„Nesouhlasím s tebou. Elf, se kterým jsem se pokrevním poutem spojil, také kradl. Ale ne pro sebe, dělal to proto, aby uživil svou rodinu. Jeho žena zemřela už dávno a on se musel starat o své tři děti. Můj táta se nad ním slitoval a dal mu post velitele stráží. Já sám jsem se za něj zaručil. A nikdy neudělal nic špatného, co by mu způsobilo problémy. Svůj post zastává do teď. Ano, byl zloděj, ale nekradl pro sebe. Nikdy ve své službě a věrnosti nepochyboval, vyrůstal semnou, znám ho dobře Oleo. I táta ho znal dobře a věřil mu. Mnohokrát otci zachránil život.“ Zadíval jsem se na ni klidně. „Je zbabělost útočit na někoho, kdo neumí ovládat živly. Je v nevýhodě a nemůže se bránit.“

Vyndal jsem nuž z pouzdra, vyhodil ho vysoko do vzduchu a s lehkostí jsem ho chytil. „Jsi mladá, nerozumíš tomu. Občas si někdo zaslouží druhou šanci. A já je dávám. I zlodějům.“ Prohlédl jsem si nůž a pomalu přejel prsty po čepeli. „Já své protivníky nepodceňuji, jen dávám přednost tomu bojovat férově a bez podrazů a výhod. Zabít se dá vším, nejen živly.“ Hladce jsem zasunul malý nůž do pouzdra u pasu a popleskal jsem jednoho koně po krku. „Měli bychom na chvíli zastavit, koně jsou unavení a potřebují si odpočinout a napást se. Nedaleko nás je potok s vodou.“

Ne, tak Toriko se opravdu neusmál. Galantní, výkonný a precizní. Suchar k pohledání, prostě zemský živel, jak má být.
"Čekáš, že nás přepadne někdo jiný než lupiči? Kdo? Kdo by mohl mít zájem na tom, abychom tam nešli? To mě zajímá. Já si namlouvám, že je to pro blaho lidu."

Zadívám se na Antonia.

"Antonio. Ten kdo miluje nekonečné bubnování deště, i když je dávno skrznaskrz promoklý a prochladlý, ten který miluje tygra, který ho právě málem sežral, ten kdo miluje zbojníky na cestách a magické sochy zrcadlící smrt. Kde se to v něm bere?
A přitom stále ostražitý Antonio de Black, kterému skoro jen pohlédnout na jeho zbraně je nebezpečné. Proč se tak hlídáš, když všude je pochopení a láska?"
Do háje, já to zas řekla nahlas.. Omluvně se zaculím a pokrčím rameny.

"A nebyla by to Olea s prořízlou hubou, abych to neřekla rovnou nahlas. Hrozně nerada bych se tě těmi řečmi došla, to jsou prostě moje myšlenky. Víš, úplně jiná výchova. Obyčejná holka z města, pak dokonce ani to ne. Divoženka z hor.
Abys to chápal, můj otec mnohokrát řekl: Nikdy nepodceň svého protivníka. Pakliže víš, že ti chce někdo ublížit, neměj s ním slitování. Chráníš tak sebe i ty, kteří by neměli sílu a dovednosti se tomu šmejdovi postavit. Nevěř na polepšené zloděje a vrahy. Já už se v tom směru dávno poučil. Ale stálo to hodně bolesti. Na těle i v duši. A já citím, že můj i tvůj učitel mají pravdu." Dívám se na něj trochu omluvně a upřímně doufám, že jsem to nepřešvihla.

Cesta celkem pohoda. Cestování mě baví. Přeci jen jsem vyrostl v kočovném kmeni. Tam naštěstí byly deště považovány za něco dost vzácného a lidé za to byli mnohdy velmi vděční. Navíc voda hned prošla pískem níže, takže se maximálně pár hodin lepil, ale nakonec díky teplotě zase uschl.
Jsou to krásné vzpomínky.

