Jsme nahoře? Spadli jsme jako meteorit nahoru. Dolů. Zkrátka, jsme na místě.

Vděčně, ač stále poněkud stroze, opětuji Oleino objetí. "Dobrá práce." Ne, to nestačí. "Díky."

Jsme tady. Klášter je na dosah. Projdeme okolo Minulosti, Přítomnosti a Budoucnosti. "Sbohem, pánové. Ať se vám daří."

Vkročíme do kláštera. Jistě, nemohli jsme čekat přivítání s fanfárami, tanečnicemi a stoly plnými jídla. Ale představoval jsem si, že tady bude aspoň někdo. Zatím je tady pusto a prázdno. Stalo se tu něco? Nebo to takhle má být? Nebo jsme tu špatně? Nebo jsme my ti špatní? Nejsme hodni?

Tohle byl sakra cíl naší cesty. Putovali jsme sem jak dlouho! Celou dobu si lámu hlavu, jak to tady bude vypadat. Co tady vlastně máme vykonat. A ono nic. Čeká se od nás něco? Nezapomněli nám v Aréně něco říct?

Olea, typicky, si s tím těžkou hlavu nedělá. Není kdo by nás uvítal? Uděláme to sami. Když nás začne slavnostně představovat neexistujícímu publiku, nejdřív jenom protočím oči a nevěřícně zakroutím hlavou. Ale to její neutuchající nadšení je hrozně nakažlivé. Nakonec se její hrou nechám také strhnout. Postavím se do pozoru uprostřed nádvoří a stroze se ukloním. "Děkuji, slečno Noenem. A dovolte mi poznamenat, že vám to dnes velice sluší." Sice pořád nechápu, jak ty šaty mohla chtít celou dobu tahat s sebou, ale zjevně jí to stálo za to. A je pravda, že vypadá vážně úchvatně.

Pokračujeme na druhé nádvoří, kde už to začíná vypadat zajímavěji. Podlaha je tu vymetená. Takže je naděje, že se tu o to přeci jen ještě někdo stará. A nebo sem sníh prostě už nedofouká. Kdo ví.

"Vážně se ti zdá, že některé svítí? No jo, vážně." Olea začne tančit po dlaždicích. Já pokleknu a přiložím ruce na zmrzlou zem. Je tu cítit nějaké živelné ladění? Nějaká magie? Po pravdě, skoro bych se divil, kdyby ne. Jakého druhu? Co je účelem? Chvíli analyzuji.

Pak vstanu a vezmu pevně do ruky svůj amulet. Pomalu a opatrně začnu místnost přecházet po zemských dlaždicích.

Klášter se tyčí na dohled. Konečně! Když zvednu hlavu, srdce se mi divoce rozbuší. Poruším klid našeho pletence, kdy jsme jako jeden vyčerpaně spočinuli na vrcholu, aniž bychom se alespoň rozhlédli.

Strážci! Vyskočím na nohy a kývnu na ně také. Na znamení díků. Sáhnu do brašny a vytáhnu šaty. Ty cestovní jsou k nepotřebě, tedy ty lepší, co jsem si šetřila, abych stejně neměla příležitost si je obléci, když bylo nejvíc třeba. Jsou červené, také dost pohodlné, jen se spoustou přidaných dílů určených k - povlávání. V mžiku je mám na sobě a vyrážím vpřed:



Když vidím, že nikde není ani živáčka, počkám na ostatní, než vstoupím dovnitř, a trochu teatrálně je jednoho po druhém přivítám:

"Antonio de Black, pán Vody, račte vstoupit.
Toriko Beifong, vládce Země, buďte vítán!
Petr Ohniváč zapomněla jsem jeho příjmení nebo jej neznáme? Pán Ohně, jsme poctěni vaší návštěvou!"

Pečlivě vše prohlížím. Zajímá mě, jak a kde se dostaneme dovnitř.

Pak ale projdeme na druhé nádvoří a to mě hned upoutá svou dlažbou. Nějaká hádanka? Možná!
"Podívejte! některé jemně svítí! Ty vzdušné, řekla bych. Cítíte to také?" Chytím se za kámen na krku a vyhledám pohledy ostatních.
"Tenhle třeba," řeknu a přeskočím na něj. A pak na další a další a další. Pokud se nestane něco nemilého, opět přehlédnu své přátele a poskakuji dál. Třeba se přidají, třeba zde můžeme vytvořit něco krásného. Beze strachu ze smrti či selhání.

Jste nahoře.



