"ŽIJU,"

uvědomím si, a konečně zapínám hlavu. Tygr byl odražen jen dočasně. Spíše poodražen.
"Stai lounaai!!" vykřiknu a vznesu se dost vysoko, aby na mě ta hovádka neomohla (myslím tygry).
Rozhlédnu se hezky shora po bojišti. Zdá se, že nikomu pro teď nehrozí vážné nebezpečí. Nevím kdo mě zachránil, jen že to pravděpodobně byl jeden z přívrženců Země.

Tak aspoň teď trochu té zábavy, co jsem si slibovala včera.

"Díky!" křiknu nazdařbůh pod sebe a pak nasadím na svůj špinavý obličej zuřivý výraz a obletím s ním arénu kolem dokola, těsně u diváků. Zařvu přitom jako tygr a i když to zní, jako když se dívka snaží řvát jako tygr, díky zesílení řevu větrem je to možná ještě strašidelnější. Přinejmenším protivnější.

Cha!

Se smíchem přistanu na nejbezpečnějším místě arény. I já jsem nyní připravená někomu pomoci, bylo-li by to ještě zapotřebí.

Nový den, nová výzva v aréně

Ráno se probouzím nějak rozmrzelá. Ale připravená na další zkoušku.

Večer byl pěkný, příjemný a plný smíchu, ale i dosti vína. Možná proto se necítím, tak jak bych chtěla?

Ou, je nás tu více? Zajímavá zkouška. Možná půjde o kooperaci, nebo půjdeme proti sobě? To jsem nečekala.

V myšlenkách jsem byla ale zase u toho večera. To se mi nepodobá, aby to takto skončilo, či spíše nic nebylo. Až z toho ve mě bublá skoro vztek. Ale z čeho? Z toho že jsem si neužila a své chutě neukojila? Nebo že bych si přiznávala, že tato zkouška je pro mě důležitá, víc, než bych si myslela?

Než stačím uklidnit své myšlenky, abych si mohla prohlédnout ostatní, tak do arény vběhne 10 tygrů, kterým se uvolnili mříže. A v tu chvíli už mám zase ruce vzhůru a na nich plamínky ohně.

Teda, toho jsem zahlédla, díval se na moji první zkoušku. Ten vypadá že si umí poradit. Vypadá až dost jistě a sebevědomě. Ó elf a uspávač tygrů? Zajímavé. Umí ale více? Hmm, krásná dívka v nesnázích, takové nakonec mohou být nebezpečné, no uvidím, jak si poradí ….

Ale najednou je vše jinak, vypadá, že je zachráněna, naším sebevědomým hrdinou .. a v tu chvíli si uvědomím, že se na mě ženou dva obří tygři a na jednoho mi bez přemýšlení vyletí z mé ruky malý ohýnek, který se zvětšuje a tygra zasáhne ohnivá koule.

"Ups", lehce trochu překvapeně vykřiknu.

U druhé ruky až troško více přemýšlím a snažím se z ohně zformovat obrovského ohnivého démona, který se hrozivě zhmotní před druhým tygrem a snaží se ho zastrašit.

Rozhlížím se okolo zda se nenajde někdo, kdo by potřeboval mou pomoc. Přeci jen jsou to obří tygři a to jsou opravdu nebezpečná zvířata. Rád bych, aby se to obešlo bez zranění, nicméně někteří vládci útočí na tygry s jasným záměrem je zabít. Je to smutné, ale nehodlám jim v tom bránit. Už jen proto, že jich je moc a nedokázal bych je ochránit všechny a přitom se ještě bránit před nimi samotnými.

Jedna dívka. Zjevně vládkyně vzduchu má zjevné potíže s tygrem ,který je dost naštvaný.
Tlesknu o sebe spodkem dlaní, pak ruce překřížím a plesknu o sebe hřbety rukou. Pak už je jenom rozhodím od sebe.
Kolem dívky by se měla udělat písečná kopule a ta se zvednout jako stěna, která pak tygra odhodí kousek dozadu.

