Antonio loupe svou slupku tvrďáka a povídá více o sobě. Neměl to snadné. Ale kdo z nás? Jsem ráda, že se rozpovídal, i když nakonec se odebere na chodbu, aby si odpočinul.
Nahlédnu bez skurpulí do listiny, kterou tu nechal. Princ!? Do háje! Je to stále zajímavější. Toriko také evidentně patří do nějaké významné rodiny.
Zdá se mi tu příliš náhod najednou na to, aby šlo o náhodu.
Magie mysli, čtení myšlenek a ovládání druhých.. asi bych věděla, jak na to, otec mi to důkladně vysvětloval, ale mluvil o tom jako temné stránce Vzdušné magie, navíc extrémně nebezpečné pokud narazíte na mysl silnější té vaší.

Toriko koulí při Antoniových slovech očima a zjevně si o něm myslí své. A má svých starostí dost. Nebude lehké udělat z nás kooperující jednotku. Dost možná se podobně tvářil, když jsem mluvila já a nedívala se.

Možná zdrhnu sama. A kde se fláká ta Eliz?

Nevím co má Sntonio za problém, ale zjevně nás má za idioty, nebo něco takového. Možná to je pouze tím, že elfové žijí o něco déle než lidé, ale to může být tak vše. Lidé žijí sice kratší dobu, ale je nás hodně a máme talenty ve všech směrech. To, že se chová takto povýšeně je i jeden z důvodů, proč z jeho rasy je tak málo zástupců.

Nejspíše to přeslechli, ale je to artefakt. Věc. Maximálně bude uvnitř uvězněná duše, ale přímo někdo živá ne.
Olea se snaží nad tím celím uvažovat, ale dle mě to až moc promýšlí. Mám jistou teorii, kterou bych mohl zkusit, ale to až přijde na akci. Pak ještě dva nápady, ale uvidím jak to bude.

Antonio nám pak povídá o onom kouzlu, které je ve skutečnosti dosti známí mezi vládci větru, jelikož ti se zabývají magií duše a mysli.
Co se táče jeho rodiny, tak je to sice smutné, ale mě to aktuálně dost ukradené, když mi před chvílí umřela sestra. Jeho příběh mi je naprosto ukradený, stejně jako ten žvást, že elfové mají tak málo dětí, aby neměli, když na to, aby měli dítě je potřeba na něm pracovat. Lidé mají tolik dětí, jelikož se rádi rozmnožují a ne jako oni.

Jeho následné spekulace mě už opravdu štve, neb nedokáže pochopit, že ta socha je artefakt a všechno to se snaží hodit na někoho jiného, nejspíše proto, že sám si neví rady pokud jde právě o artefakt.

Když vstoupí muž, o kterém se vzápětí dovídáme, že je Torikovým otcem, cítím se dost nesvá. A tak dělám, že jsem vzduch (ne doslova, jen obrazně).

Během chvilky se ale obrátí na nás všechny, nejen na syna, byť samozřejmě jen a pouze kvůli němu přišel. Jejich odměřené chování prostoupené úctou a respektem se mi líbí. Trochu jiná káva než moje hádky a někdy i bitky s vlastním otcem.

Jak nečekaně ten muž přišel, tak rychle zase odešel a na nás je.. tohle přežít. Nejraději bych se vytratila a vykašlala se na tenhle podnik. Tohle není výběrové řízení ale jatka. Možná za to může i to možná trochu ukvapené jmenování mé osoby na výpravu. Někdo potřeboval zamezit něčemu podobnému, aby jeho kůň nevypadl ze hry.

"Něco jako zámek, který je třeba otevřít." Zopakuji nahlas. "To je jediná nápověda, co máme. Krom toho, co jsme viděli. Takže propadat do země.. Nevím.

Magie mysli.. " zas to moje těkání z myšlenky na myšlenku, ale snad si to mí druzi přeberou.
"Super. Jsem pro. Umíš toho víc, Antonio, viď? Jak jsi věděl, co jsem seslala za kouzlo u těch očí?" Ano, udržet více očí je náročné, ale ani trochu nebezpečné. Maximálně se zase rozprsknou ve vzduch. Každopádně Antonio rozumí alespoň trochu i magii Vzduchu. Možná on je klíč k tomu všemu a dokázal by převzít roli nového Vládce živlů.
"No to je jedno. Ovládnutí či přečtení mysli se nám může nesmírně hodit. Kde ale tu mysl hledat? Podle mě je:
a) někdo uvnitř sochy
b) někdo na tibunách nebo poblíž, kdo ji řídí na dálku
c) má vlastní mysl

variantu c) můžeš snadno ověřit, ale nenaboří se pak ta věc do tvojí mysli? Nejpravděpodobnější se mi zdá druhá možnost. Jak bychom ho mohli najít, vystopovat?

