Netřeba led nahřívat. Antonio jen s mírným úsměvem, který by ještě před časem Olea považovala za samolibý, přilnul ke stěně a přijal stejnou barvu jako samotný led. Je téměř průhledný, stejně tak kámen na jeho krku. Jen elfovo oblečení si zachovává svou netransparentnost.

S lehkostí vlastní váhy formuje z ledu výstupky, držátka, a kde to jde dokonce i schůdky. Sám stoupá tak snadno, že se zdá, jako by po ledu klouzal, nikoli však vodorovně, ale vzhůru. Jen kdyby nebyla taková zima. Petr teď žhne jen napůl, aby zahřál sebe i ostatní, ale zároveň šetří síly. Toriko si pro jistotu sem tam pomůže obnaženou skálou a přidrží se. Také Olea nelétá věčně a přistane na ledových stupních vytvořených Antoniem. Pokračuje se dál a jde to dobře. Tím spíše, že stěna není toliko příkrá, ale začíná být v mírném pozitivním náklonu.

Troufnete si dokonce i sednout ke krátkému odpočinku, ačkoli to studí. Nikoho však nenapadlo něco pojíst nebo se i jen napít. Zvláštní věc. Uvědomil si to někdo?

Jen co si trochu vydechnete a rozhodnete se pokračovat, zarazí vás další fakt. Přestává být vidět. Mlha je hustá a vy znenadání ne a ne nahmatat stěnu, po které byste měli pokračovat.

Dar přítele efríta

Cítím se jako batole přitisknuté na bedra své matky. Matky Země. Náhlá symbioza mezi mnou a Torikem je tohoto přirovnání hodna. Termonukleární reakce v každé mé buňce však vyžadují vysoký stupeň kontroly, které se mi dostává zčásti z pudu sebezáchovy, zčásti díky kameni a zčásti ze změněného stavu vědomí po bobulové seanci.

Efríti, tito ohniví džini, králové mezi elementály, dosahují molekulární proměny přirozeně. Pro mě nyní však znamená tento vybuzený stav každého prvočinitele cosi v intencích mystické definitivní proměny, ztracení starého já, vyhoření karmy, a snad iniciace v polobožský zdroj.

Vím, že, až se vrátím do původního stavu, stane-li se tak vůbec, nebudu to už já. Já, cynický a sebestředný Petr, pyšný na svou přímočarost. Zestárnu o několik let a má destruktivně dominantní energie se vyzáří jednou provždy.

Cítím, jak ostatní manipulují se mnou a já s nimi jen na okraji vědomí. Převládá pocit vděčnosti a víry v brzkou úlevu z vítězství.

Cože? Led? Skvěle!

"Antonio, tady se ti poleze o hodně lépe. Drž se Petra s Torikem. Petr led nahřeje, říkej si kde, ty využiješ vodu, Toriko případně přitvrdí."

A já samozřejmě fouknu. Můžu hravě korigovat žár pana Busqueratse, tedy hlavně jeho směr. To zas nás všechny zahřeje, když bude třeba. Pan Beifong je frajer. Se slovy to neumí, ale jeho vytrvalost a klid, který v každém jednom okamžiku vyzařuje, musím obdivovat. S ohniváčem na hřbetě se sune s jistotou vzhůru, hmat po hmatu.

Neustále díky kameni na krku rozpoznávám,kde právě jsou. Jako ovečky je seženu do blízkosti pana de Blacka. Odkud znám jejich příjmení? Nemyslím, že se mi představovali celými jmény. Možná nás představovali v aréně.. No nic.

"Vzhůru k výškám, pánové, račte stoupat dál! Naše představení zde teprve začíná být zajímavé!"

Stále jsem dechem a očima všech. Kde je jaký úchyt? Plošina pro odpočinek? Najdeme ji! A kde je, zatraceně vrchol této stěny?
Jsem dechem a očima všech a tak také dechem šetřím nelétám splašeně tam a zpět. To jen výjimečně. Snažím se zejména využívat nenáročné odhmotnění sebe sama. Sleduji vzdušné proudy, sleduji vůně, sleduji ptáky. Jsou tu? Mají si kam sednout? Poraďte přeci, opeřenci, synové a dcery vzdušného živlu!

