Nelíbilo se mi, jak se choval Fryderyk k Rebece. Ale stačilo se na chvilku vžít do jeho situace a přehodnotil jsem své prvotní emoce. Má strach. Opravdový strach. Především o svou rodinu. Jeho kyprá žena, pohledná dcerka a malé dovádivé děcka. Má důvod se obávat o jejich bezpečnost. Bůhví, jestli vůbec ty slibované zlatky má. Ale zatím nás to nemusí trápit. Máme díky němu střechu nad hlavou a plná břicha.

A tak nad tím v duchu mávnu rukou. Vystoupám do podkroví. Godar si čte. Uvelebím se na zaprášeném slamníku a celkem překvapivě brzy usnu.

Když se probudím a zamžourám do prvních paprsků slunce, shledám, že Godar si stále čte. Nezmar.

Uhladím si vousy a rozhodnu se tentokrát nevynechat hygienickou údržbu zbytku svého zevnějšku. Když slezu ze schůdků a procházím kolem dosud spící Rebeky a Detazara, špitnu ke čtenáři: "Něco zajímavého?" Na odpověď ani nečekám. Ale ještě se zarazím.

"Poslyš, u snídaně bychom se měli trochu víc vyptat na ty potvory. Nechci na ně jít úplně nepřipravený. Co na ně může platit? Bylo by fajn mít aspoň trochu tucha a vymyslet strategii. Lovu, myslím."

Když se všichni vypravili po svých záležitostech, zůstal jsem sám jen s kocourem a dětmi. Klučina si mě prohlíží trochu vyděšeně, o něco starší děvče pak prohodí:
Ahoj, kdo jsi, nemáš něco dobrýho?
Že bych jí nabídl koktejl z plísní a různého sajrajtu, co se mi vytvořil ve vaku asi nehrozí, tak jen odpovím:
Jsem domorodec z pralesa.
Děti to hned zaujme a já jim věcně, jen s trochou stesku po domově vypovím svůj příběh. Zřejmě jim ani nevadí, že mám na sobě jen kyselinou propálený kus hadru.

Pak přijde na řadu buben a za chvíli se již navzájem učíme primitivní popěvky a veselé písně. Co nevidět se vše zvrhne v jásání a živelný řev. Dostanu se do tranzu a překročím práh astrálního světa, kde tvary, předměty a barvy zmizí a odhalí se pravé myšlenky, touhy a charaktery všech bytostí, které vnímám jako jedinou skutečnost za oponou iluzí.
Zjistím tak, že zdejší idyla má své trhliny. Kocour je naštvaný, že ze záhadného důvodu myši zmizely z polí, sýpek i sklepů, dětem schází dovádění na venku, které jim rodiče zakazují, a pavouci ukrytí ve štěrbinách jsou vyděšeni invazí nepřátelských druhů.
Zacloumá mnou vlna nepřirozeného chladu a tísně.

Náhle nás vyruší přišedší Fryderyk a rozežene celou kumpanyji, i v jeho postoji je znát nepokoj. Odkáže děti na kutě a mne s nadávkami, (které čtu jen v jeho mysli), pošle do podkrovního kumbálu, kde se setkám s ostatními. Pak teprv podivný chlad zmizí...

Konečně!! Jdu se umýt do koryta s vodou na dvoře, přeperu šaty a obléknu se do čistého, učešu vousy, vlasy. Příjemná změna. Chci požádat pana domácího o několik svic nebo lucernu s olejem, a to už mi skoro do náruče vpadne Marlenka, jak se představila, a ochotně mi lucernu zajistí. Z jejích slov je mezi řádky cítit pozvání do jejího pokojíčku.

Ty ženské si nedají pokoj.

"Hned jak vyřešíme topivce, lásko moje, pak se spolu můžeme jít koupat, co říkáš?"
Ona trochu posmutní, já popadnu lucernu a rychle zalezu do jedné z půdních komůrek a nadšeně začnu listovat první knihou - tou, kde jsem našel první zmínku o Vasarovi.
Naneštěstí tu moc dalších informací není. Jestli je ale to málo pravda, dal by se snad najít přímo dům, kde mistr bydlel.

