Sbíráte se ze země. Ať už z lehu, kleku nebo polokleku. Sešli jste se u sošky s modrýma očima a nejistě se díváte nejdřív po sobě, pak i s jistým rozčarováním na tváři směrem k obecentstvu. Eliz je mnohem bledší než je u její snědé pleti zvykem. Není vám úplně jasné, co všechno se vlastně stalo a jak tento výsledek přijme porota. Cítíte každý svým způsobem štěstí. Štěstí, že jste to zvládli. Že vám vaše schopnosti opět pomohly a můžete se na ně o to více spolehnout v budoucnu. Že jste to přežili.

Toriko na okamžik zahlédl otce, jen z profilu. Právě chvatně opouštěl lóži jeho rodu, ale je jasné, že celou dobu bedlivě sledoval, co se v aréně dělo. Kam má namířeno? Kdo ví...

Jásot neustává. Vy jste však velmi vyčerpaní, takže se zmůžete jen na letmé zamávání na tu či onu stranu. Posléze zaznamenáte, že se k vám blíží tři postavy. Zástupci porotců došli až na místo, kde stojíte. Tváří se vážně. Bělovousý muž v bílé říze a několika pestrými šerpami, v němž Olea poznala rektora jisté univerzity, jde v čele. Aniž by promluvil, natáhl ruku a Olea mu do ní vložila stříbrnou sošku.

Opatrně ji převzal, pozorně se na ni zadíval a jeho oči se rozšířily údivem. Pak pozvedl zrak opět k vám. Hledí z jednoho na druhého obdivně a se zjevným respektem. Pak náhle prudce pozvedl ruku se soškou vzůru k nebi a jako na povel se opět ozval bouřlivý potlesk a provolávání slávy, do kterého zaznamenáváte skandování vašich jmen.

Porotci vás pokývnutím vyzvou, abyste je následovali a než si uvědomíte, kam že to míříte, ocitáte se v lóži porotců a soška zpět na stole, odkud si diplomaticky řečeno odskočila.

Co se to..?
Ležím ve špinavém písku arény opřená jen na loktech. Na chvilku mi přestane bít srdce a udělá se mi na zvracení.
Co to..
Po čtyřech odlezu o pár metrů vedle, jsem jim v cestě, zatraceně.
Tohle jako
Sochy se roztečou. Nejdou po nás, uklidním se.
Ale tohle
Vůbec nic nechápu. Přijde mi líto, že se roztekly a zmizely. Dolezu zpět ke středu arény k té malé. Hele, ukáži bezděky sama pro sebe prstem, má oči!
Usměju se a pohladím maličkou po hlavě. Pak zůstanu vyčerpaně ležet vedle ní.

Klesl jsem na kolena a zhluboka jsem dýchal. Vydal jsem ze sebe opravdu hodně životní energie a magie vody. Matně jsem zaznamenal, co se stalo se sochami a ten jásot mě málem připravil o sluch. Opravdu jen silou vůle jsem se přinutil vstát a dojít do středu té arény. Potřeboval jsem si odpočinout a doufal jsem, že další úkol bude až za hodně dlouho.

Soška opravdu nyní vypadala jinak. Věděl jsme však, že ty detaily si pořádné uvědomil až po pořádném odpočinku. Rozhlédl jsem se po těch lidech. Nejspíše měli velký strach, když byla vytvořena druhá socha a já to.z části chápal. Viděli, co se stalo první skupině. Kolik z nich si asi vsadilo, že se to samé stane i nám? To jsem posoudit nedokázal.

Energie mi proudí tělem. Žhavá mi klouže po těle, jako by byla máslem a mění se v energii, které působí na oboje sochy a rozpaluje je. Můj původní nápad sochu roztavit tudíž nebyl tak špatný, ale tohle bude o něco zajímavější a zábavnější.
Soustředím se na svůj díl práce, přesto mi neunikne kousek Antonia. Hold opravdu není jen slova, ale i činy. Přeci jen já se zaměřuji na boj a ne na tohle.

