Aha, tak tohle se blíží. Jsem rozčilená. Ne rozčilená, naštvaná, opravdu nazlobená, když spatřím ty jezdce. Na sebe, na všemocného Torika, kterého nejde rozmluvit a řekl nám to pozdě, na všemocného Antonia a jeho směšnou dobrotu, zamyšlenost a pomalost, i když jde o život.
Na sebe, že jsem nám dovolila vstoupit do tohoto hostince, i když to od začátku byla jasná past, že tu lítám tam a zpátky jak idiot a nejsem schopná najít Eliz! Celé to trvalo vlastně jen pár minut, jestli vůbec šlo o minuty. Možná to byly jen desítky vteřin.
Jakmile jen zahlédnu tu bandu jezdců, neváhám už ani na vteřinu. Divným dávivým zvukem, během kterého si prohrábnu vlasy se zneviditelňuji. "Haust!" Kašlu na ty dva, kašlu na ty lidi ve sklípku. Ať s nimi nově příchozí naloží po svém. Kašlu už i na tu bláznivou, věčně nadrženou holku, se kterou už je beztak nejspíš amen. Já chci žít!

"Stai lounaai!!" Létací kouzlo. Takové opravdovější, které mě dostane nad stavení, stromy.. a pryč odtud!

Jezdci se blíží co nyní? Boj nepřipadá v úvahu. Jsem rád, že stojím na nohou a nevím na jak dlouho. Ještě něco bych svedl, ale to bych zničil celé okolí. Vytvoření vulkánu, i kdyby malého má za následek výtrysk hromady lávy, která je pod tlakem v podzemí.

"Blíží se hromada jezdců." Zopakuji Oleai a snažím se vymyslet co dál. To, že tu není naše čtvrtá členka zas tolik neřeším. Je vládce ohně, takže si jistě poradí. Měla by.
"To netuším, ale pokud tohle chceme přežít, tak se musíme ukrýt. Na útěk nemáme, jelikož oni jsou na koních a boj je dost nevyrovnaný, i když jsme vládci."
Hlavně to říkám proto, že koním se mi nechce ubližovat.

Když přijedou jezdci, tak jsem velmi zaskočen. Je jich velká přesila, ale to co spatřím poté mě dostane ještě více. Naše Eliz. Mrtvá. Všechen život odešel z jejího těla to čeká i nás, pokud něco nedělám. Oni čekají, že se vzdáme, ale já to tak nenechám. Vztek mi radí útok, ale stále se mi nechce ublížit zvířatům. Proto volím druhou možnost.
"Drahá matko země. Ochraň své stoupence a skryj je ve svém náručí, tak aby jim nemohlo být ublíženo!"
Tohle byla nouzová možnost. Použít všechnu svou energii, která mi zůstává, aby jsem vyřkl tato slova. Cítím hned jak mě opouští veškerá energie a padám do bahna, které mě ihned pohltí a stejně tak trojici co je se mnou. Vypadá to, jako by se zem pod námi stala tekutou a mi se do ní potopili. Jde tedy jen o první bahnitou vrstvu. Pak jde již o hlínu a kameny. Ty nás pomalu posouvají, až do temné místnosti hluboko v zemi, kde je jen čistá tma.
Zajímavé je, že bláto a ani hlína na nikom nezůstalo. Toriko leží na zemi zcela mimo.

Únava, déšť, chaos. Nejspíš tohle všechno je na vině, že jste se nezmohli na jakoukoli domluvu.
Do háje, co teď? - to vyjadřuje asi nejlépe.

Toriko sám o sobě by možná věděl. Jenže neví o sklípku. Petr a Olea vědí o sklípku a zajatcích, ale nikoli o počtu jezdců.

Antonio ví o jezdcích, slyšel Torika a stojí mu nablízku. Jeho elfí jemnocit ovšem zasáhl počet ohořelých těl, která musel zkropit spolu s budovami. Vždy dával přednost volbě. Lovil jen z nutnosti. Uspával tygry a tak podobně. Jenže náhle bude muset vzpomínat na doby nepokojů v jeho rodné zemi a na doby, kdy zabíjel na potkání. Byla to nutnost. Už dlouho nevzal život člověku. Proto mu to dnes tak trvalo. Snažil se "jen" bránit. Hořkost mu kalí smysly jako únavový syndrom plný beznaděje.

Dusot kopyt znatelně zpomalil. V podstatě všichni přijíždějí ze směru, odkud jste po cestě přijeli i vy.
Déšť buší do kremp širokých klobouků a mokré pláště se lesknou. Tu a tam je vidět jílec meče za pasem nebo luk vyčuhující zpoza širokých zad. Žádná zbraň není v pohotovosti. Snad si jsou jistí svou převahou.

