Blbneme si jako malé děti a je to nádherný pocit. Skvělé! A najednou... Sníh! Perfektní! Ha, je ho trochu víc. I tak to stále beru jako hru.
Kámen mi najednou zřetelně radí, kterým směrem je Toriko. Vnímám kousek od sebe Petrův žár. Pro Antonia by pak měla být úplná hračka podstatu sněhu otočit ve svůj prospěch. Pokusím se spojit zejména s ním, v té krátké chvilce leknutí, že by to mohlo být vážné.
"Antonio!?"
Pod sněhem jsem byla nejednou. Otec mě cvičil, jak se dostat přesně z takovéto situace. Tedy i z daleko horší. Měl z lavin docela strach, zdálo se mi. Vždy se nám nakonec vyhly, i když párkrát to bylo opravdu těsné.
Na střechách nemohlo být ani zdaleka tolik sněhu jako na úbočí celé hory. Odhrnu trochu sněhu, abych si udělala místo kolem dýchacích cest. Okamžitě vycítím, kterým směrem vzduch proudí lépe a kterým naopak. Kde je nahoře a kde dole. A kdyby toho sněhu nějakým kouzlem (tady a kouzla? překvapilo by to ještě někoho?) bylo opravdu mnoho, stačí plivnout. A pak vytvářet vzdušný vír od sebe nahoru a odshora k sobě.
Je to jen další část podivné hry. Ale pod sněhem se mi nelíbí déle než pár chvil. Mířím vzhůru. Vločky sněhu se rozpadají tak ochotně! Nestálost je takřka jejich podstatou!

Jako děti! Zatraceně! Blbneme si tu jako malé děti, a vůbec nedáváme pozor na nebezpečí, jaké nám může hrozit!

Zavalení lavinou. Kolik sněhu na nás spadlo? Těžkou říct. Kde je vůbec nahoře a dole? To se nám teď míchá nějak podezřele často.

Co ostatní? Jsou v pořádku? Snad ano. Nezdálo se, že by nám to mělo ublížit. Ale kdo ví. Každopádně, je potřeba abychom se teď co nejrychleji našli, než se stane něco dalšího, co by mohlo být ještě méně příjemné než tohle.

Naše medailony. Už dlouho víme, že jsou vzájemně nějak propojené. Kde jsou ostatní? Tam? Musím se k nim dostat. Ale jak? Se zmrzlým sněhem toho moc nenadělám. Vládce nevládce, budu se muset prohrabat.

Vnímám, kam mě táhne můj kámen, a snažím se dohrabat k někomu ze svých přátel. Musím je upozornit. Kdo ví, jestli stihli vidět to co já.

"Někdo na nás zaútočil," naléhavě sděluji polohlasem, hned jak někoho najdu. "Musíme se dát dohromady. A být připraveni na všechno."

Procházíte se, tančíte, běháte nebo se lehce přemisťujete po nádvoří a každý si přemýšlí o svých obrazcích. Někdy jsou tam jen pár okamžiků, jiné vydrží trochu déle. Celkově se zdá být podlaha velmi citlivá, hravá, avšak nezkrotná.

Až si pojednou Toriko všiml postavy zahalené v karmínové sutaně a upozornil na ni i ostatní. Mnich stojí v rohu u zdi v jakémsi výklenku, který je navíc ještě krytý stříškou. Pozoruje dlažbu a vaše chování. Pak pozvedl zrak a...
Luskl prsty.

V tu chvíli se ze střech lemující nádvoří naráz sesunuly celé hromady těžkého sněhu a vmžiku vás zavalily.

Petrovy kameny

citace:
Tančím po dlaždicích jak šilený derviš a pod nohama mi vzniká mozaika.

Tanec představ

Matrice lidstva se dělí na dvě složky. Matrice genetická (vrozená) a matrice převzatá (získaná zkušenostmi). Vždy jde o archetypální informace, které nejsou ve své podstatě skutečné (stejně jako čas), ale neobejdeme se bez nich. Vše vyšlo z nás a vše do nás opět napadá. Dobré i zlé nás dožene. Sny a podvědomí nás vedou do kouzelné krajiny, které nerozumíme, a přeci je jen intimně naše a bytostně se brání uchopení a zobecnění. Chci všechny tyto tajemné nitky poznání přivést k vysvobození od zažitých rámců. Silou nebo něžností. Klíč je klást dobro druhých nad své vlastní a upozadit se. Pokud jde o zákony a zákazy, jediný smysluplný zákaz je: "Nečiň druhému, co nechceš, aby on činil tobě." Informace vždy chodí ve svazcích a to je na nich krásné. Smíš cizelovat, kombinovat přísady a vytvořit vlastní kód lásky a jedinečnosti. Setkání se Stvořitelem může být zdrcující, neboť skryté vyjde najevo a ty se teprve dozvíš, jaké byly, jsou a budou důsledky tvých činů. Můžeš však Otce (Era) porosit, aby tě zprostil této smrtonosné matematiky úspěchu a selhání a přijal Tě takového jaký jsi, aniž byses musel transformovat, k čemuž vždy nabádá svět...