Je to tady. Sochy se staly zcela stejné a kráčejí k sobě, aby se staly jednou. Prolomený zrcadlový efekt, když se odraz setká v jednom bodě se svým vlastním odrazem. K tomu veškerá ta energie, která byla sochám dána. Je to síla.
Všechno to ovládání mě donutilo padnout na koleno. Nerad bych si přiznával zásluhy, ale pravdou je, že jsem tu udělal nejvíce práce.
Nicméně aktuálně se kochám sochami, které se mění v louži. Mezitím uzavřu puklinu do země a místo toho se jdu podívat na sošku, která byla uvnitř. Druhá část artefaktu a také jádro sochy. Proto moje kouzlo nemohlo správně fungovat, jak se dalo čekat. Soška byla jako ona velká a nešlo je ovlivnit oboje, jelikož byli oboje v kruhu, i když jedna byla v druhé.

Jásot slyším moc rád a proto hledám obličej otce.

Když Olea ze středu arény vzlétne a stane Antoniovi po boku, dav zašumí. Už jen pouhý fakt, že se oba vznášejí, je pro mnohé diváky naprosto neuvěřitelný. Pak začne v blízkosti zrcadlové hlavy vířit vzduch a za malou chvíli to vypadá, jako by se dva malé cyklony zavrtávaly soše do obličeje. Ozvou se vzrušené výkřiky. Lidé si zjevně myslí, že jde o útok. A tedy mají i strach, jak bude socha reagovat. Ti, kdo favorizovali Oleu a zvýšili své sázky, si nyní nevědomky rvou vlasy a hryžou rty.

Nejsou sami. Také Torikovi fanoušci se zděsí, když ten náhle udeří do země, až to zaduní. Z působivé pukliny vytéká žhavé magma. Vyvěrá ze samotného středu země k jeho pevnému postoji opodál. Zde se mu obtáčí kolem paží a stříká na obě obří figury. Nejeden divák mhouří oči jednak kvůli plamenným zábleskům, anebo v očekávání něčeho zlého. A není se čemu divit, protože obě sochy se rozpalují nejprve do ruda, posléze do běla. Holt, láva je láva. Energie země i ohně v jednom.

Korunu tomu nasadil Antonio, jenž se zdá víc mimo sebe než Elizabeth, která klečí stranou v písku se zakloněnou hlavou a jen neznatelně pohupuje horní polovinou těla. Elf odplul malý kousek vzad, až se ocitnul nad stříbrnou miniaturou. V tu chvíli začal přímo zářit. Je už šero, proto se zdá, že jej proklál skrz naskrz bílý zářící paprsek. Ve skutečnosti tento silný energetický proud vyslal on, a to oběma směry. Tekutina barvy mléka prýští z jeho hrudi dopředu, kde se vpíjí do prsou zrcadlového obra. Tak ze zad míří na sochu vytvořenou vámi. Z obou se lehce kouří, jak se rozpálená těla chladí vodou a zároveň se další energie mísí a dostává skrz.

Když tento proud ustane, Antonio se pomalu a vysíleně snese na zem. Olea malátně vzhlédne a zatají se jí dech. Obě gigantické postavy se lesknou naprosto stejně a hledí na sebe navzájem velkýma modře zářícíma očima.

Toriko padl na jedno koleno. Dlaně i tváře mu žhnou. Je sám překvapen, co se mu intuitivně povedlo a také s údivem přivřenýma očima sleduje, jak obě sochy naráz vykročily kupředu. Velmi zpomalenými pohyby si vyšly v ústrety. Nevnímáte, že několik houfů zděšených lidí opouští svá místa a prchají z tribun. Zdá se, že se ti dva obři srazí. Jenže to se nestalo.

