Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Vládce živlů
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
_optimized3307.png){kind=icon} | Jsem Antoniovi vděčná za vloženou důvěru a těch pár slov o něm samém. Skutečně o mnoho zajímavější než můj. Byť kdybychom si vyprávěli detaily, možná bychom se přiblížili a třeba i vyrovnali. Kdo ví? Poděkuji mu za ta slova. Později, když jsem zabraná do sledování "očí", ke mě zpovzdálí doplují jeho slova, která jsou celkem šokující. Nereaguji ale na ně, protože má naprostou pravdu v tom, že kouzlo je náročné na udržení. Plop! První je v háji. Puf! Další. No, nevadí. To hlavní se děje na té nejsnáze dostupné scéně: "V aréně stojí gigantická socha. Jednoduchá humanoidní postava bez větších detailů. Nemá vlasy, uši, ani tvář. Dokonce i prsty na rukou jsou jen v náznacích. Evidentně bezpohlavní. Stojí vprostřed arény a od jejího zrcadlového povrchu se odráží plně obsazené tribuny. A za mříží se právě chystají naši čtyři konkurenti na svou chvilku slávy." Udržuji již jen jediné oko aktivní a tiše komentuji dění.. | ||
| |||
 | V jednom měl Antonio pravdu. Udržet víc očí najednou je opravdu obtížné. Olea mírně zavrávorala, když se jich hned několikero najednou vydalo strmě vzhůru a vylétlo malým okénkem ven z cely. Každé se podle přání své stvořitelky vydalo jiným směrem a dívka se (možná záměrně) jednou rukou opřela o Elizabeth, která jí pomohla si sednout na lavici. Další náročný aspekt je se s okem ničeho nedotknout, protože hrozí jeho deformace či úplné zrušení. To se bohužel stalo v lóži pánů porotců, kteří, než okem nevědomky promáchl jeden z nich, zkoumali jakousi stříbrnou sošku. Jiné oko prosvištělo průduchem do další z cel. Protože v něm však byla nálada na bodě mrazu a všichni dočasní obyvatelé seděli každý ve svém koutě a navzájem se na sebe podezřívavě mračili, usoudila Olea, že bude lepší se soustředit na zbylá dvě oka a toto nechala se rozplynout. Dále tedy před sebou vidí stánky s všemožnými lahůdkami a nápoji, u kterých se tlačí velké množství diváků. I oni využívají prostoj k občerstvení. Náhle zde vzniká stresový moment, kdy jiní diváci vzrušeně mávají na své blízké ve frontách, že se něco děje. Ti se nervózně strkají, aby byli už už na řadě. Někteří to dokonce vzdávají, opouštějí frontu a vracejí se na svá místa, aby nic nezmeškali. Mnohem zajímavější je to v samotné aréně. Zde stojí gigantická socha. Jedná se o jednoduchou humanoidní postavu bez větších detailů. Nemá vlasy, uši, ani tvář. Dokonce i prsty na rukou jsou jen v náznacích. Evidentně bezpohlavní. Stojí vprostřed arény a od jejího zrcadlového povrchu se odráží plně obsazené tribuny. Za mříží se právě chystají čtyři účastníci klání na svou další chvilku slávy. To vše může Olea reprodukovat, chce-li. Všichni každopádně slyšíte vzrušené hlasy publika, které se dostává do varu v očekávání další senzační podívané. | ||
| |||
