Na vědomost se dává:

* Na šibeničním vrchu rostou púpavy. Potřebovala bych jich větší množství, ale bojím se tam jít. Zaplatím měďák za kus.
léčitelka Darhuňa, Rachotín. *

* Starou cestu přes mokřady blokují topivci. Nikdo už tamtudy nechodí, ale já bych cestu rád znovu používal. Kdo zbaví blata topivců, tomu dobře zaplatím. Fryderyk Domkář z Pltvína.*

* Ztratil se mi pes. Slyší na jméno Roby. Naposled byl viděn na okraji lesa mezi Šťastolovicemi a Bojínem. Je to pětiletý hnědý lovecký ohař. Za jeho nalezení vyplatím 5 stříbrných.Aldric z Dumranu.*

* V mém rozlehlém sklepení se usídlil pár obřích netopejrů. Mám tam zásoby vína i potravin a teď tam nemůžu, kdo mě jich zbaví, bude odměněnej. Ptejte se ve Lhotce na Brigona ze statku.*

* Vykupuji soví peří. Dělám z něj amulety. Sovy se vyskytují hojně na Sovím vrchu nedaleko Otelic. Zaplatím 5 stř. za mrtvého opeřence, nebo vyrobím amulet. Dulihud, zaklínač z Rovně. *

* Potřebuji pro vědecké účely, aby někdo změřil dosud nezměřenou Skutečskou propast. Lana mám snad dost. Celý zlaťák šikovnému průzkumníkovi! profesor Albiader z Děsů.*

* Ve starém mlýně u městečka Pěknohradu se usadil velký zlý Rarach! Otravuje děvečky, má oplzlé řeči a ukazuje

pinď

jak ho příroda obdařila. Vydali jsme se na něj s chlapima, ale ukrutně nám nakopal prde pozadí. Starosta slibuje hotové jmění za jeho zneškodnění ( 20 zlatých!) občané Pěknohradu.*

* Navštívil jsem pohoří Jagadaš v severních končinách, a ve zdraví se vrátil zpátky. O svých cestách budu vyprávět v sobotu šestého června v tělocvičně základní školy v Pěknohradu.Přijďte po klekání. Vstupné dobrovolné - děti a vkjsko polovic. Elrik, chodec

Střídavě kouknu na Detazara, Godara a vznášející se hlavu Bartolomea nakonec se ale přikláním k většině .
"i když mě to láká, pud sebezáchovy jd silnější, vrátit se můžeme kdykoliv ." sbalím přívěsek zpět do kapsy.
Pár vteřin čekám na reakci ale nakonec se otáčím a mířím si to ven z podzemí...

Síla zvyku mi napovídá se před gardisty skrýt a zrovna dvakrát se nehrnu do hostince.... Ovšem vidět matky s dětmi co hledají útočiště mi také není dvakrát příjemné.... Nejradši bych odtud zmizela a nejlépe nepozorovaně.... Ale podhledy ostatních mluví jinak....

Chodba ústí pod kamenným mostkem, kde protéká nějaká zavlažovací stoka.
Počkejte chvíli, omrknu terén.
Když vyjdu na denní světlo, první co uslyším je nějaké větší množství dohadujících se hlasů. Vyplížím se na hranu svahu, který ohraničuje koryto mělkého kanálu a uvidím toto: Je zde velký zájezdní hostinec s rozlehlou zahradou a stájemi. Před hospodou stojí skupinka strážných, kteří se snaží koordinovat uprchlíky z města. Rozdělují je po skupinkách do pokojů, přednostně ženy a děti. Kolem pobíhá rozrušený hostinský ( nějaký hobit ) a ptá se, kdo to všechno zaplatí. Na zahradě zatím piknikují skupinky utečenců a užívají si pěkného podvečera.- To jsou ti moudřejší, další skupinky však obtěžují strážné dotěrnými otázkami: 'Co s námi bude? Kam máme jít? Co budeme jíst? Kde budeme spát?' a podobně.

Vrátím se do tunelu a pár slovy popíšu ostatním, co se venku děje.
Pojďte, venku je krásně!
Naznačím své úmysly v podzemí nesetrvávat a s úsměvem idiota kynu ostatním k východu.

Možná to Bartolomeo nepochopil, možná se příliš zahleděl do Rebečiných dychtivých očí, ale já tam za tím skřeťákem vážně jít nechtěl. Ne teď. Chtěl jsem si jen to místo označit. Jakože třeba někdy jindy. Nemyslím navíc, že by skřet jakkoliv souvisel s naším posláním. A co pan Tkadlec?

