Vzal jsem si své zbraně a připojil jsem se k průvodu. Když jsme dorazili do toho domu, musel jsem uznat, že je opravdu moc pěkný. Po krátké prohlídce pokoje jsem si sundal plášť a boty a luk s šípy a padl jsem na postel. Do minuty jsem spal. Byl jsem nejspíše unavený více, než jsem si myslel.


Hodně dlouho se mi totiž nestalo, že bych přišel o tak velkou část energie, respektive že bych ji daroval. Na toto mě nemohl připravit ani můj mistr. Občas mi sice o tom povídal, ale až nyní jsem měl možnost zažít to na vlastní kůži. Měl jsem klidný spánek a nabíral jsem zpátky potřebnou energii.

Takže jednoduše řečeno. Vůbec to nikdo netestoval a prostě to tam dali s tušením, že takhle nějak to bude a nic špatného se stát nemůže. To to nemohli dát na stranu a nechat tak na živu více lidí? Zjevně ne. Nicméně pokud to celé dobře dopadne, tak je všechny vyhledám a dám jim co za vyučenou. Možná je svázané nechám na pospas poušti.

Já se vydám do pokoje, který si zajistím, prohledám a zkusím všechna možná zákoutí a pohybovat věcmi, koukat za obrazy. Jednoduše obrátím pokoj vzhůru nohama, ale nakonec vše vrátím jak bylo, načež jdu spát.

Trochu si zobnu něčeho dobrého, vypiju spoustu čisté vody a jdu si lehnout do pokoje. Nechci je vůbec nechat dát se se mnou do řeči. Chci odpočívat a přemítat a až později se možná ještě vydat za zábavou. Když usnu, usnu.

Nechala jsem v aréně brašnu s věcmi. Potřebuji se převléknout. Požádám tedy ještě někoho ze sloužících, aby mi mé věci přinesli.
"A mohla bych něco na sebe zatím dostat zapůjčené? A dá se zde někde vykoupat?"

Eliz se zavěsila do kupcova rámě a pohodila na vás hlavou. „No tak, jdeme. Vítězové přece nebudou spát v cele na kavalci. Ne dnes! Je třeba to oslavit. A já mám navíc hlad jako vlk. A ta žízeň!“ Spiklenecky mrkla na Oleu a pak už hýřila úsměvy na všechny strany.

Rektor univerzity vysvětlil po cestě Torikovi, že tento artefakt byl v rukou akademie již velmi dlouho a společně se rozhodli jej pro tento okamžik využít. Je strašné, že socha reagovala tak nekompromisně. To nikdo nedokázal předpovědět. Důsledků všichni opravdu velice litují. Obecně se věřilo, že skrz zrcadlovou projekci můžete s pomocí onoho malého předmětu uzvednout sami veliké a těžké břemeno, dostat loď na vodu a podobně. Nápad byl ten, že bude výsledek patrný v celém hledišti, a proto lze manipulovat obráceně s velikou sochou, malá by měla učinit totéž v malém. Obranná funkce byla všem skrytá.

Antonio našel své zbraně tam, kde je zanechal. Nikdo se jich ani nedotkl. Vyšel z cely, aby se mu zde váš známý „vodouch“ hluboce uklonil a popřál mnoho štěstí v nastávající cestě. Pak už kolem procházela celá společnost, elf se tedy jen tiše a myšlenkami na hony vzdálený zařadil do průvodu.

Olea se cítí zvláštně a povzneseně. Má co dělat, aby nevzlétla. Únavu cítí, to ano. Ale je tak nabitá, že neustále hledí kolem sebe, jak by nejlépe tuto energii zpracovala.

Ve velmi pěkně zařízeném terasovitém domě s krásnou zahradou čekají sloužící s tácy pochutin a bylo otevřeno mnoho lahví i soudků. Každému byl přidělen honosný pokoj a je jen na vás, zdali se chcete připojit k veselí nebo si zaslouženě odpočinout.

Tiše jsem poslouchal, co říkali. Překvapilo mě, že jí nabídli mi to už dříve. Nějak moc jsem to však neřešil. Proroze jsem neměl žádné další otázky, zamířil jsem do nitra budovy pro své zbraně. Ty bych zde nenechal.

Navíc jsem doufal v dlouhý odpočinek a spánek. Opravdu jsem ho potřeboval a nebyl jsem jediný. Všichni jsme si potřebovali odpočinout a nabrat síly. Nikdo z nás totiž nevěděl, kdy bude další zkouška a hlavně kde a co tam budeme muset dělat. Prozatím se však zdálo, že nám na chvíli dají klid.

Někde u křížové kosti do mě začne proudit nová energie. Je to zvláštní. Není to klasická Moc. Dobíjí mě to fyzicky. To ostatně teď potřebuji ze všeho nejvíc. Cítím, jak se mi rovnají bedra, jak to jede po páteři nahoru. Je to euforizující. Tak s tímhle opatrně, to není jako když ti praštěnej fotr řekne Oleo...

Cítím emoce, nadšení, vztek, zoufalství gamblerů, co právě přišli o všechno. Projíždějí mi páteří jako malé cyklóny. Závist. I někde docela blízko. Jásot, křik.

To by stačilo. Nebudu nic riskovat. Jsem velmi spokojená, že jsem objevila něco nového.
Živel ti vždycky umožní něco nového, jeho možnosti jsou nekonečné jako obzor. Nikdy si nemysli, že to, co umíš, už ti stačí.

Někdo se dotkne mého ramene a velmi jemně s ním zatřese.
"Ano, přijímám!" vyskočím na nohy. Lóže je již skoro prázdná, poslední odcházející se na mě ohlížejí. Nedá mi to, ještě se opřu o zábradlí lóže a sjíždím pohledem pořád ještě hustě zaplněné tribuny. Zamávám. Část publika to postřehne. Ukazují si na mě. "Olea!" vykřikne tu a tam někdo. Dost se jich přidá.
"Olea! Olea!" skandují, tleskají. Tak se mi to líbí. Vyšvihnu se na zábradlí, má černá sukně vlaje do tváře porotci za mnou, který se nejistě snaží mě zachytit.
Máchám oběma rukama odspoda vzhůru. Mé volné černé rukávy vlají. Hecuju je. Vlasy mi padají do tváře.

To kvůli vám jdeme do tohohle nejistého podniku.

Užívám si výšku pod sebou, přejdu po zábradlí tam a zpět lehce jako kočka. Zastavím čelem k davu s rukama vztyčenýma. Zatleskám, seskočím a rychle doženu ostatní mizející v útrobách arény.