"A tehdy se pán Quintán rozhodl pojistit proti hladu svého syna na daleké cestě. Rozmýšlel, jak toho docílit, aby nikdy netrpěl na cestě nouzí, když půjde horami, pouští i jinými pustými kraji. Jeho pohled padl na šátek s drobky po lahodných buchtách, jež právě snědl.
Mistr Vasar by snad svedl utkat šátek, který vydá buchtu nebo chléb při každém rozbalení! Vyslal tedy ihned otroka k přístavnímu tržišti, kde mistr spolu s mistrem hrnčířským Jósanem sdílel dům, aby Vasara přivedl.
Otrok uctivě poklekl před domem obou mistrů, z jedné poloviny krytým pálenou hlínou, z druhé poloviny nádhernými plachtami a zvučným hlasem požádal o slyšení.
"To je velmi snadná věc," řekl mistr, když zjistil, čeho se žádá, "avšak zabere mi rok času, který já již dávno nemařím pro peníze. Omluv mne tedy u svého pána a vyřiď mu, ať raději syna naučí postarat se o sebe samého."
Dál už jen něco v duchu, že moudrou radu Quintán uposlechl a jeho syn se stal králem a blablabla...

Zbytek knihy jen prolistuji, ale nezdá se, že by obsahovala další nápovědu. Smířeně knihu odložím stranou a vezmu další: Mistři Solečtí a jejich cesta ke slávě

Netuším, co si od knihy slibovat, uvidíme. Náhle se otevřou dveře a vstoupí Bartolomeo s Rebekou. Trpaslík se zprvu snaží opatrně mě na cosi upozornit, než do všeho vstoupí Rebeka, která mě bez servítek vysvětlí, že mě ta holka hodlá využít jako ochotného blbečka. Dobře. Ostatně já ji taky.

"Tak dává nám to některé výhody. Když se na statkáře vykašleme, nemusíme tak úplně cítit výčitky svědomí. A pokud se na něj nevykašleme, máme možnost lépe se nachystat. Dá se totiž předpokládat, že reálné nebezpečí bude o dost větší, než nám tvrdí. Dokud budeme vypadat, že nade vší pochybnost na topivce vyrazíme, máme k dispozici fajn zázemí, řekl bych."

Oba s tímto pohledem na věc musí souhlasit. Kde je zase Detazar, neví nikdo. Samostatná jednotka uprostřed naší jednotky. Nepochybuji o něm ani maličko. Ten chlapík nám ještě mnohokrát svou všetečností bude užitečný.

Celý dům postupně upadá do spánku, může být kolem půlnoci, když odkládám druhou knihu. Nic! Vůbec nic! Plno filosofie a ducha povznášejících myšlenek a pouček, skoro žádná fakta. Jediný mistr řemesel v rámci vzorových příběhů. Jinak vládci, obchodníci, poutníci a poustevníci. Nu což, ještě čtyři knihy a v nich naděje.

V té další, a trochu komplikovaným titulem Vrcholné řemeslo je nejvyšší Magií - Úpadek řemesel a zánik světa mě zaujme hned intro. Až příliš připomíná vývěsku před hostincem u Soleku. A nejen to. Je moje obrazotvornost už úplně mimo nebo je možné, že ty verše jsou o nás!?

Až víra bude slabá, až kláštery padnou za oběť plamenům, tehdy obří netopýři zaberou lidská sídla, duchové a kostlivci, raraši a diblíci, víly a topivci, bludičky a hejkalové roztahovat se budou do polí, rybníků, řek i měst. A nejprve psi a kočky a potom prasata a husy začnou se ztrácet a jen jejich kosti zbydou k nalezení. A hned pak stejně se povede ovcím a kravám, až i děti začnou se ztrácet z domů...

...
naději odhalí světlo denní
zjeví se noví osvícení
spoutáni budou jeden s druhým
poselstvím, jehož budou sluhy
...

Vzniknou nečekaná pouta mezi osvícenými. A věky přežije i několik artefaktů, jimž vrcholný lidský duch a um vdechl sílu postavit se konci. Společně to mohou dokázat.

Eleara Vědoucí

Ještě několik hodin čtu, jde o jedno velké proroctví! Tolik věcí, které do sebe dokonale zapadají! Ta kniha je poklad. Až když ji dočtu, donutím se jít spát. Skoro svítá.

Když najdeme útočiště u Fryderyka uleví se mi, ovšem jak to tak bývá nic není zadarmo , na oplátku je máme zbavit nějakých vodních stvoření. Setkala jsem se už z mnoha různými vodními příšerami ale s topivci ještě ne...
Ale podle výrazů ostatních to nebude asi nějaký druh zlatých rybiček.

Pohostinnost jídla vypadá velice lákavě, ale nějak mám staženy žaludek , tak se snažím do sebe dostat aspoň půl krajíce chleba.
Když se ve dveřích objeví Fryderykova dcera, bavím se nad reakcemi Godara.
Chlapi jsou vážně divní... Stačí hodit okem a udělají vše co chcete. Ovšem to vypadá že jen on má tak slabou vůli.

