Opatrně položím Bartolomeovi ruce na ramena. Že umí být jadrnější a použít nějaké to slůvko pěkně podle nálady jsem se přesvědčil už na lovu topivců. Nyní se pokusím spíše obrousit hrany téhle situace.
"Pane domácí, neberte to ve zlém. Zde náš alchymista kromě života a zdraví, které jsme dali v sázku my všichni, riskoval mnoho drahých surovin, jež vložil do výroby výbušné hlíny, která nám nakonec zachránila krk a vás zbavila hned několika topivců. Je jasné, že minimálně tyto náklady by chtěl pokrýt.
To ostatní beztak děláme z dobré vůle, abychom pomohli tady Marlence, vám a vaší paní, vašim malým."
Dobromyslně rozpřáhnu ruce. Paní domácí při mé řeči bezděčně souhlasně pokyvuje, ale zjevně si netroufá svému muži přede všemi něco říct.
Fryderyk, ať už pod dojmem mé řeči nebo Bartolomeovy, nebo čehokoliv jiného přeci jen aspoň částečně sleví (hod 4 na k10 +4 za charisma).
"Do zítřka vás tu nechám. Déle vás živit nebudu. Dám vám půlku odměny a jestli se tu v okolí do konce týdne žádná ta potvora neobjeví, dostanete zbytek."

Pohledem se domluvím s Rebekou, která souhlasně kývne. A i když trpaslíkovi a možná ani barbarovi se to nezdá, už je nenechám situaci dále vyostřovat.

Zatímco domkář mizí z domu kamsi na pole, Marlenka i paní domácí se na mě mile usmějí a ochotně nám nabíízejí něco k snědku. Petr nadšeně přisedne a vypráví o své hrdinské misi.
Bez váhání mu skočím do řeči a lehce zveličím jeho podíl na našem úspěchu, když jeho zásah ostnem zdůvodním statečným skokem před Rebeku. Nemůže přeci být na škodu mít na své straně i jeho.

Tolik překvapení mi tenhle podivný polonahý mladík přináší do mého řemesla. Nemyslím knihovnictví. Alchymii. Jsou evidentně různé cesty, jak dospět k témuž cíli. Ostatně, jako v životě. Zatímco já bych plýtval magy a sypal hrsti přísad a surovin, on si jen tak zamumlá, utrhne pár oddenků blatouchu, rozžmoulá bůhvíco s blátem, pak na to plivne... Nechápu. Ale spolu nám to vyšlo.

Napili jsme se té břečky, on s důvěrou, já už s mnohem menší. Ale! Léčivá síla se mi rozproudila v žilách, stejně tak jistě i jemu. Rány přestaly krvácet docela a zarudnutí kolem vpichů jsou již téměř neznatelná. Uznale na něj pokývnu. Tohle spojenectví se mi líbí.

Tím spíš bych se dál potloukal po lesích a vzájemně se s Detazarem poučoval o bylinách, jejich výskytu, účincích a využití v rozličných směsích. Již teď se cítím... inu, moudřejší, znalejší věcí, které mi ještě včera byly záhadou a ve snu by mne nenapadly. Díky, Detazare. Má kapacita a moc narůstá. I díky tobě.

Cítím se tak sebejistě, že se rozhodnu mu na oplátku ukázat svůj destilační přístroj. Ne tak ledajaký. Není to žádný podomácku zbastlený hrnec na pálení špiritu ze všeho možného. Je dělaný na zakázku. Složený se vejde i do truhly. Každá baňka a křivule, každý kahan i miska mají své místo. Obřadně tu soupravu před barbarovýma udivenýma očima sestavuji a pak mu ukážu, co se dá s tím jeho pokladem (rozuměj topivcův jazyk) provést za přeměnu. Můj instinkt mě nezklamal a podařilo se mi zachytit veškerý potenciál, který se v této části tvorova těla skrýval. Světélkující narůžovělá, podivně vazká tekutina skápla do speciální zkumavky. Tak a je to. Úspěch! Spokojeně se narovnám. Druhý jazyk za mé asistence vydestiloval Detazar. I jemu v očích svítí tajuplná záře pochopení.

