Povzbuzen Rebečiným úspěchem jsem se i já vrhl kupředu. U pavézy tak zůstal jen Godar.
Za zády jsem zaslechl podivné prsknutí a ucítil trochu odéru z magického výboje. Nikterak silný, takže jsem předpokládal, že kouzelník pro jistotu opět vyvolává klamné dvojníky nebo něco podobného.

Jenže zatímco Rebeka vytrhla z jednoho topivce šavli a s uspokojením hledí, jak z jejího ostří odkapává do trávy vedle bezduchého těla čerstvá krev, já chtěl stejně tak překvapit druhého z opalujících se šupinatých nudistů.
Kdeže! Jsem to ale neohrabaný! V té zeleni jsem přehlédl jeho ruku a neúmyslně mu na ni šlápl. Takže místo toho, abych mu kladivem rozbil lebku, jsem minul, jelikož se s bolestným zakviknutím napřímil a ihned nato odkulil stranou držeje se za pochroumanou končetinu.
Tváří se velice vyděšeně. Evidentně nečekal, že je někdo takhle uprostřed slunečného dne bude chtít zamordovat. Pohled na mrtvého druha jím však notně otřásl a on není schopen jakéhokoli útoku. Díky bohu, kterémukoli z dvanácti.

A pak jsem si, snad kvůli Godarově výkřiku, konečně uvědomil, že tohle obojživelné stvoření není to největší nebezpečí, které je v naší bezprostřední blízkosti. I já jsem zaregistroval pohyb mezi vrbovými šlahouny klanícími se k zemi.
"Něco tam hergot je! Bacha!"
To už Rebeka uskakuje a také tak trochu nadskakuje, jak se snaží vyhnout něčemu na zemi.

Porubem, porubem, nějak je porubem. Způsob na můj vkus poněkud... barbarský.

Udělám krok vpřed a zase ho zarazím. Je mi to hloupé vůči mým společníkům, ale je mi těch kvakošů líto. A tak se nikam neřítím. Raději hledím vstříc možnému nebezpečí odjinud, když zbytek party je zabrán do rubání. A netřeba hledět dlouho a daleko. I Rebeka po první a dostačující ráně do bližšího topivce zvedla hlavu a rychle se rozhlédla, když ji varoval ten tajemný kámen na její hrudi. Nad sebe se ale nepodívala.

Pohyb větví na vrbě přímo nad ní ihned upoutá mou pozornost. Je tam postava! Natahuje ruku k Rebece a v ruce - zářivě zelený tenký hádek, kterých má ještě plnou hlavu, to jsou vlasy z hadů! Medůza? Nějaký podivný vodník? Každopádně tuším, že jed těch hadů bude smrtící.

Pirátce jde o život a emoce ve mě probouzejí divokou magii pro mě zcela netypickou.
"Játrátbarák!" vykřiknu zaklínadlo, které mě kdysi mistr Wywern zkoušel naučit (76%, na první úspěšný pokus v životě bída, ale naštěstí je to pořád ještě úspěch).

Namísto mocného a oslnivého zeleného záblesku vyjde z konce mé hole pomenší, hádkovi podobný proud zeleného světla, který ale neomylně míří ke svému cíli (na zásah... tvl.. 96%). Jen chviličku, než se jako hádek zkroutí a neškodně dopadne na zem sotva metr přede mnou. Ani tráva na tom místě neuschne.

Probírám se, mrkám a snažím se vysledovat efekt svého snažení, jenže namísto usmaženého nebo aspoň popáleného a pěkně vyděšeného vodníka vidím hádka, jak lehce zapadá Rebece za halenu. Tak ne! Dokázala na poslední chvíli uskočit (past na obratnost hod 6, bonus +4)!

Vidim tam ty dva potvoráky a přemýšlím jak na ně.
Narozdíl od konvencí známých jinym, má neviditelnost neznamená nutně, že se objevím.( hodím si sudá: objevím se; lichá jsem stàle neviditelny...)
Objevil jsem se...

Když se na ně vrhnem, nějak je porubeme!
Rebeka obešla rákosí vratkou kolébavou chůzí, a jednou ranou ze zálohy sejmula jednoho z nich.(hodil jsem za ni.)
Battolomeo zažehnul v srdci trpasličí bojovnost a přiřítil se k poslednímu (hoď si) . Godar?

