"Páni!"

To je přeci něco. Tak nějak automaticky si na rtech přehraji pojistku, která mi foukne proti stěně, kdybych ztratila balanc. Ta výška je povznášející! Co kluci? Nemají potíže? Zkusím se vrátit k okamžiku o chviličku dřív, nedokážu stále ještě vnímat kromě svojí mysli i ty jejich?

"Udržíte se? Okamžitě řekněte, bude-li někdo v problémech, jasný?!"

Snažím se přehlédnout, kolik se dá. Nejdřív stěnu. Jestli není nad námi žádný výstupek, tak bude pod námi, no ne? Pak tanečním krokem udělám otočku a zády ke stěně zkoumám okolí. Brašnu spustím až na římsu k nohám, aby se mi lépe držel balanc. Tohle chce nápad. Nebo hodně dobrý postřeh. Určitě se tu někde k téhle (kolikáté už?) tajence skrývá klíč. Kladívko od víly, kamínek od bleska, prázdný demižon. Kde je mu konec?

Porovnám obraz, který mi dal krahujec ještě před bouří, s naší pozicí. Skálu mi ukázal poměrně detailně.Nebylo poblíž něco, čeho by se dalo chytit? Ať už obrazně nebo doslova?

A kde je bouře? "Myslíte, že je to doopravdy nebo nás sjeli nejen kouřem, ale ještě bobulkama? Petře? Ty se v tom vyznáš, ne?"

Když by se chvíli nedařilo přijít na nic kloudného, poodletěla bych na chvíli kousek od stěny a prozkoumala, zda poblíž přeci jen není nějaké místo, kam by šlo aspoň navázat lano. Pro začátek. Než ztuhnou všechny svaly zodpovědné za držení rovnováhy.

Dokaž nemožné!

Strach byl dosud mým motorem hnát se dál
a teď mne ke skále přikoval!
Kdo z přátel se teď za mne přimluví?
Když pode mnou zeje hrob žulový.

Rozjímání stranou, schopnosti? K smíchu. Klid? Okej hodil by se. Mysterium okamžiku je v této chvíli těžko sdělielné. Modlím se ať nikdo nespadne. Pouze se podívám na ostatní a zůstanu ve svém stavu, který je mi příjemný. Atrej musel projít skrz sfingy a skrz ledové zrcadlo. Pochybnosti jsou věc, které se těžko člověk zbaví jednou provždy. Ale teď by to chtělo!...

Zavřít oči a neumřít. Bylo by to hloupé, umřít takhle.


Ne. moc myšlenek!

Odevzdat se osudu jenž je principem, bát se smrti je na místě když je to smrt těch druhých. Smrt není dobrá? K čemu by bylo dobro kdyby nad smrtí nezvítězilo?

Hoch sevřel kuličku mezi palcem a ukazováčkem a zaujatě se podíval proti světlu, které vydávají plameny. Bezpochyby se mu velice líbí. Aniž by od ní odtrhl zrak, odpověděl Torikovi na jeho otázku ohledně bobulí.

"Jistěže k jídlu. Ale být tebou, tak s tím šetřím. I když... Jednu byste si mohli dát hned. Čeká vás totiž zkouška."

Když mu Olea nabídla drahokam stvořený Bleskem, udiveně povytáhl obočí. Ten pohled říká: Je to to, co si myslím? Pak si ji spokojeně schová do koženého váčku, který mu visí na krku. S velkou obřadností přijal také Petrův prsten, jako by si byl vědom, že je to předmět opravdu velmi osobní. Navlékl si jej na palec, ačkoli i tam se mu poněkud viklá.

Antonio zadumaně hledí do plamenů a pokuřuje. Když vás pak chlapec poprosil o dárek, napřímil se, vytáhl jeden ze svých nepředstavitelně ostrých nožů, sepjal levou rukou na zátylku své dlouhé havraní vlasy a pak je jediným pohybem odřízl. Ohromeně se na něj díváte nejen vy, ale i strážci. Pohledy všech pak patřily chlapci. Ten chvíli váhal a s podmračeným výrazem si "skalp" prohlíží. Pak jej převzal do obou rukou a v několika okamžicích z nich zapletl něco jako cop, jenž si nakonec připevnil kolem zápěstí jako náramek. Pak pokývnutím Antoniovi poděkoval. Hned nato věnoval pohled prostřednímu strážci. Muž vstal.

