No, jo, naše ohnivá Eliz...
Rychle naskočím na vůz, protože nepochybuji, že má v plánu opravdu odjet.

"Antonio! Pojď, než nám ujede." Houknu ještě na elfa.

Olea sonduje do všech stran. Nic.

Antonio lehce odklonil jedno koryto a voda odtéká. Minimálně bude zbytek díry vidět.

Toriko leží bez hnutí na voze a mírně se chvěje.

Elizabeth nasupeně vylezla na kozlík a pobízí koně k pohybu.
"Pryč! Ať už jsme do hajzlu odsud pryč!"

Hodí to se mnou. Na jednu stranu. Na druhou. A hlavně dopředu, jak začneme prudce brzdit. Pár modřin bude. Naštěstí nic víc.

"Co se děje!?" Přisadím k Elizabethiným kletbám. Rozhrnu plachtu a seskočím z vozu. Toriko je u koní, Antonio chodí po louži. Bezva.

"Co se děje," zopakuji už jen tak chabě a velmi pečlivě sleduji sešeřelé okolí. "Haust." Vyslovím podivným hlasem, jako kdybych měla v krku právě knedlík. Mlha a šero v mé blízkosti zhoustne a činí mě téměř neviditelnou. Poodstoupím od vozu a zkoumám jakýkoliv úkryt, kde by mohlo čekat nemilé překvapení.

Ten podezřelý chlapík musel o téhle díře vědět. Záměrně nás hnal. Kdo ví, jestli ta hospoda, o které mluvil, vůbec existuje.

Koně se nakonec umoudřili a vůz se pomalu zastavuje. Toriko vyčerpaně oddechuje v rytmu koňských nozder a snaží se poplašená zvířata uklidnit.

Antonio bloumá po hladině již zasypané kaluže a voda mu nyní úspěšně prosakuje i do bot. Cítí, že byla hluboká a voda nenasytně prosakuje čerstvou půdu, jež do ní vpravil Toriko. Ještě by to potřebovalo nějaký zásah, aby se dalším pocestným nestalo něco katastrofálního.

Olea se jen vyděšeně tiskla k bočnici vozu. Asi by v nejhorším dokázala svůj pád proměnit v let a nic vážného by se jí nestalo. Kdyby tedy reagovala včas.

Pomalu se k vám plouží zablácená postava. Elizabeth nadává. Sprostě. Má snad dokonce na krajíčku. Rukama si nadzvedává sukni, aby se jí splihlá látka nepletla pod nohy. Těžko říct, kolik se pod vrstvou bahna, které jen pomalu smývá déšť, skrývá škrábanců a modřin.

Mračna jsou stále těžká a temná. Kolik tak asi ještě zbývá denního světla?

Zahlédl jsem velkou louži a než jsem stačil zareagovat, byli jsme u ní. Seskočil jsem z vozu a klidně šel po vodě. Nechával jsem na sebe dopadat déšť a při slovech Torika jsem se pousmál. ,,umím toho hodně, ale počasí neovládá nikdo. Prostě prší a pršet ještě nějakou dobu bude. Odhaduji to tak na den nebo dva. Nemohu a tím nic dělat.''

Trochu jsem přeformoval vodu, aby se po ní lépe cestovalo, ale více jsem udělat nemohl. Klidně jsem kráčel dál a hrál si s kapkami deště. ,,půda je suchá, déšť jí pomůže a bezy zde bude plno zeleně. Musí pršet je to tak zařízeno a nastaveno osudem. Nemůžeme to změnit. Ani kdybychom chtěli.'' I přesto, že ostatní už byli za louží, já zůstal státna vodě a zkoumal ji.

Ach bože. Tohle mě vážně štve. Blbá zvířata. Naším koním se tohle nestávalo. Uměli si zachovat rozum, i když padali do tekutého písku, ale tihle jsou prostě na nic.
Otevřu nádobu s pískem a použiji tlak vyvíjený na boky, aby jsem jej udržel v rovnováze.
Vzhledem k tomu, že koně se rozhodli běžet dál, tak mi nezbývá se do toho opravdu opřít a jednoduše nám vybuduji ještě kus cesty, který zakončím zdí a k tomu ještě po bocích. Koně nemají zpátečku, ale jsou dost chytří, aby pochopili, že dál to nejde a už stojí na pevném kameni.

Unaveně následně vydechnu a jdu opatrně ke koním, aby jsem je uklidnil.
"Hou, klid." Nejdříve nechám koně, aby mě viděl a pak k němu jdu z boku, aby jsem jej mohl uklidnit a stejně pak i k tomu druhému.
Je zjevné, že nás budu muset přepravit na druhou cestu. Most by byl na místě, ale byl by moc těžký.
Pokud už je klid, tak svůj písek vrátím do nádoby.
Nejvíce jednoduché bude posouvat tímto sloupem a postupně jej zvětšovat ku hloubce. Bude to nesmírně těžké, ale nakonec to dám a to je hlavní. Střechu nemohu riskovat, jelikož by se mohla zřítit.
"Mohli by jste nás na chvíli ochránit před tím deštěm, tohle chvíli zabere."

(Nepoložil jsem desku na vodu, ale vyzdvihl půdu pod námi nahoru jakožto pilíř a vršek zpevnil. Je to totiž o dost jednoduší, než dělat jen desku a tu držet nad vodou.)