Probudím se brzy, tedy před polednem..
Rozlámaná a unavená. Vůbec nejsem zvyklá ponocovat. Včerejší euforie a chuť jít do arény i přesto, že nemusím, ze mě vyprchala, ale pořád ve mě ta myšlenka trochu rezonuje a já celkem bezmyšlenkovitě natáhnu šaty a vyrazím.

Trochu se opláchnu, čímž si definitivně rozmažu včerejší líčení po celém obličeji, trochu se najím, ale udělá se mi spíš hůř než lépe. Pod jablkem, které jsem si vzala, je něco napsáno.
...neproliješ krev... zahlédnu, ale dál to nezkoumám.

Co to se mnou je? A než se zklidním a zamyslím, už prochází kolem cel jeden z vojáků se zvonkem a svolává - všechny. Jdu jako jedna z prvních. Vstoupíme na kolbiště. Chvilka napětí. Opět jsem ji nevyužila ke koncentraci, ale k sledování obličejů ostatních. Tenhle vypadá dobře. A tahle holka tu chce co? A už se zvedají mříže. Tygři. Chybí mi strach, a tedy i obezřetnost. Někteří soupeři svými živelními schopnostmi hned začnou pohotově úřadovat.

Jsem tu fakt zbytečná vůbec jsem sem neměla chodit. No nic, mohla bych zkusit tadytoho macíka třeba udusit.

"Awléahan!" Větrné oko vzniklo hladce - jenže o kousek blíž mě, než bylo třeba, udělám tedy dva kroky k tygrovi, už jen třetí krok a začne ztrácet dech.

V tom zmatku kolem náhle tygrovi někdo přismaží plamenem ocas. Monstrum se rozčílí, zařve a skočí. Mnou vyčarované vzdušné oko v rychlosti skoku mine tygří dýchací ústrojí bez povšimnutí a na mně pomalu padá třímetrákové tělo, vybavené mnoha ostrými výrůstky.

Tak to je opravdu pitomej konec, pomyslím si ve svém zoufalém rozpoložení, místo abych se pokusila bránít Mocí. Zavřu oči a chráním si hlavu rukama v očekávání rychlého konce....

---

Otec mě nutil tu hlásku trénovat snad milionkrát a jen díky tomu, aniž bych si to uvědomila, mi bezděky cukly rty a prsty na levé ruce v gestu "GE (jsem v nebezpečí!)", které vítr rozrezonuje po okolí.

Jsi-li v úzkých v blízkosti myslících bytostí, není nic lepšího. Přátelé se ti okamžitě pokusí pomoci, nepřítel na vteřinu zaváhá. Ta vteřina může rozhodnout o osudu světa.

---

Oči mám zavřené a chráním si hlavu rukama v očekávání rychlého konce....

Sestra odešla a já se mohl věnovat svým myšlenkám. Je pravděpodobné, že jí zítra uvidím. Jsem zvědavý co to bude za zkoušku. Zatím je nás tu hodně, takže bude zapotřebí vyřadit hodně soupeřů. Bude ještě nějaká zkouška, určitě.
Nejdříve se vyřadili ti, kteří nic neumí a do boje nemůžou jistě násilnická hovada, která by ostatní zkoušela zabít, či vážně zranit. Hádám, že se tam moje sestra nedostane, i když pomocí blesků by měla být schopná i nepřítele ochromit a to je dobrá věc. Záleží jestli je na to dost chytrá.

Co se týče přízraku, tak nevím co by to mohlo být. Hlavní je, že se tím nesmím nechat vyrušit. Přeludy jsou možné jen pomocí umění vody, kdy má vládce za jednoho rodiče vládce větru. Otce z toho mohu tedy vyřadit. Ten, ani nikdo z rodiny by s někým z vodníků nespolupracovali.

Není mi překvapením, když se najdu mezi favority na výhru. Vlastně je tam i moje drahá sestra. Nicméně je až o něco pode mnou.