Olea právě v té chvíli dokončila další kolečko podél stanové plachty. U keře jí do nosu cvrnkl nakyslý pach moči. Otázka nouzové toalety vyřešena. Většinou ale budou chodit mimo stan. To by to tu smrdělo víc. Nejspíš jen v případech bouře nebo velké lenosti... Faktem zůstává, že takováto tráva sem do hor zkrátka vůbec nepasuje.

Chlapec naznačil vložení bobulky do úst. Muž počkal, až polknete. V podstatě se na vás velmi výmluvně zadíval, takže jste tak učinili. Chuť nevýrazná, lehce natrpklá, něco jako plané třešně. Pak se dotkl svým čelem vašeho. Komu tak učinil, zůstal stát na místě a mírně se pohupuje. Potom se každému jednomu z vás přihodilo toto:

Vnímáte, jak se vaše JÁ odhmotňuje. Stoupáte vzhůru spolu s kouřem z ohně, vaše tělo se dál klátí na zemi pod vámi. Aniž byste postřehli jak, jste nad stanovou střechou a stoupáte dál podél oné vysoké stěny. Ve výšce mnoha desítek sáhů nad zemí jste zastavili. Navzájem se nevidíte, ale máte pocit jisté sounáležitosti či společného vědomí. Máte pocit, že ostatní prožívají to stejné. Tam, kam jste doputovali ční z jinak velmi rovné stěny drobný skalní výběžek, takový schod. Je široký jen několik palců, tak na necelé chodidlo.

V ten moment, kdy jste se dotkli skály, pocit hmotného těla a plné bdělosti se okamžitě vrací. Vítr ustal. Vlastně vládne naprosté bezvětří. Balancujete na úzké římse. Pod vámi stany v podobě několika barevných teček. Nad vámi hladká skalní stěna, která se zdá být nekonečná. Po podobných výstupcích ani vidu.

Dýchánek

Ne ne ne. Není to ono. Chci se zmastit. Kolující dýmku držím u sebe déle než by se slušelo. Strážci nás zkoušejí. Okej. Jsou naráz hrozně důležití a přitom upozadění. To se mi zamlouvá. Vážení přátelé, buďte si jisti, že není nač čekat. Nepotrpím si na ceremonie a rituály. Otevřete brány a my vstoupíme do kruhu.

Nahmatám na prstu prsten, jedinou věc, kterou mi nevzali v lochu, protože nešel sundat. Jediná zatracená věc, která mi zůstala a díky ní i zbytek důstojnosti. Teď ale zakroutím prstenem z šedého kovu a po chvíli zápasení jej stáhnu z prstu.

Bůh je blízko i daleko. My jsme jej přišli přemoci tím, čím nejraději přemáhá On. Láskou! Nebyl jsem s vámi v aréně, ale poznal jsem jak jste neústupní. Teď na to zapomeňme. Jen pokorní obstojíme, a dokážeme že jsme hodni změnit svět v jeho principu.

Pak se zadívám do ohně a soustředěně čerpám sílu. Schovávám si ji na nejhorší. Kradu ji a ukládám do kamene v kapse.

Mlčím. Napovídala jsem toho dost. Nechám Torika vést hovor a pečlivě sleduji každé slovo, i když na pohled se to nezdá, jelikož trochu jako tygr v kleci dál obcházím stan kolem dokola. Zlehýnka našlapuji do trávy, porovnávám vůni vzduchu tady a tam, i ke keři a bobulím přivoním. Tohle je přeci nějaké místo. Snad až teď mi dochází jeho jedinečnost. Opravdu venku zuří bouře? Jaký je zde vůbec charakter vzduchu? Patří sem do hor a pouze je klidný, možná trochu vydýchaný a pochopitelně zakouřený? Nebo je zcela jiný? Jsme v malém samostatném světě?
Tedy strážci. Chtějí nám pomoci. Kéž by se vše zdařilo.

Po chlapcově výzvě se na něj mile usměju. Přejdu ke své brašně a vteřinu do ní nahlížím, než napůl zklamaně, napůl bezradně rozhodím rukama v uvědomění, že nevím.
Celou brašnu přisunu k chlapci. Opatrně dám stranou šíp a živelný kámen.