| "Děkuji ti," ještě jednou sama upravím neposlušný pramen vlasů, který zůstane v požadovaném směru a takřka nepostřehnutelně povívá jakoby ve větru. Elizabeth se mi líbí. Evidentně je žhavá do všeho.. Usměju se a navážu na její slova. "Schopní jsou až šíleně, toho jsem si všimla, jsem ráda, že tu jsou s námi. Jsem přesvědčená, že budeme muset spolupracovat a strach odkrýt teď jeden před druhým karty je zbytečný." Promlouvám teď přímo k Elizabeth a záměrně tišeji, abych přitáhla pozornost těch dvou. "I když u nich asi nejde o strach. To je fuk. Já se ve světě moc nevyznám. Velkou část života jsem strávila jen s matkou tady ve městě a tu druhou, kdy bych více potřebovala lidi a společnost, jen s otcem vysoko v horách. Na druhou stranu jen díky tomu jsem tady. Antoniův příběh bude jistě zajímavější." Podívám se na elfa s upřímným zájmem a účastí. Vypadá osaměle. Ještě chvilku si s Eliz povídám a dám si s ní i trošičku vína, jehož je hlavním konzumentem. A hřeje to a bezděky mě to přibližuje nejen k ní, ale i k našim dalším dvěma společníkům. Následující chvíli klidu se ale rozhodnu využít tak, jak by to asi udělal Toriko. Ryze prakticky. Ze svého místečka kouknu ven okénkem. Několikrát zavřu a otevřu oči: "Hnáááá-síííííííífff." Ostatním to zní jen jako hluboký nádech a výdech. A pak se ve vzduchu vytvoří několik očí, jak jim říkám. Ve skutečnosti jde o vzduch, který mi dokáže předat informace, ke kterým bych se jinak nedostala. Vidím tak do některých komůrek podobných té naší. Také do arény, co se tam chystá. A ráda bych zavítala i někam, kde se ví víc. Do čestné lóže, do VIP salónku stadionu. Kam jen vítr dovolí.. | ||
| |||
 | Seznamování, taktika Pomalu popíjím víno, sem tam zobnu víno a poslouchám ostatní. Asi i dvakrát ladně projdu po místnosti, abych se protáhnula. Při tom pokukuji po ostatních a pozoruji je. Na Torikův proslov po chvilce reaguji. „Jo to není špatná taktika. Teda uvidíme, co bude příště. Ale pokud chceš dělat štít, já nemám nic proti. Za mě to není špatný nápad, a určitě pak z dálky něco vymyslím.“ No jak ušlechtilé, jako už po kolikáté? Je to hrdina, gentleman či co? No alespoň budu mít klid si pak něco rozmyslet. Mé intuitivný rychlé akce jsou vždy dost živelné a někdy nebezpečné :). „ A nějaké další rady, nápady? Mám nějak pocit, že jsi si jistý co bude příště? Nevím co si o tom myslet …. Ale taktika se hodí.“ Poposednu na lavici a pak už jen se zalíbení sleduji Oleu jek sebou trhnula a sleduji jak si omývá barvu. Když přijde ke mně, trochu se začervenám, malinko ztuhne, ale hned reaguji. Vstanu nakloním se k ní. Trochu jí poupravím, vlas kolem uší. Přiblížím se ještě blíže a poskytnu ji ještě lepší náhled do mého jen lehce odhaleného výstřihu, a ještě setřu poslední zbyteček barvy z tváře. Ucítím na doteku teplo její tváře a trochu, možná až rychle ucuknu. Sakra, snad jsem se nezačervenala, snad si nevšimla, jak jsem rychle nakonec ucuknula. Pomalu si pak znovu sedám a jen se na Oleu ucuknu a pravím. „Tak je to lepší“ Doleji si víno, usrknu a pokračuji. „Taky si myslím, že to vše není náhoda, a jsem ráda, že si popovídáme. Tady kluci jsou nějak mlčenliví. Ale vypadají že jsou schopní a myslím, že my určitě využijeme své zbraně a umění, ač to možná nejsou štíty a meče, luky … | ||
| |||
| „Brát ti zbraně? Proč? Musím přiznat, že brát někomu zbraně.. ..mě ještě nikdy nenapadlo. Já totiž nesnáším zbraně. No vlastně, tedy život v horách není úplně med a bez lovu se tam nedá přežít. Takže víš ty co?“ podívám se do Antoniových očí. „Takže už to chápu, taky by mě dožralo, kdyby mi někdo šlohnul luk! Takže se vůbec neboj! Já tedy pracuji se Vzduchem a.. a abych nezapomněla, Eliz! Ráda tě poznávám, Eliz.“ využiji její pozice a zvědavě jí nahlížím do výstřihu.