Bartolomeo položil dobrou otázku, ovšem vyhýbavé odpovědi od pana domácího zní dost hrubě. Kouknu na něj se zdviženým obočím.

Maličké podkroví kde máme spát, sice nejsem žádná fajnovka ,ale tlačit se v malé místnosti 2×2 metry z jedním z nich mi nepřijde dvakrát pohodlné. A tak jelikož se ještě spát nechystám, rozhodnu se poohlédnout po okolí.

Když jsem se vzdálila a narazila na řeku kde údajně mají být už stvůry... Sice jsem si držela odstup několika metrů od břehu, měsíc krásně osvětloval celé okolí a šlo vidět i bez pochodně a kromě jelení rodinky co se přišla napít z řeky jsem nic divného neviděla. Kdyby byli tak teritoriální asi by zaútočili i na zvěř, ale neslyšela jsem ani šplouchnutí. Ale čím víc se přibližuji k břehu měsíc přestává být to jediné co svítí, zářit začíná i můj hrudník pod košilí.
Jak to říkal Bartolomeo ... Je to kouzlo?! Černá magie? a radši už neudělám ani krok v před.

Jak se blížím zpět k stavení v jednom z pokojů se stále svítí a čím jsem blíže rozeznávám siluetu stojící kousek od dveří a rozsvíceného okna. Hele Bartolomeo , jen na něj mávnu a když projdu kolem okna zaslechnu už jen "Parchantů už tu máme dost. " otočím se do okna od kterého se zastavím dobré dva metry a vidím Fryderyka s jeho koketní dcerou. Jakmile si mě všimnou, Fryderyk se na mě podívá, vypadá najednou velmi nervózně, přistoupí k oknu chytne okenní tabule a ještě než je silou zabouchne podívá se mi do očí "Jestli něco cekneš , seznámím tě s hloubnicemi!".

Nedokážu ze sebe vydat ani hlásku na svou obranu ,když se okenice zavřou tak že kousky barvy a tmelu odpadnou od rámu.

Podívám se na Bartolomea. A pár kroků co mi zbývá se k němu přiblížit jako bych přeletěla "Co to sakra... Co se tady dělo?"
Teď už opravdu nemám chuť spát vevnitř, ale možná to bude nejbezpečnější.

Po nedlouhém pochodu jsme na pltvínském statku a Fryderyk už si nás "koupil". Proč ne. Já potřebuju rozhodně klidný kout. Nejen na přemýšlení. Vyspím se klidně i na tvrdé rohoži, což o to. Hlavně však stojím o bezpečné místo v závětří, kde mohu rozdělat svoji přenosnou laboratoř.

Podívejme se, co tu ještě máme. Poslední ohnivá hlína. Mám obavu, že ta na topivce nebude tolik platná, jestli jsou výhradně v močálu. Musel by to být přímý zásah. Stejně by to chtělo se jí do pár dní zbavit. Kdo ví? Třeba se bude hodit.

Ještě jeden léčivý lektvar. Jestli někoho zraní a opravdu se rány od jejich ostnů špatně hojí, přijde vhod.
Nový zatím dělat nechci. Magy je třeba šetřit.

Ovšem tohle je zajímavé! Třeba by mohli být náchylní na čpavé jedy. V takovém případě... Jenže jak dostat "jablečnou vůni" topivci pod nos? Leda jako past. Nastražit balíček. Jestli jsou zvědaví...

Dobrý muži, povězte, před jak dlouhou dobou se tu objevili prvně? Odkud se tu vzali? Nemohou naopak bránit své teritorium?
Domkář se na ta slova moc netváří. Prostě mě jich zbavte! Bojím se i nechat jít ženu prát k potoku prádlo."

Ukáže nám, kde složit hlavu. V podkroví jsou dva mrňavé pokojíky. Mně se zamlouvá půdička. Když se jdu ještě uprostřed noci nadýchat čerstvého vzduchu, zaslechnu z jednoho okna šepot mužského hlasu.
"Pěkně jsi ho získala, Marlenko. Ještě zkus udělat oči na toho malého. Na barbara raději nic nezkoušej. Je to divoch. Ještě by po tobě skočil a... Parchantů už tu máme dost."