Po cestě se snažím co nejvíce můžu odpočívat. Po dešti se rozhodnu i procvičovat ovládání bláta, což je dost zajímavá věc, jelikož bláto je dosti tvárné, ale zase méně stabilní. Byla by z něj však velmi kvalitní zbraň, tedy spíše past.

"No nevím jestli by to bylo zrovna úžasné. Pokud po nás už někdo půjde, tak spíše někdo se schopnostmi a bude to pak dost nebezpečné."
Určitě někdo takový bude. Nevím jaký má k tomu důvod, ale někdo takový bude.

"No co čekám určitě je Zima. Je to dost vysoko tudíž i řídký vzduch a občasná malátnost při větší zátěži na tělo."
Víc moc neočekávám. Sám netuším co jinak moc čekat. Nikdy jsem se o to moc nezajímal. Šlo mi jen o to předvést se otci.

Vůbec mi nevadilo, že prší. Naopak jsem byl za to rád a nastavoval jsem tvář kapkám. Bylo to tam moc příjemné. Nevadilo mi, že mám mokré oblečení a vlasy. A v klidu jsem seděl na kozlíku. Když jsme dorazili k té hospodě, zavedl jsem nejdříve koně do stáje a postaral se o ně. Rozhodl jsem se zůstat venku v dešti.


Když jsem další den šel vedle vozu, zaslechl jsem Oleaniny slova a trochu se zamračil. ,,Ne, já bych tak nebojoval. Nebylo by to vůči tomu druhému fér. I kdyby nás napadl a chtěl nás okrást, nepoužil bych proti němu svou moc. Byl by to nerovný boj a nespravedlivý. Pokud by chtěl bojovat, postavil bych se mu se zbraní v ruce jako důstojný soupeř.'' Zadíval jsem se na ni. ,,Můj mistr mi jednou řekl. Zbabělec je ten, kdo se uchýlí ke své moci místo toho, aby bojoval fér.'' Zadíval jsem se na muže s mezkem a kývl jsem mu na pozdrav.

Třetí den cesty. Už je mi mnohem lépe, vlastně konečně úplně výborně. A mlha! Nádhera! První dva dny byly poněkud ponuré, zadumané. Toriko skvěle pomohl v bahnitém úseku, po včerejším lijáku se jim nevyhneme jistě ani dnes. Kromě Eliz si nikdo nechtěl moc povídat, ale dohodly jsme se, že chlapce zkusíme postupně aspoň trochu rozmluvit. Ani na holčičí zbraně neberou, tak je prostě musí zaujmout téma hovoru.

"Tahle naše partička je dost vtipná, co? Představte si, kdyby někdo nevědomý nás chtěl třeba přepadnout v lese, jak by to schytal!" zasměju se. "Úplně vidím, jak kolem sebe najednou chrlíme vzdušné, písečné, vodní a ohnivé štíty a střely, vytváříme propasti, obří sochy, fénixe a fontány.." Zdálo se mi to, nebo Torikovi cukl koutek? Asi se mi to zdálo.

"Co čekáte, až budeme na místě? Ne v klášteře. Nahoře na hoře." ptám se vážně o něco později.

Jemňoučkým potůčkem Moci rozháním zvesela mlhu, jeden kousek nechám utéci v podobě jednorožce, byť ostatní asi stihnou zahlédnout maximálně tak koňský zadek. A najednou pocestný s mezkem! Přestanu hned čarovat. On možná i toho jednorožce viděl, pokud se zrovna díval tím směrem.
Dělám jako že nic a jen upozorním ostatní, zejména Eliz, která právě vedle mě řídí vůz, abychom se s ním ještě nesrazili.

Opustili jste městské hradby honosnou bránou. I přes ranní hodinu byl již v ulicích čilý ruch. Nevšimli jste si však žádných fanoušků, žádný průvod na rozloučenou. Nikdo nemává. Leda zbožím na prodej.