Otec se mým steskům po větších ňadrech vždy smál. „V tomhle vážně nejsi po matce! Jsi princezna Vzduchu, tak si je přifoukni!“ Je mi záhadou, že do Elizina nabídnutého výstřihu – vzhledem k osazenstvu cely - zírám jediná. Proč jsou oba tak hrozně vážní? „Také jsem vděčná za ženskou tady, Eliz. A náhoda to fakt není, já bych na to vsadila balík. Aspoň bude s kým si popovídat.“ Usměju se na ni.
Po chvilce se přeci jen do řeči dá i Toriko. No jistě. Fakta a preciznost. A proč ne? Aspoň je čeho se chytit. „Máš úplnou pravdu. Čas tady bychom měli využít a připravit se. Aspoň minimálně. Dobře, varianta A, dost pravděpodobná, že nás čeká boj. Ty jako štít, střelba zpoza něj. Já osobně ale moc útočit neumím. Bez luku. Ale myslím, že bych mohla protivníka zkusit zmást nebo odlákat na chvíli jeho pozornost. Někam přeletět, působit na jejich smysly.“ Nechápu tu Antoniovu tajuplnost, vyklopím tady co umím. Na chvíli umlknu a čekám na Torika, že se chytne, a dál rozvine naše možnosti, možná prozradí něco více i o sobě. A snad se přidají i ostatní, které k tomu svádím pohledem. „Co myslíte?" Pak sebou trhnu: "U Era, že já mám pořád příšerně zamazaný obličej?“ Namočím si cíp vrchní černé sukně v poháru s vodou a pořádně si barvu setřu. Půjdu se potom ukázat Eliz a kývnu na ni, jestli je to už dobré. To chlap nepozná. A celou dobu pečlivě poslouchám, co kdo řekne… | ||
| |||
 | Olea vyadá jako příjemná osobnost, která bere vše s jistou rozvahou, ale má zjevně tendenci přehlížet maličkosti, jako třeba, že Antonio je elf. Ten se zas chová příliš tajemně, takže má určitě něco v rukávu a nepůjde jenom o zbraně, které pro něj nejspíše mají silný emoční význam. Do jaké hloubky nehodlám testovat, ale minimálně mám jasno v tom, že jemu se tu dá věřit ze všech nejméně. Jako poslední se představí vládkyně ohně. Není mi zrovna moc sympatická, ale co na tom. Nyní jsme na jedné lodi, i když jen možná. Teoreticky je i možné, že by nás mohli všechny nyní postavit proti sobě. Šlo by o strategické uvažování pode toho co jsme o sobě řekli, nebo neřekli, ale myslím, že to tak nebude. "Další kolo bude o schopnosti spolupracovat s jinými vládci. Možná dojde i na souboj proti jiné čtveřici. Pokud k tomu dojde, tak se držte spíše za mnou a soustřeďte se na útok z dálky. Budu udržovat odstup a co nejvíce je omezovat, aby je následně mohli zasáhnout vaše útoky. Teoreticky však může jít i o tři vítězství, nebo něco takového, kdy bude souboj jeden na jednoho z každého týmu. Je hromada možností." | ||
| |||
| Po boji, v místnosti Myslím si že boj skončil dobře. I když někteří mají výhrady ke smrti tygrů. No ne každý se dokáže úplně ovládat, když se na něj žene takové monstrum. Že bych měla takové instinkty? Instinkty zabijáka? Asi jen sebeobrana, zalíbení v zabíjení nemám. Ale vrtá mi to v hlavě. Chvíli nad tím přemýšlím, podvědomě ale poslouchám a sleduji co se děje okolo. Koukám duchem mimo na malou místnost kolem nás. Není to trochu nedůstojné pro adepty pána živlů? Nebo to asi bude nějaký záměr. Ale z rozjímání a přemyšlení mě vytrhne návrat další ženy či dívky, Olea, jak se představila. Zajímavé, připadá mi jak kdyby chlapi byli tajemní, snažili se zapůsobit, ale vlastně nic neříci. Jsou takoví, nebo to je jen hra? „Také vás zdravím, já jsem Elizabeth, ale klidně mi říkejte Eliz. Vypadá, že dalších úkolem nebude aréna, ale naše seznamování, testování našich ambicí, sympatií či antipatií.