A pak jeden z nich pustí otěže koně, kterého jen vedl. Ten udělá pár kroků směrem k vám a pak do strany, jako by nevěděl, co se po něm chce. Z jeho zad se do mokré půdy svezlo bezvládné tělo. Šaty jsou špinavé a roztrhané. Zpod mnohých odchlípnutých cárů je vidět holá kůže a zkrvavené rány. Rozcuchané a deštěm splihlé kadeře lemují mrtvolně bledý obličej a prázdné oči hledí přímo na vás.
Eliz.

"Do háje, co teď?" Zopakuji ozvěnou Petrova slova.

Co teď.. Mám toho dost. Křičím, aby mě slyšeli i Antonio s Torikem, pokud mezitím nepřišli blíž:
"Uráčil by se někdo říct mi, co se děje? Zpředu řvou plameny, tady huhňaj lidi s ucpanýma pusama," ukážu dolů do sklípku, "šumí déšť. Takže jestli jste si něco říkali, neslyšela jsem ani slovo."
Pohledem přejedu štíty obou budov. Antonio odvedl skvělou práci. Požár už jen tak nepřeskočí.
"A ptám se posedmdesátéosmé - KDE JE ELIZ!!?"

Že se blíží posily (další parchanti) jsem zjistil už od vrchního. Jeden z vládců, jejichž jména zatím neznám, upřesnil, že už jsou skoro tady, a že jich je, krindapána 'jenom' asi dvacet!
Váhám, zda má vůbec smysl uvězněné zaměstnance osvobozovat.Mohli by nám sice snad nějak pomoci s obranou, ale v zájmu jejich bezpečnosti, nakonec bude asi lepší nechat je tak jak jsou.

Do háje, co teď?
Pronesu se značnými obavami v hlase a zkoumám pohledem výrazy v tvářích vládců.Vypadají stejně ustaraně jako já. Snad všichni krom jednoho, který pohotově navrhne, že nás ukryje pod zem...V první chvíli nevím, co si o tom mám myslet.Vyřídil jsem jich šest, tak proč bych nemohl zlikvidovat dalších šest? Odhaduji v duchu své síly. Jak dlouho pod zemí vydržíme? Nebylo by lepší pláchnout někam do krajiny? Pro jistotu se vybavím mečem, který už mrtvý parchant jistě nebude potřebovat. Čekám, co budou ostatní říkat na návrh schovat se pod zem...

Jen pro úplnost dodám svůj popis: Jsem vysoký a silný chlápek kolem třicítky s grázlovským obličejem, černými krátkými vlasy a bez vousů. Na sobě mám černé kožené kalhoty se šněrováním na stranách, dále bílou nařasenou košili s volány na rukávcích a modrou vyšívanou vestu.

Petr se dočkal zprvu pouze ticha, po chvilce jen jakéhosi váhavého zahuhlání, ze kterého vyrozuměl, že osazenstvo sklepa má znemožněno mluvit. Nejspíš se nemohou ani hýbat. Jinak by se roubíků zbavili.

Do toho se tam objevila Olea. Je trochu, inu, rozlítaná. Skoro jako by nevěděla, kam dřív. Ono není divu. Byla skoro všude. Téměř naráz. S Torikem ven, pak ve stáji, pomohla Antoniovi s útočníkem i hašením, do hospody, ven... Snad i proto, že v hostinci a kolem něj je poněkud víc mrtvol, než měla možnost vidět snad za celý život, uvědomuje si dostavující se třas. A není to jen zima, ale i šok a vyčerpání.

Máte za sebou dlouhý den nepříliš pohodlného cestování, všichni jste se hodně vydali se svou mocí a o odpočinku se opravdu nedá mluvit. Těch několik minut, které Toriko strávil pod zemí, ho víceméně jen uvedlo do stavu stát na nohou. To pocítil, když se pokusil zjistit počet přijíždějících jezdců. Povážlivě se mu zatočila hlava. Ovšem zjistil, že jich bude nanejvýš dvacet. Onen vulkán by snad zvládl. Ale malý. A pak by nejspíš nebyl téměř schopen se jakkoli bránit. Musí opravdu dobře volit, jak se zbytkem sil naložit.

Antonio na tom není o moc líp. Dobrý půlden řídil vůz. Neustálé kropení hospodářských stavení na mnoha místech naráz ho stálo víc pozornosti, než by si byl ochoten připustit. Ale je to tak. Po důkladném prolití všeho vodou i on cítí, že jeho moc není nevyčerpatelná. Má menší výhodu, že jeho živel stále dominuje v podobě deště celému okolí. Připojil se k Torikovi, který vrávorá nedaleko něj po kotníky v bahně.