Smích nás přejde, jen co se objevíme v kuchyni, abychom zpravili domkáře o naší misi. Rozkřikne se na nás, už by nás chtěl mít z očí. Div, že nás nevyhnal ihned. Přistoupím k němu, a přestože jsem menší než on, působím teď rozhodně majestátněji. V mých očích blýská vztek. Pokouším se krotit hlas, ale stejně ho zvýším. Ani jsem netušil, kde se to ve mně bere.

"Tak to ne! Co si o sobě myslíte? Že nás můžete využít a pak zahodit jako vymlácenou slámu? My tady kvůli vám a vaší rodině nasadili krk. Zraněného syna jsme vám přinesli zpátky domů. Živého a ošetřeného. Na dvoře jsou dvě mrtvoly topivců a Petr vám může dosvědčit, jak vzal zbytek do zaječích."
Jsem u Fryderyka tak blízko, že začíná couvat. Před mou vyčítavou řečí však úniku není. Nakonec už mi od úst létají prskance a ne všechny zachytí můj vous, takže mu dolétnou i do vztekem, ale též studem brunátného obličeje.

"Ty peníze nám vyplatíte, pane! Ve smluvené výši. Zůstaneme ještě den nebo dva, abychom se přesvědčili, že jsou ty žabáci pryč. A pak teprve budete mít klid i od nás. Však jste si s nimi sám nedokázal poradit. Možná že na pár čeledínů z okolí, kteří raději vzali včas do zaječích tohle platí. Ale nemyslete si, že tohle můžete zkoušet na nás.
Nebo chcete, aby se celé okolí dozvědělo, jak zacházíte s hosty? Kdo vám pak pomůže, až přijdou žně? Jestli vám chytne chalupa, a to se může klidně stát, myslíte si, že se lidi pohrnou vám pomoct hasit požár? Ne. Opovrhnou vámi, jako vy nyní opovrhujete námi. A já, pane, teď už vím, co jste zač a také vámi opovrhuji!"
Pak teprve couvnu a bojovně vystrčím bradu. Cítím za sebou vzpřímené postavy Rebeky, Godara i Detazara.

Pavézu jsme nechali na břehu. Trojzubec Detazar nechce. Zaklesnuti jeden do druhého jsme se dobelhali do Fryderykova statku. Domkářova dobrota je ta tam.
Úkol zněl jasně: Zbavit blata topivců! Nechám vás přespat, zítra si hledejte štěstíčko jinde, mládeži.Na odměnu můžete zapomenout.

V podkrovním kumbálku dlouho do noci debatujeme.
Godar konečně vysvětlil Detazarovi celou anabázi s gobelínem, vlákny a Odpornými.
Při tom poslouchání jsem docela zapomněl na bolest a zranění.
Všemu rozumím a konečně chápu, proč chce jít Godar zpět do města. Po tom požáru tam bude asi pěkný zmatek. Navíc, já potřebuji přírodu, jinak za sebe neručím. Aura toho místa je šedivá a prázdná. Bojím se tam.
Pak padne návrh, zkusit to na topivce ještě jednou. Znovu a lépe.
Podruhé a pořádně. Nikdo ale netuší, kolik jich tam může číhat.

Z trpaslíkových zásob by se dal uklohnit léčivý lektvar, když zjistím, jak to Bartolomeo dělá složitě, s pomocí křivulí, ampulí, chemikálií a všeho možného...divím se.
Musíš do toho dát svou duchovní sílu, rozumíš?
Alchymistův výraz hovoří jasně. Nerozumí.
Tohle se nenaučíš přes noc, to je jasné. Výsledek je přesto skvělý.
Jsme oba dva téměř uzdraveni.

Detazarův i Bartolomeův výbuch hněvu mě poněkud zaskočí. Jen Rebeka se zdá být srozuměná s výsledkem naší snahy a považuje ji stejně jako já za celkem úspěšnou. Plesknutím do hladiny vody zažene i posledního topivce.
Pak mi to dojde, oba byli zasaženi ostny. Co se týče záměru klidit se odtud, s tím nelze nesouhlasit. Zdá se mi, že tady jsme skončili. Že už nic nehrozí. Co jsme mohli zjistit - a není toho vůbec málo! - jsme zjistili.

