Antonio se bez skrupulí posadí k ohni. Ostatní nejspíš trochu zarazí, že "nic nepředvedl". Ale kdo ví co slyšel.

Chlapec vytřeštěně zírá na krev, která se na Petrově tváři mísí se slanými slzami. Trochu to pálí. Je to jiné pálení nežli to ohnivé. A tak je Petr trochu vyveden z míry sám sebou. Malý kuřák k němu dojde, něžně ho chytne za ruku a táhne k ohni a pak dolů, tam, kde se má usadit. Když sedí, podává mu svůj kalumet. Nato se zahledí na Oleu a nechá ji vymluvit. Pak učiní totéž. I ji přivedl k ohni a usadil na jí určené místo. Donese jí ale kalumet, který nejprve dostal od dospělého muže.

Toriko mezitím předvedl trochu své zručnosti. Obyvatelé stanu kývají uznale hlavami. Dýmka se ale nejvíce líbí starci, který ji s vládcem země vyměnil za svou. Cosi do ní napěchuje, rozbafá ji, podá muži, ten též zabafá a předá chlapci. Ten vypustil hustý oblak kouře a pak dýmku zanesl elfovi.

Chvíli na vás hledí. Přijde vám, že klidně a s mírným úsměvem na rtech. Pak vás stařec vyzve, abyste si také zabafali. Do toho se vám v hlavě ozývá hlas nikoli chlapecký, ale jasný, ostrý a pevný jako kamenný tomahavk. Bude to ten prostřední, dospělý.
"Jste našimi hosty. Prosím, poslužte si a kuřte. Nejspíš máte nějaké otázky... "

Zarazím se hned při vstupu do stanu. Proberu se jenom díky tomu, že do mě zezadu strkají ostatní, které ještě trápí bouřka, která zuří tam někde daleko venku. Ten stan nevypadal takhle veliký. Ne, určitě je zevnitř mnohem větší než zvenku. A venkovní vichr se zde nijak neprojevuje. Tohle místo je přímo prosycené jakousi magičností. Ale ne takovou tou ''normální, jakou vládneme my. Ne, my naše živly stavíme na odiv. Tak jako na začátku v aréně. Tak jako cestou skoro na každém kroku.

Ale zde, zde je kouzlo daleko víc vnitřní. Schované uvnitř obyčejně vypadajícího stanu. Uvnitř každého z těch tří obyčejně vypadajících mužů. Ten nejmladší, ještě chlapec, se na mne zvláštně zadívá, jako by mi viděl až do hloubi duše, a zároveň mě zcela ignoroval. A v hlavě slyším jeho slova.

Ostatní vládcové začínají různě reagovat, takže předpokládám, že něco slyšeli, tak jako já. Možná totéž, na tom nezáleží. Tohle je osobní, zkouška pro každého z nás zvlášť. Přestávám dávat pozor na to, co dělají ostatní. Musím najít kapku potu své snahy.

Přemýšlím, co to může znamenat. Mám se o něco snažit? Mám se zapotit? Nebo mám prostě jenom něco konkrétního najít? Ne. Nebude to nic takhle doslovného. Chtějí vidět mé schopnosti. Co dokážu, kde jsou mé limity.

Chvíli bloudím v myšlenkách, snažíc se vymyslet, co jim ukážu. Musí to být něco, při čem si sáhnu až na dno svých schopností, něco nevšedního. Zahloubaně hledím na pobafávajícího chlapce. A pak dostanu nápad.

Sehnu se, a v travnaté zemi vyhrabu důlek. Naberu si plnou hrst čerstvé hlíny. Vymodeluju z ní rukama pěknou dýmku. Svojí Silou udělám průtah na vzduch v nožičce, aby dýmka byla funkční. A vyhladím ji a ozdobím ornamenty. Zkontroluji, jestli se někdo z těch mužů dívá. Zvláštní. Nejsem si úplně jist. Asi hledí zhruba naším směrem, Olea jim něco zaníceně vypráví a Petr... krvácí? Ale ti muži vypadají, že si nás snad ani nevšimli.

Inu, moje práce ještě není hotova. Ne, kdepak. Tohle zatím zvládne kdejaký učeň našeho živlu. To zajímavé teprve přijde. Sevřu hliněnou dýmku v rukou. Začnu na ni ze všech stran, rovnoměrně, působit Silou. S největší intenzitou, jaké jsem schopen. A to není málo. Hlína tvrdne. Trvá to nějakou dobu. A na pohled to žádné velké představení není. Ale něco mi říká, že tihle tři mudrcové to ocenit dokáží. Urychluji proces, který v přírodě trvá tisíce let, na několik okamžiků. Struktura hlíny se mění, přestává být měkká a mazlavá, a začíná být víc - kamenná. Zapotil jsem se při tom? Zcela jistě. O to taky šlo ne? Ale jsem rád že se mi dílo povedlo.