Hlt, puf, nic, Detazar nikde.
Flus, pích, bác. Jeden topivec na zemi.

No tak dobře, ani jsem se nezapotil.

"Ne, Bartolomeo, žádné vlákno jsem neviděl. Ostatně mi ani nepřipadalo, že chtěl útočit."
"Ne, nesvítil, ani teď nesvítí. Ale podívejte se támhle!"

Rebeka ukáže kamsi dál na cestu. Vypadají docela roztomile. Leží tam dva vedle sebe, jeden hodně do žluta, druhý zářivě zelený, a svá břicha nastavují slunci.

Kdyby jeden nevěděl, jak nebezpeční mohou být... Pavézu teď necháme pavézou. Úplně nejjednodušší by teď bylo založit šíp na tětivu a pic!
Natahuji neviditelný luk a vypouštím šíp, který zapluje do topivcova měkkého břicha. Nic, žádný nemám.

"Umí, u Odporných, někdo z nás střílet? Netuším, jaký má barbarova flusačka doflus, ale nepozorovaně se k nim připlížit asi nebude snadné."

Naprosto souzním s tendencí tuhle topivskou kapitolu uzavřít a to z několika důvodů. Zaprvé vážně nerad odcházím od rozdělané práce. To se v alchymii nevyplácí. Ostatně, ani v knihovně. Zkuste si jen tak zaklapnout knihu někde v prostředku a pak to druhý den hledat, abyste pokračovali ve výpiscích. Blbost. A v prvním případě vám něco přebublá, přeteče nebo se spálí na uhel a budete rádi, když to neskončí požárem města.

Zadruhé ve mně hlodá zvědavost, zdali jsou vlákna přetržena nadobro čili nic. Ono by mi těch žabáků nebylo líto, ani kdyby už nebyli nástrojem Odporných. Útočili by tu v blatech tak jako tak. Jen ne tak organizovaně. A pokud to pomůže, aby se obchodní cesta zase dala používat, třeba si už v budoucnu někdo bezpečnost v těchto končinách ohlídá. Nu, a pokud si je vlákna zase přitáhla, už z principu to nemůžeme nechat jen tak být.

Zatřetí, a to je pro mě osobně nejdůležitější: chci donutit toho domkářskýho zmetka, aby musel za skřípění vlastních zubů vysázet na stůl další dva zlaté. Možná je ani nemá a od začátku byl jeho plán s dobrodruhy vyběhnout. Ten jeho výraz! Úplně ho vidím... Bude platit v naturáliích? V Marlenkách na hodinu? Eh.

Detazara jsme nalezli spícího pod vrbou, nohy málem namočené ve vodě. Co ho to napadlo? Asi tu vyvolával duchy mrtvých topivců, aby si s nimi zahrál karty. O šupiny. Povídat si s nimi asi nemohl, protože nemají jazyky. Hahahá.

Tlačíme tedy pavézu dál po cestě a barbar mezitím zmizel. Doslova. Pouze šustot mezi stébly trávy a vlnící se rákosí mohou prozradit, kde se zhruba nalézá. Á, támhle. Tam se ohnul doutník a... NE! To není Detazar. Je to topivec, ksakru!
Trojzubec zůstal na svém místě a tak jsem ho vzal s sebou. Teď ho vážně naprosto neobratně vrhnu vstříc žabinci. Jenže mé bojové schopnosti se omezují především na sekeru, kladivo, případně hůl. S vrhacími zbraněmi nemám naprosto žádné zkušenosti. Podle toho to také dopadlo - kamsi do rákosí. Jenže topivec náhle vytřeštil oči, chytl se blánami pokrytou rukou za krk a se šplouchnutím se poroučel mezi vzrostlé doutníky.

Jen podle jemného zvuku foukačky si domýšlím, kdo má toho třetího do sbírky na svědomí. Pak mě cosi napadne a otočím se k Rebece a Godarovi:
"Co tvůj náhrdelník? Zářil nebo stále září? Všimli jste si, zda se za ním táhlo vlákno? Já nic neviděl."

