"Petře! Mazej domů! Není čas na falešné hrdinství!" okřiknu Petra trochu jak malé dítě. Aby se tak nutně necítil, dodám ještě: "Sám bych s takovým zraněním nešel dál ani za nic!"
A mluvím vážně, i nezraněný mám nahnáno. Propocená košile se mi lepí na záda, i když ještě není nijak teplo.

Udeřím holí o zem a zvolám: "TA - TIK!" V kombinaci s mlaskavým šplouchnutím a cákanci bahna na mých nohavicích to možná nevypadá dvakrát působivě, sám cítím, že provedení zaklínadla nebylo ideální. I tak se kolem mne objeví tři vám velmi dobře známé obrazy Godara, ze kterých trochu přechází zrak, protože nelze určit, který je ten pravý.

Možná efekt kouzla, možná Rebečin úsměv a pokývnutí na souhlas s mými slovy, na Petra konečně udělal dostatečný dojem a on se s nelibostí otáčí zpět.

Jen malou chvíli poté nás čeká trojitá dávka topivčích ostnů. Malér jako blázen. Jednomu ostnu se jakžtakž vyhnu, další dva ale neodbytně nacházejí svůj cíl a mé pracně stvořené klony mizí. Tohle kouzlo je malý zázrak. Naučil jsem se ho, ostatně jako všechna svá kouzla, při pozorování šídel. Fascinovalo mě, jak zničeho nic měnila své pozice o půl metru či o celý, aby znovu s rychlým kmitáním křídel stála na místě. Až se mi z toho točila hlava a nevěděl jsem, které je které.
Vědma mi tvrdila, že pro mě, stanu-li se mocnějším, bude toto kouzlo stále složitější, nevím, jak přesně to myslela, ale v magii jsem se od té doby nezlepšil ani o píď, a tak ten trik zůstává mou častou záchranou.

Teď a tady čelíme vážnému problému. Toto byla první salva - kolik jich dokážou vypustit, než bude jejich pokožka hladká jako moje? A kolik takových oddílů se tu po okolí skrývá? Nechci to vědět. Ne hned. Couvám a snažím se ukrýt za alchymistův pojízdný štít. Celkově teď tak nějak sázím na Bartolomea. Kdo jiný? Ještě rychle přehlédnu, jak je na tom Rebeka. Kde je? Aha, už ji vidím..

Seberu trojzubec a chvíli si ho nevěřícně prohlížím. Přemýšlím z čeho je vyroben a jak se k němu vodní potvorák dostal. Je ze dřeva a z kostí. Jsou zruční, a mluví. Pak na všechno zapomenu a začnu vesele poskakovat mávaje zbraní nad hlavou. Zranění našeho průvodce mě nikterak netrápí. Jsme na lovu. A lov mi byl vždycky blízký.

Za chvíli se plížíme jak parta záškodníků setmělým mokřadem. Bartolomeo rozsvítil louči a sveřepě tlačí obrněný trakař, za kterým se schovávám já a zkusmo píchám trojzubcem do hladiny bažiny.
Godar pátravým zrakem zkoumà terén a je připraven znovu použít síť. Rebeka si nevědomky pobrukuje pirátskou odrhovačku a šavlí rozhrnuje rákosí. Petr kulhá za námi, prská nadávky a marně se dožaduje pozornosti.

Náhle všichni ucítíme, že je něco špatně. Že prý neútočí ve skupinách? Tři topivci se jak duchové pomsty zjeví před námi a spustí salvu ostnů.

Žába má jed. Detazar má jazyk. Topivec má útrum.

Nebo spíš hlavu na kaši.

Rebeka netasila šavli, aby barbarovi pomohla v autopsii, nýbrž šla "hodit šavli" do rákosí. To se ukázalo jako chybný krok, jelikož se stala rukojmím dalšího ploutvonožce. Tenhle dokonce mluví. A nejen to! Používá sofistikovanou zbraň. Jaký to nečekaný evoluční skok!

Stejně nečekaný, jako Godarovo počínání. Chvilku to vypadalo, že se jde zblízka podívat, kterak topivec č.2 zanoří trojzubec do Rebečiných měkkých tkání. Hm, zajímavé. Nebyl to náhodou brzlík?

I mně chvilku trvá, než mi dojde, co tím ten kujón sleduje. Jeho tah se sítí vyjde a na zemi se tak ocitají čtyři: Godar, topivec č.2 i s Rebekou, a nakonec topivec č.1, z kterého si Detazar odpižlává suvenýry kouskem ostrého kamene.

