Odpočinek mi opravdu pomohl. Nejsem stále při své plné síle, ale už bych měl být schopný bojovat. Poprosím tedy zem, aby mě vyzvedla na povrch. Jistě tam bude něco hořet, jelikož zemí prosakovalo teplo, stejně jako voda, která nebyla naštěstí studená, ale příjemně teplá.
Nyní však musím na povrch, jelikož se blíží mnoho kopyt, která mají jezdce. Váhově to odpovídá. Jsem zvědavý co spatřím, až se vynořím.

Trosky stodoly nade mnou mě opravdu překvapí, ale ne tolik, jak jsem očekával. Rozhlédnu se, aby se zorientoval a pak zvolám na ostatní.
"Míří sem mnoho jezdců."

Pokud by šlo o nepřátele, tak s Antoniem by jsme jistě byli schopni změnit velkou část půdy na bažinaté jezero, ale to by mi bylo až moc líto koní, které bych prostě musel zachránit a toho, by mohli využít možní nepřátelé.

Pokud v okolí vidím někoho, kdo vypadá, že by nás chtěl ohrozit, tak mávnu rukou. Ocelové lanku o mého pasu se kousek odvine a kousek jej i ubude. Ten kousek se změní v kovou špici, která jako rychlý projektil vyletí na dotyčného. Samozřejmě, že vím, kam jej trefit, aby to bylo smrtící. Hlavně to spotřebovává minimum energie a to je pro mě hlavní.

Chvíli se zdá, že Antonio si s útočníkem hraje jako kočka s myší. Odráží jeho útoky, ať už jsou zrovna rázné nebo naopak hbité a rafinované. Opravdu to vypadá, že to snad bere jako rozcvičku, trénink.

Až když se okolo zvláštně zavlní vzduch a najatý zabiják začne očima těkat sem a tam, elf to s ním několika bezpečnými výpady zkoncuje. Je zkrátka poznat, že meč ovládá víc než dobře. A to byste ho měli vidět s lukem!

Konečně se jeho pozornost zaměřuje tam, kam má. Na plameny. A přestože vody je zde opravdu vrchovatě, dostat pod kontrolu všestravující živel není jednoduché. Natožpak uhasit požár docela.

Díky Oleině přispění se však podařilo izolovat lačné plameny, aby nepřeskočily na hostinec. Část stájí snad Antonio ještě uhasí a půjdou přebudovat. Stodola je nenávratně pryč. I proto se na její hašení soustředí nejméně. V její blízkosti zahrabaný Toriko klidně klimbá a načerpává energii. Půdou prosakuje ohřátá voda. Jak příjemné. Z regeneračního režimu ho ale vyruší zcela jiná okolnost. Otřesy půdy.

Petr si neodpustil kopnutí do pazdráta u svých nohou. Pak se rozhodne najít pravou posádku téhle lodě. Ví, že jsou někde pod zámkem. Sklep. Někde tu musí být. Vyběhne ven z kuchyně zadním vchodem. Logicky by tu mělo být skladiště potravin. A hele. Kousek od něj je mohutný dvoukřídlý poklop zajištěný řetězem.

Zadíval jsem se směrem, kterým ukazovala. Ta střecha opravdu začne brzy hořet. Schoval jsem meč do pouzdra a na muž válejícího se v bahně dvorku jsem se ani nepodíval. Použil jsem svou moc ovládání vody a notně jsem kropil celé to stavení, aby nemohlo začít hořet. Vody zde naštěstí bylo dost. Zaprvé pršelo, za druhé tady byla studna a zatřetí byl dvorek notně podmáčený. Ideální stav. Vodu jsem mohl čerpat prakticky odkudkoliv. „Pokud budeš tak laskavá, přihraj mi nějaké z těch útočníků sem, poradím si s nimi. A jdi najít Eliz, naposledy šla směrem ke stájím." Zavolal sjem za ní a nechal jsem dál dopadat vodu na stavení. Na celé stavení včetně stájí.

Moje řeč nezabrala, spíš jsem ho vydráždila, ale Antonia to konečně probralo z podivného soustředění připomínajícího letargii.
Šup, šup, pích a je hotovo. Dobře.
"Dobrý. Fakt dobrý. Ale.."
Poklepu Antoniovi na rameno a ukážu na střechu hostince, která brzy začne hořet, pokud s tím nic neuděláme.

Sama tím ukázáním udělám jakousi bublinu, kde není téměř vzduch, abych ochránila nejohroženější část. Jde ale o natolik nepřirozený stav vzduchu, že je to jen na krátkou chvíli.

"Vevnitř jsou možná ještě nějací lidé. A nevím, kde je Eliz," řeknu elfovi, než se rozeběhnu do hostince postavit se případným protivníkům či evakuovat případné nevinné. Pro jistotu dělám situaci dramatičtější, než (zatím) je:

"Hoří! Všichni ven! Hoří!!"