Pomalu a systematicky si razím cestu nahoru. Nohy postupně těžknou. A pálí. Au! To pálí!

Ohlédnu se tam, kam jsem se do teď snažil nedívat a udělá se mi dvakrát špatně. Jednak je to dolů šíleně hluboko, ale hlavně, za nohu mě drží ohnivý démon! Instinktivně zatřesu nohou, ale to stvoření se udrží. Hned vzápětí se mi rozjasní. "Petře!" Oddechnu si.

"Vlez mi na záda." Zachytím se stěny co nejpevněji. "No, polez!"

Přetavuji žár z mého kamaráda na svou vlastní energii. Chce to dost soustředění, ale o to snadněji pak jde lezení. Kolik síly v tom člověku musí být, že ji dokáže takhle intenzivně chrlit?

Chvíli to trvá, ale nakonec se podaří najít jakýsi balanc. Petr dodává energii na vytváření úchytů a lezení. Časem pak i přímo teplo - skála začíná chladnout a pak se dokonce pokrývá ledem. A já nás posunuji kousek po kousku stále blíž našemu cíli. Nebo v to alespoň doufám.

Počkat. Vrátím se v myšlenkách o pár kroků nazpět. Nazval jsem před chvilkou Petra svým kamarádem? No, tak to si budu muset ještě nechat projít hlavou. Jak se zdá, času na to teď máme dost. S ohniváčem na zádech beze slova pokračuji ve šplhání dál nahoru.

Nedívat se dolů. To se Torikovi dařilo do té doby, než ho za kotník uchopila ruka plamenného muže. V první chvíli se opravdu vyděsil, v představě nějakého skalního démona. Pak jako by v plamenech zahlédl známou tvář, která se přes jistou naléhavost snaží o uklidňující úsměv. Petr! Došlo mu to. A protože sám má s ohněm své zkušenosti, jednoduše ohnivcovo teplo absorbuje, ba přetváří v potřebnou energii. Samotnému by mu jeho síly možná nestačily. Petr má ve svém stavu váhu pytle dřevěného uhlí. Fakt, že hoří, tuto představu groteskně podporuje. Zdá se, že takhle to půjde. Stěna je ale stále ještě opravdu vysoká!

Olea nalezla visícího Antonia a podala mu pomocnou ruku či spíše pomocný dech. Elf přijal její pomoc s povděkem. Obdivně pozoruje její lehkost, které koresponduje s povláváním jejích šatů. Sám ale šetří síly na místech, kde to jde. Jednoho takového jste právě dosáhli - puklina jen o málo širší než průměrná mužská dlaň. Antonio si však ví dobře rady. Zakládá ruce i nohy s jistotou člověka stoupajícího po obyčejném schodišti.

Olea se tedy usebrala a naslouchá svému kameni. Tam? Nalevo? Poodlétla, přidržuje se drobných výčnělků a spokojeně shledala počínání obou zbývajících souputníků. Dobrou třetinu máte za sebou. Zdá se však, že přituhuje. Ne. Je to tak. Stěnu začínají pokrývat drobné krystalky ledu. O něco výš Olea vidí zrcadlící odlesky nánosů ledu táhnoucích se vzhůru, než mizí stěna v mracích.

Klídek tabáček

Pokusím se uklidnit, když v tom shledám, že jsem spíš klidný až příliš. Byl jsem chvíli v strnulém šoku tváří v tvář smrti, jako králík před krajtou.
Ale už je to pryč. Kámen v kapse jakoby napovídal.

Nade mnou se ozve tiché lupnutí; jak Toriko prolamuje skálu. Pár drolících se kamínku vnímám jen jako z velké dálky. Pak mi dojde, co mám, ba co musím udělat.
Proměním své tělo do plamenné formy a tím jej odlehčím. Chytím Torika za kotník až překvapeně vyjekne. Podívám se mu do očí a modlím se aby pochopil, co po něm chci.

Chci aby zkameněl svou kůži na noze, a já drže se jej pevně, nechám se jím při svém výstupu táhnout vzhůru!