Nežli se stačím vrátit od lesíka (kde jsem si při té příležitosti ulevil do křoví, vida, že barbar topivce č.1 lehce dostal) a zapojit do dění páně Fryderykovy vidle, vzpamatuje se naše pirátka natolik, že se konečně zaleskne ta správná šavle a lehce projede násilnickému obojživelníkovi hrudí.

Je klid, jelikož druhý žabák se svezl bezvládně na zem. Žádné šplouchání. Žádné létající ostny. Jen Petr v povzdálí bolestně syká. Godar hledí kamsi do dáli. Rebeka otírá šavli do trávy. A Detazar pokukuje po dosud nerozmašírovaném jazyku naší dnes již druhé oběti.

"Hrgmar´ Il Brlkrech STfo?" Ne, Godare,obávám se, že by to možná znělo jako jeho řeč, ale pořád by to byla jen změť náhodných zvuků.

Tak do téhle situace jsme se dostat neměli. Má to všechno alespoň jedno pozitivum. Má obava, že neuvidím vlákna, byla lichá. Je tam, tlusté jako lano od hradního padacího mostu, září tolik, že musím mhouřit oči, abych vidět topivce a jeho "obličej". Vede mu ze zátylku, jakoby položené na řece se táhne dál za něj, pak na druhý břeh a ještě dál, až mizí kdesi v rákosím hustě zarostlých mokřadech. Nevím, zda to vidí ostatní, ale Rebeku vidíme všichni. Zdá se, že je... v nesnázích.

Trojzubec. Oni používají zbraně!? Krčím nos, nadechnu se, vydechnu. Hledám zoufale nějaký nápad, jenže nepřichází vůbec nic.
"'ej DaH ghaHvaD jatlh ghoghwI' Darur," zopakuje topivec. Zdá se být celkem trpělivý.
Pomalu se smiřuji s faktem, že na nic prostě nepřijdu. To se sakra může stát, no ne!? Stojím tak, abych jedním krokem mohl skočit za pavézu. Pečlivě hlídám řeku, zda tu ten vládce moří nemá nějaké slizké kamarády. Přitom si všimnu něčeho, co konečně přivábí myšlenku se špetkou naděje.

Topivec i jeho rukojmí totiž stojí na konci té velké rybářské sítě, kterou jsem tam předtím pohodil. Risknu to a popojdu blíž, jen o dva kroky, k druhému konci sítě. Topivec trhne Rebekou a na jejím krku se objeví krev. S jednou nohou umístěnou do velkého oka hned zastavím a zdvihnu ruce dlaněmi vpřed. Ukonejšil jsem gardisty, tohle taky zvládnu.
"Jo, dobré, klid, já nic... " Otočím se, udělám volnou nohou krok zpět a pak zaberu tou druhou, zaháknutou do sítě, jak nejvíc můžu. Sláva! Oko, ve kterém stojí topivec se napne a podrazí mu nohy. Doufám, že ostatní budou dost pohotoví a využijí moment překvapení. Tím spíš, že ten záběr nohou mě celého otočil a já padám naznak do trávy, kde se s námahou snažím popadnout vyražený dech..

Než však stihnu doběhnout k Bartolomeovi , Detazar zabije jednoho znich a můj přívesek přestane zářit.
"Fuj co to je?" z nechutí ve tváři se dívám na topivce. Ještě větší nechuť a zvedání žaludku na mě ovšem příjde kdy Detazar téměr rozmašíroval jeho hlavu ve snaze vytáhnout mu jazyk....

I když mám odolný žaludek a netrpím ani mořskou nemocí, tenhle pohled mi opravdu nedělá dobře a tak odbíhám do vedlejšího rákosí zjistit kolik toho dokázal muj žaludek ztrávit od snídaně.
že by tohle bylo to šplouchání? Ne.

Když mám žaludek dostatečně vyprádněn otočím se že se vrátím k ostatním, ovšem v uctivé vzdálenosti od toho co zbylo z toho tvora. Jakmile se otočím a chci udělat krok od toho rákosí zacítím ten rybi puch znovu. Než se ale vzpamatuji něco mne chytne za vlasy a na krku ucítím ostrou špici trojzubce. Polknu na prázdno a nejsem schopna ze sebe vydat ani hlásku.

"'ej DaH ghaHvaD jatlh ghoghwI' Darur." ozve se vedle mé hlavy... Na to se všichni otočí a vidím jen jejich udivené obličeje.