Záhadný lístek mi jen potvrzuje mou domněnku. Nechtějí zde násilnické magory.



Je to tu. Další zkouška přichází a je na čase zjistiti co si pro nás přichystali.
K mému údivu jdeme všichni najednou a tím je nás v aréně celkem dost. Zdá se však, že bojovat nebudeme prosti sobě, ale proti něčemu jinému a mnohem nebezpečnějšímu. Obří tygři. Ihned mi je jasné, jak byl lístek myšlený a nemám s tím problém. Bylo by ode mě pošetilé najednou je tam všechny zavřít, takže je nechám vyjít a chvilku vyčkávám co se stane. Je však myslím jasné co se bude dít, především proto, že tyhle šelmy nám nebudou chtít dát čas ujistit se co je po nás žádáno.
Jednoho z tygrů si tedy vyhlédnu. Kleknu na jedno koleno a rukama se dotknu země.
Soustředím se na poušť, kde jsem vyrůstal a na tamější duchy. Uklidním se a zpomalím dech. Tygr se najednou propadne do písku, který tvoří dno arény. Je to tekutý písek a nejen to. Snaží se jej do sebe chytit, ale stále mu dává možnost dýchat.
Vstanu a několika pohyby rukou přesunu tygra zpět do klece, kterou poté zavřu pomocí ovládání kovu. Teprve tam jej z písku propustím a pomůžu mu se i z toho dostat.

Poté co toto udělám se postavím již rovně a hlídám, aby nějaký tygr někomu neublížil. Pokud k tomu hrozí, tak zdvihnu ruce a pak je natáhnu před sebe, aby se zdvihla vlna písku a ta tygra odhodila kousek dál od dotyčného.

73

Aridana při Torikových posledních slovech pouze neznatelně zpomalila, načež pyšně opustila jeho celu. Ten se pak s jednou rukou pod hlavou a pohledem upřeným do stropu snažil zklidnit bušení srdce. Málá a drzá. Ani mu za to nestojí. Jenže myšlenky se vrací k oné tajemné postavě na tribuně. Mohla to být opravdu jeho matka? Přízrak? Ostatně, je tu koncentrace velkého množství všemožných energií. Třeba to mohl být nějaký otisk z onoho světa. Nebo se ho někdo snaží rozptýlit? Sám jeho otec? To by sedělo. K čertu!

Anonio utonul ve svém živém snu. Důležitém, nutno podotknout. Protože s otcem si tohle ve skutečnosti nikdy za jeho života neřekli. Ne takhle. A tak pocit, že ho jeho předkové podporují a hledí na něj s láskou, pomáhá rozmrazit nejen vločky, které pravidelně víří jeho sny, ale také ledový střep zaražený v jeho srdci. Třeba není nutné se stále skrývat. Třeba tohle je jeho osud a on má být naopak vidět v celé své kráse a důstojnosti. Dělá to pro sebe, pro svůj rod, pro zemi, pro všechen lid. Možná jednou jeho věrné poddané.


Olea klidně sedí u krbu a z druhého rohu místnosti je slyšet pravidelné oddychování spící matky. Občas přiloží polínko, sem tam pohne ukazováčkem a řeřavé uhlíky se rozzáří, aby mlsné jazyky plamenů objaly svou další krmi. Mohla by takhle sedět hodiny. Jenže ta její větrná povaha si pokoj nedá. Tolik ji toho o ní otec v horách naučil. Tolik ji pomohl ovládnout samu sebe. A přece. Na svůj věk a někdy až nesnesitelný temperament byl on tím mistrem klidu. Mít ho teď zase po svém boku s pohledem upřeným na rozeklané vrcholky. Vše by bylo o tolik lehčí. A tak dobře, pomyslí si, než se sama odebere do peřin. Chtějí zábavu? Mají ji mít.