“ „No možná si univerzitní mistři už připadají staří, oproti nám … i když jak na co …. Mi s úsměvem ujede, zasměju se, ale hned zase tvářím vážněji … A nebo prostě v sobě necítí, že jsou vyvolení. Možná to samotný Ezr vnuknul nám a my se o to máme poprat. Ale kdo ví?“ Poté kouknu na toho co se představil jako Antonio a pravím: „Tak brát někomu zbraně, obzvlášť, když s ním mám spolupracovat, mi připadá špatné, možná zbabělá, i když jsme možná konkurenti. A každý máme nějaké své tajemství. A každý si ho chrání, to je v pořádku. Zas něco můžeme o sobě vědět? Nebo se tu jen budeme mlčky pozorovat?“ Pak se obrátím na Oleu, něžně se usměji a povím: „Tak nejlepší určitě jsme, a jsem ráda, že tu jsme dvě ženy. Dohromady zastupujeme každý jiný živel, a ještě jsme rovnoměrně rozděleny podle pohlaví. To bude asi určitě nějaký záměr. Ale je to záměr mistrů nebo samotného Era? … no každopádně jsem ráda, že tu jsi.“ Nakonec trochu opatrně a s respektem přejdu k muži jménem Toriko. „Teda, ty jsi kromě jména, zatím nic neřekl. Ale tvých činů jsem si všimla. Co myslíš že bude v dalším kole? Myslíš, že budeme spolupracovat? Není už teď tato malá místnost naše další spolupráce? A hezké, že jsi pomohl, když Oleu napadl tygr … taky je mi ctí.“ Chvilku si ho prohlížím, ale poté už si jdu zobnout nějakého ovoce, naleji si karafu s vínem a pohodlně a lehce vyzývavě, poté co si rozepnu horní díl kožené haleny, se uvelebím na jedné z lavic. | ||
| |||
| "Jé, nezlobte se, už jsem zpátky," vydechnu po nvratu do komůrky k ostatním. Cítím se mnohem lépe než celý ten čas od rána až doteď. Znovu si stoupnu na místo s výhledem na nebe. Čirou náhodou je to místo těsně u Antonia. Zadívám se do jeho očí a skoro se leknu. Donutí mě to prohlédnout si ho celého. "Nic ve zlém, ale vypadáš zvláštně. Tajemně bych řekla, že je to správné slovo. A i tvůj způsob práce s Mocí mi přišel dost netypický, byť existuje řada škol s různými cestami. Řekni mi, prosím, něco o sobě, ať tu netrčíme jen tak. A všimli jste si," někdy je rozhovor se mnou utrpení a udržet jedno téma téměř nemožné, "že jsme možná nejmladší účastníci ze všech? A možná ti nejlepší? Ne, to neberte jako chlubení se, mluvím o vás třech. Takže ten věk - na tom něco bude a možná to vůbec není naše zásluha. Nemyslíte, že by dávalo spíš smysl, aby nás všechny strčili do kapsy univerzitní mistři? Jenže ti se většinou raději ani nepřihlásili. A já vám to vysvětlím. Moc se v posledních víc a víc probouzí. Sám Er ví, že je čas, aby nastoupil nový Vládce živlů. Tak je to. Podle mě. No, a řekni nám teda něco o sobě. Nebo začni ty.... ee.. Možná jsem prošvihla, když jste se představovali? Já jsem Olea!" natáhnu ruku před sebe tak nějak, aby se chytil, kdo bude chtít první a rozhlížím se po svých společnících. | ||