Co se zrcadlení útoků týče, co kdybychom působili na část sochy, kterou my sami nemáme? Podstavec? Toriko, udělal bys podstavec a stoupli bychom si na něj a socha by - možná - zrcadlila útok mimo nás - do písku."
Jestli s něčím nemívám problémy, tak s dechem, když rychle mluvím. Otevřu i tu poslední myšlenku.
"Tohle není výběrové řízení ale jatka. Možná za to může i to možná trochu ukvapené jmenování mé osoby na výpravu. Vůbec jsem se sem neměla vracet, málem jsem se už zbytečně nechala zabít tygrem. Někdo možná potřeboval zamezit něčemu podobnému, aby jeho kůň nevypadl ze hry." Sleduji jejich podezíravé pohledy a menší či větší překvapení v nich. Zašátrám ve svém tlumoku a vytáhnu list, který jsem dostala od sousedky. Všechno řádně orazítkované a podepsané. "Tady: vybrali mě hned po prvním kole. Ale klidně by mě nechali zabít, parchanti." Položím tu listinu na stolek.

"Mám ještě jeden nápad. Sebereme se a vypadneme odtud. Mocenské hrátky ať si hraje někdo jiný. Já jsem tu proto, abych šla navštívit Era a požádala jej o pomoc při jmenování nového Vládce Živlů. Může to být někdo z nás, ale vůbec nemusí, může k němu vést ještě dlouhá cesta. Sebereme se a vypadneme. Co? Uteču odkudkoliv a ráda vám pomůžu. Projdeme cely všech ostatních a řekneme jim to. Že zbytečně riskují smrt. Ať jdou s námi. Tolik vyznavačů živlů pár strážných nezastaví. Nenecháme je tu umřít.

Kdybyste potřebovali ještě nějaké nápady, jsem tady." otočím do sebe džbánek s vínem, ze kterého líně steče pár posledních kapek.

Kde je Eliz? Dám si tedy aspoň pohár vody.

On. On na mě položil ruku. Dotknul se mě a ne kvůli potřesení ruky. Tohle... je to vlastně poprvé co se dotýkáme. Minule jsem k tomu nedostal možnost a nečekal jsem, že k tomu nadejde někdy příležitost. Ba co více, že se to stane dneska a za takovéto situace.
Něco se stalo sestře. Je to nad slunce jasné. Pokud je to to co myslím, tak je to strašlivá správa.

Mlčky poslouchám otce. Nevím zda mám brečet, usmívat se, či snad i řvát. Každopádně se nemohu rozhodnout a tak zůstávám se zaraženým pohledem po celou dobu a pevně semknutými rty. To všechno co říká, je po mém životě, kdy mi šlo jen o to jedno, jako rána ocelovou pěstí.
Otec mi právě říká, že mě uznává, že ve mě věří, že jsem vlastně nadějí pro naší rodinu, když sestra zemřela. Přitom však je tu i ten fakt, že někdo se chce pokusit zabít účastníky a co víc, že nejspíše umře ještě spousta vládců.
"Udělám vše co bude v mých silách otče. Nezklamu tě."

Rozloučení je rychlé. Je jasné, že nám předal informace, které jsme vůbec znát neměli. Otázkou nyní tedy zůstává jak s nimi naložíme.

Otáčím se k ostatním se zamyšleným výrazem.
"Musíme trochu upravit plán. Silou to neotevřeme, ale tím nápad s propadnutím do země není úplně konec, když nepřijdeme s něčím jiným, tak to uděláme. Nějaké nové nápady po tomto zjištění?"

Lord Orochi místo gesta položil svému synovi ruku na rameno. Víc nekonformní a zároveň intimní to už snad ani být nemohlo. Torika to překvapilo snad ještě víc než samotná přítomnost tohoto člověka tady a teď. Nezmohl se na jakýkoli protest, jen se otci podíval tázavě do očí a uvědomoval si, že takhle blízko si nebyli více než deset let.

V jeho očích viděl smutek, bolest a rozčilení, v naprostém popředí všech emocí však byla naléhavost.