"Dostala jsem je darem a nerada bych o ně přišla," vysvětlím tiše. "Bleskův" modrý krystal potěžkám v dlani a opatrně pohlédnu na Antonia s žádostí o svolení. I to je dar, ale s elfem přeci jen ještě nejspíš dlouho budeme putovat a získat něco jiného na památku bude snadné. Pokud kývne, přidám kamínek k brašně. Nakonec na brašnu ukážu a také na sebe od hlavy až k patě.

"Vyber si, co se ti bude nejvíc líbit."

"Aha. Díky. Je to k jídlu?" ujistím se během toho, co zkoumám bobule ve své ruce. Jsou to plody země. Cítím z nich něco neobvyklého? Skoro bych se divil kdyby ne. Když mi potvrdí, že můžu, tak darované plody sním.

Co bych tomu chlapci tak mohl dát? Takovouhle situaci jsem opravdu nečekal. Ale určitě se patří jim něco dát, když nám poskytli přístřeší. Jenže já s sebou nemám nic, co by mohlo posloužit jako dar. Bral jsem si do hor jenom praktickou výbavu - jídlo a oblečení. Chvíli se zamyslím, jestli ještě něco vytvořit z hlíny, ale to už viděli, a docela mě to vyčerpalo. Nebo jít rychle něco shánět ven? Ne. Bude tam teď zuřit ta šílená bouře, a já bych vypadal jako blázen. Navíc tam stejně nic není.

Přidřepnu ke svému batohu a začnu se v něm bezmyšlenkovitě hrabat. V nejhorším mu dám jednu svou košili. Lepší než nic. Asi.

Obsah batohu už znám nazpaměť. Snažím se tam držet pořádek, abych tam vždycky snadno našel to, co potřebuju. Prohmatávám rukou jednotlivé díly oblečení, jestli tam náhodou nenajdu něco hezkého, na co jsem třeba zapomněl. Až se za chvíli dostanu na úplné dno. A tam nahmatám... kuličku? Vytáhnu ji na světlo.

Skleněná cvrnkací kulička. Nepamatuju si, že bych si něco takového bral. Muselo mi ji do batohu hodit nějaké děcko v Holubičkách. Je krásně barevná. Dokonalé. Musím se pousmát. Vzpomenu si totiž na skleněnou kouli tehdy v aréně. Symbolický začátek naší cesty. A teď se začíná blížit její konec. "Tady máš." Dám skleněnku chlapci do ruky.

Ať už s předsudky nebo přehnaným očekáváním, opatrně jste vtáhli ústy kouř z rozličných dýmek. Účinek zprvu necítíte žádný. Není vám to ale nepříjemné, natož protivné, a to ani zarytým odpůrcům kouření. Naopak, cítíte očistné vlastnosti bylin a vaše drsnou cestou zmučená těla teď zavaluje vlna uvolnění. Rychle jste odhodili zábrany. I vaše mysl se uklidnila, přijala zvláštnost prostoru takovou, jaká je, naladila se na pohodovou atmosféru u ohně. Dýmky začaly volně kolovat a vy jste po několikátém kolečku začali vnímat rozdílné chuti směsí v jednotlivých kalumetech.

Muž ve středním věku pak náhle vstane a zaujme řečnickou pózu. Přestože dělá gesta rukama, jeho ústa jsou zavřená. Hlas, který už znáte, vám zní v hlavě.
"Vítej, Toriko, synu Yamatův. Vítejte, vy všichni." Zdálo se vám to, nebo se nějak déle zastavil pohledem u Antonia?
"Pochopitelně víme, že míříte na horu Bouří. Přejeme vám mnoho štěstí, ať se váš úkol zdaří.
My jsme...hmmmm... Strážci brány. Ano, tak bych to řekl vaším jazykem. Hlídáme tu, aby se do kláštera nedostal nikdo nepovolaný.
A abych odpověděl na tvoji otázku - jistěže vám můžeme pomoci. Dokonce musíme. Protože bez nás se tam kam jdete nikdy nedostanete. Můžete to zkusit. To rozhodně můžete. Ale nikdo neuspěl. Aspoň co já pamatuji."
Po těch posledních slovech se podíval na stařešinu, jako by se ptal, zda-li si snad on někoho takového pamatuje. Ten však zírá upřeně do ohně a jen vrtí zamítavě hlavou.

"Prosím, dáte mi něco na památku?" Ozve se chlapcův hlas pojednou? "Já vám něco dám!" Oběhne keř a rychlými pohyby z něj očeše několik oranžových plodů. Každému vám dal pár bobulí do dlaně. Vesele se usmívá a pln očekávání skáče pohledem z jednoho k druhému.