Zrcadlové plochy se slily jako rtuť a prolnuly do sebe. Ztrácejí formu, roztávají a tečou v kašovitém útvaru dolů na zem, kde se za slyšitelného šplouchnutí nakonec hmota ustálila do stříbrné louže, rychle se vsakující do země.

Když se vaše čtveřice přiblíží ke středu arény, nalezne tu stát malou stříbrnou sošku. V obličejové části lze rozeznat dvě modrá zářící světélka. Než si stačíte cokoli říct, nahradí úzkostné ticho ohlušující jásot

,,Musíme jí dát to, po čem prahne a co jí chybí.'' Vysvětlil jsem jí. Tiše jsem začal pronášet kouzlo. Nechtěl jsem dát soše jen svou energii vody ale vyloženě čistou životní energii. Bylo to riskantní ale prostě jsem to udělat musel. Vnímal jsem, jak ze mě část životní energie vytryskla a zamířila k soše s části vodní magie.

Oslabilo mě to to ano. Každý musel pečlivě přemýšlet, kolik životní energie poskyne. Ona poskytnuta část se samozřejmě za nějakou dobu doplní, ovšem nebude to hned. Elfové přece jen uměli poněkud lépe určit kolik jí mohou darovat. Odhadoval jsem, že takové množství se mi bude doplňovat pár dní a budu unavený.

Bylo to tak splňující světlo, až jsem musel přivřít oči a několikrát se zhluboka nadechnout. Ano, už nyní jsem byl trochu unavený a budu muset hodně odpočívat. Stalo to ale za to. Dal jsem soše potřebnou životní sílu a vodní magii. Doufal jsem, že to pomůže.

Zdá se, že vše vyšlo velmi dobře. Máme sochu a také se zdá, že Antonio nebude jen pouhý mluvka, ale také přeci jen něco svede. Co mě však zaujme nejvíce je Elizabeth. Pokud dobře chápu co udělala, tak by jsem jí v tom měl být schopný pomoci a navíc nebudu muset tu energii generovat. Přivolám si jí k sobě.

Udeřím pěstí do země, kde se otevře prasklina a z té začne stoupat láva, která tvoří malé jezírko. Soustředím se. Duchová lávy jsou velmi štědří, ale je snadné je naštvat. Čerpám energii skrze lávu a z mé ruky vylétají k soše rudý pramen stejné energie, kterým přispěla Elizabet. Pouze mnohem silnější a koncentrovanější. Hold láva je láva a já přímo cítím v zemi, že chce reagovat na sochu a tohle pokládám za dosti správný způsob.

Dostanu však zajímavou myšlenku a shodím ze sebe tedy boty, aby jsem mohl čerpat sílu nohami a z každé ruky pouštím energii do jedné sochy. Přitom se soustředím na duchy. Musím je udržet v klidu. Nechci přece jen, aby se naštvali. To by mohlo býti dost nemilé a jít jen hrubou silou proti duchům láva je i s mým jedinečným talentem dosti špatný nápad.

Soška. Socha. Ha, další socha. Tak to máme. Docela dost soch. Ta malá mě táhne kamsi mezi obě velké. Myslím, že je zmatená. Že by bývala byla táhla jen k jedné, kdyby tu bývala byla jen jedna.

Vidím Antonia, přímo před obličejem sochy. Povídá si s ní? No ano, byla to přeci jedna z mých prvních myšlenek z té záplavy. Prostě na ni být hodní. A ona bude na nás. Jenže zloba zvítězila a já se víc věnovala zlobě vůči porotě.
Elfův počin se mi líbí a v mžiku se rozhodnu mu pomoci. Ne, nevím jak. Ale zkusíme to spolu.
Malou sošku odložím tam, kam chtěla, mezi obě dvojčata a rozletím se k Mistru Vody. A všeho možného dalšího.

"Antonio!" řeknu tiše, ale naléhavě. "Co pro tu sochu můžeme udělat? Co jí nabídnout?"