Běželo to všechno samospádem a nejdříve to vypadalo bledě, potom zas velmi dobře, jenže nakonec jsme v tom namočení až po kolena. A o namočení, když jsou nablízku topivci, nestojíte. Já tedy ne. Jak žvýkám pečínku, zvažuji slova, kterými bych nabídku slušně odmítl.
Než se ale rozmyslím, objeví se ve dveřích sedlákova nestarší dcera. Sladká, mladá, čerstvě rozkvetlá růže. Zlaté vlasy jí divoce čouhají zpod čepce, který si po vstupu do chalupy sundá a vlasy se rozzáří jako hříva krále zvířat. "Byla bych šťastná, kdybyste tatínkovi pomohli, vždyť já se už bojím i jít vykoupat v řece, jak začínají být drzí." Krásný hlas. Přejede nás pohledem a zastaví jej podezřele dlouho u mě. Začínám se topit v jejích očích. Honem si uhlazuji vous, a pár drobků zaschlého bláta mi spadne do zelí. Ona se roztomile zapýří, sáhne si do živůtku a trochu povolí sevření šněrovačky. Pak už vezme od selky talíř a odchází s jídlem ven, jelikož u stolu není nyní místo. Cestou se zase podívá na mě! Rychle polknu rozžvýkané sousto.
"Jistě!" vyhrknu, dokud je ve světnici. "No, samozřejmě že vám rádi pomůžeme!" Rozhlédnu se po ostatních. "Že jo?"

Prašná, široká cesta je plná lidu, nikdo si nás však nevšímá. Kousek za mostkem je na křižovatce dvojramenný ukazatel s prostým sdělením: Rachotín 3 míle; Pltvín 5 mil.
Davy lidí se hrnou směrem na Rachotín, užší stezkou na Pltvín nemíří ani noha. Rozhodli jsme se tedy vydat na Pltvín, snad tam najdeme nocleh.

Dorazíme do vsi krátce po západu slunce a doufáme najít ubytování v hostinci U Muflona. Před hospodou stojí osamocený strážný, který nám sdělí, že dovnitř nesmíme, jelikož je z hostince provizorně azylový dům pro uprchlíky, tedy jen pro nemocné, starce a ženy s dětmi.Godarovi se to nějak nezdá, je tu liduprázdno, v oknech se nesvítí, ani není slyšet typický ruch lokálu. Bartolomeo už se chystá zkusit strážníka podplatit, ale Rebeka, která má paranoiu ze všech uniforem jej zadrží.

V tom se odkudsi z průchodu vynoří pěkně oblečený vesničan v barevném klobouku a osloví nás naléhavým šeptem:Pojďte za mnou, dobrodruzi, postarám se o vás.
Podíváme se na sebe, hlad, žízeň, i přicházející chlad jarního večera rozhodne za nás. Chlap se představí jako nějaký Fryderyk a zavede nás na svůj statek.

V světnici je cítit vůně masa a zelí, kyprá selka kmitá u plotny, v rohu místnosti si hrají dvě malá děcka a na peci se vyhřívá velký kocour.
Divíte se, že jsem vás pozval? Ani se nedivím, že se divíte!
Zasměje se rozšafný Fryderyk a pokračuje:
Udělejte si pohodlí, jezte, pijte, neupejpejte se. Pak po vás však na oplátku budu něco chtít...Už jste slyšeli o topivcích? Že ne? Tak poslouchejte. Jsou to vlastně takoví vodní skřeti. Jsou silní a odolní, mají ostré drápy a hřbetní ostny jako okoun. Umí je vystřelovat na dálku a rány po nich se špatně hojí. Jinak jsou ale hloupí a neútočí ve skupinách, ale osamoceně. Dovedou se však v močále dobře maskovat. Myslím, že ve zdejších mokřadech jich nebude víc jak půl tuctu. Hned jsem poznal, že jestli by je měl někdo snadno vymýtit, budete to vy! Pak si nás zkoumavě prohlíží. Ne, nebudu se vás dnes na nic vyptávat. Pomůžete mi? Dám vám každému zlatku a 3 dny pihistinství...

Stojící opodál žmoulající mámin přívěsek v kapse a nepřítomným pohledem kdesi do blba, mám chvíli čas si uvědomit co se za poslední hodiny stalo....
To ,že nejen já jsme parkrát unikly jisté smrti...
od bořícího se paláce ,přes piráty ,až po příšery lačnící po krvi... a to ještě nejsme po obědě.

Z mé nepřítomnosti mě vytrhne až Bartolomeo, když od něj uslyším své jméno.
Vytáhnu přívěsek a uvážu si jej kolem krku a schovám pod košili. a znovu se zkouším zorientovat.
Zjišťuji ,že ostatní se zabývají nejakou vývěskou u hostince a zřejmě mají v plánu si vydělat nějaké peníze.
Sama toho moc nezmůžu proto se budu muset přiklonic asi k většině, tedy aspoň do té doby než budu vědět co dál.