Muž neodpověděl a rozběhl se na mě. Já jsem se ušklíbl a vydal jsem se mu vstříc. Zasypal jsem ho smrští úderů zprava,zleva i zezhora. Bojoval dobře, ale v jeho obraně byly znatelné mezery. Právě těch jsem využil. CHtěl jsem to s ním opravdu rychle skoncovat a pak jít na pomoc dalším. Na otázky bude čas později, nyní bylo důležité si zachránit vlastní život. Pravda byla, že toto pro mě bylo hodně dobré cvičení. Preferoval jsem spíše luk, ale boj s mečem měl taky něco do sebe a čas od času jsem si ho prostě potřeboval připomenout. A nyní se naskytla velmi dobrá příležitost. Tak proč jí nevyužít, že?

Nebreč, krucinál. Postavil ses mi jako chlap, teď zhebni jako chlap!
Zvednu dýku k úderu ale nakonec chlápka 'jen' udeřím jejím jílcem do spánku. Ten se odporouči do říše nepěkných snů.

Že je hospoda v plamenech mi nemůže uniknout. Rychle se rozběhnu k epicentru požáru. Dávám si přitom majzla na parchanty.Ti nešťastníci jsou stále zamčeni ve sklepě - to je průser! Petr chvíli váhá, zda se pustit do boje s ohněm, nebo jít vysvobodit uvězněný personál.
No co, zkusím mobilizovat své síly a plameny svou mocí ukonejšit.
Spíše však je svou mocí zcela ovládnout a přikázat jim.

Pokud se mi to nezdaří, poběžím najít sklep a osvobodit zaměstnance.
Snad se mi podaří otevřít zámek.

Dobrá, koně vem čert.. I tu Eliz by měl nějaký občas trochu zkrotit.
"Hoří hospoda!" zakřičím a jdu pomoci Antoniovi s jeho protivníkem přinejmenším tím, že odvedu jeho pozornost.
Jde na mě dost únava a tak jen zopakuju oblíbené a jednoduché krycí kouzlo.
"Haust-fai!"

Přistanu pár kroků od Antonia a znásobím naše obrazy.
"Vzdej to už a buď rád, žes narazil zrovna tady na toho, který proti ubohým zločincům neužívají Moc!" křiknu na banditu a mávnu rukou k Antoniovi.

"Protože já tak hodná nebudu."

Petr

Padouch v kuchyni ztuhnul s rukou nataženou na půl cesty k zakrvácenému prkýnku na zpracování masa. V jeho blízkosti se válí jen pár menších vykosťovacích nožů. Jeho pohled však padl na zem, kde leží komplic s rozpáraným břichem. Pak ruku svěsil a pomalu se otáčí.

"Kdo je tu krysa? Tys měl přece jít aspoň po jednom z nich, pokud vim. Nebo si myslíš, že to ještě zvládneš? Chceš shrábnout vodměnu sám, co? Něco ti povim, ty zmrde! Ti, cos je vodkrágloval, jsou jenom předvoj. Blíží se ještě větší skupina, aby tu případně uklidila ty jatka. Nemáš šanci. Honem rychle si rozmysli, na který straně stojíš."

Olea

Pálí, pálí. Z chlapíka se kouří. Na několika místech má propálené oblečení. Ovšem, nevypadá na zabijáka. Spíš jako štolba nebo podomek. Na zátylku má krom seškvařených vlasů bouli jak husí vejce a spečený proužek krve.

Olea se snaží lokalizovat, kam koně uhánějí. Je to obtížné. Všemi možnými směry, zdá se. Tu její pohled padne na plameny, které pomalu ale jistě začínají olizovat střechu stáje. Ta je jen nízkým zastřešeným podloubím spojena s hlavní budovou. Pokud oheň přeskočí...

Věděla by, pochopitelně, kdo by si s tím jistě dokázal hravě poradit. Ten někdo je ale právě v šermířském postoji uprostřed dvorku, k hořící stodole zády.

Podaří se mi barbara zabít velmi rychle. Krátkým, úsporným bodnutím do krční tepny.Krev vystříkne až na strop a parchantovo tělo se sesune na zem jak hadrová panenka. Dosud neozbrojený vrchní netuší, když prchá do kuchyně, že jsem mu v patách. Ještě dříve než si stihne najít zbraň, doženu ho a přitisknu mu dýku k místu, kde má většina smrtelníků ledviny.Tenhle nebude vyjímkou.Tak co, ty kryso, ještě se nevzdáš? Pokud okamžitě nerezignuje, nemilosrdně jej propíchnu!

Antonio a jeho milosrdenství. Musím si na to vzpomenout. Sakra! A tak kolem sebe nechám na pár sekund plynout chladivý vzduch, bleskově popadnu chlápka za nohy a vytáhnu ho ven na vzduch z dosahu plamenů a kouře. Lehce ho profackuju, abych si ulevila od vzteku na tím, jak jsem fyzicky slabá a jak to bylo hrozně namáhavé. Vždycky jsem byla. Ani otec si s tím nevěděl rady. Občas tvrdil, že o to větší je můj živelný talent. Snažil se mě potěšit, no..

"Tak, hochu, nesnaž se už NIKDY! vládcům ublížit. Hezky tu počkej a pak si promluvíme."

Označím ho pachem horského vzduchu, podle kterého ho později případně najdu.
Okamžitě poté se pustím za odjíždějícími koňmi, kde očekávám Eliz.