Jas uvnitř

Cítím se dokonale lehká. V hlavě dokonale jasno. Plná světla a vděčnosti. Nevracím se zpět do cely.
Kdybych zůstala uvnitř, odfoukla bych celou arénu i s diváky na horu Bouří, stále se usmívám a občas lehce zavrtím hlavou.

Otec to VĚDĚL! Mizera jeden. Měla jsem za to, že fantazíruje, že mě chce povzbudit a motivovat. A jestli tomu sám věří, je to jeho utkvělá a trochu naivní myšlenka. Když si teď vzpomenu na jeho výraz, který měl vždy, když se mě o své pravdě snažil přesvědčit, chápu. Vždycky to říkal, že Er je dosažitelný.

Až přijde ta správná chvíle. To On si vybírá Vládce Živlů a ve skutečnosti nezáleží na tom, co ten který uchazeč umí, ale na tom, co by mohl umět.

Spatřím divoce vlající pláště městských strážných na chodbě stadionu, podlahy se dotýkám snad jen špičkami nohou. Pořád to ve mě tepe a proudí. Jejich zmatené pohledy mne upozorňují, že za to mohu já. Udělám u boku jednoduché uzavírací gesto. Průvan se vrací k normálu.

Nikdy zbytečně neplýtvej Silou.

Má chodidla náhle ucítí jistotu udusané hlíny pod sebou.

Miluj matku Zemi stejně jako Vzduch, neboť ona jej vábí a drží ve své blízkosti.
Miluj Oheň i Vodu, které jsou jejich dětmi a dávají jim smysl, bez kterého by nebylo Nic.

Jas uvnitř mě zůstává. Vycházím do ulic. Svižným krokem jdu, kam mě oči a nohy povedou. Míjím ten krejčovský obchod, kde jsem málem ztratila nervy s tím nesmírně ochotným a zručným mistrem krejčím. Vstoupím dovnitř.
Je zde pouze nějaký vyjukaný mladík. Zírá na mě jako na zjevení. Zdá se, že mistr zde není.
"Vyřiď mistrovi poděkování za jeho kvalitní práci," ukážu na sebe.
Valí oči ještě víc, pusa se mu pootevře, vysloví něco jako "aö" a přikývne.
Vracím se do ulic a procházím jimi. Slunce příjemně hřeje, lidé proudí v zástupech. Výjimečně mi to vůbec nevadí.

Zase mě to přirozeně táhlo nahoru. Došla jsem na kopec, kde jsem naposledy přenocovala. Zde je klid. Jen pár lidí sem zavítalo oddechnout si od ruchu města a většinou sedí pod jabloněmi a tiše rozmlouvají.

Fouká lehounký vánek. Zavřu oči a splývám s ním. Pomaličku uvolňuji Moc zpět, kam patří. Nemohla bych ji nosit v sobě příliš dlouho. Ne, zatím ne.

Jas uvnitř mě zůstává, i když obloha se halí do šera. Slunce zapadá. Jak dlouho jsem tu byla?

Pochybuj o svých rozhodnutích pouze tehdy, mohou-li ublížit tvému okolí.

Vyrazím dál, nyní s jasným cílem.

---

"Ano, mami, vzpomínal na tebe s hlubokou úctou a láskou. Bože, tak často! I ve svých posledních dnech. Měl pocit, že u tebe nesmí zůstat, že by ti zničil svou povahou život. A možná měl pravdu. Nechtěla bych rozhodně být jeho ženou," pokusím se zlehčit ta slova. Otec opravdu dokázal být nesnesitelný. Usměju se na tvář mé matky, která se usmívá a pláče zároveň. Prohovoříme půlku noci a dlouho poté jen mlčky sedíme proti sobě a držíme se za ruce.