Detazar se ztěžka opře o trojzubec, který mu podal Bartolomeo. Pomůžu mu na břeh a zběžně zkontroluji jeho zranění. Jenže nerozumím tomu. Nerozeznám, jak jsou zranění vážná. Na jeho slova o nepřipravenosti nereaguji. Myslím, že jsme udělali maximum možného. Snad jsme jen mohli být ještě o něco opatrnější. Tolik nespěchat.

"Podívejte se na Detazara, já seberu ty mrtvoly. A hlavu vzhůru, myslím, že jsme odvedli kus práce. Víme, že nemáme chodit tímto směrem," ukážu za řeku. "Víme, že vlákna jsou vidět - viděli jste je také? - a že je lze zpřetrhat, to je dobrá zpráva." Popadnu opatrně topivce, abych se o něj nepobodal a nepoškrábal a vleču ho k trakaři a stále mluvím k ostatním, snad jim dodám trochu klidu a lepší nálady. "Zatím jsme - ufff, je docela těžký - se ovšem vůbec neposunuli ve věci hledání gobelínu, tolik důležitého. Vrátíme se do města a zkusíme najít ten dům, kde sídlil mistr, co říkáte? Nebo máte lepší nápad?"

"To jsme teda pěkně posrali!"
Nevím, jestli jsem víc zklamaný svým (byť částečně) neúspěšným útokem nebo tím, jak jsme naprosto promarnili dobrou šanci zmatené topivce dorazit. Godar je zahnal jak nějaké holuby od drobků na dvoře. Detazar zas zahodil získanou zbraň téměř nazdařbůh. Nezasáhl. Připisuji to těm několika ošklivým ranám po vystřelených ostnech. Naštěstí se trojzubec zapíchl do mělkého dna jen kousek od břehu a jeho násada stále trčí ven z vody.

Je klid. Detazar se vzteká a chce to pro dnešek zabalit. Rebeka vykukuje opatrně spoza pavézy a barbarova slova jí evidentně přichází vhod. Má starost tak akorát o svůj krk a blaho toho vesnickýho chlápka ležícího opodál. Ona sama měla víc štěstí než rozumu.

"Sebereme toho kluka a ty dva mrtvý žabáky. Necháme si vyplatit, co nám bylo slíbeno a půjdeme dál. Věřím, že tihle topivci už se jen tak nevrátí. Čekat se mi tu už ale nechce."
Ledaže by se jich ti záhadní Odporní zase nějak chopili. To nelze vyloučit.

Protože Rebečin přívěsek nijak nereauje, dojdu odhodlaně vytáhnout trojzubec. Ten jim tu nenecháme. Podám ho Detazarovi. Mohl by s ním umět lépe než kdokoli z nás nebo se s ním alespoň sžít. Když ne to, poslouží jako důkaz, že tahle prácička nebyla tak snadná, jak se nám pokoušel domkář namluvit. To ho bude ještě něco stát.

Chvilku po útoku se mi udělá mdlo. Organismus bojuje s jedem a z ran se řine jasná krev. Odhodím trojzubec po posledním nepříteli, zatímco mí kamarádi se všichni snaží nasáčkovat za trakař. Bylo by to až komické, kdyby nešlo o život.

Se směsí zoufalství a hněvu pohlédnu na Godara. Godare, byli jsme špatně připraveni. Na co jsem si šetřil esenci neviditelnosti, když jsem teď jak jehelníček? Nemohl jsi něco udělat?! Ty a ti tví fantómové! Rebeko, Bartolomeo, proč jste mne nechali na ráně? Ne, není to vaše chyba, ale příště...Šplouch! Ne, na to nemám nervy. Kliďme se odtud, na co ještě čekáme. Kvůli pár šestákům tady zhebnout nehodlám! Vracíme se!

