Celý den jsem se povalovala a v noci jsem nemohla usnout. Šla jsem se projít do ulic. Konečně klid a ticho. No, aspoň náznak klidu a ticha. Oproti tomu, co mám za sebou. Těším se do hor. Ale to ještě potrvá.

Teď je ráno. Eliz nás ve svém plamenném stylu zve na vůz. No hurá. Naskočím si. Trochu útrpně se pousměju. "Já to řídit nebudu. Nejmíň týden. Pak si to znovu rozmyslím."

Rána jsou vždycky nejhorší. Aspoň že od pánů Torika a Antonia netřeba čekat žádné výkony ohledně konverzace. Pro dnešek to rozhodně uvítám.

To ráno jste se setkali na smluveném místě u kolosea. Prvý zde postává Antonio, takřka od rozednění. Výbavu ještě doplnil o kvalitní letky svých šípů a pořídil něco čerstvých zásob. Nevypadá, že by mu něco scházelo, je zvyklý cestovat nalehko.

Toriko se setkal velmi formálně se zástupci matčiny rodinné větve. Ještě teď cítí na ramenou uznalé poklepávání strýce i bratranců. V jeho mysli však víří spíše otec. Ani on nemá nijak objemné zavazadlo. U pasu se mu teď houpe smotané ocelové lanko.

Rozlučka s matkou nebyla nakonec tak hrozná, jak se Olea obávala. Dokonce i setkání s větrnými mistry mělo svá pozitiva. Především se dostala do nálady. Jejich konverzace byla vpravdě lehká jako vánek a pinkali si věty coby nafouknuté okrasné balónky. Připomenutí řídkého vzduchu vysoko v horách vystřídala vzpomínka na známého jejich přítele, co o jejím otci vypravoval. Uzavřeli to uznalou poklonou Oleině moci. Téměř hmatatelné. Byť na okamžik.

S úsměvem na tváři ji (a její truhlu) před domem vyzvedla Elizabeth na voze. V očích jí hrají stejné ohníčky, jaké se sem tam mihnou v uhlově černém kameni na jejím krku. Zdá se to nebo má opravdu natržené ramínko šatů? Působí to ležérně, ale...

„Nastupovat, pánové. Dnes kočíruju já. Zítra mě někdo vystřídá, ano?“

Cesta je na příštích několik dní velmi jistá. Obchodní silnice vedoucí na severovýchod země. Až k horám nevede, ale pro několik budoucích týdnů byste si neměli dělat starosti se sháněním noclehu, protože je cesta lemována podniky nejrůznějšího druhu.

Přemýšlel jsem nad tím, co mi ta paní řekla. Když vstala a vydala se k okraji, vyskočil jsem na nohy a snažil jsem se jí pomoci. Ale nestihl jsem to. Překvapeně jsem se zadíval na toho sokola. Tak toto jsem tedy opravdu nečekal. Pomalu jsem se vydal po schodech dolů a přemýšlel jsem. Rozhodně mě varovala a její varování si budu pamatovat.

Když jsem vyšel z věže na ulici, vydal jsem se hledat obchod, kde by měli ochranný olej na mé nože, tětivu a pírka na šípy. Možná by nebylo na škodu si koupit další nůž. Meč jsem nechtěl. Byl dlouhý a při špatném vyvážení i nevhodný do boje. Proto jsem se spoléhal na své šípy. Bylo snažší někoho zabít jednou ranou šípu, než se ho snažit zabít špatně vyváženým mečem. Procházel jsem uličkami a hledal obchod. V tomto městě určitě musel nějaký být.

"Říkala jsem, že ty druhé šaty má udělat ten krejčí co je... " jak to popsat? "Třetí ulice doprava, když jdete od hlavního trhu směrem přes potok ke kopci za městem. Naproti jeho obchůdku je Takový výrazný žlutý dům se sochou u brány!" Třeba to i najdou. "Není to snad ten stejný, kterého využívá pán domu?"

Matka.. mě dost předběhla.

"Matku sem pusťe. A buďte připravená poskytnout jí nějaké pohodlí tady v domě. Pány nenechte dlouho čekat. Pusťte je třeba hned pár minut po ní. No pár, dobře, pět minut. A klidně sem pro pány doneste nějaké židle a občerstvení. Nebo ne, uveďte je do nějakého salonu, ať počkají, že se velice omlouvám a dorazím co nejdříve. Tak. Matku sem, pány do salonku.

Mockrát děkuji. A omlouvám se, že jsem tak hrozně otravná."

Antonio

Stařena pokynula rukou, aby se posadil proti ní. Naklonila hlavu na stranu a dlouze se mu zadívala do očí. Pak se jí na okamžik rozšířily zorničky, jako by prohlédla skrz nějaký závoj. Nakonec zavřela oči a dlouho sedí nehnutě. Blízko ní se usadil pestře zbarvený papoušek, bere si z mističky semínka a louská je zobákem. Aniž by otevřela oči, žena nakonec promluví.

