boj v hostinci

Tyvole, tady maj všichni umaštěný zástěry! Kuchař má umaštěnou zástěru, vrchní má umaštěnou zástěru, hospodskej v bezvědomí - v umaštěný zástěře.Možná maj jednu, kterou si pučujou. Ha. Přišel jsem na to! Moje nahromaděná magická energie už hrozí vybuchnout ve všezničující ohnivý gejzír.To nesmím dopustit. Už pár okamžiků jsem byl rozhodnutý po mokropláštnících poslat dva plamenné 'hady', kteří jim omotají spodní polovinu těla a znehybní je. Teď je ta pravá chvíle! Vyskočím ze svého úkrytu se stále rozžhavenou dýkou, s výkřikem:Vládcové, na ně! Jsou tady, aby vás zabili!

Jsem připraven na tuhý boj, protože jich bude venku zřejmě vícero...
Prorazím mezi těmi dvěma, co stojí ve dveřích a chystám se ničemy venku zasypat deštěm ohnivých střel! Co jiného bych sám od sebe mohl čekat? Jenom bych nerad ublížil koním, ti za nic nemůžou...

Vrchní v umaštěné zástěře přijímá objednávku od páru, který se usadil poblíž druhých dveří. Ty nejspíš vedou ke stájím nebo dalšímu hospodářskému stavení. Po cestě tam bude nepochybně i latrína.

Už se chystal jít načepovat pití pro vás, pár i osamělého pijana, jenž si musí připadat jako "U Suchánků", když se otevřou dveře a vejdou dvě postavy v mokrých pláštích. Barbar a člověk. Oba se se zájmem rozhlížejí po všech přítomných, jako kdyby někoho konkrétního hledali. I na vás se zastavili pohledem. Venku někdo uklidňuje koně, pravděpodobně jejich společník. Možná je jich venku i víc.

Petrovi to nedalo a povykoukl nenápadně ze svého úkrytu. Okamžitě poznal jemu dobře známý klobouk.

Vpotáceli jste se do lokálu, který je překvapivě téměř prázdný. Bez problémů jste se usadili u dostatečně velkého stolu, aby se k vám mohla později připojit i Elizabeth.

U stolu nedaleko vchodu sedí osamělý muž, jenž vám věnoval lhostejný pohled, přičemž zrovna mává směrem k výčepu prázdným korbelem. Jeho objednávku přijal pokývnutím hlavy chlápek v zástěře a vydal se k vám. Po cestě ho Antonio obdaroval pár drobnými a objednal jídlo a pití. Kdesi vzadu v kuchyni plechově zadrnčelo nádobí, takže vařit se snad ještě bude.

Ze schodů z patra, kde lze tušit hostinské pokoje schází muž se ženou a míří k jinému prázdnému stolu.

Toriko se přestává třást a pociťuje příjemné teplo. Sil však na rozdávání nemá. Doufá v dobití energie z dobrého jídla a pití. Nejvíce by mu však prospěl dlouhý a tvrdý spánek.

Antonio opřel zbraně o stěnu a posadil se tak, aby měl po lokále přehled. Vytěsňuje vodu ze svých šatů, pročež se pod jeho židlí tvoří kaluž. V rukou třímá vzorek z louže, ale teorii o zvířeti zavrhuje okamžitě. Byla to past, potvrzuje šeptem. Zadumán, hledí dál na lahvičku a naslouchá uklidňujícím zvukům deště.

Olea kouká se zájmem na přicházející ženu. Nijak zvlášť hezky oblečená není, ale to se u pocestných dá očekávat. Něco jí ale nedá. Její vlasy ne a ne zůstat na místě. Jako by se jí ježily. Co to znamená? Tetelí se v očekávání, že ona příchozí pohlédne na její šaty a těší se na výraz v jejích očích. Ta se ale jejich směrem ani nepodívá. Dívka nasaje nosem zhluboka vzduch a přimhouří oči, ale jediný zvláštní pach je trocha nasládlé vůně krve linoucí se z kuchyně. Doufá, že příprava jídla nezabere mnoho času. Nevypadá to, že by měli navařeno.

Nikdo nemá tušení o přítomnosti Petra, jenž je zatím dobře skryt. Ten váhá, zda jednat a jak. Je napnutý jak špagát a zuřivě naslouchá, aby si dal dohromady obrázek o tom, co se v lokále děje. Z kuchyně zaznamenal zarachotit nádobí a vrznout dveře. Kuchař se nejspíš vytratil někam do skladu.

A pak, když už chce jednat, zaslechne zvenku další zvuky blížících se kopyt. Několik jezdců. Nepochybně.