„Synu. Je toho tolik, co bych ti teď rád řekl. Na to bohužel nemáme právě čas. Jsem tu bez vědomí rodiny. Sám za sebe. Ariana je… mrtvá. Jsi jediný, kdo by v téhle kruté zkoušce mohl uspět. Ty! Vím, že to můžeš dokázat. Vždy jsem v tebe věřil. Ale rody mají jiná pravidla. Chápeš…
Vím, že je to neomluvitelné a nemohu napravit staré křivdy. Mohu ti teď v tuto chvíli dát jen jedno. Radu.“

Yamato Orochi se odmlčel a zamrkal. Pak se rozhlédl po ostatních v místnosti. Spokojeně přikývl, když zahlédl Oleu a v rohu sedícího Antonia. Zdá se, že v jeho očích se rozsvítila nová jiskra života.

„Dobře poslouchejte. Tam venku, to není zrcadlová magie tak jak ji známe. Je to něco jako zámek. Musíte přijít na to, jak ho otevřít. Silou to rozhodně nejde. Je pochopitelně důvod, proč se někdo rozhodl použít takový silný artefakt pro výběr delegátů na Horu Bouří. Tedy spíš na jejich eliminaci. Ten někdo si rozhodně nepřeje, aby byl kdokoli vůbec vybrán. Kdo za tím stojí, to nevím, ale pokusím se to zjistit. Vy teď musíte dokázat, že vás podcenil.“

Otočil se přes rameno do chodby a nervózně si olízl rty.

„Musím jít. Mnoho štěstí!"

Ještě jednou pohlédl Torikovi zpříma do očí, poplácal jej po rameni a pak spěšně odkráčel zahalen do zaprášeného pláště.

Hromada možností. Dokud to nezkusíme, tak nevíme co se stane. K tomu není známo jaký je vlastně úkol. Bude to velmi těžké, ale nějak to vyřešíme. Určitě. Máme dost možností a víme, že se musíme vyhnout jistým tipům útoku, které by se k nám jinak vrátili a mohli nás zabít, nebo nám vážně ublížit.

Eliz nás opustila, ale naše debata pokračuje, jako by tu stále byla.
"Pokud ti jde o vstup, tak ti to budu moc zjistit. Vzhledem k materiálu z kterého je socha, tak bych to měl být schopný vycítiti."

Uvnitř stejně nikdo nebude. Stále mě napadá zapůsobit přímo na zrcadlo zevnitř. Jakmile jen trochu popraská, tak by se technika měla zrušit, ale to nezjistíme dokud to nezkusíme. Zatím jsme spatřili jen přímé útoky a nevím co by udělala tato technika. Každopádně vždy je jistá časová prodleva než se útok spustí, takže bych měl být snad v pořádku.
Otáčím se ke dveřím a dost překvapeně se dívám na svého otce. Ihned vstanu a vydám se k němu.
Ukloním se a vyčkám než mi dá pokyn rukou se narovnat. Hold debilní tradice, ale je hlavou rodiny a proto je to nutné.
"Otče?"
Může tu být kvůli sestře? Je snad opravdu mrtvá? To není dobré. Určitě ne.

Debata se rozproudila včas, protože v aréně je zatím klid a zřejmě ještě nějakou chvíli bude. Olea se donutila soustředit na detaily, které viděla skrze své vzdušné kouzlo a snaží se je znovu analyzovat. Zároveň však zaplašila ty strašné obrazy pravděpodobně mrtvých účastníků, aby ji déle nerozptylovaly v přemýšlení.

Společně s Torikem a Antoniem vymýšlí průchodné i neprůchodné strategie. S jistotou však nevědí nic. Nic, čeho by se dalo chytit. Budou muset něco zkusit. Propast se nabízí jako nejnadějnější z nich. Jak velká by měla být? Vstup do sochy je nepravděpodobný. Tedy velkou. Co když se ale socha jen propadne o nějakých x sáhů níž, aniž by se rozbila? Co pak?

Tentokrát je to Elizabeth, kdo se vzdálil vyhledat úlevu svému měchýři. Ostatně, karafa vína je téměř prázdná. Těžko říci, zda je to jen její ohnivá nátura nebo i víno, které mohou za její rumělce ve tvářích. Rozhodně se nemotá, takže to bude mít nejspíš pod kontrolou. Že by zvyk?

Když se o chvilku později otevřou dveře, zbylí tři kandidáti tedy očekávají, že se Eliz vrací z toalety a nikdo z nich zprvu nevěnuje pozornost postavě, která zůstala stát na prahu. Až když Olea zachytí Antoniův přimhouřený pohled, sama pohlédne tím směrem a následně lehce strčí loktem do zamyšleného vládce země.

Tomu se proti jeho vůli po pomalém vzhlédnutí překvapeně rozšíří zorničky. Ve dveřích stojí Yamato Orochi osobně. Torikův otec.