Zvedl jsem kolem vytvořené sochy ochranou stěnu z vody tak snadno, jakoby to nic nebylo.  V klidu jsem kráčel k soše, která tam už byla. Tichý, klidný, elegantní a smrtelně nebezpečný. Nechal jsem se přistoupit svou magii. Tou magii, kterou ovládal jen můj rod a nikdo jiný. Vypadalo to jako bych kráčel po vzduchu a stoupal jsem výš a výš až jsem byl jen kus od obličeje sochy. Neútočil jsem na ni, jen jsem jí sledoval. Klidně a tiše. Ta socha byla opravdu moc krásná. Najednou mi slova malý o tvoření dávala větší smysl. Ten, kdo ničí, není nikdy dobrý král.

Naopak ten  kdo pomáhá a tvoří, roho mají všichni rádi. Zlehka jsem se uklidnil a díval se spíše do tváře. ,,Nebudu s tebou bojovat. Jen chci  s by jsi to věděla. Nevím, co je naším úkolem, ale nechci tě zničit.'' Přemýšlel jsem, jestli jí naopak nemáme dát to, co jí chybí a po čem prahne. Ta možnost zde byla. A možná to bylo více pravděpodobné.

Toriko začne vířit v aréně písek - že by mi chtěl pomoci? To je první tichý souhlas s mým bláznivým plánem - lehce zacukám prsty směrem do arény a písek se začne zvedat mnohem ochotněji. Pak ale soustředím pohled na sošku. Tohle musí být rychlé a precizní. Neměl by to být problém. Vzduchový polštář. Chytala jsem do něj devadesátikilové tělo vlastního otce, když schválně skočil za skály, aby mě donutil dát do toho správnou porci Moci.
Jde hlavně o zrychlení vzduch ve správnou chvíli na správném místě. Tak pojď. Z nuly na sto. TEĎ!

Teď. "Khaunmaáaár!" Náraz větru o síle orkánu postrčí zezadu sošku, a ta v téměř elegantním oblouku nad hlavami porotců bezpečně sletí přímo do mých rukou.

Když to klapne..

Jelikož vím co Olea chce dělat, tak jak sedím v tureckém sedu, tak pomalu zvyšuji svoji frekvenci dýchání. Tohle nepotřebuje moc síly. Pouze začnu výřit písek, aby jsem zhoršil viditelnost.

Ještě na chodbě se zamyslím, zda jsem neviděla v aréně něco nebo někoho, co by sloužilo jako magické rušičky. Kdyby ano, snad bychom museli ten úkol vážně splnit.

Oni nám dají úkol a neřeknou, jaký. K nevíře.

Tentokrát jdu do arény s jednoduchým a jasným zadáním. Vzhledem k tomu, co víme, a vzhledem ke zkušenosti s tygrem..

Ať se děje, co se děje, nenechám se tady zabít.

Nechám tedy aktivitu na všemocných a vševědoucích Torikovi a Antoniovi. Jen letmo sleduji, co Toriko s Elizinou pomocí tvoří, druhý nejmenší zájem pak patří soše v aréně, tedy té, co už tam přišla před námi.

Plně se ale věnuji dění v lóži pánů porotců. Přesunu se arénou tak, abych u nich byla blíž. Vlastně se ani moc nesnažím nebýt nápadná. Mají tam tu sošku? Dělají s ní něco? Jak na Torikovu snahu ten který z porotců reaguje?

Jsem celkem zklamaný, když můj plán s klíčovou dírkou nevyjde a tak jí zase zadělám a vyčkávám co budou dělat ostatní.
Zatím si sednu na zem a trochu odpočívám

Elizabeth

Když se před Torikem začala skládat zrnka písku a hlíny do přesné podoby stříbrné sochy, Elizabeth k stoupajícím základům přistoupila. Zprvu jemně, snad ve strachu že se tato bábovička rozsype, velmi zblízka dýchala na tento stavební materiál. A on se pokryl souvislou krustou, jako kdyby byla hlína rovnou vypalovaná v neviditelné peci.