Myšlenky mi rotují hlavou jako fontána aniž bych je musel pracně formulovat. Cítím se trochu jak na speedu.Tančím po dlaždicích jak šilený derviš a pod nohama mi vzniká mozaika.

Ve finále rozdíl mezi vlastními zkušenostmi a zkušenostmi předků se stírá. V informačním mediu ale lze uskutečnit průlom, který mění setup z principu v minulosti přitomnosti i budoucnosti. Když se ti to jednou podaří, pak se staneš věřícím, neboť zjistíš, že Bůh má otevřené obvody a může kdykoliv cokoliv změnit v cokoliv jiného. Zde začina cesta vděčnosti za každý vjem.

Radost v transu. Tvoření se Stvořitelem. Tady a teď. Smrt stává se chimérou vzdálenou a gejzír nahromaděných vizí tryská v explozích extatického zápalu pro okamžik věčnosti.

Zprvu to vypadá na velikou zábavu, dokonce se ochotně přidávají i kluci, z čehož mám upřímnou radost. Heleme se, co mi to kvete za patami...



Zasměju se a tančím dál. Je skvělé cítit se na chvíli uvolněná:



Až když se vážně zamyslím nad tím, co se to tu vlastně děje, začne za mými patami vykvétat prapodivný vzor. Toto je cesta k bohu? K Erovi? Chce mi snad naznačit, že záleží jen na úhlu pohledu? Ano, myslím, že ano. Ta myšlenka mi přináší vnitřní klid.

Trochu se leknu, když se podlaha pod našima nohama začne hýbat. Ale hned jak je vidět, že nám nehrozí žádné nebezpečí, začnu se zájmem pozorovat, jaké obrazce se před kým tvoří. A skoro nedočkavě vyhlížím ten svůj.

Zprvu mám za to, že to bude sopka. Ale výsledný obraz mě trochu překvapí. Je to výsměch mému snažení na začátku, v aréně? Nebo potvrzení mé vnitřní síly a vytrvalosti?

Vidím, jak se Olea dala do tance po dlaždicích. Některé se, jak se zdá, vydaly za ní. I já se pokusím vstoupit na vydlážděnou plochu a popustím uzdu své kreativitě. Tohle je příležitost si pohrát.

Už je vidím, ty, které na mne reagují. Poskakují a přeskupují se s jinými. Jako by se ke mně sbíhala psí smečka.

Stojím sice chvíli trochu bezradně, ale nakonec se divím, co kolem spontánně vzniká. A to cítím, že ještě není konec.

Jen co jste se umetené podlahy dotkli třeba jen chodidlem, začaly na vás různé dlaždice reagovat.
Přeskupují se, vyměňují, seskládávají a tvoří prapodivné obrazce.



Je na vás, jaký vytvoříte reliéf či mozaiku. Najděte si svůj obrázek a doplňte textem - stačí docela krátkým. Důležitý je záměr.

Opět smích

Olea je půvabná. Líbí se mi čím dál víc. Ženskou jako ona je snad i škoda milovat. To jen se nadechnout a říct si. Ne má vůle, ale Tvoje se děj, Otče! Předem je mi jasné, že tu nejsme sami. Bůh je zde. Jak si Era představují oni a jak já?

On je Láska. A vyvolil nás 4. Ne dnes, ne včera, ne při našem zrození či početí.! Ale když sám vznikal. A On miluje vznikání. Vím že je tu a dobře se baví. Já děkuju za duchapřítomnost a chybu už nechci a říkám si ani nemůžu udělat. Chci se s ním setkat a poklonit se mu. Pak chci ženu pro život, psa dobré povahy a dům a práci. Mám li být vládcem kosmu, nebo světa, chci jím být v skrytu a jen v přirovnání. Chci pít, souložit, tančit a bojovat! Chci dál milovat vše co mi kdy přineslo radost.

Vydám se po svých dlaždicích a cítím své mrtvé, jak nahlížejí zvenčí. Nevím ani zda jsou naživu mí rodiče. Už teď se mi chce plakat štěstím. Cítím jeho blízkost a mé srdce se raduje.