Ozvalo se zaťukání na dveře a vstoupil váš starý známý vodní učeň. Zdá se, že jste další na řadě.
Zdvořile vás informoval, že máte nějakých patnáct dvacet minut, než pro vás přijde podruhé. To už bude třeba, abyste šli s ním.

Máte mezitím nějaká přání, která by se mohl pokusit vyplnit, obstarat?

Před svým odchodem slušně upozornil Antonia na nutnost odevzdat před vstupem do arény zbraně. Ostatně, jako ve všech předchozích případech.

Ještě vás obdaroval smutným, až soustrastným úsměvem, načež zmizel v chodbě.

“Promiň, ale já už tam za těma dědkama nechci. Zkusila jsem svoje. Jestli myslíš, že zvládneš něco lepšího, prosím. Ale zasahovat během výstupu jakkoli mimo arénu mi smrdí leda vyřazením.

Tak co teda provedem? Toriko udělá sochu, jo? Já ji můžu pomoci slušně zpevnit. Pálená hlína. Hm?
Co takhle použít vodu, vítr či obojí na ten zrcadlový efekt?
A pak?”

"Jsem fascinovaná vašimi dovednostmi, pánové." Myslím to naprosto upřímně. Připadám si jako žebrák mezi králi a princi.

"Vytvořit kopii bych zvládla leda tak iluzorně. Nu, vzhledem k tomu, že jde o zrcadla, mohlo by to třeba i stačit. Ale to je nepodstatné, kopii zvládnete lepší.
Kouzlo podobnosti? Dobře. Geniální, pro mě těžko uchopitelné.
Ale...

...já mám spadýno na ty podělaný porotce. Eliz, Ty bys nám mohla hooooodně pomoct. Trošku to tam znáš, ne? Stačí zařídit, aby ta soška tam někde byla dostupná.
A my jim ji šlohneme!! Nepřijde vám to jako mnohem jednodušší řešení?"

Poslouchám vše co se okolo děje. Různé návrhy a poté i samotnou Oleu.
"Mohl bych stvořit kopii té sochy a pokusit se mezi nimi stvořit pouto pomocí kouzla podobnosti. Teoreticky by pak mělo jít, pokud je socha dělaná takhle."

Oko prolétlo kolem veliké sochy, aniž by bylo rušeno, ale také nic zvláštního nezjistilo. Socha nehybně stojí uprostřed arény, jako by se před hodinou nic nepřihodilo. Od jejího povrchu se pěkně odráží vše kolem ní. Tribuny diváků, nebe s několika plujícími mraky, již uhrabaný písek i malé jezírko.

Olea se tedy opět připlachtila k lóži porotců, mezi něž se vrátil ten obšťastňovaný. Zdá se, že má mezi nimi slovo, protože se na něj upírají nejedny oči. Svými gesty se je snaží zklidnit a působí opravdu jistě a suverénně. Nenuceně s nimi o něčem hovoří a těm nejnervóznějším nabízí pohár s vínem.

Vtom se ozvalo bouchnutí dveří ve vaší cele, vzdušné oko zakolísalo a s neslyšným “plop” zmizelo. Do místnosti vstoupila Elizabeth. Přistoupila ke stolu, vybrala z mísy jeden hrozen a náruživě si ukousla několik sladkých bobulí.

Pak se rozhlédla po vás ostatních.

“Mám jednu zajímavou informaci. Sochu přímo nikdo neovládá. Naopak. Splnění úkolu je, abychom ji ovládli my. Je to zvláštní. Ale jakmile se tak stane, porota to už prý pozná.

Má někdo nějaký nápad, jak ji ovládnout a nenechat se přitom zabít?”

Zkusím ještě: Odhadnout, kdo s porotců má k malé sošce nejblíž, kdo s ní nejvíce manipuluje, vysvětluje něco ostatním...
A blíže prohlédnout malou i velkou sochu (nejprve velkou, tam vidím menší riziko vyrušení).

Olea vyvolala jen jediné oko a jeho ovládání je tak mnohem jednodušší. Bezpečně vyletělo ven a vzneslo se kolem prodavačů vyvolávajících zboží. Proletělo poblíž fronty na záchody, uličkami sedících diváků a míří si to najisto k tribuně porotců.

Tentokrát zůstala s vzdušnou kamerou pro jistotu trochu dál, pomalu ji posouvá, snaží se najít příhodný úhel. Několik mužů sedí kolem stolu, v jehož středu stojí zmenšenina blýskající se sochy v aréně. Na tvářích mají výrazy pochybností, nejistoty a čirých obav. Zdá se, že sami netušili, co může socha způsobit.

Jak se tak oko vznáší vysoko nad jejich hlavami, zahlédne Olea dvojici postav za bohatě vyšívaným paravánem. Ale vždyť to je přece… Elizabeth! Lísá se k jakémusi staršímu muži v bílé tunice, jednou rukou mu rejdí ve slabinách, její ústa hned jsou blízko mužových rtů, hned si hrají s lalůčky uší. A něco šeptá, zároveň však naslouchá a z výrazu, který v tuto chvíli vidí jen Olea, se zračí netrpělivost. Náhle se obratně prohne, odtáhne, vymaní z jeho nenechavé náruče. Ještě jednou věnuje muži provokativní pohled slibující mnohem víc než takovýto flirt. Načež obratně vycouvá z prostor a hbitě se proplétá mezi ozbrojenou ochrankou.

Je na vládkyni vzduchu, zda se bude chtít ještě někam podívat.

Povídat si zjevně nikdo nechce, tak si zkusím znovu od začátku (ne až do konce) promítnout, co jsem vlastně viděla. Natáhnu se na volnou pryčnu. Zavřu oči, přejedu si před nimi dlaní.

Pár zmatených kruhů a praskajících bublin, jak očí rychle ubývá, pár místností s nešťastníky jako jsme my, lup, puf, krátký pohled do lóže porotců, která mě zajímala na začátku nejvíc, než strhla mou pozornost socha v aréně, navíc mi tam hned zkraje oko někdo nešťastně rozmáznul, teď, prsk, aréna, velká socha, zrcadla..

POČKAT! KURVA! DO HAJZLU!

Vrátím se v přehrávání o kousek zpět. Lóže porotců. Co to tam zkoumají? Sošku? Stříbrnou? Ve světle se třpytí podobně jako ta větší v aréně. Prudce se posadím. Máchnu si druhou rukou před očima, abych uzavřela obraz předtím, než oči otevřu.

Bé je správně, věděla jsem to... A i když to asi zrovna není ovladač, tak pokud ta velká je zámek, je jasné, co je ta malá. CHA!

"Mám klíč!" řeknu nadšeně a trochu tišeji pokračuji. "Porotci měli v lóži malou sošku. Stříbrnou. Bohužel zrovna tohle oko jsem předtím neudržela. Zkusím to tam každopádně obhlédnout ještě teď, třeba budu mít štěstí."

Stoupnu si na své oblíbené místo, opřená o zeď se podívám na oblohu, několikrát zavřu a otevřu oči, zhluboka nadechnu a vydechnu: "Hnáááá-síííííííífff."

Oko pomalu míří k lóži. Při mém štěstí budou všichni na obědě a soška s nimi, napadne mě ještě než se plně ponořím do soustředění.