Tři lodě

Dobubnuju a pocítím nečekanou únavu. Uvědomím si, že od svého útéku z otrokářské klece, jedu na doraz. Usínám a jak sedím na okraji mola, dřív než někdo stačí zasáhnout, spadnu do vody.

Po komické chvíli, kdy mí přátelé rozrušeně pobíhají kolem mola a rozhazují rukama, se Godar ťukne do čela koncem své hole, podá mi ji a já po ní obratně vyšplhám. Načež s úlevou v srdci začnu všechny objímat...Už ani Rebeka se nebrání a všichni se smějeme...

Nechce se mi odtud odplouvat, protože opouštím své přátele, s nimiž jsem spojil osud. Snad si na mne vzpomenou někdy v budoucnu. Myslím tím obyvatele města, jehož jméno Bolgek jsem si v duchu přeložil jako Sud...

Godar s Rebekou se baví u zajímavého kola s držadly, kterému říkají kor - mýdlo...Začnu se smát a chystám se utrhnout kus plachty abych se do ní zabalil a usušil. Bartolomeo mne včas zarazí a dokonce mi půjčí svou propálenou alchymistickou zástěru, kterou si omotám kolem beder a jsem spokojen. Pak si jdu hrát s kor - mýdlem, ale znepokojené pohledy Godara s Rebekou mi zábavu zkazí. Godar mi začne vysvětlovat k čemu ta věc slouží, přesně ve chvíli, kdy se na to chci zeptat...

Pak začnou vzduchem létat zapálené šípy!
Všichni se obrátíme do toho směru, odkud přilétají...

"No knihy! Máme znaky, kterými si zaznamenáme své myšlenky a poznání, abychom na ně nazapomněli.
A třeba i po stovkách let si je může někdo další přečíst. Kdybys chtěl, můžeme tě ty znaky naučit. Vyjadřují zvuky, co vydáváme - hlásky. A pak už je jen skládáš dohromady do slov."

"Ne, Bartolomeo, zdejší knihovna nestojí za nic. Tedy rozhodně za nic oproti tomu, na cos byl zvyklý. Vlastně to bylo horší než nic, myslím, že bys tam stejně jako já trpěl. Vlhko, hmyz, plíseň... Ale jednu slušnou námořní mapu tam Rebeka našla."
Rebeka si odfrkne a poklepe si na svou tornu.
"Nemohla jsem ji tam nechat zplesnivět jako tu spoustu dalších svého času možná i cenných spisů... Vlastně jsme jejímu majiteli prokázali službu."

---

Máme vyřknout přání? "Chceme tuhle loď!" vyhrknu.

"Ty tvoje osudy a proroctví, Godare," řekne mi Rebeka v podpalubí, když už je loď skoro jako nová a já čekám, že dostanu přinejmenším vyhubováno, dokonce se leknu něčeho horšího - proč mě vzala na tohle místo, kam se sotva vejdeme? Proplíží se pod trámem a ukáže podivné součástky, která převádí pohyb kormidla na palubě do části kormidla, která je pod vodou.. "jsou naše záchrana. Podívej!" Pohladí něžně dřevo. Mluví tiše a zaujatě. "To je dřevo z uhynulého mořského hada. Pro každého kapitána je požehnání mít ho aspoň kousek na své lodi. Ale mít z něj kormidlo? Teď jsem si jistá, že plavbu zvládneme."

Vtom slabě zazáří medailon, který má na krku. Rychle vyběhneme na palubu, kde už se na moře mračí Bartolomeo s Detazarem. Přidám se k nim a zírám na ty tři pomalu se blížící obry. Asi bychom měli opět hrdinsky Bolgeku pomoci, ale...

"Upřímně, mám tohoto přístavu po krk od první chvíle, co jsem ho spatřil. Napadá vás, jak zachránit Klamavého koníka a té návštěvě se vyhnout?"

"Knihy? Co jsou knihy?"
Zadívám se nevěřícně na Detazara. Jako by vůbec nebyl s námi v knihovně. V mojí knihovně! Tedy, Likeině. Byl to ostatně její chrám. Ale knihovna byla... můj druhý domov. Což mi připomíná...

"Jaká je ta zdejší knihovna, Rebeko? Godare? Stojí za návštěvu? Co jste našli?"
Jistěže stojí za návštěvu, to snad každá knihovna. Nebo ne?