Vzduch je ledový, ale svěží. Nefouká... moc. Ne tolik, jak by se dalo očekávat takhle vysoko. Klášter se tyčí na dohled. Na nepříliš vyšlapané stezce stojí všichni tři strážci brány. Své vyhaslé kalumety mají obřadně opřené o předloktí. Obdivně pokyvují hlavami. Pak vám beze slova ustoupili z cesty a stařec ukazuje na pěšinu, tvořenou pouze párem šlépějí zmrzlých na kost. Když je míjíte, naposledy vám povzbudivě pokynou.
Pokud se později ze zvědavosti otočíte, shledáte, že chlapec postavil hbitě malý stan, do kterého všichni zalezli. Později, od masivní brány do samotného kláštera už stan vidět není. Zmizel.

Brána samotná je pootevřená. Vypadá to až podezřele, protože veškeré stopy zde náhle končí. Na bílém nádvoří jsou patrné roztroušené zasněžené předměty všemožných velikostí. Pokud se rozhodnete některé omést, naleznete kupříkladu bednu, sud, radlici od pluhu apod. U jedné stěny je tolik navátého sněhu, že by se tam dokonce mohly skrývat dveře. Jinak ale vede přímo dál široký průchod.

Navíc poměrně dlouhý. Je jasné, že nad ním se musí nacházet nějaké obytné prostory. Nakonec jste se dostali na druhé nádvoří. To je naopak úhledně umeteno a odhaluje dlažbu se zajímavým abstraktním motivem. Jinak zde není nikdo. Žádné uvítací delegace se nekonají.

Jsme nahoře! Jsme dole!? Ne, mě neoblafnou. Nahoře je tam, tam! To jen hmota si hraje se svou přitažlivostí. Tak prostě jen spadneme nahoru! Má to háček, spadneme až moc nahoru... ztratíme se mezi hvězdami.
Spatřím Torika jistě ukotveného ke svému živlu, přesto mě uprostřed všeho toho zmatku píchne u srdce. Něco se děje. A dlouhotrvající nejistota s koncem v nedohlednu probublává do zlosti.
Zloba je nejsnazší zdroj Síly. A nejnebezpečnější, pokud se jí necháš ovládnout.

Díky, tati. Než se opravdu rozčílím, chytnu poskakující víčko a odjistím bublající nálož.
Co mě vlastně tak znejistilo? A pak to bouchne. Jistě, za pána země už nevisí ohniváč! Neztratím dalšího ohniváče!!

Pustím se hory a nechám své tělo doletět volným pádem k vrcholu, kde pád zarazím. V ten okamžik rozsáhlé okolí zasáhne silná imploze. Téměř všechen vzduch se na můj rozkaz hrne ke mě. První mlha. Okamžitě je všechno krásně vidět. Jen já sama se stávám mocnou mlžnou postavou, vířící v lidským zrakem neuchopitelném víru. Blíží se teplo. Petr. Zřetelně ho cítím.
Pojď, neměj strach.

Toriko, věrný své chladnokrevnosti, okamžitě vyrazí za mnou. Miluju ho. Přesně takovou kotvu potřebujeme.
Mlha je pryč. Žhavý vzduch teď víří kolem mě. Šaty jsou na cáry, které divoce vlají kolem mě. Bledé polonahé tělo však s nadšením přijímá teplo proudící jen a jen k němu.

Závan děsu a horka se spojuje s chladným vlhkým vzduchem a prostředí se na chvíli mění takřka na tropické.
Neboj, Petře, zvládneme to.
Neboj, Antonio, zvládneme to.

Jenže Petr žhne dál. Žhne moc! Celý vír rychle ztrácí vlhkost, když se konečně Antonio vzdá a pustí se skály. Přitáhnu jej jako matčin prs novorozeně. Odměnou je mi nejen uhašení sukně ale hlavně příjemné ochlazení a osvěžení.
Vír slábne, jak opadá strach a zloba. Pomalu a s jistotou dovedu celou trojici do bezpečného přístavu na vrcholu, který nám poskytuje vládce země. Jsme nahoře.

Obejmu Torika a Petra si nechám za zády. Teplo a jistota. Antoniova blízkost pak garantuje, že věci plynou. Že každá cesta má svůj cíl, ať sebeskrytější. Omámená únavou nechám svou mysl odpočívat a nasávám zpět Moc, kterou jsem použila a jejíž značné množství tu roztroušeně zůstalo.

"Jsme nahoře."

Už... už nemůžu. Nemůžu. Ne... Nemůžu to vzdát. Nemůžu selhat. Otec i matka na mne hledí. Čekají zástupy poddaných, hvozdy v ohrožení, řeky jsou otravovány řemeslným průmyslem. Bolí to. Bolí mne tělo, bolí mne mysl, bolí mne srdce!