Když už měla socha nohy spojené pasem a tvořila se hruď, zdaleka přesahovala vaši výšku, Eliz poodstoupila s větší sebejistotou nechala dva kulaté ohýnky rotovat podél těla. Nakonec na hlavu a ruce prostě jen ukázala z jejích paží vyšlehly tenké plamenné nitě, na koncích se rozprostřely a obemkly povrch Torikovy sochy jako poviján novorozence.

K dalšímu se nemá a zvědavě pozoruje, co náš vládce země předvádí dál.

Skleněná vrstva je opravdu slabá. Ale je tam. Tohle všechno Torika vyčerpalo možná víc, než čekal. A přitom si to tolikrát procházel v hlavě. Klíčová dírka se zjeví. Bez potíží. Ale pouze na vaší soše. Ta druhá nehnutě stojí.

Poslouchám ostatní a jen potichu přemýšlím co všechno se dá dělat. Mám mnoho myšlenek a také jeden nápad. Otázkou je jestli to půjde. Kouzlo podoby je tak padesát na padesát, když jde o artefakt, ale pokud jej opravdu věrně dovedu napodobit.
"Co se týče pokrytí sochy, tak jí pokryju sklem, aby ještě více připomínala originál."

Nakonec přichází vodouch. Je jasné, že mu je nepříjemné vodit lidi na smrt, ale je to jeho práce a tudíž s tím zjevně nehodlá aktuálně nic dělat.
Vcházíme do arény, kde je trochu divná atmosféra. Fandí nám, ale mám jisté obavy co se týče sochy. Je opravdu krásně zpracovaná, ale vzhledem k tomu kolik životů má už na svědomí. Budeme muset být opatrní.

Ticho. Jediné co jde slyšet je pohyb sochy, která se k nám otáčí.
"Něco chci zkusit. Tak prosím chvíli vyčkejte."

Kleknu si a soustředím se na zem pod sebou. V duchu si představuji jednotlivé křivky sochy a ty poté formuji a vyzdvihávám pomalu na povrch. Nepospíchám. Není to na čas, mohu tedy pracovat co nejvíce precizně.
Následně použiji písek a za pomoci svých schopností potáhnu sochu vrstvou skla. To už není nic těžkého, ale to složité teprve přijde.

Kolem sochy udělám do země kruh a to samé pak i druhé sochy. Kruhy spojím jednou čárou a pak si sednu a začnu mumlat kouzlo.
"Kámen a hora jedno jsou. Písek a poušť jedním budou. Odraz jednoho, je podobou druhého. Skutečnost je podobná, ale jádro jiné, přesto jedním, všechno splyne. Co jeden, tak to i ten druhý co schytá druhý, schytá první. Vejce vejci, diamant uhlí, minuta hodině, kapka kapce, jenž plave v moři. Kámen písek, jak sůl se drolí. Staň se jedním, nechť se děje cokoli."

Poté co skončím kouzlo vstanu a pohledem zkontroluji, že nyní vypadají oboje naprosto stejně.
Pokud ne, tak kouzlo zopakuji.

Pomalu natáhnu ruku a v soše, kterou jsem vytvořil stvořím otvor ve tvaru klíčové dírky. Kouzlo podobnosti by mělo stvořit ten samý otvor i v druhé soše. Soustředím se a stvořím k zámku i skleněný klíč, který nechám vletět dovnitř a velmi pomalu jím otáčím. Kouzlo podobnosti snad zafunguje jak má.
Otevřel jsem zámek a nyní ji nechám se otevřít a s tím by se snad měl otevřít i originál.

Je to tu. Vodouch se vrátil a s mírně sklopenou hlavou vám pokynul, abyste opustili celu a následovali ho. Vyhýbá se vašim pohledům a především od Oley si nechává výrazný odstup.

Vyjdete na širokou chodbu, na jejímž konci je vidět denní světlo. Mříž se zvedá a vy vstupujete do arény. Z tribun jste zaznamenali umírněný jásot. Můžete ovšem zaslechnout, jak někteří diváci skandují vaše jména. Buďto opravdoví fanoušci, anebo nevyléčitelní sázkaři.