Pak se obrátím k soše samé a jejímu smutně prázdnému místu na hlavě bez obličeje. Mám to zkusit? Mám k ní promluvit myslí, když jsem to dosud odmítala? Ne, mám strach. A pak mě při tom pohledu něco napadne.

Jako včera - bylo to teprve včera? - zdá se to už dávno. Jako jsem ze sebe uvolňovala Moc do lehkého vánku, tak ji začnu zlehka spoutávat z lehkého větříku, který tady nahoře fouká. Je to bláznivé, nevím, jestli se jí to bude líbit.

Začnu plést z větru na sochu oči. Budou ze světla ve vzduchu a budou vypadat docela jako lidské. Budou modré, lépe se hodí k obloze a zrcadlům než moje tmavé.
Není to zaklínadlo s konkrétním účelem, pronáším tedy tiše slova, která mi právě proudí jako čerstvý vítr v mysli: "Dělám ti oči, abys mohla vidět. Dělám ti oči, abys rozeznala dobré od zlého. Dělám ti oči, abys uměla ukázat, kdo je hodný velkého poslání a kdo není. Dělám ti oči pro radost z barev a tvarů. Dělám ti oči, abys je mohla zavřít, když bude třeba. Nebo je jen přivřít, i to se občas hodí.. Dívej se!"
Protože vítr bohužel v průběhu zaklínání slábl, do posledních slov, která již rezonují celou arénou, jsem vložila mnoho vlastní Moci a jen s vypětím sil jsem kontrolovala svůj návrat na zem.

Vnitřně se ale cítím překvapivě klidná a uvolněná. Sedím v písku. Zvednu pohled k jejím očím.

Především kvůli tomu, co v aréně vzniká, jsou diváci u vytržení. A nejen obyčejní lidé z řad publika. Také velké a vážené rody se svými zástupci v honosných hávech nedokázali zůstat sedět. Při každém sáhu růstu druhé sochy, u každého pohybu plamenů, při zalesknutí skleněného povrchu to v hledišti šumí obdivnými výkřiky a vzdechy.

Dokonce i samotní porotci se do jednoho shromáždili u nádherně vyřezávaného zábradlí jejich lóže a sledují bedlivě vaše veledílo. Koukají, byť z výšky, svrchu jen mírně, neboť hlava sochy je téměř v jejich úrovni. Na Oleu, která poklidně opisuje široký oblouk kolem obou hlav a vypadá, že tak nějak víří písek, se nikdo příliš nesoustředí. Snad jen bedlivý pozorovatel by zahlédl nepatrný záblesk, kterak se oranžovorůžový paprsek zapadajícího slunce blyštivě odrazil od malého stříbrného objektu, který skočil zpoza porotců jako losos zdolávající peřej a zmizel v její dlani.

V tutéž chvíli Antonio gestem jednoduchého máchnutí ruky dovedl vodní pramínky ke sklokeramické figuře a tu zahalila další, průzračně čirá vrstva. Modře opalizuje a láme světlo do úžasných, duhových odlesků. Jako by to nestačilo, další tajemná síla ho ladně vyzdvihla do výšky a on se vznáší zrcadlové soše před obličejem.

Tváří v tvář svému odrazu pomyslí na matčin odkaz. A socha... nedělá vůbec nic. Jen voda, která si nevinně pohrávala a přemisťovala se na povrchu vaší povedené bábovičky, ztuhla. Nezmrzla. Nic takového. Prostě se zastavila. Jenom sem tam v ní prolétne jakýsi rudý záblesk. Plamínek? Těžko říct, protože Elizabeth má teď místo očí jen bělma.

Toriko pod sebou cítí zvláštní chvění. Je přímo v půdě. Není to žádné zemětřesení. Je si moc dobře vědom, že tohle cítí jen on sám a nikdo jiný.

A nevynechejme Oleu. Nabytí nového předmětu ji podivně tíží a táhne k zemi. Ne, rovnou k zemi ne. Po diagonále někam doprostřed arény přímo mezi podivná gigantická dvojčata.