Toriko

"Takové bylo riziko. Mohls to být ty. Mohl to být kdokoli jiný. Byl zázrak, že se nikomu nic vážného nestalo už s těmi tygry. I když jsem na moment doufal, že je to jen iluze. Ariana... Je pryč.
O to víc si nyní uvědomuji, jak moc jsi mi chyběl, drahý chlapče."
Lord Orochi svého syna dlouze obejme.

"Tvá matka byla neobyčejná žena. A vůbec bych se nedivil, kdyby se rozhodla být přítomna takové historické události. Poslat ti sílu a podpořit tě. Víš, tenkrát jsem neměl dobré postavení a byl rodinou donucen se rozhodnout, byť chybně. A k vám to nebylo fér. Ale ty jsi důkaz, že spojení mocných vládců může probudit dovednosti ve více živelných oblastech. Tak tomu zřejmě bylo i kdysi dávno, když po světě chodili vládcové, co ovládali všechny živly naráz.

Pokud dojdeš na horu Bouří, a ať se tam stane cokoli, ty si odneseš mnohem víc než kterýkoli smrtelník před tebou. Tím jsem si jist. Tohle samotné stačí. Můžeš se tam rozhodnout, kudy se dál bude ubírat tvá cesta."

Otec ještě poplácá Torika po rameni a popřeje mu mnoho štěstí.

Strčil jsem list do té škvíry a ozvalo se tiché lupnutí. Dveře se samy otevřely. Pomalu jsem vstoupil dovnitř a list jsem si pro jistotu vzal sebou. Možná ho budu ještě potřebovat. Po schodech jsem zamířil vzhůru. Nejspíše až nahoře se budu moci pomodlit. To mi ale nevadilo. Šel bych do jakéhokoliv chrámu, abych mohl vykonat modlitbu. Zajímalo mě však kudy povede naše další cesta a jak se na tu horu dostaneme.

Byl jsem si téměř jistý, že po cestě budou ještě nějaké další zkoušky. Dotkl jsem se kamene na své hrudi. Já vytrvám. Pohybovat se v přírodě je moje druhá přirozenost, splynout s ní ta první. Také jsem se naučil, že když něco přírodě vezmu, musím jí i něco dát.

Je tam jenom otec. To je.. úleva.
Vcházím dovnitř a poradím se na židli.

"To chápu, ale vlastně tu je možná něco, co by změnilo jejich názor."
Natáhnou ruku před sebe a nechám v ní vzplál oheň.

Máme málo času takže...
Povím mu, kdo má na svědomí sestru a také to co mi k tomu pověděli. Šlo o hromadný masakr.
Poté se zeptám jak snáší sestřinu smrt? Byla to přeci jen moje sestra.
Poté zmíním údajnou iluzi matky, kterou podle mě někdo vytvořil a, kterou jsem spatřil při první zkoušce.
Poté se zeptám na poslední věc a to jestli jej mohu obejmout.

Nikam se nehrnu. Je tu komfort, teplíčko, mnohem víc než potřebuji. Hovím si většinu času v posteli.
Povídala bych si. S mámou? Teď ani ne. Ale zaslouží si, abych se s ní rozloučila a za všechno poděkovala. Nikdo neví, jak tam dopadneme.

Načrtnu ještě jedny šaty. Nechám návrh poslat tomu mistru krejčímu, který pro mě dělal korzet a sukni do arény. Je to podobný střih. Pokud to do rána stihne, bude to skvělé.

Opět tedy zaměstnám poslíčka a služebné:

"Ano, to je to krejčovství. Moje míry určitě mají. Ano. Kdo vůbec hradí výdaje spojené s přípravami na cestu? Zjistěte mi to, prosím. Řekněte mistrům a rektorům Vzdušné university, že bych si s nimi ráda promluvila. Ne, nejde o nic naléhavého. Jen kdo sám bude mít právě prostor a chuť. Ano, klidně ať jich přijde šest nebo sedm nebo co já vím. Chci si s nimi povídat. O magii Vzduchu. O mně. O nich. A tak."
Snažím se na poslíčka stále ještě usmívat.
"A mé matce vyřiďte, ať přijde brzy ráno, ještě než vyrazíme, sem. Budu si s ní chtít také popovídat. Řeknu vám, kde ji nejspíš najdete."

Tááák, opřu se o měkoučké polštáře naskládané za mnou. Ještě jeden by se možná hodil.

Znovu vytáhnu ze záňadří darovaný kámen. Co umíš, řekni! Zkusím skrze něj pohlédnout na oblohu. Někam hodně daleko. K jeskyni, kde jsem léta žila. Jako bych tam seděla na skalní římse a hleděla do nekonečné dálky. Otec mi mnohokrát říkal. kterým směrem je Hora Bouří. Tvrdil, že ji vidí. Jak by ale lidské oko dokázalo dohlédnout tak daleko?