---

Krátce poté, co matka usne, se ozve zprvu opatrné, záhy důraznější klepání na dveře. Jdu otevřít, ale s rukou na klíči zaváhám. Pak jím přeci jen otočím a otevřu.
Za dveřmi je nějaká žena oděná jako posel. Zdá se mile překvapená, když mě spatří.
"Jsi to ty, holčičko. Oleo!" v tu chvíli v ní poznávám matčinu přítelkyni, naši oblíbenou sousedku.
"Arthes!" srdečně ji obejmu. "Kde máš pekáč s voňavými buchtami nebo vdolky? Nikdy jsi přeci nepřišla s prázdnou.."
Ohlednu se dovnitř do domu, jemně vytlačím Arthes na ulici, vyjdu za ní, a zavřu za námi dveře.

"Máma spí," řeknu na vysvětlenou a znovu se dám do řeči se starou známou osobou, kterou mám moc ráda. Mezitím se dozvím, že Arthes se stala městským poslem, proto ten oblek, a že mě všude po městě hledají. Protože mě Arthes viděla v Aréně a poznala, tušila, kam jít. Procházíme se během hovoru ulicemi a já se leknu, že mě odvede zpět do cely. Nechce se mi tam. "Teta" Arthes ale mé pochybnosti ihned rozptýlí.

Je již hodně pozdě, když se vrátím domů a zalezu si spokojeně do postele. Usnu téměř okamžitě, stihnu si vybavit jen poslední Arthesiny věty:

"Proč jdu vlastně za tebou! Já bych ti to snad zapomněla říct! Udělala jsi na radu takový dojem, že se nemusíš účastnit dalších kol výběrového řízení. Mám ti vyřídit tohle:

Bude- li to přáním vážené paní Oley Noenem, bude vyslána na horu Bouří!"

Soustředit se a zapomenout na okolí. Všichni, kdo tu jsou, jsou jenom kameny. Nic víc. Jen kameny, které nic neznamenají. Já jsem umělec. Já vdechuji sklu život a dělám jej uměleckým a krásným dílem, kterým ostatním vezme dech.

Rodina se na mě přišla podívat. Cítím jejich pohledy. Jsem na ně zvyklý. Jsou stejné jako vždy. Bodavé a bez kladných emocí. Pouze pozorují mou práci a v duchu mě hodnotí. Jsou jistě mnohem krutější než porota a je mi jasné, že mi to poté dají sežrat.
Otce nikde nevidím. Je možné, že chce přijít až na druhou část této scenérie. Přeci jen bude se zde nejspíše bojovat a on je zvědav jestli jsem již ovládl plně živel, který jsem po něm zdědil, i když dříve se ke mně nechtěl přiznat. Nyní bude muset. Ukáži mu, že jsem skvělý vládce a mohu dělat čest oběma rodům.

Kdo to? Ne to.. to nemůže být možné, to se mi jen zdá. Musí jít jen o přelud. Je mrtvá a mrtví, mrtvými zůstávají. Duchové nás nenavštíví a jistě se mi to jen zdálo, neb si ji pamatuji pouze z dětských vzpomínek.

Vystoupení se povedlo a rodina je spokojená. Povedlo se mi draka snést k zemi, aby to vypadalo, že je to naschvál. Nevím proč mi matka, tak moc vrtá v hlavě, ale není tam. Je pryč a já bych se měl probudit do reality.

Vrátím se do své cely, odkud se dívám na své možné soupeře. Je důležité zjistiti na jaké úrovni, kdo co svede. Třeba magor s vodou byl působivý, ale bude stačit jej připravit o jeho vodní zdroj, neb se zdá, že se zaměřuje na uměleckou, než praktickou část.

Otočím se za zaklepáním na dveře.
"Dále."
Vchází mladší dívka, asi o dva, tři roky mladší jak já. Nemusím dlouho přemýšlet o koho jde, neb oči prozrazují více než musí. K tomu si pamatuji dívku, která byla poblíž otce, když jsem jej poprvé spatřil.
Moje nevlastní sestra.
Neznám jméno a ani jaká je. Nicméně je z otcova svazku s důležitou rodinou a co jsem zaslechnul, tak ani ona nemůže otce zahanbit, neb zvládá používat blesky.
Pouze ji pokývnu a vyčkám, až zavře dveře.
Tohle bude jistě zajímavá konverzace.

