Na to, že se potloukám náročným terénem se silnými chlapy, se držím celkem snadno. Jen díky tomu, že podobný terén je mi vlastní a mám právě v tomto ohledu hodně natrénováno.
Je vidět, že toho máme všichni dost, zároveň ale nezvolňujeme. Cítíme, že je třeba se odtud dostat. Víno opravdu nenesu dlouho, Torikovy obavy, že se budu vláčet s něčím nepotřebným, byly plané, hlt poslední záchrany pak vyměním u potůčku za čistou vodu.

Poslední den cesty jsem už uondaná tak, že vůbec nemyslím na nebezpečí a jen kladu nohu před nohu, abych se při nekonečném sestupu nevymáchala obličejem v štěrku. Nebo přinejmenším koleny a dlaněmi.. Až mě někdo upozorní na ty stany. Hrkne ve mě. Až docela blízko u srdce.
Jako první mnou trochu paradoxně projde pocit vděku, že aspoň pár dní jsme museli překonávat jen sami sebe. Teď je to tu zas. Bude nutné se s těmi dole potýkat?

"Divila bych se, kdyby tam dole byli naši přátelé. Nebo bychom jim alespoň byli lhostejní." Další myšlenku řeknu nahlas a podívám se po ostatních.
"Vědí už o nás? Spíš ano. Zkusím se podívat blíž."

V každých horách jsou dravci. Lehnu si na záda a najdu pohledem některého z nich a svým oblíbeným trikem si půjčím jeho ostrozrak. V tu chvíli mé oči nápadně připomínají zrcadlo, ve kterém se odráží silueta plachtícího orla.

Koně více či méně ochotně odcválali vstříc volnosti. Nejisté, ale určitě jim v ní bude lépe, než kdyby měli být nuceni jít do míst, kam by se sami dobrovolně navydali, natož aby byli přenášeni vzduchem.

Vy jste rozložili svá zavazadla a vyhodnotili, co vzít, co věnovat Petrovi a konečně, co nechat za sebou.
Svá zavazadla jste přizpůsobili svému tělu a terénu, který vás čeká. A pak jste se zhluboka nadechli a jeden po druhém se dali do nelehkého výstupu. Zprvu to šlo dobře a za den a půl jste museli zdolat jen pár obtížných míst. Druhého dne jste však nenašli příliš vhodné místo k noclehu. Toriko lehce poupravil kus skalního výčnělku, aby jste byli v relativním závětří. A že tu fouká! Nadšená je možná leda Olea. Spánek však není bůhvíjaký a neobčerství vaše znavené svalstvo.

Pak jste se dokonce museli kus vrátit. Špatná soutěska. Končila příkrou skalní stěnou, kterou byste nezdolali ani s pomocí lana dvojnásobně dlouhého, než je to vaše. Přecijen by tu měla existovat jakás takás "cesta".

Ano, podruhé jste to trefili. Dokonce jste narazili na jakousi kozí stezku. Dalo se po ní však jít. S velkou opatrností, pochopitelně. Na řadu přišly i lezecké úseky. Tam se hodně ukázala elfova obratnost. Pomáhal vás jistit tu podporou zespoda vlastním tělem, jindy zas shora s pomocí lana. Olea, ani Toriko svou živelnou silou plýtvat nemuseli. Zato Petr vás za sychravých nocí zahříval přebytky svého tepla. Někdy z něj sálalo i při obtížných výstupech. Jako by spalovat neviditelné uhlí a topil si pod kotlem, aby měl dost páry. Je na něm však znát vyčerpání. Navíc jen díky němu jste nezemřeli! Když ne umrznutím, tak žízní. Vždy ochotně roztopil v kotlíku sníh či kusy ledu pouhým dotykem svých dlaní, protože své zásoby jste už dávno vypili.

Když jste dnes shora pohlédli na údolí před vámi a skalní štít za ním, jehož vrcholek končil v mracích, pomysleli jste si: Ne, další už ne! Ale pak Antonio ukázal zhruba do poloviny vysoké, zdánlivě hladké stěny, kde lze rozeznat něco jako budovy vytesané přímo do skály. Malé temné otvory by mohly být nespíš okna. Na tu dálku nelze zahlédnout jakoukoli aktivitu. Vaše srdce však zaplesala. Váš prozatimní cíl je na dohled.

