Kámen reaguje na vnitřní vlnění. Teoreticky může dojít k rezonanci a tím navýšit elementární sílu. Zatím je to však jen pouhý teorie.

Najít správné místo je lehčí než jsem čekal. Nicméně prázdno, které tam je, mě dosti znejistí. Otec nejspíše jen pronajal na nějakou chvíli celou budovu, ale je i možné, že to celé je pastí.
"Ano to jsem já."
Vydávám se nahoru až ke dveřím. Tam znejistím ještě více. Nevím, kdo bude uvnitř, ale od toho je je přeci seismická technika, kterou je znám rod Beifongů. Nejslavnější představitelka byla slepá a přišla s touto technikou, která je nejen velmi užitečná, ale také umožňuje naučit se lépe pracovat s materiály.
Sundám si botu. Zavřu oči a ťuknu patou o zem, než tam položím celou nohu.
Pomocí této techniky dovedu zjistiti postavení země v okolí a obrysy jednotlivých objektů a lidí, kteří s tam případně nacházejí. Tato technika však nejde použít moc na volném prostranství a už vůbec neněkde, kde není aspoň trocha pevného podloží.

Antonio

Obešel vížku jednou, dvakrát. Jiný vchod nenašel. Pak si všiml, že listy rostliny trčí vzhůru, jako kdyby na něj mířily své špičaté hroty. Zkusil se pohnout do strany, listy učinily totéž. Poodstoupil pár kroků od věže a listy zplihly. Přistoupil znovu ke dveřím, špičky listů si ho snad zvědavě prohlížejí. Přes veškeré pátrání žádnou kliku, ani klíčovou dírku nenašel. Skrz úzké okénko na něj dýchá chlad a mírná vůně zetlelé vegetace. Položil na dveře ruku a vzpomněl si na tu starou říkanku z mládí.

Kdo vstoupit chce, ať vstoupí, přec cestu vždycky najde. Jen přesvědč o tom nejen stráž, ale i sebe.

Toriko

Kámen je vskutku zvláštní a nebeské kovy mu dodávají prapodivné vazby na vaše vnitřní vlnění. Na to, zabývat se jeho dalšími vlastnostmi bude v příštích dnech času dost. Teď vzhůru do hostince.

Na onu tavernu nebyl problém se doptat. Vývěsní štít je dlouhý červený zobák. Uvnitř... šero a prázdno. Je to zvláštní. Člověk by čekal, že před obědem se to tu už začne pomalu plnit. Zpoza pultu vykoukla hlava hostinského, který si utírá ruce do mastné zástěry.
"Mladý pán Baifong? Běžte nahoru. Poslední dveře v chodbě."

Toriko vystoupal po několika rozvrzaných schůdcích a vprostřed chodby se nejistě pozastavil. Nemůže to být přeci jen nějaká past?

Dobře. Budu muset myslet na více věcí než jsou šaty. Ale rozhodně jimi začnu. Miluju šaty a Vítr miluje šaty. Můj první návrh nestojí za nic. Přeškrtnu jej a zkusím to na druhou stranu papíru. Ano, to je ono. Jenže to nejspíš nebude dávat smysl celou cestu nést. Škrt.. zarazím pohyb. Třeba na později.
Nakonec načrtnu něco, co by ve výsledku mých představ mohlo vypadat asi takto:



"Ať je to ten nejjemnější materiál, co seženete, musí být lehoučké jako krajíček bílého chleba s listem ledového salátu. Bude-li třeba nabrat míry, pak nejépe hned. A před večeří bych je ráda vyzkoušela, aby se pak přes noc řádně dokončily."

Já bych asi byla protivná paní. Ještě že jsem neurozená a chudá, no ne?

Když rozdělím úkoly a lehnu si s nahřátým polštářškem na břiše na chvíli do postele, prohlédnu si lépe ten kámen. Třeba v něm uvidím vše, co mě zajímá. Era. Ráda bych se mu opět přiblížila.

A když ne, zjistím to od sloužících, kterým jsem dala potřebné úkoly a otázky na starost: jaké klima nás cestou čeká, jak je v klášteře, co v něm ještě lze pořídit, jak dlouho v něm máme pobývat, jak dlouhá je cesta z města do kláštera a z kláštera co cíle. Chci vidět plán cesty. Promluvit nejlépe s někým, kdo tam byl.

Až se ke mně informace seběhnou pěkně jako vyplašená kuřátka ke kvočně, bude třeba nejspíš ještě pár rozhovorů a vybavit se ještě pár věcmi.

Zadíval jsem se na věž a vydal jsem se blíže k ní. Určitě to je to, co hledám. Pokusil jsem se dveře nebo okno otevřít. Chtěl jsem se dostat dovnitř. Chtěl jsem vědět, co je uvnitř a zda bych se tam mohl pomodlit. Několikrát jsem obešel celou věž, ale žádný jiný vchod jsem nenašel, ani žádné jiné okno.

Zůstal jsem stát před jediným vchodem a přemýšlel jsem. Opatrně jsem ohmatal dveře zda v nich nenajdu nějakou prohlubeň, kam by se dal vložit klíč. Fakt, že taková věž stojí zde ve městě, mi nijak nepřišel na mysl. Prostě mi nepřišlo na mysl, že sem nepatří. Bral jsem to tak, že ta věž tu prostě už nějakou dobu stojí.

Meteorit. Jeden z nejlepších způsobů jak se naučit ovládat kov. Mnoho meteoritů obsahuje kov ve velmi zvláštní struktuře, která je snadné na tvarování. Pár takových se mi dostalo pod ruku, ale tyto jsou celkem zvláštní. Zdá se, že reagují na naší vnitřní energii. Dost podivné.