Minuli jste obdělaná pole a několik vesnic. Tempo je pomalé, ale vás nic netlačí. Spíš naopak. Cítíte tíži a podivnou odpovědnost, kterou snad ani nelze pojmenovat. Nejistá budoucnost, mlhavé plány.

První noc vás nechal přespat za drobnou úplatu jeden sedlák. Moc toho nenamluvil a to vám docela vyhovovalo. Každý jste ponořeni do svých vlastních myšlenek. Zato jeho žena byla ráno výřečná až běda. Vyptávala se na všechno možné, co se ve městě děje. Odpovědi jste se vyhnuli jen tak, že jste měli v ústech snídani a sousto důkladně přežvykovali. Ona tu odpověď nakonec ani nepotřebovala a spokojila se s tím, co jste porůznu odpověděli. Nakonec ji uspokojila Elizabeth, když jí potutelně prozradila pár smyšlených drbů. Nebo smyšlené nebyly?

Druhý den se začalo zatahovat a Antonio jasně cítil, že přijde déšť. Přišel sice až k večeru, ale zato pořádný. Snad proto zela vesnická hospůdka téměř prázdnotou. Lidi zůstali raději doma než sedět promočení nad žejdlíkem, když by ani nebylo s kým si zahrát kostky.
Možná by se našlo i lepší ubytování, ale vám se už nechtělo trmácet dál a mračna byla tak hustá, že tma padla dřív.

Ani ráno to není o moc lepší. Prostřídáte se na kozlíku a nejvíce času tam vydrží elf, kterému voda nevadí. Naopak. Vítá na těle pramínky svěží vláhy a s radostí v srdci sleduje, jak mu z vlasů crčí drobné čůrky. Zdá se, nebo dopadá víc kapek na něj než na plachtu, která se nepromokavá jen tvářila.

Ráz krajiny se změnil v mírně kopcovitou a jedenkrát jste museli vysednout a společnými silami zatlačit. Tu zas Toriko zpevnil půdu pod koly, až se vůz přes rozbahněný vršek konečně přehoupl.

Aby toho nebylo málo, krajem se válí mlha. Kolem dokola jsou nyní louky a možná nějaké pastviny. Žádné políčko, ani žádní pastevci v dohledu. Olea jemně před vámi chuchvalce rozmetává, aby bylo vidět na cestu. Pozdě odpoledne vám jde v ústrety osamělá postava, která vede naloženého mezka.

Nastoupil jsem do vozu a odložil svůj skromný majetek na jednu ze dvou patrových postelí. Moc jsem toho sebou neměl. Ale já jsem byl zvyklý cestovat nalehko. Bylo to tak lepší. Nemusel jsem mít tunu věcí, většinu jsem si dokázal vyrobit, nebo nějakým způsobem opatřit. Vylezl jsem na střechu vozu a posadil se tam. Chtěl jsem vidět, kudy budeme putovat a toto místo bylo nejvhodnější. Taky odsud budu moci zahlédnout případné nebezpečí a varovat ostatní před nimi.

Vzpomněl jsem si však na slova staré ženy ve věži. Ne všichni přátelé mi pomohou. Přemýšlel jsem, kdo by mě mohl zradit. Nikdo mě ale nenapadal. Možná to zjistím až později v nějaké složité situaci. Nyní jsem se tím rozhodl nezabývat a užít si alespoň trochu toho sluníčka.

Díky bohu, že už to mám za sebou. Tohle opravdu nesnáším. Sice mi blahopřáli, ale hned jak jsem s otočil, tak jsem cítil v zádech několik velmi nevraživých pohledů, které nebyli nadšené z toho, že se mi daří a jim ne. Dává to smysl. Nejsem úplně součástí rodiny, ale starší mě s radostí využívají, zatím co ty mladší mě za to nenávidí.

Jediné co se ode mě dostane ostatním je mávnutí na přivítanou. Následně vlezu do vozu, kde si sundám své zavazadlo a použiji jej jako polštářek, aby jsem se o něj mohl opřít a zkusit usnout, což u mě bud jednoduchá. Na cestování jsem přeci jen zvyklý.