A teď třešnička na dortu. Sehnu se pro ještě jeden kousek hlíny a uválím z ní v prstech malou kuličku. A když jsem předtím částečky fajfky zpomaloval, kuličku teď budu zrychlovat. Míchám vnitřek toho kousku hmoty, rychleji a rychleji. Hřeje. Pálí. Začíná červenat. V ruce už ji neudržím, hodím ji tedy do dýmky, a ještě chvíli pokračuji. Z dýmky se kouří, a na dně je vidět malý kousek lávy, který jsem já, Toriko Beifong, vyrobil z hlíny.

Kapku potu?? Ha ha ha! Lije ze mě, a sotva stojím na nohou. Dobelhám se ke chlapci, a nabídnu mu kouřící zdobenou kamennou dýmku.

Uff, konečně stany. Nakonec absolutně bez myšlenek na nebezpečí skoro doběhneme k těm zdálky zdánlivě chatrným přístřeškům. Dobrá, úplně maličko ještě před vstupem zaváhám, takže vstupuji předposlední. Musím se vyhnout Antoniovi s Torikem, kteří ztuhli ve vchodu a nemysleli na průchod pro ty za nimi. Okamžitě chápu proč. Ztuhnu skoro stejně.
Co tohle je? Co mi to připomíná? Připomíná mi to něco? Nic. Jen nebe tu chybí.

Petr jde do toho po svém a řeže se! kamsi pod oko. Odvrátím zrak. Zdá se, že slyšel totéž co já.

"Když nalezneš a odevzdáš slzu sebelásky, můžeš přisednout."

Neřekl to ten maličký nakonec nahlas? To není podstatné. Ale co si o sobě myslí? Nezná obyčejnou laskavost a pohostinnost? Najednou mi dochází, jak jsem osamělá, jak málo jsem si v životě dovolila.

"Hele, mrňousku, moje sebeláska... co je ti do ní? Moje sebeláska zůstala někde před arénou, někde v Korešských horách, odešla s otcovou duší, snad je jí kousek u mojí mámy, snad, která doufám, na mě myslí, a poslední drobek si ukradla Eliz, kterou jsem chtěla mít za přítelkyni, protože přátelství se mi vždy obloukem vyhýbalo a ze které se vyklubala... kterou teď žerou červi. Nebo ji spálili? Já ani nevím."
Extrémně dlouze se nadechnu, abych si sebe samu znovu uvědomila a ovládla své rozčilení. Pokračuji už mírně.
"Sama na univerzitě, sama s otcem, sama se svým posláním, protože tihle tři moji kumpáni jsou skvělí, ale každý svým způsobem blázen, a já jsem taky blázen, jenže zase jinak a tak si se mnou nikdo nepovídá. Já myslívám na Era, na dotyk jeho mysli tam v aréně. Věřím, že se nám to podaří. Teď už miluju jenom Kratt a nic než Kratt a udělám COKOLIV, abych ho ochránila, abych získala Erovu přízeň pro naši zemi. Moje sebeláska se scvrkla na hlt vína, smích při vystoupení kočovných herců, na každý krok, který udělám, na pohled na nádherné hory nad námi."

Ano, mám slzy v očích, ale nesu je hrdě a nedovolím si je setřít. Tohle chtěl? Proto ta otázka? Kdo se v tom má vyznat? Pravda je, že toho na mě na téhle výpravě je hodně.

Když ti bude smutno, vždy máš nekonečnou přízeň Vzduchu, o který se můžeš opřít.

Táta má pravdu, nemám tak málo, jako to tu možná znělo. Otočím se za sebe zpět k východu a vztáhnu ruku k pracně zajištěné plachtě.

"Jestli nejsem vítaná, můžu jít. Umím se o sebe postarat."

Slza sebeobětování

Únavu a vnitřní přípravu ke klidu přebije náhlé vzrušení z podivné scenérie uvnitř stanu. Co to je za magii? Pomyslím si znepokojeně, z myšlenek mne vytrhne nedospělý hlas, který slyším zřejmě jen sám.

V krátkém zaváhání nesouhlasně zavrtím hlavou, pak už však udělám první věc, co mne napadne, jak je obvyklé u mé impulsivní povahy stále více.
Otevřu malý zavírák a se semknutými rty se krátce říznu pod oko, palčivá bolest způsobí, že mi vyhrknou slzy! Směs krve a slz v několika krůpějích spadne do trávy u mých nohou. Pak zamrkám, otřu si spodní víčko hřbetem ruky a v naději se zadívám na chlapce.