Toriko stál vprostřed arény pevně jako skála. Jako sama zem, která mu poskytuje příslovečnou půdu pod nohama. Cítil na sobě pohledy mnohých obdivovatelů i rivalů. Ale na to byl zvyklý. Něco tam ovšem zašťouralo. V mysli se objevil pocit, který mu zježil vlasy na zátylku.

Rychlý pohled na tribunu hostí. A hned zpátky. Ne, nechce dovolit, aby měli pocit, že mu na jejich názoru záleží. Příbuzní. Byli tam. Pár tváří poznal. Avšak tu, kterou by viděl nejraději (i když si to sám nechtěl přiznat), tvář svého otce, tu nezahlédl. Byl tam děd, dva strýcové a bratranec – beznadějný případ. Někoho tak netalentovaného už dlouho neviděl. Tedy, když vynechá většinu dnešního publika. O to by to mělo být snazší.

Co? Ještě jeden pohled. Tentokrát hned za onu noblesní lóži. To ne… to nemůže být… Je to možné? Vždyť je přeci mrtvá! Matka…

Zamrká a soustředí pohled na skleněný objekt před sebou. Ne! Teď se nesmí nechat rozptýlit. To si s ním třeba jen hrají jeho nervy, pouhá představa. A přitom…

Začne vdechovat sklu svou žhavou vůli. Tavenina se promění v delfíny a on s mírným úsměvem vnímá šum z řad diváků. Kapky padají zpět k zemi a… a… Na čele se mu zračí krůpěje potu. Nedaří se mu dostat toho zatraceného draka do vzduchu! Škoda. Ale i tak. Drak stojí pevně na nohou, stejně jako sám Toriko. Efektní výstup, který sklízí nekonečně dlouhé ovace.

Ještě jeden pohled. Toužebný. Jenže krom uznalých pohledů poroty a pokyvování rodiny, jež se plácá vzájemně po ramenou, nic. Ona záhadná postava je ta tam. A místo ní jen prázdné místo. Na tribuně. V srdci.

---

Olea cítila vánek mezi prsty po celou dobu, co šla dlouhou chodbou vstříc jasnému světlu. Zmocňuje se svého živlu ona, anebo se Vzduch zmocňuje jí?

Nechává se unést. Doslova. Je unášena vzdušnými proudy a ty ji nesou jako kdyby nevážila ani unci. Dav šumí, protože přes všechna možná očekávání, tohle ještě neviděli. Visí na ní svými pohledy jako vesnické obecenstvo na hlavních hrdinech napínavé loutkohry. A ona se lehce, tak jako ta figurka na nitích, vznáší nad udusanými šlépějemi svých předchůdců.

Vztáhne ruce a dál už vidí pouze mlhu. Tu mlhu ve své duši, kterou tam vysoko v horách při hodinách pohroužených v meditaci již tolikrát potkala. Má tvar, má dokonce i svou vůni a chuť. Ale je neprostupná. Snad… snad pro Oleinu vlastní bezpečnost. Za ní tuší cosi nezměrného. A to ONO si zrovna dnes dovolí fouknout na ni zpátky. Ta síla, ta velikost… Ten klid!

Trvalo to jen několik málo vteřin, ačkoli jí to připadalo jako nekonečné věky. Když se konečně oblaka rozestoupí, diváci mají ústa dokořán. Především ti, kteří netuší, co to vlastně viděli. Ti, kteří tuší, jsou v nitru ještě mnohem rozechvělejší než ona sama. Vyprovází ji směs pohledů, v nichž se snoubí zmatek, obdiv, úcta i strach.

---

Antoniův zrak spočinul na jezírku s úlevou. Bylo by to vskutku nefér, kdyby musel vodu kondenzovat z dechu, byť tu funělo pěkných pár tisíců úst. Stálo to sílu a on tušil, že tohle nebude zkouška jediná, natož poslední. Vsadil na jistotu.