Také Elizabetina mysl bloudí v různých sférách. Pročítá si znovu pomyslné stránky svého deníku a sumarizuje si těch několik posledních let. Všechny dobrodružství a peripetie, které vyústily tím nevinným podvodem s listinou. No a co? Má právo tu být. Má na to stejný, ne-li větší nárok než většina ostatních uchazečů. Štěstí, že ji jeden z porotců poznal a ještě před tím, než opustila arénu, pozval na večeři. Opět spolu po letech strávili příjemný večer plný vína, smíchu a... Dovedla být skvělá společnice, jenže tentokrát je při jakýchkoli intimnostech nesměl nikdo přistihnout. Bylo by z toho podezření z nadržování. A tak z toho zbyla jen ta nadrženost.

---

Součástí snídaně je i kurzovní lístek. Seznam je dlouhý a většina čísel vysoká. Našli jste se v horní polovině seznamu a jste mezi favority. Zároveň, pod jedním z pěkných, červených jablek, leží nenápadný vzkaz.

Pokud dnes neproliješ krev, zvýší se nejen cena, ale i naděje.

---

Do arény vstupujete všichni najednou. Jdete chodbou v trojstupu. Cítíte to napětí všech ostatních kolem sebe. A pak, ve chvíli, kdy se davy uklidní a pár pozérů přestane mávat, ozve se řev vpravdě nelidský. Z deseti zamřížovaných otvorů pravidelně rozmístěných okolo stěn pod tribunami na vás blýskají oči obrovských tygrů. Mříže se dávají do pohybu a začínají se zvedat.

Její pokus o vyprovokování ignoruji. Jenom to poukazuje na to, že si o mě téměř nic nezjistila a nejspíše jen od otce zjistila, že tu dneska budu.

"Ty ses moc nepředvedla. Jistě tě učili jen, jak blesk používat v útoku a na obranu se kašlalo. Proto tehdy i otce matka porazila. Těší se, až se střetneme a poté co tě porazím už otec nebude mít na vybranou, než mě uznat, neb by to jinak byla hanba pro celou rodinu. Jsi připravena nést tu zodpovědnost, moje malá sestřičko?"
Usměji se na ní.

Nijak jí nezastavuji. Nechám jí prostě odejít. Už jsem si vymyslel strategii proti vládcům blesků, i když ona zde bude jediná, kdo mu vládne.

Dívčí postava vstoupila a opřela se o zeď. Se založenýma rukama si Torika měří pohledem. V jejím výrazu se snoubí zvědavost s vyzývavou drzostí.

"Tak ty jsi ten bratr, jehož existenci mi tak dlouho tajili! Proč vlastně? Nejspíš... Nejspíš se za tebe otec stydí. Tak je to."

Odfrkla si a popošla blíž k pryčně, na které se Torik posadil. Pak vyhledá ven malým okénkem, snad aby mu nemusela hledět do očí.

"Přitom nejsi úplně marný. Viděla jsem, cos tam předvedl. Působivé. Pěkně jsi povýšil u bookemakerů a uzavírají se na tebe sázky se slušným kurzem."

Nutno podotknout, že ona sama vstoupila okázale do arény a pak velmi suše roztříštila kouli bleskem. Toriko ji viděl. U diváků to zafungovalo. U něj? Povytažené obočí.

"No. Chtěla jsem se představit. Tak tady jsem. Aridana."

Mírně se uklonila a otočila se k odchodu.

Hlavní město, Aréna

Poslední dobou jsem hodně cestovala a bylo na čase si odpočinout.
A kdy jindy, když jsem poblíž hlavního města. Podařilo se mi sehnat docela dost zlaťáků, aby odpočinek byl hodně dlouhý, kvalitní, a hlavně stál za to a mohla jsem si dostatečně užít.
Rozhodně to bude spousta nových zážitků, příhod, zkušeností, vše, co půjde dál zúročit.
Množství lidí v hlavním městě mě však zaskočí a ani nenechá v klidu projít všechny obchody.

Historická událost, soutěže v ovládání živlů, zástupci všech škol, hodnostáři? … ne, neříkej, že toto je můj osud!

