Nespalo se mi dobře. Něco mě žralo a nebyly to jen štěnice v slamníku. Výplodky myšlenek plující v časoprostoru mě vždy zavedly na jedno místo. Smrt. Co je viditelné musí zemřít.

Nad ránem jsem provedl krátký rituál spojení s předky, se všemi těmi dědečky a babičkami, co žili po staletí kdesi v džungli...
Spálil jsem chomáček vlasů a poděkoval za odvahu. Za odvahu žít, cítit a myslet.

Brzy jsem se ztratil ze stavení, ještě svítily hvězdy. Jak všetečný tchoř jsem se proplétal remízky a pátral po znamení. Čenichal k větvím, ochutnával rosu a vyplašil sovu na lovu. Pak jsem konečně narazil na to, co jsem hledal. Trus, sojčí trus - nejlepší základ pro lektvar neviditelnosti. Posbíral jsem ještě nějaké lošce, vrumutníky a pohobleje, pro další lektvary.
Vrátil jsem se zpět a požádal Bartolomea o pomoc. Společně jsme vyrobili esenci neviditelnosti a ještě tinkturu na neutralizaci jedu. Teď můžeme vyrazit! Padl soumrak a my čtyři, ať už jsme přes den dělali cokoliv, jsme se sešli na začátku výpravy proti topivcům. Ať jsou nám Velký Duch a Matka Země nápomocni!

"Pirátka, hm.." Nedošlo, ale říkat to nebudu. "To mě mrzí. Byl dobrý? Tvůj otec?" Na chvíli zastavím. Soucitně jí hledím do očí, ale uhýbá pohledem. Hledám, jestli je tam ryzí smutek, příměs úlevy, nebo dokonce radost. Umím v ženách číst skoro tak dobře jako v knihách, a tak podle jejího postoje si případně dovolím i krátké objetí a pohlazení po vlasech. Je ještě velmi mladá a zranitelná.
Znovu na pochodu navážu na přerušený hovor. "S rodiči je to vždy složité. Ten kdo je nemá, by je chtěl, ti, co je mají, by se jich nejraději zbavili. Jaktože tě nechal plout na své lodi? Slyšel jsem, že ženy se na lodích plavit nesmí." Rebeka na mě koukne poněkud vykuleně. Rozpřáhnu bezmocně ruce a usměju se: "Godar teoretik. Tolik toho četl a slyšel, neví ovšem dohromady nic. Jen pokračuj."

K druidům do města? To je mimo veškeré moje znalosti. A pár druidů jsem už v životě potkal i v praxi. Ponechám to bez komentáře, mírně ale klesá věrohodnost Rebečiny výpovědi. Proč by ale přede mnou, Bartolomeem či Detazarem měla ještě cokoliv tajit? Není jí jasné, že nás Osud svázal pevněji než vlákna Odporných jejich loutky?

"K dělům? To zní zajímavě. Jednou jsem o tom slyšel. Něco jako katapulty, ale o hodně rychlejší na nabíjení, při střelbě to dělá šílený kravál a někdy to i vybuchne střelci pod rukama. Tady v císařství a vůbec na pevnině to nikdo vyrobit neumí. Ty máš i bratra? Nebo taky.. už.."

Chmurné myšlenky zažene setkání s rybářem. Ovšem i cestou od něj k vrbě si chci s Rebekou povídat. Třeba z ní ještě něco dostanu. Náhle mě dloubne do ramene a ukazuje mi na svá prsa. Jakékoli vilné myšlenky ihned utne matné světlo, které jí ze záňadří vychází. V kombinaci s jejím výrazem jasné varování. Okamžitě začnu být ostražitý. Hůl pevně sevřu oběma rukama.

"Buďte opatrní! Něco je blízko!" křiknu spěšně na skupinku u vrby před námi.

"Topivec připomíná rybu kříženou s ještěrkou.Má nezdravě modrou až zelenou barvu, z každého póru mu vytéká sliz a bahno a nezaměnitelný je i dávivý pach hniloby, který se kolem nich vznáší v těsné blízkosti.

Velikost ostnů nevím, byl jsem rád že jsem ji dostal ze stehna, ale rána byla dost hluboká a možná tak dva palce v průměru."Dodá Petr než s Godarem odcházíme k místnímu rybáři. Ovšem když Petr zjistí , že také odcházím postaví se ze židle rychlostí průjmu, a vypadá jako by se mi chtěl postavit do cesty. S nechápavým pohledem jej obejdu a vycházím ze dveří rovnou za Godarem.