V duchu jsem přitom maličký...jako on...

Spěcháte ke stanům. Vítr se do vás opírá ze strany tak, že máte pocit, jako byste šli po vrstevnici nějakého skalního úbočí a ne po téměř rovné planině. Kameny se pletou pod nohy, ale se štěstím jste si nikdo nevymkl kotník. Když jste už skoro u stěny, nastala taková tma, že Petr raději párkrát vyšlehl z ruky menší plamen, abyste se ujistili, že jdete správným směrem, protože stany se staly téměř neviditelnými. Sice přitom jednou málem připálil elfovi vlasy díky nenadálému závanu prudkého větru, ale dobře to dopadlo.

A pak jste konečně tam. Stany jsou tu čtyři, pokud jste si to v té rychlosti stačili všimnout. Olea si je docela jistá, protože zkoumala tábor dravčíma očima. Dva středně velké, vypadají však vachrlatě a máte strach, že by vám mohly uletět nad hlavou. Třetí je sice velmi aerodynamický, avšak tak malý, že by se do něj stěží vešel více než jeden člověk. Rozhodli jste se bez váhání pro ten největší. Jeho kopulovitý tvar vám i dává jakousi jistotu, že by se v něm dala bouře přečkat. Byl zavřený zvenčí na několik kolíků provlečenými skrze oka ze šňůrek. To vás uklidnilo. Vše vypadá opuštěně a žádné přepadení jste tu nečekali. Ostatně, ani na to nebyl čas.

Jaké bylo vaše překvapení, když jste vstoupili a přivykli oslňující záři z obrovského ohně. Toriko ihned pozvedl zrak, aby se ujistil, že vrcholky plamenů nepropalují strop, ale ten se zde uvnitř zdá být mnohem výše nežli zvenčí. Antonio se zase zarazil, když pod nohama ucítil svěží měkkou trávu. Do této chvíle nebylo na kamenné moréně po nějakém porostu ani stopy! Petr obratně překryl plachtu ve vchodu a snažil se ji zevnitř rychle zajistit, přičemž zápasil se vzdouvající látkou. Jakmile však zapnul první kolík, nastal až nápadný klid. Takže když se otočil, přidal se se svým vyjeveným pohledem k ostatním vládcům.

Prostředí je docela jiné než tam venku. Zmíněnou trávu a kameny obložené ohniště doplňuje menší keřík obsypaný oranžovými bobulemi. Nakonec to nejdůležitější: Vedle sebe tu na zemi sedí stařec, dospělý muž a chlapec. Každý má dýmku a všichni pokuřují. Své pohledy pozvedli od plamenů k vám a nezúčastněně na vás hledí.

Nervózně sleduji zatahující se oblohu, a začínám netrpělivě přešlapovat, dokud se Olea neprobere. Když se tak stane, sdělí nám, že toho vlastně moc nezjistila. Což je škoda, když už se jí podařilo propůjčit si sokolí zrak.

Nás ale teď tlačí jiná svízel - počasí začíná vypadat doopravdy nebezpečně. Petr už je jednou nohou na odchodu, a moc možností nakonec stejně nemáme.

Pokrčím rameny. "Dobře. Pojďme se podívat k těm stanům. A pospěšme si. Nikde není psáno, že si musíme poradit úplně se vším. A tomuhle bych se pokud možno rád vyhnul," kývnu hlavou směrem k černému mračnisku, které se k nám nezadržitelně žene přes vrcholek hory.

Nahodím svůj batoh a bez dalších odkladů svižně vyrážím.

"Tady někde u té říčky si nelze nevšimnout několika lidských postav. Jedna sedí, jedna stojí, jedna nervózně přešlapuje s batohem na zádech. Čtvrtá leží. Už ne. To jsme my." To je asi nezajímá.
"Moc jsem toho nezjistila," pokrčím rameny.
Zkusím si ještě trochu lépe uvědomit směr a vzdálenosti jednotlivých míst a klukům to popsat.

Jak situace vypadá? Je šance být u stanů před bouří? Najde se nějaký úkryt poblíž? Stačila by skalní stěna která je za větrem. Když nad sebe dáme plachtu, velmi levně a tedy snad i dlouho bych mohla usměrňovat vítr tak, aby nepršelo na nás. Antonio může pomoci odklonit vlhkost, Petr zajistí teplo.

"Snad by se dalo ukrýt tamhle. U Era, bylo by na hlavu, kdybychom si neporadili s trochou živlů!
Ale... spíš mě to oproti prvnímu dojmu k těm stanům láká. Dost možná budou ti lidé, jsou-li v těch stanech nějací, potřebovat naši pomoc. Ať už tam dělají, co chtějí."