Nevěřícně zatřesu hlavou. Nikde nikdo. Teď tu byli. Nebo ne? Ano. Totiž ne. Zavřu oči. Nádech. Výdech. Tak. Jsem tu sám. Tohle je moje osobní zkouška. Jsou ostatní v pořádku? Můj kámen, jako by mi odpovídal, začne slabě hřát. Nebo snad dýchat.

S klidnou rozvahou přemýšlím co dál. Stojím na rozhraní Země a Vzduchu. Tedy, to je celkem normální stav. Akorát že normálně to rozhraní bývá vedeno horizontálně. Nebyl by asi problém slézt zpátky dolů. Cítím se plný sil. A to je právě ten problém. Možná jsem až příliš plný sil. Co by to bylo za výkon, slézt zpátky dolů? Přišli jsme snad až sem, abychom se vrátili zpátky? Ne. Jsme na cestě. Máme cíl. Nahoru. Na Horu.

Přiložím volnou dlaň ke skále. Hornina v tom místě popraská a rozdrolí se na drobné kamínky, které se vysypou. Vznikne tak kapsa, ve které se dá pohodlně chytit. Uvolním paži zaseknutou ve skále. Opakuji proces, o něco víš. Jedna kapsa za druhou. Lezu. Je to hračka. Hlavně se nedívat dolů.

Jsem v tom sama? Nejsem? Jsem trochu na rozpacích a ztrácím se v dojmech. Asi nás fakt ten kluk těmi bobulkami sejmul. Aťsi.
Zpětně si vybavím pohled krahujce na tu stěnu. Když to nepomůže, prostě vyletím pryč od stěny a přehlédnu ji víc zdálky. Pořád nic? Dlouhá vysoká deska? Aťsi. Žádná stěna nemůže být dokonale hladká. Ani tato.
Prostě vyletím až nahoru, říkám si, ale přijde mi to divné. Jako bych na něco zapomněla..

Ne, nejsem tu sama. Nedává to smysl. Takže co teď? Pomoci ostatním, to je ono! Vrátím se ke stěně. Uslyším cinknutí. Ano, támhle! Tam je štěrbina. A tamhle další! Snad má elf lepší cit pro takové věci. V ní kotvička. Výborně, Antonio. Šetřím silami a namísto letu se jen odlehčuji.
Tu a tam mu pomůžu posunout se dál. Vodní lano vyměníme za skutečné. "Ani ty nemáš nekonečno sil, nebo ano?"

"Toriko, Petře?! Kde jste? Dáme to zas nějak dohromady, ne?" Pokud je nevidím a neslyším, pokusím se je najít skrz kámen. Musí to fungovat! Vládce živlů. Vždy přeci býval jen jeden. Byl jen jeden? Nebyl ze čtyř? Není klíč spojit síly? Uvažuju o tom už velkou část cesty, ale zatím to kluci vždy rychle zazdili. Třeba budou ještě rádi.

Tisknu se co největší plochou těla ke skále. Jeden špatný pohyb a poletím dolů. Co je tohle za zkoušku? Říkali, že je to zkouška, nebo ne? Jestli mě sem ti tři ze stanu dostali jen tak z dlouhé chvíle a teď se dole sázejí, za jak dlouho spadnu... Ale ne. Musím se uklidnit. Zklidnit svou mysl. Tělo bude následovat.

Začnu opatrně šátrat rukama tak daleko, jak jen dosáhnu. Téměř nic, co by se dalo chytit. Něco možná, ale nedá se na to spolehnout. Ne bez pomoci. S pomocí živlu by se snad dalo postoupit výš. Ale jak. Mysl je zmatená onou situací a nechce se jí spolupracovat.

Skála a nic než holá skála. Přesto cítím, že někde v jejím nitru je pramen. Zurčí a bublá, ale je velmi hluboko. Nedosáhnu na něj.

Ani vzduch se nehýbe. Teď závidím Torikovi přízeň jeho živlu. Věnoval jeho ovládání celý život. To vy, vaše výsosti, jste se věnoval více bojovému umění a spříznil se s vodou - životodárnou tekutinou. Ale dalo by se snad říci, že to jeden a půl století byl promarněný čas? Jistěže ne. Jen se to teď a tady nedá příliš využít.