"Kdo jsem? Dobrá otázka..." Odvětím Godarovi. "To , že jsem pirátka ti zrejmě už došlo, nejsem jí ale dlouho .. jen možná nějaké čtyř roky, jsem dcerou kapitána. Tedy byla jsem ..."zklopím oči "Díky němu umím i obecnou řeč.Co se týče boje. K tomu jsem se moc nedostala nebo spíše nebyla připuštěna, ale levá nejsem.
Šavli ovládám dost dobře díky tréninkům se svým bratrem.

A o tom snu? je to už pár měsícu, ale opakoval se mi několik dní. "

Utáhnu si brašnu pevněji."Měla jsem úkol od otce něco sehnat ve městě u druidů, v čemž jsem byla úspěšná, ovšek tomu k čemu jsme to potřebovali jsme se už bohužel nedostali. A sice dostat se k určitým dělům.
To už se ale blížíme k rybárně kde stařík zašívá roztrhané sítě.

Pohled staříka o zakoupení sítě umlčím mincí a Godar nabídkou vrácení sítě. Nedá mi to "Mohu se zeptat?... Nepotkal jste v posledních dnech něco divného u řeky?Stařík kroutí hlavou..."Třeba topivce? zvědavě se zeptám.

Po chvíli nervozního vymlouvání z něj nakonec vyleze , že sice se s nimi nesetkal , ale že mu mizejí ryby ze sítí. Vždy jsou čistě přeřezané. S touhle větou zmizí v domě.

Když se vracíme zpět podél řeky, už z dálky vidíme onu zmiňovanou vrbu u které jsem byla v noci i já. Čím jsme blíže můžeme si povšimnout Detazara, Bartolomea a Petra několik metrů od té vrby.
s Godarem jdeme o něco blíže u řeky , než stojí ti tři, a čím blíže jsme k vrbě tím víc mě sužuje hrdlo. Dloubnu do Godara a aby si všimnul sílící modrozelené záře na mém dekoltu prosvítající zkrze plátěnou košili.

"Hm, hm," pronesu zadumaně. "Hnusná bestie. Takže by to chtělo síť. Najde se tu nějaká síť? Nebo u někoho v sousedství? Na blatech říkáš, u tý mohutný vrby?" Doptám se Petra na přesný popis cesty a ještě pár věcí k tomu topivci. Jak se pohyboval, jak byl daleko, když do něj střelil tu bodlinu, jak byla silná (možná by pomohly už jen kožené kalhoty či kabát), topivcovy barvy, rychlost a tak..
Bartolomeo chce ovšem ještě nějaký čas na přípravu a svoje dotazy. Nu, má je mít. Tak nějak o něm i Detazarovi mám svou celkem jasnou, i kdyby ne správnou, představu. Rebeka je pro mě ale stále záhadou. Vezmu ji ven na vycházku, zajdeme společně pro síť k jednomu staříkovi, který se dříve živil jako rybář, než rybolov jako živnost vrchnost zakázala.
"Poslyš, Rebeko, kdo vlastně jsi? Kde ses tu vzala? A jak je to dlouho, co se ti zdál ten sen o gobelínu? A potom - co umíš? Víš, bylo by dobré vědět, co od sebe můžeme čekat, když dojde třeba na boj."
Stařík se nejprve strašlivě mračí, když zjistí, že chceme koupit síť. Nato se úplně rozzáří, když mu Rebeka nabídne celý stříbrňák a já přisadím, že mu síť navíc nejspíš zase vrátíme a peníz si může nechat.

Takže Petr... Že by další Fryderykův tah, jak si nás získat? Je fakt, že s Rebekou nezačal moc dobře. Ale tenhle synek by opravdu mohl něco vědět. Očima sice naši společnici dobře hlídá, ale zároveň je jaksi svůj. A slušně odměřený.

"Byl jsem tehdá na blatech, tak tomu tady okolo říkáme, protože docházelo seno a louky všecky posečený. Měl jsem s sebou teda akorát kosu. No a tam u tý mohutný vrby najednou svist a už jsem měl bodlinu ve stehně." Sklopí zrak ke své noze. Ne, teď nám to vážně ukazovat nemusí. Může si to nechat na později. Pro Rebeku. Když bude chtít.

"Víc mě to v tu chvíli naštvalo než vyděsilo. Tak jsem se za ním vrhnul. On si se mnou ale hrál chvíli kolem vrby na schovávanou. Fakt jsem ho nemohl najít. A pak mi zezadu podtrhl nohy. Padnul jsem přímo na kosiště. Měl jsem kliku, že mi to nepodřízlo krk.