Našli mě pod vrbou. Bylo mi chladno. Vyprávěli mi o měření propasti. Nepochopil jsem to...
Pak trpaslík pokrčil rameny a usmál se. Ťuknul bojovně holí o mokrou zem, narazil na kámen, až to zadunělo.
Fantómář Godar se ho pokusil napodobit, ale včas si všiml, že je zeně měkká a udeřil zvonivě o kmen vrby, až Rebeka vyjekla.

Podívali jsme se všichni na trakař, který nikdo neukradl.Kdyby ho použili proti nám?
Godare, co budeme dělat, když se nám stane to samé co včera?

Za chvíli se již znovu chystáme do boje.
Půjdeme po cestě! On přeci říkal, že chce zbavit cestu topivců!
Vypiju lektvar neviditelnosti a před očima se mi zajiskří. Neviditelný je nesmrtelný. Tlačím vší silou trakař až k místu, kde jsem je zdálky viděl. Bartolomeo tlačí se mnou. Godar? Rebeka?
Odhrnuji obezřetně rákosí a klábosí ...
Zahlédnu pohyb a instinktivně uskočím, plivnu trn.

Vyměním si pár pobavených pohledů s Rebekou, než naladí Bartolomeo téma, které mi nedovolí žertovat. Ze stejných důvodů, pro které se knihovník do Soleku nehrne, se tam já chci dostat, ale..

"Jsme jeden tým, jeden celek, jsme v tom namočení až po uši a váš názor plně respektuju." S trochou naděje se podívám na Rebeku.
"Stíny, které jsem tam nechala, bych ráda nechala ještě pár dní za sebou."

Je tedy rozhodnuto. Propast by opravdu mohla být hračka a možnost efektivně využít mých kouzel.

"Dobře, propast bych zkusil. Ale v první řadě musíme zkontrolovat ty topivce," zakončím řeč záměrně s ohledem na ostatní posluchače. O gobelínu by raději neměli vědět. I když sami víme pořád tak málo. Každopádně jestli to chápu správně, máme tu výhodu, že artefakt je daleko od Odporných. Některé indicie se dají vyložit tak, že se máme vzdálit od Odporných mimo jiné proto, že artefakt je opačným směrem než oni. Máme náskok. Šanci být u gobelínu dřív. Proč asi se sen zdál nám, kteří jsme se reálně mohli setkat? Kteří jsme do jednoho byli ze Soleku nebo do něj právě mířili?

Všechny tyto myšlenky sdílím se svými druhy, jakmile se najíme a setkáme před domem. Ne proto, abych je přesvědčil, že je třeba jít do města. Prostě jen proto, že i čas by časem mohl začít hrát zásadní úlohu.

"Ještě mě napadá, že bych k Soleku zamířil sám a zjistil, jak to tam vypadá. Třeba jen v nějaké blízké vsi by už mohli něco vědět. Ještě během noci můžu být zpátky. Ale asi to není dobrý nápad."

Když ten držgrešle Fryderyk vysází mince na stůl, chystám se je rychle shrábnout, aby si to snad nerozmyslel. Mohl by nás ještě nakonec zkasírovat za to, že nás nechal přespat na zaprášené půdě mezi pavouky a podělil se s námi o zbytky od večeře, které by jinak dal sviním.
Zlaťák ještě stačím vzít, ale stříbrňáky shrábnul hbitý barbar. Zmámeně na ně hledí a obrací je v prstech. Pak vyřkne (naštěstí nahlas) svůj záměr.
Opatrně mu položím ruku na rameno a pak druhou nastavím, aby do ní mohl stříbrňáky nasypat. Tu, co má právě mezi prsty, mu nechám "na hraní".

"To by bylo jistě moc pěkné a tam u vás bys byl frajer, tady by tě však měli všichni v lepším případě za blázna. V horším případě by tě obvinili z penězokazectví a vsadili do hlubokého žaláře bez světla. Měl bys tam sice spoustu plísně, ale jinak, obávám se, bys strádal hlady a žízní. Zkrátka, tohle tady mincím neděláme. Věř mi, že tak jak jsou, mají mnohem větší hodnotu. Například si za ně můžeme koupit, ehm... oblečení?"
Jejda, Bartolomeo, kam se poděla tvá výřečnost?
"Eh. Taky jídlo. A pití! Dobré pití! No a sem tam také pohodlný nocleh, zajímavé věci, suroviny na polívku i lektvary, pronajmout vůz či tažné zvíře..."
Vrhnu prosebný pohled na Godara s Rebekou, ale ti jen pobaveně hledí, jak Detazar trochu nechápavě minci ještě třikrát otočí v ruce a pak jej zastrčí do jednoho ze záhybů své bederní roušky. Načež vyjde ze dveří a s pohledem do mraků se motá napříč dvorkem hospodářství.