Dřív, nežli si stačím uvědomit, co se s tou skálou či se mnou vlastně děje, ztrácím pojem o tom, kde je nahoře a kde dole. Zatočí se se mnou doslova celý svět a já se ocitám v prázdnu. Jen z čirého instinktu a reflexivně hmátnu... naštěstí nikoli do prázdna, ale chytl jsem něco pevného.

Křečovitě držím za opasek Torika a visím mu teď na zádech s nohama přes jeho hlavu, zatímco on je přesně obráceně, s rukama zabořenýma do skály a hledí přes špičky mých bot k obloze. Cítím, jak se mi do prstů dostává křeč a síly mne opouštějí. Je otázka několika málo okamžiků, kdy se už neudržím.

Vytrvale postupujeme dál nahoru. Každý přispívá jak umí, abychom se dokázali dostat dál. Je to dlouhé a fyzicky náročné. Nikomu není moc do řeči. A tak mám čas přemýšlet. O tom, co se tady vlastně snažíme dokázat. A proč. Vlastně nevím. Vždycky jsem dělal to, co se ode mne očekávalo. Ze všech sil jsem se snažil zavděčit otci. Ukázat, že jsem právoplatný člen rodiny. Ale čím dál jsme na téhle cestě, tím méně jsem si jist - Mělo to vůbec smysl? Stálo to za to? Bylo to k něčemu?

A co teď? O co se snažím teď? Další vysoká hora, kterou je třeba zdolat. Tentokrát doslovně. A poslušný chlapec Toriko ji samozřejmě zdolá. Musí ukázat, že na to má. Jenže, opravdu je to tak? Dokázal bych to sám? Bez Oley, Petra a Antonia? Jakkoli je to nepříjemné, musím si přiznat, že ne. Nedokázal. Tohle není cesta pro mě. Je to cesta pro nás.

Z myšlenek mě vytrhne prudký zvláštní pocit. Hodně zvláštní. Takové táhnutí v podbříšku.
Děd mě v mládí učil spoustu věcí. A trval na mnoha pravidlech, z nichž většinu jsem pochopil až o hodně později. Jedno z pravidel, které jsem nepochopil až do teď znělo "Nikdy si nezahrávej s gravitací." Jednou jsem to zkoušel. Nic z toho nebylo. Ale cítil jsem při tom přesně to, co teď.

Instinktivně udělám to, co vždy, když mám pocit, že ztrácím půdu pod nohama. Všemi končetinami se pevně připoutám ke skále, po které lezeme. Zem je můj přítel. Dokud s ní mám kontakt, budu v bezpečí.

A pak se stane to, co jsem snad nějak tušil už kratičký okamžik dopředu. Země se obrátí vzhůru nohama. Jako by se nás chtěla zbavit. Udělá se mi špatně. Tohle je špatně. Tohle by se nemělo stávat. Ale zůstávám na místě. Co ostatní? Jsou v pořádku?

Všichni jste se na pár chvil usadili a občerstvili po svém. Každý jinak znaven, každý jinak nervózní z téhle nové situace. Petr se na kraji skály směje do mlhy, která už víc rozfoukat nejde. Elf je zamlklý jako obvykle, jen s tím rozdílem, že tentokrát vypadá, že mu opravdu není do řeči.

Když Toriko zahlédl "strop", pocítil podivné pulzování v levém spánku. To se mu nestalo snad od dětství, kdy se pokoušel pod strýcovým vedením pochopit polarizaci všemožných rud. Tím méně se mu do toho chce. Nezdá se však, že by bylo jiné cesty. K prozkoumávání plošiny se nikdo taktéž nemá. Tedy vzhůru.

Antonio využil zbývající pokrývky zmrzlého sněhu, chvíli vířil rukama před tělem, jako by modeloval neviditelnou sochu, přičemž před vámi začal růst jakýsi ledový sloup, až bylo vytvořeno poměrně pohodlné, byť strmé schodiště přímo vzhůru. Tak akorát na dosah pokračování skalní stěny. Nato si zhluboka vydechl, až se mu zakouřilo od úst. Všimli jste si poprvé v životě kapičky potu na elfově čele. I vy ostatní jste si vědomi své únavy, která není nezanedbatelná. Olea stále poletovala, Petr plál, a jelikož neměl jiné zdroje, vyčerpával své vlastní. Toriko byl přikrmován a kamene je tu habaděj, jenže tohle by nedokázal dělat celý den prostě nikdo. Ani vládce všech živlů. Nebo ano?

Toriko vystoupal po ledových stupních jako první a na vkus ostatních možná až příliš dlouho ohmatává a proklepává povrch kamene. Něco mu nesedí. Pak se ale zapře, zatlačí a stvoří velmi příhodný chyt pro všechny, kdo ho budou následovat. Pár dalších sáhů to jde a vy postupujete s jen mírnou námahou.

