lehounce osvětluje prostoru, která je spíše než jeskyní jakousi bublinou.
Konečně se mají možnost seznámit, protože Toriko bude jistojistě nějakou chvíli mimo.

I do jeho bezesného stavu však proniká hlas z obrovských hliněných rtů, které se znenadání zformovaly na jedné straně hladké stěny.
„Až vás to přestane bavit, přijďte se ohřát do hospody. Nic vám nehrozí.“ Zdá se to nebo se podivné rty zvláštně zašklebily než se semkly do tenkého úsměvu a zmizely?

Olea ten hlas slyší též. Ovšem ze vzduchu. Vyřkl je jeden z mužů, když slezl z koně, poklekl na jedno koleno a levou dlaní se opřel o zem. Pak dal rukou pokyn a jezdci se přemisťují ke stavení. Pár jich zůstává rozmístěno na stráži u cesty. Několik jich míří k sklípku s dveřmi stále dokořán.
Dva další zvedli bezvládné tělo v ženských šatech a míří do hospody. Není pochyb o tom, komu náleží.

Mrtvola! Jezdci nevypadají, že by nám ji předhazovali jako výstrahu. Zdá se mi to, nebo vidím v jejich očích něco jako účast? Už se nadechuji, že se zeptám, co jsou vlastně zač...Pak se mi ale krátce zamotá hlava a já se někam propadám do tmy.

Počkat, počkat. řeknu směrem ke dvěma vládcům, kteří jsou tu se mnou.Něco se mi nezdá. Tihle byli jiní! Nikdo mi však neodpovídá, jeden vypadá, že je zcela mimo a druhý se šteluje do hajan.Hej, chlape, mohl bys mě tam vrátit? Zacloumám s Torikem.Pokud mi neodpoví, pokusím se uklidnit a zařídit pro nás trochu tepla. Když bych se mohl vrátit, pokusil bych se vyjednávat...

Jezdci zastavili opravdu jen kousek od nás. Zaujal jsem obrannou pózu a ruku jsem položil na jílec svého meče, který jsem měl v pozdru na opasku. Byl jsem unavený z toho, jak jsem hasil ta stavení. Jednoho, dva, možná i tři jezdce bych však zvládl složit. Nic a nikdo mě ale nemohlo připravit na to, co jsem viděl. Eliz byla mrtvá. Netušil jsem jak dlouho, ani jak zemřela. Nejspíše však vykrvácela z mnoha ran po těle. Nebo ji zabili oni a před smrtí se z ní snažili dostat informace. Otřáslo to mnou. Třebaže jsem ji moc neznal, patřila k nám.

Než jsem však stačil nějak zareagovat, propadl jsem se do nějaké tmy. Všiml jsem si Torika ležího kousek ode mě a po kolenou jsem k němu dolezl. Zkontroloval jsem jeho tep. Byl pravidelný a také jeho dech byl takový. Nejspíše se prostě jen hodně vyčerpal. Takové kouzlo mu muselo vzít hodně síly. Když jsem se ujistil, že je v pořadku, opřel jsem se o stěnu jeskyně, nebo co to bylo, a během chvíle jsem spal taky. Byl tady klid a ticho a hlavně jsem měl jistotu, že sem nikdo nepřijde. Tedy jsem v to alespoň doufal.