Sestupujete o to radostněji, avšak pomalu a opatrně.. Petr poněkud zemdleleji než Toriko s Antoniem. Několikrát mu podjela noha a sesunul se po příkrém svahu. Naštěstí bez zranění. Olea už toho má také plné... střevíce. Museli jste ještě strávit jednu noc, než se vám povede dojít k úpatí strmé hory, na níž se klášter nachází. Se dřevem na oheň to bylo těžké. Vypomohli jste si nalezeným proschlým trusem. Petr usnul, jen co dosedl na zem. Hlídky jste neměli ani náladu, natož sílu řešit. Prostě jste něco spolkli, zapili a otočili se na bok.

Spánek přišel rychle a byl tentokrát posilující. Nejste zdaleka v plné síle, ale i na Petrově tváři je vidět značný rozdíl oproti dnům minulým.
Jdete volným krokem, až narazíte na malý pramínek. Vyvěrá mezi balvany a vine se jako pouťová stužka k oné majestátní hoře. Jak rádi jste se napili čerstvé pramenité vody! Nabrali jste si také něco do měchů a následujete bystřinu až do míst, kde se od vašeho směru stáčí pryč. Čím jste blíž, tím větší se do vašich myslí vkrádá nejistoty. Opravdu je ta stěna tak hladká, jak se zdá? Přeci tam musí být nějaké schody. Nebo ne?

Štěrková moréna, po níž jdete posledních zhruba deset mil, končí u paty masívu. Vidíte zdálky několik kupulovitých stanů nalepených přímo u stěny. Kdo by tu asi tak mohl tábořit?

Těžké rozhodování

Některé myšlenky vyslovíme nahlas, jiné nám jen proletí hlavou. Kázat někomu o soucitu či zodpovědnosti k někomu kdo ti prokázal službu ať už je to člověk, zvíře, démon nebo anděl nemá smysl. Každý z nás má jiný osud a zobecňování přináší jen svár.

Nevím po čem toužíte, přátelé, setkat se s Bohem? Jakobychom od něj mohli být odděleni...Udělat věc, co mi říká me srdce pro mne bylo vždy samozřejmostí.
V návalu emocí strhávám z koní jež mi nepatří proviant, výbavu, nezbytné třídím od postradetelného. Najdu, co jaem hledal - láhev s kořalkou a odšpuntuju ji a s gustem si přihnu. Pak ji chci někomu podat, ale všichni jsou mi najednou cizí...Odejdu kousek dál a natáhnu se pod strom s lahví na prsou. Nechtěně přitom zažmoulám v ruce kámen. Ihned mne napadne pokusit se detekovat nejbližší oheň lidského obydlí, jakkoliv může být daleko. Pak přijdu k již odstrojeným koním, podívám se jim do očí a s plácnutím do zadku jednoho z nich je pošlu předpokládaným směrem.

Pak posbírám co půjde, síly mám dost, abych pobral co nejvíce věcí. Jdeme! Jistě nás čeká spousta dobrodružství! S těmi slovy vykročím do soutěsky.

Vládce země na mě už chvíli kouká pohledem zapřísáhlého abstinenta. Možná jím je. Viděla jsem ho někdy pít? Nevím. Ale díky Erovi za něj, aspoň někdo tu má rozum. Víno samozřejmě z tlumoku nevyndám. Usměju se na Torika a pokrčím rameny: "Však ono rychle zlehkne. Hádám nejpozději během dnešního chladného večera."

Pak se otočím k Petrovi.
"Po třech dnech plných problémů se stejnou cestou vracet nebudu. Vážně! Jaký přítel? Jaká zrada? To je kůň! Kůň je zvíře, ne přítel! Jak si asi tak s koněm popovídám? Copak on by mě šel vytáhnout, kdybych se topila? Ušáček? Blbě by čuměl a žvýkal trávu."