Petr si po Torikově varování ohledně blížících se jezdců rychle uvědomil, že hledání klíče je ztráta drahoceného času. Vytáhl svou sadu šperháků a pustil se do zámku jistícího řetěz. Ačkoli mu tma a odlesky dohasínajících plamenů v kapkách vody práci značně znepříjemňují, je odemčeno. Odnesl to jen ohnutý paklíč, když netrpělivě zabral větší silou než bylo záhodno.

Olea v mžiku odněkud vyčarovala hořící lucernu. Nahlížíte dovnitř. Mezi jutovými pytli brambor, lískami jablek, košíky všemožné zeleniny a několika sudy obloženými ledem leží čtyři, ne, pět postav. Jsou důkladně svázané, Mají zakrytá nejen ústa, ale i oči. I oni se třesou. Aby ne. Krom hrůzného zážitku leží už nějakou dobu v několika číslech vody.

Dusot kopyt už začíná přehlušovat bubnování kapek deště.

Zdá se, že co jsem byl v zemi, tak se tady opravdu nenudili. Kdyby nebylo té hloupé jámy, tak bych si také rád zablbnul. Z toho co jsem tu zatím pochytil, tak mám z nás největší bojový potencionál. Celkový arzenál mých schopností je působivý a jednu ze schopností hodlám použít.
Je třeba zjistit kolik se jich sem k nám blíží.
Bosé nohy zajedou do mokré. Země. Bláto mou schopnost trochu znepříjemňuje, ale to bych nebyl já, aby jsem si s tím neporadil. Patou uhodím do země a mířím daným směrem. Vibrace by se měli na daný směr zaměřit a možná bych to mohl odhadnout.
Kdyby došlo na nejhorší, tak s aktuální energií bych byl schopný stvořit menší vulkán. K tomu bych se, ale nerad uchyloval.

Až nyní jsem si uvědomil, že opravdu slyším bušení kopy. A rychle se přibližovalo. Nedokázal jsem odhadnout kolik jich je. Zadíval jsem se na Torika. „Kolik jich je? Dokážeš to odhadnout?" Já jsem se více soustředil na uhašení plamenů. Bylo to těžké, byly opravdu hodně velké a stodola a všechna stavení byla ze dřeva. Jednotlivé kapky se slily do hustých proudů vody a ty dopadaly na stavení. Pomalu ale jistě jsem viděl, že plameny začínají být menší. Ještě několik minut budu muset držet vodu. Bylo to vyčerpávající, ale chtěl jsem zachránit alespoň část stavení pokud to půjde. A já jsem doufal, že ano.

Jsem lehce "ulítaná", jelikož jsem celý boj jak hadr na holi poletovala tam a zpět. S vervou vběhnu do hostince varovat osazenstvo před hrozícím požárem, ale nějak mi dojde adrenalin.. Zejména věřím, že teď už to bude dobré, když to Antonio vzal na vědomí. A za druhé sál je prázdný, nahoře v pokojích krom ticha žádná reakce na moje volání. Tak možná tam prostě nikdo není. Už jen krokem projdu lokálem do zázemí hostince. Vydýchávám se a odpočívám.

Jsem v kuchyni, když slyším něčí hlas nejspíš ze dvora někde u zadního vchodu. Polehoučku se přiblížím k otevřeným dveřím. "Který vás sem zavřel?" ptá se ten hlas. Až když ho spatřím, dojde mi, kdo to je.
To je ten ohniváč, co nám pomohl!

"Tam jsou lidi?" Zeptám se pitomě. "Ahoj! A díky!" Dodám a zamávám na něj.

V tom se ozve do hukotu plamenů Torikův hlas. Snad se mu něco nestalo! Stačí udělat pár kroků do dvora a můžu ho zahlédnout.

"Co jsi říkal!?" a "Kde je sakra Eliz?!!"

Zacloumám řetězem a přivolám bušením a voláním někoho zevnitř.
Který to byl? Který vás sem zavřel? Ten v klobouku, ten se sukovicí? Nebo někdo z vás? Snažím se zjistit, u koho hledat klíč.
Je to dobrý, hospoda zatím nehoří. Prohledávám udanou osobu.
Když klíč nenajdu, přijde ke slovu sada šperháků...

Přitom přemýšlím o vládcíchKolik jich mělo být? Čtyři snad? Dva někam zdrhli. Musím splašit ostatní a připravit se na obranu hostince.Nebo utéct a nechat tu všechny napospas.To ne, to by nešlo! Každopádně se pokusím zajistit, abychom dali síly dohromady a dohodli se na společné strategii.Je - li čas.