Oddechnu si. Zvládnout přesvědčit domkáře byla fuška. Bez diplomatického přispění kouzelníka by to dopadlo kdovíjak. Teď ještě udržet na uzdě (ovšem bez uzdy) našeho domorodého přítele. Když jsme tedy v místnosti sami, pohlédnu muži a ženě do očí, pranic mi nevadí, že hledím mírně vzhůru, a začnu polemizovat o našem dalším směřování.

Gobelín je důležitý, ale něco mi říká, že Detazara teď do města nedostaneme ani v řetězech. On by v řetězech asi dobrovolně nešel už vůbec nikam. Osobně bych ještě nechal pár dní uplynout než se vypravím zpátky do Soleku. Nemám vůbec dobrý pocit z toho, co se tam dělo, když jsme... prchali. Raději bych počkal na nějaké věrohodné zprávy.
Co zkusit tu propast? Změřit... Vzpomínáte? Skutečská propast. Celý zlaťák! A s tvými schopnostmi, mistře Šídlo, by to měla být brnkačka. A promluvit si s profesorem by naší věci mohlo také pomoci. Třeba.
Marlenka asi nebude vědět, kde jsou Děsi, natož doktor Albiader. Kdepak. Ta akorát ví, kde je seno nejměkčí.

V lesíku posetém liliemi,
hemží se to fexty a mumiemi!
Hřbitůvek osvětlí zmodralá záře,
umrlci ožralí jak zákon káže.

Jeden vzal sekeru do každé ruky,
úšklebkem pobídl ostatní kluky...
Přidá se snad i některá z žen?
Ďábel se vyznej v té směsici jmen.

Kouzelník přečte svitek ochrany,
který měl třetí v truhle schovaný.
Svěcená čepel čepel trumfuje,
střapatý křovák v křoví bubnuje.

Boj předčí skutečnost, zrychlí ti tep,
rozbuší srdce a rozproudí krev.
Tak dostaň se konečně z průseru ven,
přestaň se utíkat do knihoven.

Aha, byl to jen sen...

Domkář neochotně hmátne do štrozoku a vysázi na stůl zlatý peníz a dvakrát pět střibrných. Vyděrači. Zabručí přitom nevrle. Chvíli užasle zírám na lesklou hromádku a vezmu stříbrné mince do ruky. O penězích už jsem slyšel, ale dosud jsem ještě žádné nevlastnil!

Najdu někde hřebík, prorazím do mincí dírky, protáhnu motouzem a zavěsím na krk. Přemýšlím nahlas. Pak budu mít ten nejskvostnější náhrdelník. Ženy v našem kmeni by se pomátly nadšením.
Pak se ale vrátím do reality a zjistím, že atmosféra v místnosti je pěkně nepříjemná. Počkám venku. Sdělím stručně a bez dalších průtahů zmizím z této dusné situace.

Nesnáším, když se druzí hádají. Vždycky mám dojem, že kvůli nesmyslům. Proč raději neustoupí. Je to slušné, a já jsem zvyklý; že kdo nic nemá, nemá o co přijít. Vyběhnu ven pročistit si hlavu...
Jak si může být Godar tak jistý, že se topivci nevrátí? Kam by šli, když močál je jejich domovem a jediným útočištěm?
Mé domněnky se záhy potvrdí. Dojdu k okraji bažiny a v ranním oparu vidím v hloubi močálu dvě vzdálené rozkývané siluety, které se potácivými pohyby promenují jakoby bez cíle. Stále tu jsou.
Vlastně mám docela radost. Nechci zůstat nikomu nic dlužen a Fryderyk by měl oprávněnou zlost, kdyby cestu přes blata nemohl dál používat...to by bylo nefér.
Zdatný lučištník by je klidně mohl odtud sestřelit.
Napadne mne ještě a pak mě přepadne náhlá dřímota a já bezstarostně usnu u paty kmene staré vrby.