Nasát, transformovat, ochladit. Jeho mysl byla ledově klidná, a tak se mu vločky dařily. Lidé nadšeně vztahovali ruce k nebi, aby si ověřili, že jsou skutečné. Někteří z diváků viděli sníh poprvé v životě! Ó, jak se jim to dnešní předražené vstupné vyplatilo. Až to budou vyprávět doma, málokdo uvěří. Ale všichni budou závistí pukat.

Elf se mezitím roztančí. S ním to tu víří všemožnými tvary, z nichž vystupují obrysy zvířat. Dokonce i Fénix. I ve své vodní podobě vzbuzuje úžas. A když to pak najednou všechno se šplouchnutím zmizí, je pár okamžiků ticho. První plácnutí dlaní na sebe nenechá dlouho čekat a strhne k ovacím i ostatní.

S tvrdým, téměř lhostejným pohledem skrz slovutnou porotu si vybaví tvář jednoho dávného panovníka. Tvá krev žije, pomyslí si ještě, než opustí arénu.

---

Po svém úspěšném představení jste se vrátili zpět do své cely. Mohli jste ještě slyšet, či dokonce i částečně vidět několik dalších uchazečů a jejich díla. Nebyly marné. A pokud jste vážně byli natolik zvědaví, a počítali projevy vzrušení obecenstva, které byly srovnatelné s reakcemi na vás, stačily by vám bohatě prsty na obou dlaních.

Je již tma, když za vámi přišla návštěva.

Kdo? To nechám nyní na vás.

Boj s globem

Ucítím přetrvávající průvan po odchodu toho sympatického mladíka.
Nezavřel za sebou.
Vstanu a jdu si zobnout maličko toho jídla, co tu je. Zjistím, že nemám hlad ani chuť.
Nezavřel za sebou. V aréně je nervózní šum. Jsem na řadě..
"Aarneail," vydechnu, spíš než řeknu. Průvan na vteřinu zesílí a rozcuchá mi vlasy, takže mi efektně vlají kolem hlavy. Plán mám dávno hotový. Vyjdu do chodby. Před otevřeným vchodem do arény do ní nahlédnu. Skvostný stojan uprostřed. Na něm skleněná koule s vybroušenými vzory. Poměrně hezká práce, ale je znát, že organizátoři byli prozíraví a jde o velkovýrobu, kde si s úplnou dokonalostí provedení hlavu nelámali.
"Stai lounaai!!" zaslechnou diváci v aréně, kteří jsou nejblíže ke vchodu těsně předtím, než vlétnu dovnitř.
Velkou rychlostí doletím až těsně ke globu.
"Háw," pronesu zlehka tentokrát a zní to jako zašumění listí. Odletím pozadu zpět ke vchodu, kde let ukončím. Nehnutě stojím s pohledem upřeným na skleněnou kouli. Ruce mám vztažené ke globu a jemnými, ale velmi komplikovanými pohyby zápěstí, předloktí a prstů tkám kolem koule oblaka. Oblačnost se pozvolna rozšiřuje - globus už chvíli vůbec není vidět - na chvíli zahalí obecenstvo, hezky pozvolna od předních řad až po nejvyšší místa tribun. Všechno jde výborně, cítím se jistá a síly neubývají.

Náhle mnou projede mohutný záchvěv Moci. Trhnu prudce hlavou směrem, kde vím, že je ukrytá Hora Bouří. Padnu na kolena a zoufale se snažím nevzlétnout a zůstat zde. Ruce dál vyšívají, ale teď v divoké snaze zaklínadlo uzavřít.
Ufffff!
Podařilo se to. Ovládla jsem to.
Mlha se okažitě roztrhala, koloseum a jeho osazenstvo zmateně mlčí. Pořádně nevím, co diváci viděli nebo cítili, pravděpodobně jen mlhu, v lepším případě jednoduchý, byť dokonalý obraz zvětšujícího se globu, který měl všechny obklopit a uzavřít do sebe.