Lék se vyrábí ve velkém. Jen účinky přicházejí pomalu. Někteří zůstávají ležet, poměrně dost lidí to už zachránit nestačilo a jejich příbuzní teď kopou za městem další a další hroby. Kolik ještě?
Na druhou stranu, většině se ulevuje a začínají nabírat sil. Jeden z těch šťastných je, díky Solosovi, i místní místodržící. Doneslo se mu, kdo napomohl obnově veřejného zdraví města Bolgeku, a rozhodl se nám revanšovat.

Jeho vyslanec nás zastihl v tanečním vytržení na molu u toho skorovraku. A když nám sdělil, že máme vyřknout přání, Godar se neudržel. Zůstali jsme na něj v první chvíli civět. Vyslanec se krátce zamyslel a bez okolků nám odkýval jak vlastnictví, tak opravu.
Posádku si ovšem budeme muset sehnat sami. Úkol pro Rebeku. Jen jestli se jí podaří přesvědčit místní námořníky. Nejsem si jistý, jak se budou tvářit, až zvědí cíl naší cesty. Ale to má čas.

Když je loď provozuschopná, stane se totiž neočekávaná událost. Na obzoru jsou hned tři siluety velkých válečných lodí. Připlouvají směrem z Chanrůnu.

Trocha smutné legrace

Rozhodnu se počastovat škodolibou poznámkou Argedovu stále zachmuřenou tvář. Přemýšlím přitom proč jsou těmto lidem tak užitečné ty divné věci, kterým říkají knihy
Argede, čemu říkate knihy? Slyšim to slovo pořád ve vaší zemi! Jak můžu být já Mistr meducíny a neznám číst? Znám číst v očích mraků v srdcích stronů a v duších mrtvých ale !

Zarazím se a uvědomím si, že mé obočí se chmuří v póze, kterou odmítám.
Povedlo se uzdravit půl města a oni se ani trochu neradují, pozoruji sklesle kamarády a přemýšlím jak je rozveselit.... Sednu si v přístavu na okraj mola. Bosé nohy smočím v chladné vodě, položím na klín plochý buben a začnu udávat zprvu smutný rytmus, pak přidám zpěv a cítím jak se bloky uvolňují.I znavený trpaslík ožije. Rebece do tváře nevidím, ale mám pocit že mne snad poprvé vnímá vážně. Arged pocítí mé myšlenky a spojí se s jeho, takže podlehne kouzlu bubnu jehož zvuk se mísí s šumícím hukotem moře...

Pak mé hraní zesílí až vyletí pár racků.... Kteří se usadí na lodi vedle... pozoruji v duchu pohyb slunce v odlescích vln a probudím energii k posvátným zpěvům které trvají několik minut...

Opozdím se u rybáře. Cože to říkal, než se začal projevovat a řešit ten hrozný kašel?
"Dost již tázavých pohledů. Tkaní sítí a koberců je stejné řemeslo! Ale proč o tom ksakru mluvím?"
Nedá mi to a muži to připomenu. Důkladně. Vysvětlím mu, proč o tom prve začal... a v jeho očích se objeví poznání.

"Klamavý koník. Pomůže vám." řekne jen opatrně šeptem a světlo v jeho pohledu zhasne. Jeho tělo ochable klesne zpět na lože a spánkem se pokouší vzepřít blížící se smrti. Nedovedu mu pomoci a tak alespoň jemně stisknu jeho hrubou ruku ve znamení díků, než spěšně vyrazím dohnat své společníky.

Ani u Monrika se necítím vůbec dobře. Znovu vezmu Rebeku stranou a probírám s ní, co objevila v knihovně.

Bartolomeo zatím obratně chystá lektvar, k němuž Detazar nějakým svým kouzlem na zdejším trhu dokázal sehnat potřebné byliny a nebo alespoň byliny, použitelné jako náhražka. Tu a tam jim něco podám. Za chvíli už je zde i sousedka s dcerou, které pomáhají v několikastupňové filtraci přes různě hrubá plátna, která se musí ihned vyprat.
Já je přemluvil, ale teď už jsem tu dočista k nepotřebě. Jdu na vzduch. Procházím ulicemi a táhne mě to k srdci města, k přístavu, k moři. Když mám pocit, že je nejvyšší čas se vrátit, spatřím ještě nenápadnou drobnou plachetničku. Vytaženou na břeh, s dírou na boku. Kolem ní zamračeně přechází nějaký námořník. Pod fousy si mrmlá něco jako: "Jo, chlapče, sloužils dobře, ale vopravovat tě se mi už nevyplatí, tak možná tě zkusit za pár šupů prodat."