Začínám se potit. Stojí to úsilí tu třeba i jen tak stát. Počkat! Pot... No jistě! Krev není jediná tekutina, kterou teď u sebe mám. Ehm, ještě moč. Ale tu jsem na mysli neměl.

Zkusíme nejdřív dosáhnout na měch s vodou. Dobrá. Je téměř plný, doplňovali jsme ho v té horské bystřině tam dole, ještě než začala bouře. Naberu trochu do úst. Odolám touze polknout. Naopak. Plivnu.

Voda se natáhne a utvoří tenounké lanko. Má ale jen několik metrů. I přesto by to mohlo vyjít. Zopakuji to ještě několikrát. Na konci zhruba třicetisáhového lana se skví ledová kotva. A teď ji zkusit dostat támhle...

Tolik pokusů! Už jsem vypotil víc než vyplivl. Klidně jsem to mohl také nějak využít. Jenže to, co mi to ukazuje je něco znepokojivého. Přicházím o sílu. Tak ještě pár zoufalých pokusů. Konečně se kotvička zasekla!
Lano klouže, ale mé tělo je lehké a síla ani mrštnost mi nechybí. Snažím se přidržovat oněch drobných prasklinek a výčnělků, kterých bych se za normálních okolností neměl šanci udržet. Dokázal jsem to. Jsem tam!

Bože, ten pohled! Urazil jsem sotva pár desítek sáhů a jsem utahaný jako kotě. Samotná fyzická činnost by ještě šla. Taky bych to nevydržel dělat celý den, ale to, co mne vyčerpává, je soustředění na formu kapaliny mezi mými prsty. Ne, musím na to jinak nebo to vzdát.

Vzdát? Já? To ne! Nebudu přece jako... jako... jako můj otec?!
Vzdal to? Nebo jen zvolil ten nejmírumilovnější způsob, jak odejít? Opustil svůj lid? Nebo jim dal naději? Opustil mě? Nebo mi ukázal cestu?
Pane de Black! Teď není čas filozofovat. Teď ne! Máte šplhat. Tam nahoru. Jasné?

Ucítil jsem na tváři vlhkost. Ne od potu. Ani od slz. Mrholí. U všech všudy, to se musí využít! Skočím vzhůru. A pak se odrážím od každé kapičky, kterou ucítím pod nohama. Takhle by to šlo! Ano! Jen výš, jen výš a houšť a větší kapky!

Jenže onen mráček se přehnal a já zůstal na suchu. Skály jsem se ještě stačil zachytit. Jednou rukou se držím. Druhá šátrá, ale nic. Nohy se bezmocně třou o hladkou stěnu. Už se dlouho neudržím. Jen pocit někde uvnitř mi říká, že vše bude v pořádku. Že se mohu pustit.
Mohu? Nechci. Jenže nebude trvat dlouho a nebudu mít na výběr.

Stoupám. Stoupáme. Je to příjemný, povznášející pocit. Asi jako když člověk spí, a zdá se mu, že umí létat. Vlastně přesně tak.

A najednou - "ÁÁ!" Trhnu sebou a křečovitě prorazím rukou skálu, v níž moje končetina skončí skoro až po loket. Ani jsem si nestihl uvědomit, co jsem vlastně udělal. Ale aspoň teď nemůžu spadnout dolů. Co nejpevněji se postavím na skalní římse a rozhlédnu se, jak jsou na tom ostatní.

Jsme tu všichni. Těžko říct, jestli to je dobrá zpráva. Já, kupříkladu, bych byl raději, kdybych tady nebyl. Ale Olea si to snad vyloženě užívá. Petr se zatím zřejmě oddává nějakému duchovnímu cvičení. Nakonec, co taky jiného dělat tady.

"Mě to teda připadá sakra doopravdy!" Ať už je nebo není, asi bychom tady neměli zůstat jen tak viset.

"Můžu udělat ve skále díry pro ruce a chodidla, ve kterých se budeme moct držet, abychom mohli slézt. Pokud teda," zakloním hlavu, abych si prohlédl skálu táhnoucí se do nekonečna k nebi, "nechcete šplhat nahoru." Zdálo se mi to, nebo se Petr usmál? Proč jsem to vůbec říkal?