Toriko

Ve chvíli, kdy strčil do dveří a opatrně nahlédl dovnitř, zalitoval. Na židli sedí opravdu jeho otec. Na druhou stranu, Toriko je teď vyslancem, proto je důvod k opatrnosti.

"Prosím, posaď se, synu. Je několik věcí, které musíme probrat. Nejprve ale chci, abys věděl, že jsi moje krev a já budu vždy stát za tebou. Rodina respektuje tvé vítězství v klání, ale žádnou pomoc od nich nečekej. Však víš, je to rodová politika, se kterou ani ty ani já nic nezmůžeme.
Příliš dlouho jsme se neviděli, Toriko. Pohled na tebe je pro mne vzpomínkou na tvou matku. A věř, že i ji nosím stále v srdci. Vyrostl jsi a naučil se mnohému. Mám proč být na tebe hrdý. Vím, že nemohu dohnat ta ztracená léta, ale jestli se mne nyní chceš na něco zeptat, na cokoli, sem s tím. Mnoho času nám nezbývá."

Zdá se, že jsem na patře opravu jen dva. To mě uklidňuje. Jdu tedy ke dveřím. Zaklepu a otevřu dveře. Sám se schovám za roh, kdyby dotyčný vystřelil. Pokud je vše v pořádku, tak rychle nakouknu a pokud je tam otec, tak vejdu dovnitř a zavřu za sebou.

Toriko

Úder patou. V podstatě téměř neslyšný. Skrz kůži na noze jdou vibrace kostrou a rezonují v jeho hlavě. Před Torikovýma zavřenýma očima se míhají šmouhy a čáry. Pak se v nich konečně zorientuje. Tady je on sám, tady chodba. Prkna. Nahoře i dole. Pár dveří. Za nimi... ano, hostinské pokoje. Jeden jako druhý. Jen truhla, jednoduchá postel a stolek s židlí. Až tam, za těmi posledními dveřmi jsou židle dvě. A na jedné sedí mužská postava.

Antonio

No jistě. Okno, listy, okno... Listy!
Když se jednoho listu dotkl, zůstal mu ležet v dlani. Vtom mu to došlo. Okénko je přesně téhož tvaru. Rozvinul list a vsunul jej do té jediné škvíry, která se ukázala býti v podstatě onou ztracenou klíčovou dírkou. A přitom klíčů je zde až až. Ovšem jen pro ty, co vědí...

Opatrně jsem dal ruku na dveře a zadíval se na ty listy. „Nechte mne vejít prosím, nechci ublížit ničemu, co je vevnitř. Mé úmysly jsou čisté." Zatlačil jsem na dveře ve snaze je otevřít. Přemýšlel jsem nad tou starou říkankou. Musela mít v sobě nějaký skrytý význam, který by mi v tuto chvíli hodně pomohl. Jen to musím nejdříve rozluštit. Opatrně jsem natáhl ruku k těm listům. Chovaly se hodně divně, nebyly obyčejné. Na co tedy však čekaly? A kdyby na to došlo, protáhl bych se tím oknem? Bylo hodně úzké a z nějakého důvodu tam byly ty proklaté listy. Ale proč?

Snažil jsem se na to přijít, opravdu ano, ale nic mě nenapadalo. Nebo prostě jsem neměl jen ty správné nápady. To taky byla možnost a hodně velká pravděpodobnost zde byla. Třeba mi oni sami poradí, co mám dělat.

Olea

Po pár hodinách je líp. Bolest ustává. Dívka se pomalu a s obavami zvedá, aby si prohlédla vzorek materiálu, který sem doručila služebná spolu se džbánem čisté vody a přenosným umyvadlem.
Je jako z pavučiny. Lehký a hebký. To by šlo. Jen jestli to stihnou.

Její otázky zodpoví zprvu překvapený písař v pánově pracovně. Narazila na něj, když šla po dlouhé chodbě z toalety. Odtrhl zrak od nějakého seznamu, který zhotovuje a dal se s Oleou do řeči. Klášter? Ach, ten? Pod horou Bouří? Ten je daleko. Hodně daleko. Bude to ještě pár týdnů cesty, přinejmenším. Ale však čas snad máte. Bylo by určitě zbytečné nést s sebou spoustu krámů. V tom směru leží ještě několik měst, kde můžete potřebné věci sehnat. A zimní vybavení seženete nejlépe přímo v klášteře. Tam jsou na takové podmínky zvyklí.