Zadíval jsem se na ni a potom kolem sebe. „Bylo to pečlivě připravené, nevím na koho, nebo na co, ale ta díra tam nebyla náhodou. Vykopat takovou díru by trvalo i s použitím živlů několik dní, ne-li dokonce týdnů." Postavil jsem na stůl malou lahvičku s vodou. „Ta voda není z běžného jezera nebo snad z deště, je z hor. Tam jsou ledovce a tato je z nich. Nevím, jak se tam dostala. Ale to místo bylo hodně hluboké. Buď to mělo sloužit, jako úkryt pro něco, nebo něco mělo hlídat tuto krajinu. Možná tam časem udělají most. Ale neznám žádné zvíře, které by potřebovalo k životu tak velký prostor. Mohla to být past, ale nikdo nevěděl, že se chystáme do chrámu." Dával jsem si pozor, aby mě nikdo kromě Oleii a Torika neslyšel.

"Ne, my děkujeme," řeknu Torikovi tiše a uznám, že nastala správná chvíle se obou pánů zeptat. "Jak hluboké to bylo? Víte něco víc? Díra přes celou cestu, dlouhá jak dva vozy nebo snad i víc? Jednoznačně přichystaná past." Dořeknu už šeptem, aby mě nikdo jiný nemohl slyšet.

Stále hrozně unavený, ale v teple. Pohybovat tak velkou masou země je neskutečně vyčerpávající. Navíc muset vše neustále zpevňovat kvůli vodě, která do té nekamenité části nasáknout. Nyní ještě udržovat se v teple.
Odpočinek, to je to co potřebuji.

Mi jsem zastavili? Pomalu se posadím a nechám si pomoci od Antonia. Moje síla by nyní stačila max na jeden útok, nebo jednu obranu. Každopádně je hlavní se nyní dostat dovnitř. Tam bude lépe. Kde se tady to stavení vlastně vzalo? Jsem jen trochu víc mimo, než bych chtěl.
"Díky vy dva."
Prohodím, když už sedím uvnitř v teple.

"Tohle bylo na nic. Dost by mě zajímalo, kdo má na svědomí tu obrovskou louži. Takhle šíleně hluboký a velký."
Jednoduše to někdo nastražil. Čekal jsem, že nám někdo bude chtít znepříjemnit cestu, ale doufal jsem v někoho, komu se budu moci přímo postavit.

Pomohl jsem jí posadit Torika na židli. „Zajdu objednat nějaké jídlo a později se můžeme domljuvit na pokojích." S tím jsem zamířil k pultu a proplétal jsem se mezi lidmi. Hospodský sice vypadal nevrle, když jsem chtěl jídlo pro čtyři osoby a něco na zahřátí, ale jakmile jsem zaplatil, rychle přikývl. Nebyl jsem ovšem takový hlupák, abych ukázal kolik peněz mám sebou. Proto jsem jen z kapsy vytáhl několik mincí a zbytek mého majetku bylo ve voze. Ukázal jsem hospodskému, kde sedíme a ten řekl, že jídlo bude za pár minut. Přikývl jsem a vydal jsem se zpátky. Projít lokálem nebylo tak těžké a brzy jsem už seděl zády ke krbu. „Jídlo nám brzy donesou."

"Já chci nejdřív jíst," prohlásím a užívám si suchého a teplého prostředí stejně jako ostatní, dokonce i Antonio. Neopouští mě ale divný pocit, který mě provází už od okamžiku, kdy jsme potkali toho muže, co nás pobízel ke spěchu. Jsem proto opatrná.
Sednu si nejlépe někam blízko krbu a hlavně na místo, kde budu mít přehled a krytá záda. Vedle usadím Torika, pokud bude souhlasit.

Seskočil jsme z kozlíku a vzal jsem si svoje zbraně. Potom sjem podepřel Torika a vydali jsme se dovnitř. Bylo tam opravdu příjemné teplo. Ačkoliv mi cesta nevadila, dokázal jsem ocenit teplo. Rozhlédl jsem se po hostinci a hledal nějaký volný stůl. Nepochyboval jsem o tom, že Toriko, Olea a Eliz mají hlad. Možná by bylo dobré se ndjrříve najíst. Nebo třeba bych mohl požádat hosúpodského, aby nám donesl jídlo nahoru do pokojů. To byla taky možnost. Zadíval jsem se na Oleu a Torika. „Chcete se nejdříve najíst, nebo mám jít zamluvit pokoje?"

Do Elizabeth jakoby se vlila nová síla a ona sice mírně zpomalila, přičemž ovšem navedla koně s velkou jistotou k velkému stavení. Je to nepochybně zájezdní hostinec. Na blátivé prostranství před vchodem dopadají s pleskáním stále větší kapky deště a žluté světlo za okny vám připadá jako spása.

Olea seskočila dolů jako první a starostlivě pomáhá slézt vyčerpanému Torikovi, který se sotva vleče. Je na elfovi, jestli i on nabídne oporu. Zdá se, že jej déšť i cesta vyčerpaly ze všech nejméně. Každopádně si z vozu sebral své zbraně, protože Eliz se nabídla, že zajede koně ustájit, když už má v rukou otěže. Zvuk podusávání a občasného pofrkávání koní dává tušit, že stáj se nachází hned z druhé strany.