Stačil jsem se ale ohnat a zasáhl ho násadou do hlavy. A to okamžitě zakňučel a zmizel ve vodě. Vůbec nevím, jak jsem se dobelhal domů. Máma mě zašila a tejden jsem blouznil. Ale jak vypadal, to do nejdelší smrti nezapomenu. Velký rybí oči, takový blány mezi prstama. A možná i něco jako žábry na hrudníku, celý byl pokrytý šupinami. Ty trny má na hlavě a po páteři až na konec ocasu. Jo. Ocasu. Jako ještěrka. Velkej asi... jako tady pan trpaslík." Otočil se nakonec ke mně.

Myslím, že to chtělo odvahu, popsat takový debakl. Už se mi ale v hlavě rýsuje, jakou výbavu bychom mohli potřebovat.

Popár soustech a loků mléka vidím sestupujícího Godara po schodech, a jen pár kroků za ním Marlenku s tímtéž tácem jídla který je stále plný a její pohled je poněkud zklamaný.
Než se ovšem pustí sám do jídla započne hovor na téma topivců.

"Právě , že neviděla. Ale museli být blízko,"šeptem dodám" náhrdelník mi zářil mnohem více než v podzemí u toho skřeta... Po snídani vám můžu ukázat kde jsem byla.
A ty jsi na něco přišel v těch tvých knížkách?
Sotva to dořeknu objeví se ve světnici Fryderyk. A protože tentokrát nejsme sami odpustí si svůj pohled -promluv a zemřes- .

Když zjistí ,že všichni mu věnují pozornost spustí "Dobré ráno, vedu vám někoho kdo už s topivci měl tu čest se setkat a mohl by vám být k užitku..." kousek poustoupí a za ním stojí muž. Vysoký dobře rostlý mládenec v bílé plátěné košili,z pod které vykukuje jizva táhnoucí se od ramene přes klíční kost, hnedými kalhotami, koženým páskem a vysokými botami.

Ovšem když si jej prohlédnu více neuniknou mi jeho pronikavě zelené oči a hnědé vlasy ,ladně mu padající do tváře.
Asi trochu zasněná.To se ale rozplyne když znovu promluví Fryderyk "Tohle je můj syn Petr, také se snažil s topivci bojovat a mohl by vám říct co ví a možná i pomoct."Petr jen mávne rukou na pozdrav a usměje se pro mě omamným úsměvem. Také si nás všechny prohlédne jednoho po druhém, ovšem jeho pohled jen o malinko déle spočine na mé maličkosti.
Hlavně se nenech rozházet... Bůh ví co to je za člověka, když je to jeho syn. a nezájmem opět pokračuji v jídle.
Pokyne Petrovi aby se usadil, Fryderykova žena mu podá talíř a hrnek a zase odcupitá jinam.Nabere si jídlo a napjatě čeká na naše dotazy...

Rebečina poznámka mi dojde, až když je ona i Bartolomeo pryč. Ona se byla po topivcích podívat? A viděla je?
Zaklapnu knihu, udělám pár grimas, abych ulevil očím i mozku a vyrazím nejdřív na vzduch na kratičkou svižnou procházku, kterou proložím i krátkou rozcvičkou, přeci jen mi všechny svaly v těle ztuhly. Marlenku na schodech minu bez povšimnutí, jen na ni krátce spiklenecky mrknu, abych ji ujistil, že jsem na ni nezapomněl.

Po pár minutách přicházím za ostatními na snídani. Tak, aby mohl reagovat kdokoliv v doslechu, zahlaholím: "Tak co už o těch topivcích víme? Jak nejlépe na ně? Rebeko, tys večer nějakého viděla? Jak vypadají?"

Ještě než jsem usla běželi mi hlavou Fryderykova slova o těch hlovbnicích.
Nakonec ale lehce nad ránem usínám.
Ráno mě probudí rozhovor Godara a Bartolomea.
Z koutu místnosti se zapojím do jejich rozhovoru.
"Včera se moc v večeře netvářil že by se chtěl k nim více vyjadřovat.
Ale byla jsem se tam večer podívat a nemyslím si že by jen chránili své území . Na divoká zvířata neútočí . A buď je pro ně třímetrová vzdálenost dálka ,ale také jsem vyšla bez úhony ." jak to dořeknu vstanu trochu si poupravím oblečení a prohrábnu vlasy.