-----

Čeká nás ještě dlouhý den. A pravděpodobně několik dalších. Pobíháme po městě, bolgečtí nás posílají od čerta k ďáblu a jen můj a hlavně Rebečin šarm a (kde je vzala?) peníze napomáhají tomu, že se vracíme k Bartolomeovi s dalšími a dalšími surovinami na léčivý nápoj, který by měl dle našeho alchymisty i zotavujícího se mistra Monrika vyrvat město ze spárů hrozivé nemoci. A pomalými krůčky se to daří..

Naše kroky, pátrání po kontaktech a surovinách nás nejednou zavedou i přímo do přístaviště. Už mi došlo, že představa plavby ve vleku je Rebece krajně nepříjemná a usilovně hledá jiné řešení. Vzpomenu si na rozbitou nepotřebnou loď. Mohla by být za přijatelný peníz. Stejně se zdá, že se zde zdržíme, a snad by oprava nemusela být tak náročná. Zkusím to a zavedu pirátku i zbylé dva druhy k oné lodi, co jsem o den dříve viděl. Detazar začne okolo lodi vesel poskakovat, Rebeka si ji velmi pečlivě začne prohlížet a zdá se, že to čekala horší, protože se prohlídce věnuje velmi pečlivě a se zájmem. Má tedy zjevně smysl o lodi přemýšlet. Bartolomeo, který vůbec nespal, je poněkud roztržitý a jeho mysl je teď úplně jinde. Měli jsme ho asi nechat u Monrika. Sedl si na blízký sud a s nohama ve vzduchu a hlavou na hrudi poklimbává.

Zatím jsem si i já loď obešel ze všech stran. Blízko zádi je zašlý nevýrazný nápis, z nějž jde přečíst už jen pár písmen:

Klam ¨¨ ý .´ . ník

Rybářův smích přejde záhy v dusivý kašel. Nemůže přestat! Teď, snad, ne, tak už? Konečně! Zoufalý, avšak mělký nádech. Další salva kašle, na jejímž konci nešťastník vyplivne nechutný chrchel. Růžový. Krev!

S výrazem to není dobré se otáčím na své druhy. Šídlo zbledl, Rebeka si zakrývá rukou ústa. Ani Detazar už se nesměje. Civí na muže a mezi prsty drtí zbytek žvára, až se z něj drolí tabák na zem. Docela ho to vzalo.

"Co je, Detazare? Tobě to něco říká, viď? Tys už tohle někde viděl! Pověz."
Křovák si dřepne a dá hlavu na stranu. Nespouští z rybáře oči. Ten vyčerpaně klesl na hromadu sítí a tápe rukou po lahvi s vodou.
"Polovina mé vesnice pryč. Takhle."

Tak proto. Proboha...
Podám muži jeho lahev, a protože se celkem uklidnil, začnu s výslechem. Dozvídáme se, že nákaza se rozšířila brzy po návratu poslední velké kupecké lodi z Chanrůnu. Je to už dobré dva měsíce. Lidé padají jako mouchy. Pětina obyvatel mrtvá, dobrá polovina zbytku je nakažená.

Co jen to může být za nemoc?
Sám strach nemám, trpaslíci se o nemoci příliš nestarají. Detazar je imunní vůči všemu. Zvlášť, když už tohle jednou přežil. Starost mám ale o Godara. Je to takový... šídlo. Rebeka nám potichu hlásí, že i ona něco podobného viděla na jedné ze svých plaveb. Od postiženého ostrova tenkrát rychle odrazili a zásoby doplnili až jinde. Prý je to dnes opuštěné místo, kde nikdo nestaví.
Nemůžeme připustit, aby se něco takového stalo Bolgeku!

S útrpnými pohledy zanecháme rybáře jeho osudu. Snažíme se co nejrychleji projít městem a najít místního kněze, abychom se pokusili vyjednat si skrze vzkaz od Solosova velekněze nějaký odvoz ke Krkavčím skalám. Toho svatého muže nalezneme dle temných očekávání na lůžku. Podle všeho smrtelném.

"Najděte mistra Monrika. Pracoval na léku. Jenže ochořel. Snad ještě není mrtev. On... Říkal mi, že už je blízko... že to skoro má."