Pak začne mlha řídnout a...
Vidíte vrchol. Tedy, vlastně nevidíte, ale vidíte čisté nebe. Vrchol tedy nemůže být zas tak daleko. Stane se však něco naprosto neočekávaného.
S posledním cárem mlhy se s vámi otočí svět!

Abyste rozuměli, nahoře je náhle pocitově dole. Vidíte nebe, ale zemská tíž vás táhne k němu. Cítíte se, jako byste slézali skálu hlavou napřed!

Dáme si hod. K10.
1 - 2 = pád (ano, nahoru :-P)
3 - 5 = značné problémy, které nezvládnete bez pomoci ostatních
6 - 8 = nějak jste to ukočírovali a zvládáte postupovat
9 - 10 (tedy 0) = no problem, master of the Universe
Olea má k hodu +1

Mágův velký mix

Moje molekuly se pozvolna a neochotně uspořádávají do výchozích vzorců. Není to moc příjemné! I ohniváčovi může být rázem chladno.
Naše situace mi přijde tak nereálná až je mi to k smíchu. Opravdu, posadím se na zlom rozsedliny a začnu se chechtat. Starostlivé pohledy ostatních mne jen vyprovokují k dalšim salvám hurónského veselí!

O to ponuřejší je nastalé ticho. Posvačíme, trošku zasálám, abychom se ohřáli. Máme čas na diskuzi:
Pokračoval bych vzhůru stejným stylem co doposud.Možná, že není důležité jak se rozhodneme, hlavně se rozhodnout rychle!

Pak zkusím cit ohně. Čistě na náhodu. Zda se kdesi v dosahu nenachází zdroj ohně, tepla, nebo živá bytost s termální stopou. Posílen odpočinkem a proviantem, jsem připraven znovu metamorfovat.

Nervózně si prohlížím skalní masiv, který odhalila Olea, jak zlověstně levituje nad našimi hlavami. Rozum mi říká, že samozřejmě stojíme v nějaké velké skalní proláklině nebo ústí jeskyně, která někde před námi v mlze končí, akorát to zrovna nevidíme.

Nějaký jiný hlas, kdoví jestli jsou to ty bobule, co jsme snědli, nebo něco jiného, tvrdí, že ta skála nad námi opravdu levituje. Jde z toho hlava kolem. Jak by něco takového vůbec bylo možné? Kolik energie by bylo třeba soustavně vynakládat, aby se to udrželo ve vzduchu? Nepředstavitelné!

Mám chuť jít to tady prozkoumat, a zjistit, jak se věci vlastně mají. Jenže Olea má pravdu. Co kdyby se ten kus nad námi opravdu utrhl a spadl? Poškrábu se na krku. Jsem tady z toho vážně nervózní. Nedá mi to pokoje. Opravdu by ta skála mohla nad námi levitovat? Ne, určitě ne.

Potřebuju se uklidnit.

"Ano, mohli bychom si chvíli odpočinout a nabrat síly. Jak jste na tom vy, pánové? Petře? Antonio? Cítíte se na to pokračovat ještě nahoru?"

Dál, dál, výš a výš. A najednou nic.

"Jsme nahoře?" Nedá se svítit - skrz mlhu. A tak lehce fouknu, abych ji rozptýlila a odhalila nejbližší okolí. Netajím překvapení, protože asi třicet sáhů nad našimi hlavami stěna pokračuje.

"Nejsme nahoře." Řeknu to trochu zklamaně. Jednak jsem si dovolila trochu té falešné naděje a za druhé i mě ta stěna unavuje. Ne, že ne.
"Takže je tu jen dutina, jeskyně, převis nebo je skála přetnutá vpůli a levituje o ten kus výš!?"

Nezbývá, než to prozkoumat blíž. Trochu mě znepokojuje ten poslední bláznivý nápad. Ale copak to není možné? Tady a po bobulkách je možné všechno.

"Osobně bych moc tady ten prostor před námi ani nezkoušela. Případně jsou tu na to lépe disponovaní jiní. Táhne mě to prostě a jednoduše nahoru. A představa, že se ten horní díl rozhodne spadnout, mi nedělá dobře. Ale využít tu hranu a chvíli si oddechnout... Proč ne?"

Okamžitě pokračuji v roli tahouna a průzkumníka. Ale jen směrem vzhůru. Půjde tam třeba někam přivázat lano, aby kluci mohli těch třicet sáhů překlenout? Nebo mě u pokračování skály čeká jiné překvapení?