Hledal jsem dlouho. Navštívil většinu nejlepších možných ubytoven, ale otcova rodina nikde zapsaná nebyla. Trochu mě to zklamalo, ale až do chvíle, než si mě najde poslíček. Otcovo písmo jasně poznávám. Lehce přehnaný, ale jinak ladný.

Poledne je zanedlouho. Nejdříve budu muset zjistiti o jaké taverně je zjevně řeč, i když pochybuji, že jich tu bude více. Přesto chvíli potrvá než se tam dostanu.
Lístek si jen pro jistotu bedlivě prohlédnu. Podržím jej i proti slunci, kdyby tam mělo být něco co bych mohl přehlédnou. Pak vyrážím.

Antonio

Elfův kámen se po styku s jeho hrudí zbarvil do tmavého tyrkysu, v němž jsou při bližším pohledu téměř nepatrné bublinky. Dominantní živel, nepochybně.

Antonio se vydal uličkami města, které si předtím neměl ani možnost ani chuť prohlížet, protože mířil přímo ke koloseu. Nyní se vcelku obdivuje spleti podloubí a tržišť. Ruch v ulicích mu dává vzpomenout na jeho vlastní lid a to, že i v jeho zemi je třeba dát všem příhodné podmínky pro kvalitní život. Minimálně vhodnou vládnoucí ruku.

Dlouho nemůže nalézt to, co hledá. Až se před ním vztyčí úzká věž porostlá popínavými rostlinami. U jejího úpatí jsou malá dřevěná dvířka s okénkem ve tvaru kopinatého listu. Nejsou však opatřena klikou.

Vyndal jsem opatrně kámen ze skříňky a pověsil si ho na krk. Věděl jsem, jak strávím dnešní den. Nejdříve však musím najít nějaký chrám. V tomto městě by určitě měl nějaký být. Nevěděl jsem, jak budou ostatní trávit den a byla zde velká pravděpodobnost, že se potkáme až zítra ráno u brány. Opatrně jsem se dotkl kamene, který nyní spočíval na mé hrudi hned vedle medailonku. Jeho tíha mě zvláštně uklidňovala. Možná to byla jedna z vlastností kamene.

Řetízek byl pevný a nehrozilo přetrhnutí a ztráta kamene. Budu muset zjistit o jaký kámen se jedná a jaké má vlastnosti. Určitě totiž nebyl obyčejný i když tak vypadat mohl. Navíc jsem cítil, jako by ke mě patřil a jen čekal, až si ho vezmu. „Děkuji." Zadíval jsem se na členy poroty.

Olea

Služky jsou jí ihned k dispozici a s pochopením se postaraly o všechny akutní potřeby. Navíc hostitel poslal do jejího pokoje, kam se prozatím uchýlily, psací potřeby a ujištění, že jeho osobní krejčí se o všechno postará.

Když se Olea zabývala dekoltem ve svých návrzích, zamyslela se nad tím, zda by její nový odznak měl být vidět, podívala se na sebe do zrcadla a s údivem zjistila, že kámen se zbarvil do mléčně bílé barvy. A podívá-li se zblízka, zdá se jí, že tam dokola víří vzdušný proud. Přijal náturu jejího živlu.

Toriko

Toriko se kamenem zabýval ihned a velice ho překvapilo, že jeho původ je nebeský. Musí to být jakýsi druh meteoritu. Něco, co není z tohoto světa. To je jisté. I on zaznamenal, že se vzezření jeho kamene proměnilo. Nebo spíše přeměňuje. Nejprve se z černo šedivé sopečné změnil na tmavě hnědý s malými prasklinkami, jako vyschlá půda. Pak na okamžik magmaticky zažhnul, aby se ustálil na barvě žlutooranžového pískovce.

Problém byl teď najít otce. Zamířil k jednomu z dražších hotelů ve městě. Bylo mu jasné, že rodina by se k horšímu ubytování nesnížila. Pokud by ovšem nebylo vše plné a oni neměli na výběr uchýlit se k něčemu méně prestižnímu. Možná si také pronajali menší sídlo kousek za městem. Zkusí se poptat. S tímto cílem kráčel ulicemi, ovšem zanedlouho dostal do ruky srolovaný vzkaz od poslíčka.

Přijď za mnou dnes v poledne do taverny U Čápa. Rád bych s Tebou mluvil.

Písmo je bezpochyby otce.

Poněkud nejistě vcházím do druhé místnosti. Je tam hromada lidí. Dost z nich má na rukou hromadu krve a někteří ještě víc. Stále mi nejde do hlavy proč udělali to co udělali. Stačili první oběti, ale oni to tam nechali. Nechali to tam být, aby zemřeli další a to mi nejde na rozum. Jediná možnost je ta, že to udělali naschvál.

Pomocí svého ovládání země si zjistím o jaký kámen přesně jde. Pokud chce být člověk opravdu dobrým vládcem, tak musí prostudovat jednotlivé druhy minerálů, aby znal jejich vlastnosti a věděl jak co nejvíce využít potenciál dané horniny. Udělám to ještě jednou, jakmile se kámen ocitne v mé ruce.

Úkol je jasný a jak strávím dnešní den moc dobře vím. Rád bych se ještě setkal s otcem. Moje... no rodina s kterou jsem žil na sebe nedá dlouho čekat, aby okomentovali můj celkový výkon, ale to nebude moc dlouho trvat. Úspěchy se tolik neřeší. Jde maximálně o pochvalu a pak hybaj být ještě lepší.

Požádám porotce, zda by bylo možné, aby někoho poslali za mým otcem, který se zde jistě zdržel, neb hádám, že i on se bude chtít sejít. Já osobně mu chci říci jednu věc a to, ž tohle byl úmyslný masakr.