Pokud tohle je jediná záchrana města, musíme rychle k němu. Ženeme se tedy bezhlavě dál. Ze všech domů, které míjíme, zní nepěkný kašel.
Bušíme na dveře dle instrukcí. Jsou to ty správné? Nikdo neotvírá.
Pirátka se nečekaně rozhodne pro hrubou sílu a dobře mířeným kopem k zámku dosahuje toho, že dveře povolí a bouchnou uvnitř o zeď. Prohledáváme špatně větraný dům, v každé místnosti se rozkoukáváme. Kde to jde, otevíráme okenice. Až v jedné místnosti vpuštěné denní světlo odhalí hubenou postavu s bílým vousem trčícím do všech stran. V první chvíli se zdá, že je už po něm. Ale slabý sípavý dech dává tušit, že tenhle stařík ještě svou bitvu neprohrál.

Okamžitě shazuji ze zad truhlu, rozprostřu na stolku u okna svou přenosnou laboratoř a s precizností sobě vlastní chystám silně magický léčivý lektvar.
Jestli se tohle nepovede, tak nevím, nevím...

město s duší

Posílám tajné polibky ženám, přátelsky se šklebím na měšťany, tu někoho nečekaně obejmu, pohladím psa, nebo stisknu strážnému ruku.

jaké štěstí!
Ucítím vůni tabáku a rozeběhnu se za ní.
Ostatní se drží a v touze nevyvolat ještě větší rozruch, tak mne umravňují jen v duchu. Já to sice cítím, ale nevěnuji se tomu.
Za chvíli již sedím v proutěném houpacím křesle s nedopalkem doutníku v zubech a užívám si nečekaného slunce, které dopadá skrz věže velké chýše právě na zápraží starého rybářského domku.

Pan Rybář nás merčí zprvu přísně, pak ale vypukne v nečekaný smích a dává se s námi do řeči:
Dost již tázavých pohledů. Tkaní sítí a koberců je stejné řemeslo! Ale proč o tom ksakru mluvím?

Pochopím to jako dobrý žert a začnu se smát.....

"Ne, Rebeko, Bolgek není hlavní město císařství. Jeden z nejdůležitějších přístavů, to ano, ale...."
Doufám, že se pirátka vyzná na moři o hodně a o hodně lépe než na pevnině. "Jak za pár hodin? Je to ještě pár dní! No dobře, jako bychom tam už byli." Jakmile se stočí řeč k moři, těch málo věcí, co o něm vím, rozhodně děvče neplete. Žádné zmatky, jistota, jako když si zapřete nohy o vlny. Tedy v mém případě o pevnou zem.

Kupodivu se ten den, kdy máme do Bolgeku dojít, probudím s Rebekou přitisknutou k mým zádům. Milé, hřejivé. Pravda, noc byla opravdu chladná. Čeká nás několikahodinový sestup k moři. Emma kdovíkde. Několik dní za námi. Utekla? Pokud vím, nic cenného nám nezmizelo. Rebečin medailon by se vyloženě nabízel. Stalo se jí něco? Prostě to na to nevypadalo. Zmizela sama, dobrovolně, schválně. Proč, na to pravděpodobně už nikdy nepřijdeme.

A pak, dorazíme do města. Je ho pěkný kus, nečekal jsem to, takto za horami, ale směrem na západ se krajina zase otevírá a je rovnější a úrodná a asi hustě osídlená. Sever je plný vody. Slané. Tu pitnou dostal za úkol sehnat Detazar s alchymistou. Já jdu do knihovny. Zase jednou. Nečekám tu nic objevného. Co by mohly zdejší knihovny nabízet ve srovnání s bez náznaku přehánění světoznámými knihovnami Soleku? Ale snad děvče ví, co dělá nebo hledá, pokusím se jí maximálně pomoci.

Přestože jsme se bez jakýchkoliv potíží dostali do města, celkem brzy na každého návštěvníka dýchne jakási podivná atmosféra. Místní si nás měří tu udivenými, tu vystrašenými a někdy i nepřátelskými pohledy. Dobře každý sedmý či osmý z nich nosí přes obličej šátek. Ne, nejsme rozhodně v končinách, kde je to zvykem. Pak si všimnu, že některé domy mají přes hlavní vchod a někdy dokonce i přes okna přehozený závěs. Buď z košešin nebo z nějaké těžké látky. Nemohu si pomoci a pokusím se na to zeptat. Až jedna starší paní již téměř u knihovny je sdílná a my se tak dovídáme, že ve městě řádí podivná nemoc. V těch domech jsou izolovaní nemocní. Látka prý brání šíření. Jak? To paní neví. Dozvíme se o chorobě ještě pár věcí, ale celé je to dost divné. Cítím se poněkud stísněně..

