Antonio stojí na dešti vprostřed dvora. Po vlasech i ostří jeho meče stékají pramínky vody. Zde by ho těžko mohlo něco ohrozit. Pokud ovšem nesáhne k ovládání živlu, bude to pouze o jeho umění boje. A tady jeden nikdy neví.
Jeho protivník nevypadá, že by se chtěl vzdát. Ale nechat se vylákat na déšť a blátivý dvorek se mu také nechce. Tak tam stojí proti sobě a promýšlejí své šance.

Petr je s barbarem na nože. Zatím nerozhodně.
Falešný vrchní se zasyknutím upustil žhavý střep. Byl to jen pocit? Byl vážně tak rozpálený? To už se nedozvíme, protože střepy z lahve jsou teď na zemi kompletní. Muž se podvědomě drží za dlaň a rozhlíží se po nějaké zbrani. Nakonec se hrne do kuchyně. Je jen otázkou času, kdy se vyzbrojí nějakým nožem.

Oleu těsně předtím než otevřela vrata stáje ovanul krom neblahého pocitu také horký vzduch. Ve stáji hoří! Koně zde nejsou. Váš vůz ano. Je v plamenech. A vedle něj mezi rozházenými balíky hořící slámy leží několik těl. Žádné z nich nevypadá na ženské. Žádné z nich nejeví známky života. Krom jednoho.
Dívka zaznamenala jeho slabý dech, přerušovaný dusivým kašlem.

Torikovi... je teplo.

Toriko, já, Anonio tam má jednoho, zdá se, to dá s prstem v nose, jak ho znám. Kdo chybí?
Horečnatě přemýšlím.

"Eliz!"

Rozletím se směrem ke stájím a za odjíždějícími koňmi, pokud ve stáji ani poblíž Elizabeth na první pohled nenajdu.

Zastavím se a oddychuju, odliv energie je značný. Mám ještě dost síly na malý tríček? Vzdát se parchanti nechtějí. Pomalu se ke mně přibližují a já si již chystám své kouzlo. Hezky popořadě...
Zkusím rozžhavit střep, kterým se ohání vrchní, tak aby ho musel pustit. Mezitím na mě ale už útočí barbar, s notnou dávkou štěstí jeho ránu vykreju, ale ztratím koncentraci. Teď už se bude bojovat bez magie. Zaútočím na barbara zchladlou dýkou.

Vytasil jsem meč a otočil jsem se čelem k muži. Byl čas s ním bojovat a já jsem ani nemohl dělat nic jiného. Protočil jsem meč v ruce a sledoval jsem muže. ,,můžeš se stále vzdát neublížím ti. Tedy ne moc. Nebo můžeme pokračovat v boji a ty z něj nevyjdeš živý. Vyber si a vybírej rychle.'' Díval jsem se mu do očí a přemýšlel jsem jak bude reagovat. Bylo mi jasné, že tady byli schválně a že nás chtějí zabít nebo alespoň zranit. Já se ale nechystám zemřít.

Petr se vyřítil ven, kde v dešti stáli dva muži. Jeden držel pohromadě čtyři osedlané koně, druhý vedle něj s nataženou kuší. Nahromaděná energie musela ven a vydrala se v míře tak strašlivé, že z obou protivníků nezbyl po zásahu plamenných střel nic než škvarek. Splašení koně se rozutekli.

V příštím okamžiku naběhl šermíř v klobouku na dosud rozžhavenou dýku v Petrově ruce. Ruku s mečem bez problémů zablokoval v pozici, ve které ho ostří nemohlo nijak ohrozit a hledí zblízka do bolestí zkřiveného obličeje. Muž skřípe zuby a vyprchává z něj život.

Vržená dýka minula svůj cíl jen díky rozostřovacímu kouzlu. Nato Olea s Torikem v závěsu vydefenestrovala. I krycí kouzlo se zdařilo. Tak dokonale, že zmátlo Petra. Ten jediný totiž vidí pryč utíkající postavičky. Jenže je teď v ráži. Jedině si snad odplivne a poznamená něco o zbabělcích, pro něž tu nasazuje krk. Pak se vrhne zpět do hospody a s krví podlitýma očima i potřísněnou dýkou vyzývá zbylé útočníky, aby se vzdali. Barbar ani "vrchní" na to nevypadají.

Antonio duchapřítomně kryl svůj ústup hozenou židlí. Ta však nikterak nezpomalila jeho pronásledovatele - osamělého pijana s krátkým mečem. Je mu v patách a to doslova. Elf se musí rychle rozhodnout, zda dál utíkat nebo se zastavit a bít se. Stačil pouze vyběhnout do dřevěného podloubí, které lemuje dvorek. Na protější straně jsou stáje. Škvírami mezi prkny probleskuje světlo. Nejspíš lucerny.

Olea zanechala vysíleného vládce země v podstatě hned za onou stájí. Ten jako by se do země propadl. Víc se mu nevěnovala a letí zpět. Ze své vyvýšené pozice vidí Antonia na dvorku, vzdalující se koně a zvracejícího kuchaře.

Když jsem viděl, že se na mě ženou muži, vstal jsem a rozhodl se bojovat. Vzal jsem do rukou židli a hodil ji po nich. To samé jsem ještě dvakrát zopakoval. Stůl byl bohužel přidělán k podlaze a tak jsem ho nemohl použít. Dal jsem si luk přes rameno a raději jsem se rozběhl pryč. Nebyl to útěk, jen jsem si chtěl najít lepší místo odkud bych mohl útočit.