Vprostřed arény stojí TA socha. Ačkoli vám ji Olea velmi dopodrobna popsala a dokonce ukázala její zmenšeninu, je to dechberoucí pohled. Její povrch opravdu působí jako zrcadlo a nyní odráží oranžové mraky a poslední sluneční paprsky tohoto dne, které všemu dávají velmi pěkné a jasné barvy.

Po pár okamžicích publikum ztichlo. Socha mírně pootočila hlavu směrem k vám. Přenesla váhu a malým úkrokem se nastavila tak, že vám teď stojí tváří v tvář. Dá-li se v jejím případě o nějaké tváři mluvit. Jinak se neděje vůbec nic.
Je váš tah.

,,Nech ho být Oleo. On neví o nic víc než my. Určitě mu jen řekli, že pro nás má přijít. Pochybuji, že by mu řekli něco více, je tedy zbytečné pokoušet se z něj tahat rozumy nebo rady. Nejspíše je toto jeho vůbec první setkání s takovou soutěží. '' Zadíval jsem se na ni a zkontroloval, že jsou všechny zbraně položené tak, aby se nemohli zničit. Nerad bych o ně přišel.


,,vím, jak použít obranu, aby to nebyl útok. Ale i tak bychom měli být opatrní.  Nikdo z nás neví, co všechno ta socha umí. To, že umí odrážet útoky, může být jen jedna z jejich schopností. '' I na to bychom měli brát ohled. Byl to však čistě jen můj názor a nemusela to být pravda. Mohl bych se mýlit. Možné bylo naprosto vše.

"Jaké přání? Jako poslední přání, ano!?" prásknu hlasem tak, že to tomu stydlivému chlapci odfoukne jeho tmavé dlouhé vlasy padající mu do obličeje. Pokračuju šeptem, který mu ale vane naléhavě do uší. "Baví tě hrát v téhle hře? Kdy ti, kteří chtějí chránit veškerý lid, a možná jsou jediní, kdo na to mají schopnosti, jsou posíláni na smrt pod maskou výběru těch nejlepších?"
Zkouším z učně vytáhnout něco víc, pokud něco ví.. Pohrdavě se na něj ušklíbnu. "Chápu, že jsi jen pěšák na šachovnici, ale na tvém místě bych se snažila svému soupeři pomoci, jak jen je to možné. Hra je hra, jen když obě strany předem znají pravidla."

Vím, že ho to zasáhlo, poznám to na jeho spěšném odchodu. Má nějakých patnáct minut, aby ho hryzlo svědomí, aby se objevil včas a něco užitečného vyklopil. Dost možná ví méně než my, ale za ten pokus to stálo.

Otočím se na Eliz. Že to smrdí vyřazením? No a!? Nechápe, že jde o život? Pořád mám plíce plné síly a života a už se naechuji k reakci, ale pro tentokrát se ovládnu a neřeknu na to nic. Dlouhý výdech. Teď už stejně není čas se tam vracet. Navážu raději na Antonia.

"Sochu. Dobře. Ty, Toriko, uděláš sošku, Ty, Eliz ji vypálíš, Ty, Antonio jí dodáš zrcadlový efekt a třeba nějakou ochranu - nemůže ta ochrana působit i opačným směrem, to by mohl být problém..

Hm. Nějak mi to stejně přijde málo. Přidáme kouzlo podobnosti. Dobře. Co dál?"

Já tam na ně stejně vlítnu, to uviděj. Dříve nebo později.

Napadne mě ještě jedna věc. Udělám rukou jemně kruh. "Dívejte se. Vern selta maáhaárnaá." Zavřu oči a vracím se ke své cestě okem k lóži porotců. Když se dostanu k ideálnímu výhledu na stříbrnou sošku, obraz zpomalím, téměř zastavím. Ten stejný obraz se v dokonalé podobě objeví uprostřed našeho čtyřčlenného kroužku. Podržím obraz deset, dvacet vteřin, než otevřu oči a pár máchnutími ruky jej rozptýlím. Podívám se na Torika.

"To je její přesná podoba."