Na to po chvíli si to také namířim dolů za Bartolomeem ,najít trochu čisté vody abych se opláchla. Cestou po schodech dolů potkávám Marlenku, která jde směrem do podkroví kde jsme spali, a nese podtác se snídani a čajem, ale jen pro jednu osobu hmmm pro koho asi
Mrška tváří se jak svatoušek, nejradši bych jí ty nohy podkopla, ale ovládnu se.
Vylezu ven a najdu širokou káď s čistou vodou. Opláchnu si obličej a trochu očistím zaprášené oblečení.

Na to vyleze ven i Fryderyk, původně s úsměvem, ale když mě spatří, úsměv se změní na ten jeho mrzutý výraz.
"Doufám že si nezapomněla na náš včerejší hovor! " odfrkne směrem ke mě a také se opláchne v kádi. Než mu ale stihnu odpovědět vyruší nás jeho žena. "Krásné ráno, snídaně je na stole, váš trpasličí přítel už se do ní pustil tak aby na vás něco zbylo. " pronese přívětivým úsměvem a zmizí ve dveřích.
Beze slov, ale velmi nepříjemným pohledem obejdu Fryderyka ,a jdu do světnice ke stolu.

Stůl je plný různých pochutin , staženost žaludku mi ovšem zase nedovolí se opravdu pořádně najíst a tak si naliji trochu mléka a namažu si půl krajíce chleba čerstvým máslem.

Za chvíli se objevuje dole i Detazar a zdá se být dorůžova vypsan.
Godar ovšem ale stále nikde a ani Marlen jsem neviděla sejít ze schodů.

"To je... zajímavé." Zamumlám pod vousy, když si pročtu, nač Godar v knize poukazuje.

Když se rozhlédnu po místnůstce, shledávám, že i Detazar už má otevřené oči, i když zatím stále leží s rukama pod hlavou. Rebeka se také začíná vrtět. Mohli bychom si dát malou poradu už teď a tady.

"Uvidíme, co jsou vlastně ti topivci zač. Ale zdá se, že ty, Godare, jsi schopen cítit magické vybrace těch ´špatných´tvorů. Rebečin přívěsek je zviditelňuje. A Detazar je efektivní vyhledávací systém." Na průsery všeho druhu. Chce se mi dodat.

"Hm. Zbývá tedy jen někde nalézt tu tapisérii a vyčíst z ní, co je třeba udělat, aby svět nepohltili nějací Odporní.
...
Nevím, jak vy, ale já se na to jdu nasnídat!"

Ah, tak než jsem se odebral na kutě, Bartolomeo už vstává. Dochází mi, že nejsem unavený. Jakto? A hned na to mi dochází, že divoká energie je fuč. .. jedna ledová střela do zadnice denně a nebudu muset chodit spát.
"Něco zajímavého?" zamumlám nejprve v odpověď. "Co? Něco? Něco velkého! Pojď se podívat!"
S nadšením začnu s Bartolomeem sdílet Vrcholné řemeslo je nejvyšší Magií - Úpadek řemesel a zánik světa.
"Tady, podívej," ztiším hlas, protože mi dojde, že asi ruším ostatní. Ukážu Bartolomeovi úvod a upozorním na zmínku o topivcích.
"A tady," nalistuji ve vteřině čtyřicátou třetí stranu a píchnu prstem do jednoho odstavce.

... všechna tato monstra, co začnou se zjevovat a po světě roztahovat, budou jako loutky. Budou viset na dlouhých vláknech temnoty, a Odporní je budou řídit. Ta vlákna však budou skrytou zradou, když dokážeme je sledovat, přesný ukazatel, kde je Odporný, když uhlídáme, odkud je vedl, černá vlákna na zářícím nebi, na bílém sněhu, na azurovém moři.
Kdo po smrti netouží, ať se k Odpornému nikdy nepřiblíží, kdo po zkáze a nekonečném utrpení neprahne, ať hlídá své kroky, ať prchají opačným směrem, zejména osvícení musejí se na pozoru mít, bylo by škoda nechat se zahubit a pohřbít naděje ostatních.
Teprve až najdou a rozluští artefakt, pak role se obrátí, pak budou schopní čelit Odporným, pak teprve nechť loutky vedou jejich kroky k pánům svým..

Sleduji trpaslíkův výraz a když odstavec dočte, nenechám ho nadechnout: "Takže jsme na správné stopě. Ale netuším, co jsou ta vlákna. Snad něco podobného, jako jsem viděl v tom tunelu. Mám pocit, možná si jen dělám naději, že Detazar by to mohl dokázat sledovat, co myslíš?"