Pohled do lóže, kde jsou profesoři Univerzity, mě uklidní. Zde jedině vládne zmatek a někteří si mě šokovaně prohlížejí. Také to ucítili.

Ještě jednou se rozhlédnu po divácích. Zdá se, že čekají, co předvedu. Rozesměju se. S hlasitým smíchem se zvednu, otočím a kráčím zpět do útrob stadionu.

Právě jsem se dotkla mysli samotného Era, hlupáci.

Už napůl spím. Hrozně se nudím a jediný důvod proč nemohu usnout je ten, že kdykoliv to může začít a já jsem příliš netrpělivý. Nakonec se však dostávám do stádia polospánku, kdy vnímám své okolí, ale přesto, tak nějak psím.
Budíčkem je pro mě zaklepání na dveře a příchod té vodní vyžle, která by potřebovala se pořádně najít. Takhle ani nevypadá moc, jako chlap.
Za občerstvení poděkuji a něco málo sním u čehož poslouchám jeho řeči. V zásadě jde tedy o to co předvedeme. Pokud jde o sklo, tak s tím bych neměl mít potíže. Sklo je roztavený písek, takže manipulace s ním by pro mě neměla být nijak obtížná.

Poté co muž odejde se usadím a uvažuji co z glóbu udělám. Nejlepší by bylo nějaké zvíře, ale možná by to chtělo něco víc. No podle toho, že to tam ostatní jen rozbíjejí, tak si myslím, že to co předvedu si zaslouží obrovský potlesk.

Tak jsem na řadě. Jdu tedy chodbou a vylezu do arény. Jdu s naprostým klidem, pevným a rázným krokem. Moje ani nerozvíří písek, pouze mé stopy překrývají stopy těch, kteří tu byli přede mnou.
Tak, jdu na to!
Vyčkám ještě chvíli, až nastane klid a dám se do toho.
Nejdříve se soustředím na samotné sklo. Musím jej roztavit a to pro někoho, jako já nedělá žádný problém. Základ je však tavit rovnoměrně, neb by následně sklo popraskalo a to já nechci.
Sklo postupně začíná červenat, až cítím, že už zcela postrádá pevný tvar. V tu chvíli zavřu oči a začnu sklo tvarovat ve vzduchu nad hlavami ostatních.
Nejdříve začnu se čtyřmi siluetami delfínů, které se jako by honí a následně se všichni srazí ve vzduchu nad středem arény. Poté Nechám sklo po větších kusech padat k zemi, kde jej nad zemí zastavím a nechám tam ve vzduchu vysek skleněné kapky.
Ty následně začnou rotovat kolem středu, až vytvoří květ, z kterého poté vznikne had, jemuž postupně přibudou náznaky nohou. Dodělám zbytek náznaků draka a poté jej opět nechám chvíli létat po obloze a různě se vlnit.
Následně jej nechám přistát a zaujmout majestátní postoj. Ujistím se, že má dobrou stabilitu a nechám sklo ztvrdnout.

Ukloním se a vyčkám na verdikt.

Každý z vás se snaží uklidnit bušení srdce, jenže to není ani trochu lehké. Jste ponořeni v mnoha myšlenkách. Na to, co vás přivedlo až sem, do této cely. Koho nemůžete a snad ani nesmíte zklamat. Byla vaše dosavadní příprava dostatečná? Co ostatní uchazeči – jsou o mnoho lepší než vy sami? Můžete se zesměšnit? Můžete snad dokonce zemřít?

Z této zádumčivé nálady vás vyruší zaklepání. Vstoupil onen hubený mladík a nese tác s džbánkem vody, skrojkem sýra a kusem čerstvého, vonícího pečiva, z kterého se dosud kouří. Jelikož vidí náznak zmatku ve vašich očích, ohlédne se do chodby za sebe a pak, zatímco instaluje občerstvení na vyklápěcí stolek, kterého jste si prve ani nevšimli, nenuceně vysvětluje.

