Zadíval jsem se na světýlka v dálce. Možná to byl ten hostinec, o kterém mluvil ten muž s mezkem. A pokud ano, byl jsem si jistý, že strávit noc pod střechou je hodně dobrý nápad. Nevadilo mi, že pršelo, ale v hodpodě se dá vždy zjistit hodně věcí. Stačí jen umět naslouchat. Navíc možná dostaneme i pokoj. I když by mi nevadilo ani spát na slámě u koní. Zadíval jsem se na ostatní. Nejspíše se také těší do tepla. Nedivím se po tom setkání s vodou. Schoval jsem lavičku hlouběji do kapsy. Později ji prozkoumám podrobněji.

Můj vnitřní plamen. Plamen. který má každý vládce ohně a žhne uvnitř něj. Je zdrojem jeho plamenů a hoří dokud vládce neumře. Soustředím energii, aby jsem tento plamen posílil. Jakmile se rozhoří trochu více, tak se rozšíří spolu s teplem mým tělem. Je to dobrá věc. Vládce ohně může tak do mrazivé vody aniž by cítil chlad a jeho tělo mělo nějaké nepříjemnosti z chladu.
Bohužel se zdá, že jsem předtím použil až příliš své moci, takže pomalu přidávám zbytečky mé síly, aby jsem se udržel v teple, zatím co odpočívám a dostávám se opět k síle.
"Díky."
Převezmu od Oley přikrývku a zmenším i příděl energii do svého vnitřního plamene. Takhle si snad již opravdu odpočinu a naberu zpět své síly.

Pokrčím rameny. Nepřijde mi to jako nejlepší nápad, ale Antonio nejspíš ví, co dělá. Toriko leží vyčerpaně ve voze. Podám mu svou přikrývku. Nebudu ho zpovídat, i když pořádně nevím, co se stalo. Vypadá, že má dost.
Zabalím se pevněji do pláště a vyndám z truhly měch s vínem. Raději ten téměř prázdný, jinak by paní Moen mohla brzy ztratit schopnost řídit vůz.

"Zpomal, jdu za tebou, Eliz!"

V jednom měl Antonio pravdu. Někdo to nastražil. Byla to past. Na vás? Na kohokoli? Ale kdo ji vykopal, kdy a jak? Jakou úlohu hrál muž s mezkem? Nic vám však nyní nehrozí a zůstávají jen trudné myšlenky. Eliz pohání koně a vy necháváte ono místo za sebou.

Toriko, díky němuž jste se ošklivě nerozbili, se přioblékl, leží nyní v klubíčku a pokouší se o věc, kterou dosud neměl moc možnost trénovat. Je pravda, že ve vztahu oheň-země, leží nepochybně velká část jeho moci. Ale s tělesným teplem a vitální energií ještě zdaleka není takový kamarád. Jeho snaha se nepodchladit ho stojí poslední zbytky sil.

Také Olea se udržuje v jakési vzduchové kapse, pod níž lehký vánek suší jemnou látku přímo na jejím těle. Něco to stojí, ale je jí dobře. Občas se ohlédne, sem tam upře zrak do křoví, která míjíte.

Z Eliz se kouří. Má oči zabodnuté do přicházející tmy a netrpělivě pohání koně, na nichž začíná být znát únava. A pak, snad to byl nejdřív odlesk v jejích očích, je v dálce před vámi vidět několik světýlek blízko sebe. Nepochybně jsou to okna, za kterými se svítí.

Rychle jsem odebral do malé lahvičky vzorek vody a prozkoumal ještě vodu v jezeře. Za kaluž jsem to opravdu považovat nemohl. Na tu to bylo moc velké a hluboké. Přišel jsem k vozu a posadil jsem se kozlík. Zkoumavě jsem se zadíval na lahvičku a na vodu v ní. „Není pochyb o to, že to jezero bylo vytvořeno někým, kdo umí ovládat zemi. Ale pochybuji, že by to udělal ten muž s mezkem. Neuměl ovládat živly a také udělat takovou jámu a pak ji naplnit vodou není hračka. Netrvá to několik minut, ale spíše dní nebo dokonce týden a více."

Přemýšlel jsem, jaké zvíře by tady žilo, ale žádné ě nenapadalo. Navíc to nebylo klasické jezero vytvořené před desítkami let, ale spíše v několika dnech. Nevěděl jsem jestli to třeba není nějaká další zkouška. Nejspíše však ne. Nepodobalo se to těm zkouškám v aréně.

Jelikož mi je chladno, tak si nasadím na sebe svoje náhradní oblečení a poté zase ulehnu. Více vrstev, více tepla. K tomu jenom opravdu slabě použiji svou moc nad ohněm, aby jsem si pod vším tím oblečením udržoval stálou teplotu a tudíž mi nebyla zima.