Porada s čoudíkem

Už když jsme byli smrkáči, a zkoušeli se sestřelit různým zakázaným býlím, říkali jsme tomu: "Poradit se s čoudem". Tak sotva se přiblíží kalumet k mé roztřesené ruce, vyplavou na mě vzpomínky a zároveň odhaduji svoje síly. Se zakázanými látkami mám své zkušennosti a divil bych se kdybych hned nepoznal o jakou bylinu či směs se jedná...

S hladovostí abstinujícího narkomana a s nadějí na pořádnou jízdu se chopím dýmky a labužnicky zabafám.
V tu chvíli je mi jedno kde jsem, proč tu jsem a s kým tu jsem. Chci jen využít příležitosti, oddat se rauši a zapomenout na svět.

Fuj! Vždycky jsem nesnášel, když se mě můj děd snažil naučit kouřit. "Je to součást tradice," říkával. Nerozuměl jsem tomu. Jak to může někomu chutnat? Do dnes nerozumím, proč někteří lidé tak rádi kouří. Ale aspoň už jsem za ta léta tak nějak akceptoval, že "je to součást tradice".

Sebevědomě přijmu od starce dýmku, a pořádně si z ní potáhnu. Ihned se rozkuckám a vhrknou mi do očí slzy. Dlouho jsem netrénoval, a tohle je skutečně silný materiál.

"Děkujeme za vaše..." rozhlédnu se, stále s jistou dávkou nedůvěřivosti, po abnormálně klidném interiéru velikého stanu, "... pohostinství. Venku je skutečně šílené počasí."

Olea se výjimečně nějak nemá ke slovu. Asi už se vymluvila před chvílí. Nebo možná už s někým z nich komunikuje telepaticky, jak to ti pánové mají zřejmě v oblibě? Každopádně, rozhodnu se zdejší ticho prolomit. Konec konců, ten muž má pravdu.

"Ano, pár otázek bych měl. Dovolte abych se představil. Jsem Toriko Beifong. Syn Yamata Orochiho." Snažím se je ohromit jménem váženého rodu. "Jsem Vládce země. A mám i jisté nadání pro práci s lávou," udělám rukou gesto k Antoniovi, který si vychutnává kuřivo z mojí dýmky.

"A chtěl bych se zeptat - kdo jste vy?"

"Něco mi říká, že možná tušíte, proč jsme tady? Jdeme jako vyslanci lidského pokolení za samotným Erem. Dovolte mi přejít rovnou k věci - můžete nám na naší misi nějak pomoct? Poradit? Vypadáte, že leccos víte." Znovu si potáhnu z dýmky, tentokrát už daleko opatrněji.

Fuj! Chce abych si zakouřila? S nedůvěrou si prohlédnu dýmku.
Rozhlédnu se po ostatních, rozhlédnu se po okolí. Tráva, keřík, prostor větší, než by měl být. Kouzlo vedle kouzla. Tak.. zaváhám. Snad by se to dalo zkusit. Ještěže je to dýmka toho prostředního. Je mi tak nějak nejvíc sympatický. Stařík i chlapec ve mě nevyvolávají zrovna dojem moudrosti a rozvahy. Spíš poťouchlé hravosti až škodolibosti. Kdyby vládli větrem, jistě bych měla sukni dávno nahoře.

"Děkuji."

Znovu si stoupnu. Zuju se a obcházím chvíli stan, užívajíc si pocitu trávy na chodidlech. Přemýšlím. O tom, co jsem tu napovídala, o přítomném okamžiku, o tomto místě.
Kouř je jen hmota rozptýlená ve vzduchu. Nemusí jej zákonitě otrávit. Mělce, krátce a opatrně potáhnu, skoro jako bych chtěla, aby mě přitom nikdo neviděl, i když vím, že to nedává smysl. Kdybych měla hádat, co ta kouřící hůlka umí, dala bych jí do vínku schopnost poodhalit, co dělat dál, stín budoucnosti, rozšířit obzory.

Bedlivě sleduji, co se děje, zkoumám proud vzduchu směřující nejprve do mých úst. Až když to všechno uznám za bezpečné, budu možná pokračovat. A nebo taky ne. Znovu si obejdu stan, znovu prozkoumám, jak jsou na tom ostatní. Po nějaké době zastavím před dospělým mužem a podávám mu jeho kalumet zpět.