No nebudu své vyprávění prodlužovat. V ruce držím listinu, přihlášku, propustku … přiznám se, že jsem lehce nervózní, když člen královské gardy a jeden z univerzitních profesorů prověřují mé listiny. Naštěstí nervozita je jen malá a já jsem ve své roli, usměvavá, vtipná, šarmantní, upovídaná … na sobě nové přiléhavé šaty, rafinovaně odhalující mé křivky, které jsou mi trochu nezvykem. Přece jen jsem si už spíše zvyknula na něco pohodlnějšího. Ale před publikem je třeba odhalit všechny mé přednosti.

V ubikacích v aréně dlouho nepobydu, však jsem taky přišla poslední a na poslední chvíli. A už je tu poslíček, který objasňuje, tedy spíše neobjasňuje, co máme za úkol.
Moc nepřemýšlím, jen letmo vnímám ostatní, spíše přemítám nad tím co jsem doposud zažila, prožila, a že to vše se teď může změnit. Ale brzo se oklepu a je tu můj čas. Vstupuji do arény.

Dav mě na chvilku ohromí, ale brzo se vzpamatuji, pořádně se napřímím, vypnu hruď a nasaji do sebe tu atmosféru, řev davu, snad povzbuzující. Ale zaměřím se na kouli, lehce pozvednu svoje ruce, nastavím dlaně a objeví se v nich ohýnky. Provedu několik ladných ale i zároveň složitých tanečních kroků, lahodících oku, a nakonec máchnu rukami. Kolem kraje orány se objeví ohnivý kruh plamenů, krásně hrající teplýma barvami.
Po oku si prohlížím dav a spokojeně se usměji. Přiblížím se ke skleněnému glóbu uprostřed, pozorně si ho prohlédnu, a nakonec se ho něžně dotknu oběma rukama, v nichž mi pulzuje teplo ohně. Poté potichu zamumlám:

"Nechť se ve mně probudí mé tajné schopnosti, nechť se projeví, jestli mám na to stát se novou vládkyní živlů či se alespoň pokusit o to. Teď jsi koule mým nástrojem a necháš se ovládat mým ohněm, jak si budu přát!"

Poté odtančím ladnýma krokama kousek zpět, přidám pár piruet obtančím kolem celé koule, tak aby mě viděla celá aréna dokola. Ke konci zvednu ruce a ohnivý kruh povyroste kousek výše a začne se postupně zužovat ke skleněnému glóbu. Nechám ho prostoupit mnou a netknutá ohně pohlédnu do davu, jak na to reaguje. Chvilku počkám a nechám oheň pohltit skleněný glóbus až se vytvoří jedna velká ohnivá koule, skrz ni není vidět.
Opět počkám na reakci davu, pokoušíme se ho gesty ještě více rozvášnit, a nakonec se pomalu vydám do ohnivé koule. Snažím se stát se ohně, a stát se koulí a v tom stavu projdu ohněm, v duchu zvětším skleněnou kouli, nadechnu se, zatajím dech a projdu sklem dovnitř. Uklidním mysl a nechám zmizet oheň.
Stojím tak uprostřed arény v kouli, ruce pozvednuté dlaněmi nahoru a na každé malý plamínek. Dlouho sleduji dav, otáčím se ve skleněné kouli kolem dokola. Počkám až ohromený dav vybouchne ovacemi, chvilku si ten pocit užiju a poté nechám plamínky na rukou vzplát, opět do velké koule.
Když jsem zahalená v kouli, vystoupím ze skleněné koule, nechám ji v mysli zmenšit do velikosti věštecké koule a nechám zmizet oheň.
Stojím uprostřed arény, ruce mám předpažené a v nich skleněnou kouli, přicházím k ní k okraji arény a ukazuji lidem v rukách tento zmenšený skleněný glóbus. Hrdě s vypjatou hrudí, úsměvem na tváři, ladně obcházím celou arénu. Poté z ní vyjdu zpět do útrob. I se skleněnou koulí.

Ufff, krásný pocit, jaká jsem asi byla, vyberou mě? Chci být vybrána? ....