Musím přiznat, že z vývoje situace jsem zmatenější než topivec a je to na mě stát.
Ohnivá hlína, ta magieprostá výbušná hmota zpřetrhala magická vlákna nepředstavitelného dosahu. To je... neuvěřitelné. Snad by příště stačil oheň, stříbrná čepel, svěcená voda. A třeba by to šlo i rukama? Rozhodně to musíme zkusit, budeme-li stát před dalšími loutkami Odporných.

Když začnu znovu myslet, stojím před ošklivým dilematem. Zabít je, dokud jsou zaskočení?
Topivci na lidi neútočí!!! Chce se mi křičet. Vzteky i jen tak, rozčilením.

"Kšá!!" zařvu na ně potom a cáknu po nich vodu a zatřesu před sebou sítí, abych vypadal větší. "Zmizte, hoši! Zpátky domů, do bažin nebo odkud vás vytáhli!

Bližší topivec našpulí svou kapří tlamičku (pod vodou by to jistě udělalo elegantní bublinku) a zmizí pod hladinou, okamžitě následován svým druhem. Jen ten třetí, jediný citelně poraněný výbuchem zůstal jako socha stát tváří v tvář nám čtyřem. Opatrně se stahuji za pavézu.

"Člověk nikdy neví." Pronesu tiše. "Ani barbar ne. A dokonce ani trpaslík.."

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Proč s sebou táhnu pavézu, když jakmile jedinkrát vykouknu, dostanu hned zásah dvěma ostny? Jeden dokonce mířil na obličej. Naštěstí jsem se reflexivně chránil rukou a tak mi teď topivcův projektil netrčí z tváře, ale z předloktí. Hajzl! Druhý osten jsem koupil do břicha. Tady mám naštěstí tlustou koženou zástěru a také, ehm, tuk.

Jestliže mají nějaký jed, není to nic hrozného. Aspoň já nic necítím. (hody 9, 6 + 4 za odolnost) To zmůže leda takového srábka, jako je Petr.

Koukám, že nejsem jediný, kdo schytal salvu. Nejspíš topivci tentokrát sázeli na kvantitu a vypustili všechno, co měli k dispozici.

Nicméně mě pořádně naštvali. Takže bez váhání zalovím ve váčku u pasu, vytáhnu výbušnou směs, napřáhnu se a...
Mířil jsem na prostředního ze tří u sebe stojících šmejdů. Aby následný výbuch zasáhl i ty druhé dva. Jenže!
Jsa na břehu, už mírně rozmoklém, noha mi podjela po blátě, což mělo dva efekty: Krom toho, že jsem zajel po kolena do vody, se trajektorie ohnivé hlíny pochopitelně změnila.

Těžko říct, zda to byl nakonec opravdu takový průšvih. Tedy, přímý zásah by byl jasné "řešení topivské otázky". Toho prostředního by to bezpochyby roztrhalo na kusy a druzí dva by možná také přišli o nějakou tu končetinu, o těžkých popáleninách nemluvě. Místo toho proletěla kulička přesně mezi dvěma obojživelnými bojovníky, ani se za ní neohlédli. Jen na nás nenávistně zírají. (1 na útok)

Ale co se nestalo! Mnou vržený projektil narazil na kmen zpola ponořeného stromu za zády všech topivců, kde přeci jen explodoval. Výbuch jim nikterak neublížil. Jen rázová vlna je trochu šťouchla do zad a popostrčila dopředu. A v tom to přišlo. Změna. Jejich pohled se stal tupě rybím. Zmateně se rozhlížejí, chvilku koukají jeden na druhého, pak na své ruce, ohlížejí se a zkoumají chybějící hřbetní ostny, kolébají se bezbranně v naší bezprostřední blízkosti bez zjevného úmyslu nám dál ublížit.
(6% - říkal jsem si, že když jsem přece hrdina, zasloužím si nějaký záchranný hod - to se ve mně ozval PJ, což jsme v této situaci všichni)

Totiž výbuch musel nějakým způsobem rozmetat ona temná vlákna, táhnoucí se za nimi jak Ariadnina nit. Odporní nad nimi ztratili kontrolu! Ale na jak dlouho?