"Čeká tě dlouhá cesta, mládenče. Delší než bys čekal. Buď připraven na nečekané události. Co se stalo v minulých dnech je pouhý začátek mnoha zkoušek, které ti osud chystá. Vždy mysli na matku. Matku Přírodu. Ona tě povede. A nakonec... Ne vždy jsou věci takové, jaké se zdají být na první pohled. Buď opatrný. Ne všichni tví přátelé ti pomohou."

Stále se zavřenýma očima vstala, otočila se k elfovi zády a jde přímo od něj pryč, až přepadne přes okraj. Za nepatrný okamžik se k nebi vznese velký sokol. Jeho táhlý a vysoký křik je poslední, co Antonio vnímá z té scény, protože v příštím okamžiku stojí na úzkém ochozu kamenné věže a pod sebou vidí ruch v ulicích města.

Na chvíli se mi zastaví dech. O téhle chvíli jsem snil dlouho. Setkat se s otcem a promluvit si s ním. Měl jsem tolik otázek, ale všechny jsou pryč. Všechno však, jako by směřovalo k tomuto okamžiku. K tomuto pouhému objetí, které pro mě však znamená tolik a otec si to nejspíše ani neuvědomuje.
"Bez ohledu na to co se stalo, tak jsme stále rodina a to se nikdy nezměnilo a nezmění."

"Kdyby se tak tehdy nestalo, tak jsem nyní někým úplně jiným. Jsem rád, že to takhle skončilo, ale lituji objetí, které po cestě padly. Rád bych se zúčastnil sestřina pohřbu, ale vzhledem k mé nové povinnosti toho nebudu bohužel schopen."
Hlava mi trochu poklesne.

"Ano otče."
Rozloučení je dost rychlé, ale to mi nevadí. Byl jsem rád za toto setkání. Nyní mám výru. Nicméně. Měl bych se vrátiti i za zbytkem své rodiny, která bude chtít probrat výsledek zápasu. Nechci toho zas moc probírat, ale babča by mi snad mohla něco povědět k tomu kameni. Je sice už nyní skoro slepá, ale díky rodinné technice se dovede dobře orientovat. K tomu bohužel se dostala na další level této techniky, takže nyní i cítí lidský tep skrze vibrace a dovede poznat, když jí někdo lže.

Cítil jsem, jak se mi oblečení lepí na tělo. Bylo tady opravdu velké horko oproti ulici, na které jsem byl ještě před chvílí. Překvapeně jsem se zarazil, když jsem uviděl džungli. Nečekal jsem, že zde bude něco takového a chvíli jsem to jen zkoumal pohledem, než jsem si všiml ženy v pokoji sedící na taburetu.

Nevypadala nebezpečně. Sklonil jsem hlavu na výraz ústy a pomalu jsem se posadil naproti ní. Pozorně jsem si ji prohlédl. Nedokázal jsem učit její věk a zajímalo mě, jak je možné, že je tady džungle. Mlčel jsem. Zajímalo mě, jestli promluví ona nebo ne. Byla zde také možnost, že je němá. Jak mohla něco takového vytvořit? A jak je možné, že to nejde z ulice vidět? Vždyť, kdyby to vidět bylo, byly by zde davy lidí dychtících po tom se jít podívat do džungle.

Olea

Při pohledu na kámen se opravdu Olea myšlenkami ocitá blízko skalní římse, kde trávila s otcem mnoho dlouhých let. Ta vzpomínka jí dodala sílu. Takže už na tom byla mnohem líp, když do místnosti vstoupila služebná.

"Má paní, krejčí víc nežli ty jedny šaty do zítřka určitě nezvládne. Ptá se, zda na nich má pracovat a nechat je pak poslat za vámi do kláštera. Dole v salonku je pár starších mužů, kteří za vámi přišli, jak jste si přála. Ale, ještě před nimi sem dorazila jedna žena. Tvrdí, že je vaše matka. Mám ji uvést dál?"

Antonio

Vystoupal lehce po několika desítkách schodů, až má pocit, že musí být mnohem výš než jak působila samotná stavba zvenčí. Na samém konci schodiště je prostorný pokojík, ovšem bez jakýchkoli stěn, otevřený do kraje. Tím není město, ale džungle, kam oko dohlédne.

Hluboko pod ním se ozývá křik opic, zatímco nad hlavou mu krouží pestrobarevní ptáci. I klima je jiné. Vzduch je prostoupen těžkou vlhkostí a elfovi se po výšlapu na několika místech lepí šaty na tělo.

Uprostřed pokojíku je koberec a několik pletených taburetů. Na jednom z nich sedí stará žena. Ve vlasech má vpletené peří a na krku náhrdelník z nějakých podivných zahnutých korálků. Mlčky pokynula Antoniovi, aby se usadil naproti ní.