Jed z ropuchy! Nevěřil jsem tomu, protože nám bylo řečeno, že topivci jsou značně odolní, přesto zafungoval dokonale. A rychle.
Otrávený trn se neomylně zabodl přímo do netvorovy krční tepny.
Záhy začal tvor modrat ještě více, než byl namodralý od přírody, či co jej zplodilo. Pak se se syčivým zachrčením skácel do bláta, které mu bylo domovem i hrobem.
Vyskočil jsem z úkrytu a opatrně olámal konce jeho jedovatých ostnů. Budou se hodit. Pak jsem mu otevřel tlamu a chtěl vyříznout jazyk, nemám ale nůž, a tak došlo k další groteskni situaci, kdy se střapatý křovák snaží za pomoci motyky a dupání po hlavě mrtvoly vypáčit jazyk ze zubaté tlamy topivce.
Proč to vůbec dělá? Zůstává zřejmě ostatním záhadou.
Tak mi někdo pomožte, cítím z toho jazyku čaromoc, nebo jak vy říkáte, magii.

Pak se ozvalo zlověstné zašplouchání...

Na kouzelníkův dotaz pouze zavrtěl Detazar hlavou. Znovu a znovu vykukuje a snaží se zpozorovat, kde se může vodní živočich nalézat. V tom se rychle stáhne. Jeho reflexy jsou znamenité a tenhle nebyl výjimkou. Do prkna se ve výši jeho hlavy zabodl další osten. Jen se na sebe s člověkem podívali a Godar se ihned rychle stahuje zpátky k Rebece, kde nechali ležet síť.

Náhle se ozvalo hlasité šplouchnutí a zčeřená voda jasně prozrazuje polohu i směr. Topivec míří do hustého rákosí, které obrůstá pás břehu u habrového lesíka.

"Když si ho nadběhneme, budeme ho mít v pasti! Hej, Rebeko, poběž se mnou." Ten kluk počká.

Na ta slova se rozběhnu směrem k lesu. Mezi útlými stromky bude alespoň nějaké krytí a zároveň by mohlo být do rákosí dobře vidět. Běžím přikrčen, takže vidle mírně rozhrnují přerostlá stébla trávy přede mnou.

Ještě před příchodem k vrbě

"Vyjednávat?! S topivci?!" Doteď jsem si to přestavoval jako tvory jen těsně nad hranicí zvířecí inteligence...
"Nemyslím si, že by to šlo, ale... vlastně netuším, co jsou zač. Třeba by to šlo. Třeba mají trochu rozumu a třeba by hluboko pod vodou mohli být mimo dosah Odporných."
Krátce Rebece řeknu o Odporných a co jsem se dočetl a připomenu podivnou magickou nitku, která vedla za skřetem v tunelu.
"Ta vlákna by mohla být klíč. Pokud se nám podaří je vidět, myslím, že je marné a dokonce kontraproduktivní snažit se vyjednávat. Topivci nebudou jednat podle vlastní vůle. Pokud bychom ovšem narazili na nějakého bez vláken, možná by se mu dalo vysvětlit, že mu ve výsledku chceme pomoci. Protože by bylo naivní si myslet, že Odporní všechna ta monstra nakonec nesmetou z povrchu země hned po lidech. No.."
Nedořeknu, pokrčím rameny. Z mé tváře jde snadno vyčíst, že jsem k myšlence na vyjednávání velmi skeptický.

Válka

Ještě než jsme došli na místo (Co to tam ten Bartolomeo má za bitevní stroj? Dobré!) utvrzuji se ve svých závěrech. Útok bez varování, který schytal zase Petr. Do háje! Téměř všichni se mu vydali spěšně na pomoc, je teď hlavně na mě sledovat, co se děje a odkud vítr vane. Na řece však není nic než pár zvolna se vlnících půlkruhů se středem blízko břehu. Tam se schoval pod hladinu. Jistě bude skvělý plavec a vynořit se může kdekoliv. Pro jistotu ustupuji dál od vody a hlídám pobřeží po větší délce. Snažím se vidět to, co za skřetem. Vlákno. Nevidím ale zatím nic. Zalezu za pavézu. Detazar v ruce třímá foukačku a také zvědavě pozoruje okolí.
"Tak co, trefils ho?"

Ještě před příchodem k vrbě

"Né že by to byl zrovna svatoušek, ale nebyl to typ piráta co by vyhledával boj či zbytečně proléval krev. Spíš dokázal všechny ukecat.Tedy aspoň tu dobu co jej znám.
Máma mi jej celé roky tajila a mě nutila být ženou, víš co ,korzety ,šaty atak podobně.Nesnášela jsem to. Pak se objevil u nás a já věděla že už doma nechci být ani den.
To že mám bratra jsem zjistila před čtyřmi lety když jsem utekla matce a ukryla se u otce na lodi v ten večer kdy měl odplout. Stále doufám ,že bratr žije.
Zůstal na palubě když jsme se snažili vyjednat zásoby na zamaskování.Pousměji se
"Poslední akce tykající se těch děl šla také dobře. Vše bylo připravené včetně zamaskování střelného prachu pro děla.
Pri té zmínce se Godar na mě podívá trochu zvědavě. Když mu vysvetlím učinky a pužitelnost střelného prachu, jeho zvědavost ještě trochu povyroste.
Sáhnu do boční kapsy u brašny a podám mu maly váček s trochou střelného prachu.