Nikdy jsem si ke zvířatům nevybudovala bližší vztah. Miluju spíše tu celkovou harmonii všeho tvorstva, jak do sebe zapadají všechny ty detaily (včetně toho, že úplně běžně se zvířata mezi sebou požírají), jak každý tvor má něco specifického. Ale nikdy mě nenapadlo chápat zvíře jako přítele.

"Dalo se čekat, že je budeme muset opustit. A kdo nadšeně tančil, že se půjde touto cestou? Já bych věděla, pane ohnivý!
Ale já tudy chtěla jít také, to nepopírám." Končím poněkud neurčitě a o hodně mírněji. Prostě dva různé pohledy na věc bez nějaké smysluplné možnosti argumentovat.

Do Antonia rýt vůbec nechci a mrzí mě, že zase máme rozdílný názor. Aspoň mu mírně vysvětlím, že je nereálné, abych koně donutila létat.
"Bohužel, s koněm nehnu. Sama létat dovedu tak nějak přirozeně, ale donutit létat cokoliv nebo kohokoliv jiného, to jde jen když do toho opřu vítr. Už jen dostat Torika tehdy z té hospody byl pro mě hraniční výkon.

Věděla jsem, že dokážeš léčit. Je to úžasné. Vrchol magie. Chtěla bych se to také někdy naučit."

Chvíli nevěřícně kroutím hlavou, co tu padá za návrhy. "Pánové, neblázněte. S koněma se vracet nebudeme, to by nás zbytečně zdrželo. Pravda, měli jsme je nechat jít už dřív. Dál nám už totiž taky k ničemu nebudou. Čekají nás teď už jenom hory, a větší hory. Prostě je necháme jít. Oni už se o sebe postarají." Přesvědčuji sám sebe, že je to pravda. Možná, že jim bez nás bude i líp.

"Ano. Zabalíme jen opravdu potřebné věci." Sleduji Oleu, jak do svého tlumoku cpe obzvláště naditý vak s vínem. "Jídlo a nejnutnější..." další pohled na vládkyni větru, "oblečení."

"Jak je vidět, cesta dál už bude hodně náročná. Lano se taky může hodit, pravda. Terén můžu v případě největší nutnosti upravit, ale pokud to budu muset dělat každou půl hodinu, tak sám daleko nedojdu."

"Máme s sebou třeba nějaké píšťalky, kdybychom se ztratili, abychom se zase našli? A možná pochodně, pro nás, co nevládneme ohněm. Ještě nějaké nápady?"

Když jsem uviděl tu soutěsku, moje první myšlenka byla, že s kopií tama nemůžeme projít. Na to ba příliš úzká a pro koně nebezpečná. ,,Těžko říct, jak to vypadá na druhé straně. Možná koně budeme ještě potřebovat. Jen tak je pustit není řešení.'' Zavrtěl jsem hlavou a díval jsem se na soutěsku. Nelíbilo se mi, že bychom byli bez koní. Nikdo nevěděl, co je na druhé straně. Mohlo ham být cokoliv. Lesy, poušť, další hory, nebo jen pustina.

Snažil jsem se vymyslet, jak dostat přes soutěsku i koně. ,,Nemohla by jsi je vždy jednoho po druhém postupně přepravovat vzduchem? Možná najdeme v soutěsce nějakou jeskyni.'' Bylo by to zdlouhavé a namáhavé, ale měli bychom koně u sebe. A koně přeci jen vycítí nebezpečí dříve než my.

Jsem upřímně ráda, že Petr má povídavou. V zásadě jsou naše osudy celkem podobné. Namísto abychom vládli my jim, vládnou ony námi. Snad to tak má být a naše svoboda musí mít pevné mantinely. Jako tahle soutěska. Páni! Je to nádhera!

"Petře? Všechno v pořádku? Kde teď budeš hledat jakou vesnici? Dost možná je ta nejbližší zrovna tudy."
Ukážu dál plánovaným směrem. Vůbec mě nenapadlo řešit koně a zásoby ještě máme. Nemělo by pro nás být příliš složité tu případně něco ulovit. "Zkrátka vezmeme s sebou jen to nejnutnější, tedy něco teplého, víno a jídlo. Ušáčka a ostatní koníky poplácáme po zadku, ať si jdou, kam jim osud dovolí."
Když to bude do náruče nějakého predátora? Pokrčím rameny. Tak to chodí, ani masožravci nechtějí být o hladu. Možná se dostanou bez nehody zpátky mezi lidi.