Sedím a tak trochu i ležím na stole. Jsem hrozně unaven, ale příjemné teplo mi dělá dobře. Jsem rád, že už nejsme na dešti, ale někde uvnitř. Původně jsem měl v plánu udělat nám bunkr, ale představa představa toho, že budu v bodově a moci trochu lépe uschnout a i se najíst byla až moc lákavá.
Usměji se na Antonia. Zdá se, že naše schopnosti dost omezuje a nechápe, že jen já sám pohyboval sloupem, který sahal až na úplné dno. 10 schopných vládců by to zvládlo za pár hodin. Talentovaných za tři hodiny.

Hořícího muže si moc nevšímám. Trochu najeden se pomalu chci vydat do dřímot, ale to mi zjevně nebude přáno.
Olea mě bere pomocí své moci do stodoly, kde si najdu suchou zem. Je to ostudné, že nejsem schopen boje. Zajímalo by mě, kdo to připravil. Bylo jim jasné, že já bych je dovedl všechny dostat během chvíle a proto to na mě připravili.
"Budu v zemi."
Prohodím jen.

"Zem chladná a urputná, ochraň svého bojovníka a skryj jej před nebezpečím."
Jediné kouzlo na které má sílu. Zem pode mnou mě pohlcuje a já se přesouvám pod ní. Je to nouzové kouzlo, které nás dostane pod zem s dostatkem vzduchu na několik hodin. Stojí to málo energie, ale i tak se nyní cítím dost unavený, takže se rozhodnu zdřímnout a nechám to na ostatních.

Připravená na zradu pořád pozorně přehlížím lokál. Zaklínadlo na rtech. A zrada přichází mnohem dřív, než jsem čekala.
"Haust-fai!"
Hlupáci! Po dobrém jídle by moje ostražitost jistě aspoň o trochu polevila. Prvním kouzlem, příbuzným neviditelnosti, ale mnohem jednodušším, rozostřím pro všechny, kdo se dívají k našemu stolu, náš obraz. Případný útočník uvidí dva až tři falešné cíle za každého z nás.
Kdo asi je ten ohniváč? S Eliz tady tomu nejspíš dají dost zabrat. Já umím spíše ochranná kouzla. A to je teď třeba.
Bez jediného zaváhání svou pozornost nasměřuji na Torika, který má velmi omezené možnosti cokoliv dělat.

"Khaunmaáaáaáaár!" Vyslovím zaklínadlo, kterým jsem popohnala sošku z lóže porotců do arény. Nyní jej ovšem vyslovím táhleji a zdaleka ne tak prudce. Musí být mírnější, ale mnohem silnější.
Torikova zemská podstata to neusnadňuje, ale když pochopí, o co mi jde, jde to. Jeho váha mizí, až je lehoučký jako pírko. Obejmu jej zezadu kolem hrudi. Rozrazím předem vytipované okno a oba vyletíme ven z hostince. Hezky do velkého okna nad vraty pod střechu přilehlé stodoly. Zdá se, že nás nikdo neviděl.
"Kdyby něco, křič o pomoc! Uslyším tě!" zašeptám naléhavě a přeci jen dlouhé vteřiny vydýchávám svůj výkon (On má to kamení snad i v těle), než seskočím dolů a zamířím zpět k hostinci, kde to vře a řve.
Zdá se mi, že nás už venku hledají, dobře, trochu jim zamotám hlavy, jestli je to tak.

Přitisknu se ke zdi za rohem a nechám v mlze na cestě na chvilku obraz dvou postav, nápadně podobných Torikovi a mně, utíkajících pryč od hostince.

Lítám jak zběsilý od jednoho nepřítele k druhému a ničím plameny vše co je v cestě! První to odnesou dva překvapení parchanti venku u koní, další je drobný parchant v klobouku, který měl tu bláznivou odvahu se mi postavit. Není to ani pět úderů srdce, co vběhnu jak motorová myš zpět do lokálu a pokračuji v nelítostné devastaci kohokoliv, kdo by vztáhl ruku na vládce. Ty dva ve dveřích zabiju jako první. Zaměřím se pak především na to, abych ochránil ty, které i přes mé varování byli zaskočeni útokem těch parchantů, kteří u nich byli nejblíž, nebo je zrovna nejvíc ohrožují.Dobře měli to divadýlko připravený! Parchanti!
Kdo se nevzdá, zhyne strašnou smrtí!
Doprovodím své konání výkřikem, který by snad mohl zbylé parchanty zastrašit.

Věci se daly z nenadání do pohybu. Zpoza výčepu vyskočil chlapík, který na první pohled žhne. Přímo sálá, po jeho těle dokonce skutečně sem tam vyskočí plamínek a olízne mu kousek kůže. Nemáte ale vůbec čas si tento jev užít, protože Petr vykřikl svou výzvu, odstrčil muže u dveří a vyběhl ven.

Z dveří dokořán už lze vidět jen záblesk plamenů a slyšíte syčení doprovázené bolestnými skřeky. Muž v klobouku s tváří zkřivenou hněvem tasí meč a vrhá se ven též.

Barbar odhrnul plášť, tasí od boku dvě dýky a první okamžitě vrhá k vašemu stolu. Vrchní, stále s umaštěnou zástěrou, rozbil lahev a s ostrým střepem v ruce míří stejným směrem jako vržená dýka.

Osamělý pijan se mění v nikoli osamělého útočníka. Kde se mu vzal tu se mu vzal v ruce krátký meč a on obíhá svůj stůl, aby se s vámi také pustil do křížku.

Páreček u stolu se pouze rychle odsunul stranou. Snad jsou na hospodské rvačky zvyklí. Nebo dobře vědí, o co tu jde a rozhodli se zatím nezapojovat.