"A ta věc od druidů.... jelikož není snadné vyzvednout děla ze dna moře...
Otevřu brašnu a mezi mnoha cinkajícími zlaťáky a několika stříbrňáky vytahuji svitek " Tenhle svitek, tomu kdo jej přečte, umožní podobně jako ryba dýchat dvě hodiny pod vodou. Myslím že by se nám to při boji mohlo hodit. Nebo možná při vyjednávání.
Radši než se s nimi utkat, zkusit od nich zjistit více?Proč jsou tady? Co chtějí?!" buď jsem sebevrah nebo se ve mě ozývá diplomatická stránka mého otce a schovám svitek zpět do tašky.

Nato ale topivci zaútočí...


Diplomacie nebo válka?

Když Petra zasahnou rozběhnu se k němu a nějak si neuvědomím nebezpečí, kterému jsem se vystavila. Popadnu jej za ruku a snažím se jej odtáhnout do bezpečné vzdálenosti několika metrů od řeky.
Ale se svou muší váhou s ním moc nehnu. To přiskočí Detazar, chytne jej za druhou ruku a táhne.
Když jsme dostatečně daleko snažím se Petra uklidnit.
Dlaň mu položím na čelo a druhou na hrudník a jen na něj mluvím.Tohle je ten moment kdy se opět střetnou naše pohledy a z neznámého důvodu přestávám vnímat co se kolem mě děje.
Přeruší to až Bartolomeo, když se snaží osten vyndat a ošetřit ránu. V tu chvíli se Petrovi zkřiví obličej bolestí.

Vpomenu si na poslední větu co jsem řekla Godarovi a jsem na rozpacích...

S nacpaným břichem je mi už mnohem lépe. Ostatní se trousili postupně dovnitř i ven. Připomíná to tu snídani v zájezdním hostinci.
Fryderykův syn Petr se po svém vyprávění nabídl, že nám ukáže přesné místo, kde měl tehdy s topivcem první rande.

Detazar mi vysypal před nos na stůl spoustu býlí a... ještě něco, co vypadalo jako... raději to nezkoumám. Je s podivem, kolik toho zná. Hlavně co se týče pro něj cizokrajných rostlin. Vysvětlí mi, co má za lubem a já mu ochotně poskytnu svou přenosnou laboratorní výbavu. Asistuji mu a leccos se tak přiučím.

Lektvar neviditelnosti takhle "levně"? Neuvěřitelné. Snad bude tedy fungovat.
Já ještě mírně vylepším jeho foukačkový jed naředěným stabilizátorem ze semínek zlatého mechu. Vydrží déle potřený na trnech, šipkách či ostří.
Nakonec si neodpustím ještě jednu ohnivou hlínu. Když jde do tuhého, nikdy nezklame.

Pak ještě poprosím domkáře o dovolení k přestavbě kolečka na vožení snopů slámy, pytlů mouky či nářadi. Pouhá změna strany onoho kolesa, přidám pár madel a máme převozný štít. Ještě si vypůjčím pěknou jasanovou násadu od vidlí. I s vidlemi. Najdu jedno pěkné kladívko na vyklepávání kosišť. I to strčím za opasek.

Mezitím Godar s Rebekou odešli pro síť. Už by tu měli být každou chvíli zpátky. Ale jelikož je Petr netrpělivý, snad má ještě hodně práce nebo se nechce v otcově domě z nějakého důvodu zdržovat, trvá na tom, že nás k vrbě odvede teď hned.

A tak tam už nějakou chvíli stojíme. U vrby. Pavéza připravena. Za ní schovaný barbar, foukačku nabitou. S Petrem znepokojivě vykukujeme spoza kmene směrem k blátivé vodě. Ještě před chvílí se hladina podezřele čeřila.
Když zrovna v tom okamžiku uslyšíme za našimi zády Godarův výkřik: "Buďte opatrní. Něco je blízko."
No nepovídej.
Následuje Petrovo zaúpění. Skácel se k zemi, přičemž se drží za stehno, ze kterého trčí dobrý loket dlouhý osten. Rozhodně nemá v průměru dva palce, spíš tenčí, jako od dikobraza. Ale i tak. Ten kluk má zkrátka pech.