Gardisté zdá se mají dost práce s místními lidmi takže usoudím že by mi nic nehrozí a přiblížím se k ostatním u vývěsky.
Slyšela jsem zmínku o Pěknohradu a po přelouskání zjišťuji že je to přednáška ... K čemu by mi to mělo být?
Jestli ale ostatní chtějí jít.. proč ne?! Ale já cestu neznám takže se nějak nehrnu dopředu.
Snad najdeme aspoň něco co nás nasměruje správným směrem a pomůže určit za čím jdeme...

Když se vydáme na cestu , po nějaké chvíli se na mě Bartolomeo podívá jako by na něco čekal...
"Co?"

Zamračen vyjdu ze skřetovy chodby. Každou chvíli se otáčím. Co kdyby zas vylezl a chtěl něco zkusit? Další ledovou střelu bychom už nemuseli takhle v klidu ustát.

Když jsme konečně venku, je vidět na tvářích mých společníků, jak rádi opět vidí denní světlo. Dá se to pochopit. Já sám jsem uvykl sedávat v archivu téměř potmě. Tmavé chodby mi nevadí. Ale to, co se skrývalo v téhle, mi rozhodně na klidu nikterak nepřidalo.

Sotva se stačíme zorientovat, Detazar zkoumá vývěsku s nabídkou práce. Pochybuji, že rozumí alespoň půlce z toho, co je tam napsané. Nu, což o to. Pár slušných a dokonce pro alchymistu zajímavých inzerátů tam je. Otázkou zůstává, jak moc jsou aktuální. Dá se také předpokládat, že teď se nikdo jen tak za dobrodružstvím nepohrne, když je polovina obyvatel Soleku ráda, že je vůbec naživu. Takže téměř žádná konkurence.

Pan T. Kadlec nám poděkoval za doprovod a odbelhal se směrem k hostinci. Co tam hodlá dělat je jen na něm. Godar se s ním srdečně rozloučil a pak se jal předčítat našemu barbarovi vývěsku. Rebeka má nepřítomný výraz a ruku v kapse s přívěskem od matky.

"Podívejte, zdá se, že jsme se osudově zapletli. Je nám možná souzeno spolu nějaký čas pobýt. To ovšem znamená, že se trochu poznáme. Chtěl bych přijít na kloub tomu snu s gobelínem. Stejně tak mi nedá ještě pár nocí spát ta záležitost s městem. Navrhuji uklidit se někam do ústraní a všechno promyslet. Ten Pěknohrad by se přímo nabízel."

Rozhlédnu se po ostatních a nezdá se, že by jim tahle nabídka byla proti srsti.

"Možná by ještě za pochodu mohla začít Rebeka o té prokleté posádce. Protože představa, že mě po zbytek života pronásledují nemrtví piráti, mě opravdu ani zdaleka neláká."

Uleví se mi, když jsme zase na denním světle. Na to, co se děje ve městě, jen kousíček odtud, je tu podezřelý klid.
Vyzpovídám pana Tkadlece, zda něco neví o mistru z dávných dob z jeho oboru, ale stařík bohužel neví nic. Zdá se, že jeho jméno jen jen souhra náhod a jeho úloha v našem příběhu byla úspěšně naplněna.

"Děkujeme za radu." Záměrně jsem z věty vynechal původně zamýšlené slovo "dobrou", když jsem si vybavil, jak těsně jsem unikl smrti. Na druhou stranu mi to připomene sílu, která ve mě pořád pulsuje.

Připojím se k ostatním, kteří se sešli u vývěsky. "Pěknohrad?" Plácnu nazdařbůh. Ostatní se dívají poněkud nechápavě, tak rychle dodám: "Velmi mě zaujala ta přednáška, úplně na konci. Zkušený chodec by mohl mít střípky informací, co se kde ve světě děje, a možná by nějaký z nich zapadl do naší skládačky. A rarach nám může pomoci ukrátit čekání. Sebrat o něm víc zpráv od místních a třeba se i o něco pokusit. Ta odměna zní lákavě. A hlavně bych na chvíli co nejdříve rád zmizel kousek dál od Soleku a věnoval se těm knihám. Hádám ovšem, že tady jsme zdaleko nezjistili všechno, takže jakmile tu bude bezpečno, budu se chtít vrátit."

A zjistit, zda je Beatrice v pořádku.