"A lana. Můžu tu a tam popoletět a někam je uvázat, kdyby to nešlo jinak. I Toriko nám určitě v některých místech může hodně pomoci. Vlastně... vlastně mi přijde, jako by ta soutěska žila všemi živly. Vlhko střídané slunečním žárem, masa země tak blízko nebi. Pojďme rovnou dál."

Soutěska

Konečně se můžeme chovat jako lidé, ne jako vládci!
Vlastně jsem k celému 'projektu' přišel namátkou. Nechtěl jsem se narodit...stalo se! Přijal jsem to. Nechtěl jsem vládnout ničemu jinému než svému osudu! Stalo se. Proč pořád musíme měnit skutečnost abychom si zachránili kejhák?

Vtipkuju po cestě a povzbuzuji dobrou náladou. Když dojde na rozhodnutí, co s koňmi, navrhnu řešení. Nemůžeme naše přátele jen tak opustit. Ve zdejší divočině je usmrtí predátoři. Udělejte si přestávku. Meditujte, odpočívejte. Já je tryskem doženu do nejbližší civilazace a vrátím se se zásobami!

Nemůžu nepomyslet na alkohol a olíznu si suché rty. Snad si toho nevšimnou. Ale zásoby jsou třeba.
Možná bych potřeboval požehnání větru, abych byl rychlý jako on! Řeknu se smíchem směrem k dívce. Určitě mi řeknou že bychom se neměli rozdělovat, proběhne mi hlavou.

Koně nejsou snadná kořist, snadno utečou, možná zdivočí, ale nebudou šťastní... Dokončím myšlenku a pohlédnu na Torika o němž vím že má v srdci ke koním a všem zvířatům blízko...

Antonio by mohl mít také řešení.

I Antonio se probral mlčky a s podivným pocitem, že to vše byl jen sen. Pobalil své věci, vypotácel se před jeskyni a došel k černým zbytkům Bleskova hodování. Potřeboval se nejspíš přesvědčit, že se mu to všechno jen nezdálo. Už už se chtěl odvrátit, když se zarazil a podíval se lépe. Pak se sehnul, poklekl na jedno koleno a čepelí nože rozhrnul začazenou krustu. Když po chvilce vstane, drží tři malé modré krystaly, třpytící se ve slunečních paprscích.

Jeden dvorně podává Olee. Dáma si jistě takový drahokam zaslouží.
Druhý vloží do dlaně Torikovi, se slovy: "Tys na to přišel a zachránil situaci. Zasloužíš si jej."

Poslední si pohodil v dlani a pátravě se podívá na vysmátého Petra. Nakonec, když ten zachytí jeho pohled, hodí třetí kamínek do jeho pohotových dlaní.
Těžko říct, co si myslí. Že bez Petrovy provokace by se nestalo, co se stalo? Cítil se neužitečný, když se sám k ničemu neměl? Možná jeho královská výsost žádné šperky nepotřebuje. Do hlavy mu nikdo nevidí, ale v tuto chvíli to ani nikdo neřeší. Naložili jste své věci na zbylé tři koně a vydali se dál. Jet se kvůli terénu stejně nedá.

Do večera jste překonali několik sedel. V jednom se vyskytlo vhodné místo k přenocování pod převisem, který alespoň zčásti chránil před poryvy větru, které nabírají na intenzitě. Olea je jediná, které to nevadí. Je na hory a vichry zvyklá. Naopak, cítí se "jako doma". Jdou na ni vzpomínky, ale to už je druhá věc. Ví, jak tuto všudypřítomnou sílu vdechovat, nechat projít tělem, jak ji usměrnit, jak vypustit a pomocí pouhé myšlenky stvořit, co se jí zlíbí.

Dalšího dne lehce po poledni jste došli k soutěsce s rozviklanými skalními výčnělky trčícími ze země i ze stran. Zdá se nemožné tudy pokračovat se zvířaty. Budete mít co dělat, abyste toto místo překonali sami.