Zahledím se dolů, na Torika, dolů.

Vítr. Vzduch je náhle mnohem řidší. Olea cítí, jak jsou ptačí kosti lehké, jak peří citlivě reaguje na stoupavé proudy. Hrana zobáku se jen mírně "plete do záběru". Dravec krouží vysoko, ale jeho zrak je ostřejší nežli jeho pařáty. Bloudí jím po krajině. Snad hledá nějakého slunícího se sviště nebo rybku v lesknoucí se stužce horské říčky. Tam, kousek od ní, si nelze nevšimnout několika lidských postav. Jedna sedí, jedna stojí, jedna nervózně přešlapuje s batohem na zádech. Čtvrtá leží. A krahujec zažil podivné zašimrání, když právě na té poslední spočinul svým pohledem. A tak ať už chtěl nebo nechtěl, stočil se směrem ke skalní stěně. Přistál na jednom z nemnoha výstupků a měl co dělat, aby se zde alespoň na chvíli udržel. Shlíží teď na podivné vyduté stavby, jejichž stěny se třepotají v sílících poryvech větru. Ano, to uvědomění ptáka zneklidnilo. Měl by se včas dostat do bezpečí. Není radno se tu dlouho vznášet, když za pár chvil už nebudete mít žádnou kontrolu nad svými perutěmi. Pryč!
Dobrá, ještě se ohlédl. Ale stejně žádný pohyb tam dole nezahlédl. Všichni budou už jistě v úkrytech.

Krahujec vydal vysoké zapísknutí, které se rozlehlo od okolních skal a k vám dorazilo s dechberoucím echem. V ten moment se Olea zvedla a jen sledovala pohledy svých společníků. Zpoza vrcholku po vaší levici vyčuhuje nejčernější mrak, jaký jste kdy viděli. A pak se zvedl vítr. Žene ten kokumulus k vám. Jak jinak. Zdá se, že počasí v horách dostává své nepředvídatelnosti. Tohle bude nejspíš ještě horší bouře než ta, ze které se zrodil Blesk. A jeskyní se vám tu nyní zoufale nedostává.

Proč vlastně?

Cestou se mi honí hlavou myšlenky všelijaké, povětšinou však veskrze vzpurné. Blázni se v slepé víře domnívají, že je rozumnost polepší, a rozumní bláhově doufají, že je poznání Boha zachrání před bláznovstvím.
Řekl kdysi kdosi.

Nezáleží mi pranic na výsledku této pofiderní akce, zčásti je mi to líto a zčásti je mi to jedno.
Oheň v mém srdci nehodlám před nikým kořit, nikomu skládat k nohám a nikoho nenechám jej měnit.
Pokud se zde jedná o zkoušku vládcovství, s chutí jej přenechám dychtivějším! Správcem království nechť se stane, kdo dovede pečovat o život.

Kdo se připodobní stvořiteli s dostatkem pokory, aby nebyl zničen? Kdo v duchu obdrží dar obnovy, aby mohl pást dav bez páteře? Olea by byla dobrá královna, ale chybí jí schopnost se spravedlivě rozhněvat a stát pevně ve svém hněvu, zdá se mi. V Antoniovi je příliš melancholie a introverce pro kralování nad různorodostí.
Toriko má dar všeobjímajícího pochopení a proto bych podpořil právě jeho aspiraci, však nepodlehne pýše a opojení mocí? A já sám?

V zamyšlení mi sklouzne noha a svezu se kus ze svahu.
Pak uvidíme tábořiště pod stěnou.
Pojďme, za chvíli bude po všem.
Řeknu aniž by mi došlo jak záhadně to může znít...

Škrábeme se pomalu po horských úbočích. Netuším, jestli jsme se už dávno neztratili. Občas se sotva znatelná cestička úplně vytratí, a musíme se kus vrátit. Vkutku nevím, jestli je tohle náročnější fyzicky nebo psychicky. Ale nezbývá než zatnout zuby a vydržet. Teď to přece nevzdáme.

Uleví se mi, když nám Antonio ukáže, že máme konečně na dohled taky něco jiného než nekonečné skály. Sláva! Vděčně se napiju z ledového potůčku.

A pak spatříme ty stany. "Mě se zdá, že tam nikdo není. No, podívej se, a dej nám vědět, co jsi zjistila." Olea větří nějaké nebezpečí. No, na jednu stranu to dává smysl. Kdo normální by se tady zdržoval? Uvidíme.

Sundám batoh, abych si trochu odpočinul. Rozhlížím se po okolí a hlídám, zatímco Olea sonduje, co je to vlastně před námi.