Vletěli jste do louže a koně se už už propadávají a poulí vyděšeně oči.
Toriko duchapřítomně a téměř zázračně v poslední chvíli „položil“ na vodu desku, takže jste se nepropadli, což by mělo strašlivé následky.

Jak se koně chytli pevné půdy a doslova vyhrabali z jámy, jedno z kol vozu nadskočilo. A to tak nesynchronně, že se vůz nešťastně rozkýval. Ještě Antonio by s tím mohl něco udělat, ale hrozí, že se v plné rychlosti převrátíte na bok. Ani to by nebylo nic příjemného. Koně totiž splašeně pádí vpřed hnáni zvířecím instinktem - pryč od místa, kde si málem zlámali nohy, ne-li vaz. To teď hrozí vám.

Jen Elizabeth to hned na začátku vyhodilo z vozu a kutálí se v blátivé půdě kdesi za vámi.

Jedna z nejúnavnějších věcí vůbec je dlouhý vytrvalý déšť. Když konečně nemusím jít vedle vozu, vyskočím si pěkně na něj a krčím se pod plachtou zabalená do svého teplého pláště. Jen díky kouzlům zůstal suchý.
Najednou prudce brzdíme. Kašlu na to.

Hnusnej déšť. Možná bych už mohl použít své schopnosti a posunout nás pár kilometrů dopředu, aby cesta o něco lépe uběhla. Moc se mi nelíbí jak jízdy probíhá. Vždy když uvízneme, tak jen lehce nadzvednu zem pod daným kolem, aby jsme zase mohli jet dál. Moje moc je opravdu užitečná, na rozdíl od ostatních, jako třeba Antonio, který nás ani nesvede ochránit před deštěm.

Konečně dobrá cesta. Je to sice trochu z kopce, ale to nevadí. Jen bude třeba dávat velký pozor.
"Brrrrr."
Ksakru vjeli jsme do toho.
Pomocí ovládání země vytvořím plošinu, kterou nás nadzvednu nad vodu.
Tohle se mi nějak moc nelíbí. Sundám si boty a skočím dolů na svou plošinu, kde se mé nohy dotýkají země. Použiji svou echolokaci.
Něco se mi tu nezdá a tohle mi pomůže přijít na to o co jde.
Je možné, že zjistím i něco dalšího, ale minimálně to, že louže je dost hluboká a ne zrovna malá. Nicméně nic s čím bych si já neporadil.

„Hostinec Na půl cesty? No, to je... přeci, ten... hostinec na půli cesty kamkoli. Široko daleko jiný ubytování nejni. Já vyrazil docela časně, takže vy to máte ještě štreku. Tak přidejte. Ať tam nedojedete až zejtra. Dobrou cestu! I dyž, na tomdle nečase nic dobrýho nevidim...“

Muž si ještě něco brumlá pro sebe a vzdaluje pryč od vás. Vyjeté koleje se opět plní vodou, jak začalo mžít. Někdy se do vás opře poryv větru a zafouká vám výhled cáry mlhy. Začínáte bezděčně zpomalovat.

„Takhle to nepůjde. Nemůžete někdo něco udělat? Chci být ještě dneska v suché posteli.“ Zadeklamuje nahrbená Eliz s pláštěm až u krku.

Střídáte se v chůzi podél vozu, abyste odlehčili koním. Kola často prokluzují nebo uvíznou v hluboké louži a vy tak jako tak musíte tlačit.

Smráká se. Jste promočení na kůži, což krom elfa nikomu z vás příjemné není. Konečně se cesta začíná svažovat a vůz jede bez zadrhávání. Toriko, který je zrovna na kozlíku pobídl koně do klusu.

Nabíráte rychlost. Hustší porost podél cesty neumožňuje výhled do zatáčky. Náhle se před vámi cesta mění v jednu velkou louži. Velkou, dlouhou, hlubokou. Její hloubku vycítil jen Antonio skrz cit vody a Toriko, jehož praštila do očí velká hromada čerstvé zeminy navršená opodál.

hovor s Antoniem

"To je krásný příklad. Závidím ho tobě i tvému otci. Mladá jsem. A jsem ráda. Stáří nezaručuje moudrost, na to byste zejména vy dlouhověcí měli dávat velký pozor.
Ale věřím ti. Jenže věřím i příkladům mého otce - dnes už starej a mrtvej dědek mimochodem - který se v dobré vůli k lapkům a zlodějům naopak spálil a málem pro tu dobrou vůli o život přišel ještě jako mladý.
Kdyby někdo dokázal lidem pohlédnout do duše a rozpoznat to. To by bylo.

Takže i když tě chápu a líbí se mi tvá myšlenka - mně přijde naprosto fér sejmout někoho svou Mocí, pokud začne střílet nebo třeba i jen střelbou či napadením vyhrožovat čtveřici mladých lidí, z nichž je většina neozbrojená."

hovor s Torikem

Asi to nepochopí jako vtip, ale široce se na něj usměju se slovy: "Uáááhm, zííív!"

dlouhé hovory s Eliz

"Co si o těch šatech myslíš? měly by být ještě světlejší, ale tahle modrá je taky nádherná.

A ...
...
cha cha
...
no jistě!
...
Co že jsi s ním dělala!? No fuj!"

hovor s pocestným

"Děkujeme za radu, dobrý muži. A kampak máte namířeno vy? A co je zač ten hostinec Na půli cesty?"
Pozorně si toho muže prohlížím a bezděky si vzpomenu na rozhovor s Antoniem. Jak jen poznat dobrého člověka od špatného?

Zívnu. Ty dva se dovedou dohadovat opravdu o hrozných blbostech. Ani jednoho moc nechápu. Každý má svůj názor, ale ani jeden se moc neshoduje s tím mým. Do jejich debaty se však zapojovat nechci.

Na muže jen pokývnu, že rozumím. Kdyby jsem chtěl, tak bych nás k hostinci mohl dopravit mnohem větší rychlostí. Nicméně nechci plýtvat jen tak svou sílu, takže bych to možná použil až později, když to bude nutné. Přeci jen to kus cesty bude a kdo ví co se může stát.

Vida. Antonio se konečně krapet rozmluvil. Stačilo jen brnknout na správnou strunu.

Využili jste jeho pobídky a nechali koně odpočinout a napást se. Pocestný s mezkem má alespoň lepší možnost vás obejít. Jenže i on se zastavil, podrbal se na zátylku a zvědavě si vás prohlíží.

"Kampak, panstvo? Jedete na sever? A daleko? Mnó, mně do toho vlastně nic nejni. Ale měli byste si radši pospíšit. V hostinci Na půli cesty nebudete už teď dřív než za tmy. Jó, vim, cesta je blátivá a v tom dešti to jde pomalu, ale esli vám můžu radit a chcete nocovat v suchu a teple, s něčim slušnym v žaludku, už se moc nezdržujte."