„Uchazeč do arény vstoupí sám a jeho úkolem je si poradit se skleněným glóbem. Moc víc vám neřeknu. Ani nemohu. Ale ptá se mne každý. Každý, kdo by rád uspěl. Řekl bych, že je to zkouška na to, aby se zjistilo, zda uchazeči opravdu vládnou některým z živlů. Doporučení je jen list papíru a ten se dá falšovat. Brzy to začne. Přijdu pro vás, až bude čas.“

Nedlouho poté se ozvou fanfáry trubek a lidé v hledišti začnou jásat. Následuje proslov, z nějž slyšíte spíše útržky. Něco o naději, důvěře a pýše různých institucí, včetně samotného panovníka. A pak náhle všechno zmlkne. Několik dlouhých vteřin se nic neděje. Na to se ozve zvuk tříštění skla, načež dav propukne v jásot. Potlesk nebere konců. Znovu napjaté ticho. Břink! Zase nadšené ovace. Jenže když se skleněná koule rozbije už zhruba podesáté, intenzita ohlasu je znatelně nižší.

Vzpomínáte na lekce, které vám dával váš mistr. A protože ve vašem případě to byl vskutku pravý mistr, nevynechal ani tuto lekci:

„Destrukce je jen jedním z projevů vlády nad hmotou. Vláda nad živlem zahrnuje splynutí. Jen tak je možno využít plně svého nadání. Buď tím, kdo tvoří, nikoli tím, kdo ničí.“

Je pozdní odpoledne, když se dveře cely otevřou podruhé. A zůstávají tentokrát dokořán. Jste na řadě.

Trvalo odporně dlouho, než jsem krejčímu vysvětlila, že chci, aby to vypadalo jako korzet, ale aby se to neutahovalo jako korzet, "pas mám štíhlý dost, a potřebuju dýchat, VZDUCH MUSÍ MÍT KUDY PROUDIT, JASNÉ?," donutil mě zvýšit hlas tak, že se do krejčovství přišlo podívat několik lidí z ulice. Měla bych si na nevědomé užití síly dávat větší pozor. Naštěstí se mi to stává spíš když jde o hlouposti, když jde do tuhého, přepíná má mysl do úplně jiného režimu.

No nic, oblečení se nakonec povedlo.. Výrazné nalíčení, ať je vidět i z prvních řad tribun a pak už jen odpoledne, večer, noc a ráno na kopci za městem. Klid a svěží vzduch, vonící napětím a očekáváním.

Druhý den zabalím svou skromnou výbavu do pláště, jen listinu, kterou jsem překvapivě snadno získala, nechám při ruce. U arény jsem během chvíle, ale snad celou věčnost hledám boční vchod, kde bych se měla hlásit. Užívám si to proudění lidí, to napětí a očekávání, které zde již není matnou vůní, nýbrž pachem takřka hmatatelným. Času mám dost a když konečně ten vchod najdu, dovolím si ještě chvíli postát opodál a sledovat některé z uchazečů.

Pak se i já prokáži svým Doporučením a poté, co se pokusím vyptat těch dvou na nějaké praktické informace pro následující turnaj, také se ubytuji. Opravím líčení a s rukama za hlavou se natáhnu na pryčnu.

Tak je to tady. Vyberou mě vůbec? Je tu někdo, kdo by mi mohl konkurovat? Snad dorazí máma, konečně by v životě měla nějaký důvod být pyšná. Co táta, co by mi asi poradil? Ten hovězí Hong nebo jak se ta polévka jmenovala, byl dokonalý, až tu skončím, zase na něj zajdu. Kolik je tu ve městě asi teď lidí? Nenechala jsem na kopci nůž? Ne, brala jsem ho. Je pěkně ostrý a přitom byl skoro zadarmo, u toho zbrojíře bych se měla také ještě zastavit....