Usměju se na Rebeku a podržím jí otevřené dveře do malé špinavé a páchnoucí budovy, kterou zde nazývají knihovnou.
"Na moře jsem se rozhodně moc netěšil, ale teď budu upřímně vděčný, až odtud vypadneme a budeme se houpat na vlnách."

Ještě se otočím zda neuvidím naznak Emminy přítomnosti... bez úspěchu... Aspoň, že Detazara máme zpátky.

Konečně nám zbývá jen několik kilometrů do hlavního města a zdá se že i počasí je nám nakloněno... mraky se pomalu rozptýlili a znovu vylezlo slunce.

Po několika hodinách konečně v dálce vidíme bránu Bolgeku. Oči se nám rozzářily a aniž bychom si to uvědomily každý z nás přidal na rychlosti. Dokonce i Bartolomeo nás bez problémů a zadýchání předbíhá.

Hořím nedočkavostí až uvidím co majestátního skrýva téměř šetimetrová kamenná zeď. U brány hlidá pár fešně oblečených stráží. Kupodivu nás bez povšimnutí nechají projít. Všechno nějak podezřele vychází... zamyslím se a odteď očekávám nějaký průser...


K přístavu nám schází přejít celé město a tak využiju situace cestou sehnat zásoby a několik užitečných věcí které by se nám mohli hodit.
"Bartolomeo a Detazare , tady máte 5zl. vaším úkolem bude sehnat potraviny a pitnou vodu, Já a Godar se pujdeme podívat do knihovny k místním druidům a zkusit vyjednat nějaké svitky s kouzly nebo nápovědy které nám usnadní cestu...Sejdeme se za tři hodiny u vstupu do přístavu... Pak se pokusím sehnat lod´ která nám bude vyhovovat.
Kouknu na Godara "Tu tvou si necháme v záloze kdyby nám nic jiného nezbylo. Nějak se mi totiž nechce být tažnicí za jinou lodí...

Jsme připraveni vyrazit a vyhlídka na slejvák v otevřeném prostoru příliš lákavá není. To raději zase pokoutně zalézt do nějakého toho seníku, krmelce nebo staré maštale. I v lese by to nakonec nemuselo být tak špatné jako tady na tom návrší. Co s tou holkou je? Normálně byla na nohou jako první a stačila ukrást vejce na snídani. O to se však tentokrát postaral Godar. Nic naplat. S povzdechem se zvednu a jdu z milé Emmy strhnout deku.

"Dost bylo vyspávání, je na čase..." Nedořeknu. Překvapením kulím oči na dva snopy prázdné slámy a kus veverčí kůže, vydávající se za Emminy vlasy. Je pryč!

Zmateně pohlédnu i na Rebeku s Godarem. Ti zírají ale stejně překvapeně jako já. V předtuše žertíku se rozhlédnu, odkud by nás mohla pozorovat a těšit se právě na tento okamžik. V dohledu ale žádná vhodná pozorovatelna není. Její věci jsou pryč. Zůstala jen deka. Že by nás opustila? Nadobro? Ale to si klidně mohla tu deku vzít s sebou. Co se stalo? Zůstává to však záhadou.

Nakonec sebereme deku a spěcháme k lesu, jelikož se na naše hlavy snášejí první kapky. Třeba to nebude tak zlé a rychle se to přežene. Jen co vběhnem mezi první stromky, čeká nás další překvapení. Pod mladým bukem sedí na bobku Detazar, kření se na nás a okusuje nějakou muchomůrku.
"Jak...? Kde...?" Kouzelník se zdá být asi nejpřekvapenější. Nakonec ale jen zakroutí hlavou a barbara šťastně obejme.
Ten povstane, vesele se zazubí, hodí zbytek muchomůrky do tlumoku a olízne si prsty. Pak jen pokyne rukou a svižně mizí mezi stromy.
A protože se ubírá vytyčeným směrem, ani neřešíme, jestli nám jen chce něco ukázat nebo nás vede do přístavu. Vydáme se za ním.