Povzdechnu si na hlavu zírající ze zdi. Teď chci jít ven, vidím světlo! A v něm zpět k nám hledícího právě si prst do úst strkajícího barbara. Zkusím alespoň břímě rozhodování přehodit na ostatní. Konec konců, právě šamanova intuice má z našich nejspíš nejdelší chapadla. Kynu k barbarovu obrysu a ostrým šeptem zvolám: "Hej, Detazare!"

Na zbytek skupiny se obrátím tišeji a stručně vyjádřím své pocity: "Vážně tam chcete? Pokud ano, jdu také, pokud váháte, vypadnul bych ven z tohohle tunelu."

To je kouzlo, má milá. Chce se mi říct tak hodně, že...

"To je kouzlo, má milá."

Podívám se dobře nejprve na kámen v její dlani, jenže teď není čas na dlouhé zkoumání. Snad někdy později nastane vhodná chvíle. Jisté je, že je v něm démon. Pravděpodobně hledací démon. Démon vidění neviděného. Perfektní záležitost na hledání tajných vchodů, skrytých pastí a tak podobně. To bychom měli to první kouzlo.

Teď je ale načase se soustředit na to druhé. Kouzlo opačné. Ukrytí. Jemně její ruku opět přiblížím ke stěně, kde mi Godar naznačoval jakýsi portál nebo průchod. Moje značka žlutou hlinkou je jen o kousíček vedle runami pokryté ploše. Dokonce zaznamenám i ono vlákno. Podivné. Ale ne nevysvětlitelné. Jsem rád, že netrčím v plesnivém tunelu s úplnými nýmandy.

"Tohle tu měl ten skřet připravené už dávno. Je to příliš složité, takže ve spěchu to udělat nemohl. Navíc by runy světélkovaly a pohasínaly, kdyby to bylo dočasné. Je to magická iluze."Doufám.

Rozhlédnu se ještě po ostatních a snažím se nedat najevo mírnou nejistotu. Pak vykročím přímo do zdi a...
projdu.

Jelikož si byl skřetí šaman podle všeho jistý, že je jeho úkryt bezpečný, neměly by tu už být další pasti. Nedá se na to ovšem spoléhat. Toho zmetka si ale v zádech nechat nehodlám. Bude lepší se s ním popasovat za čerstva.

"Jdete?" Řekne moje hlava, která pronikne přes iluzorní stěnu zpátky k ostatním.

Souboj se zeleným skřítkem uspěšně zažehnán jedním rychlým šlápnutím a můžeme pokračovat.

V závěsu za Staříkem a Detazarem si to šineme k východu, když si všimnu, že Bartolomeo a Godar zkoumají kus zdi.
Ohlédnu se za Staříkem a zpět na ty dva křídou kreslící po zdi. Nedá mi to a vracím se zpět k nim.

"Co tam máte?"
Zeptám se a čím jsem blíže k nim začíná mi zářit kapsa, podivným zeleno modrým světlem, kde mám uložený mámin přívěsek, který jsem našla v tátově naprsní kapse.
Vlastně je to úlomek Turmalínu elegantně opletený technikou macrame Zavěšený na koženém řemínku.
Když si toho všimnu vytáhnu jej za řetízek a nastavím blíže ke zdi.

Podívám se střídavě na Bartolomea a Godara zmatenýma vykulenýma očima.
Když jej přiblížím k označené zdi ,tak v místech osvětlení se lehce zjeví zvláštní písmo , které jsem ještě neviděla. Viditelnější je i Godarovo vlákno zakončené kdesi ve zdi. Když se písma snažím dotknout jako by tam nebylo, žádný náznak rytí nebo vetší nerovnosti v už tak kostrbaté zdi.
"Co to je?".


Záře vycházející z přívesku zaregistruje i Detazar který je už téměř venku z podzemí.

"Co je?!" Obořím se poněkud humpolácky na alchymistu. Zcela zbytečně si stírám jakousi divnou tekutinu z vousů, které ale, jak hned zjišťuji není třeba snažit se udržet pěkné, jelikož jsou již oblepené bahnem, nejen lektvarem.
Cítím se plný síly, ne zrovna té fyzické, byť ten lektvar mě tedy postavil na nohy! Jsem plný divoké magie. Jsem pozoruhodně lehký a jsem.. čtyřiatřicetkrát? Někdo vrazí do jednoho z obrazů. Třiatřicetkrát. Dvaatři...
"Děkuju!" Pevně stisknu Bartolomeovo předloktí. Detazar jediný působí, jakoby se nic zvláštního nedělo a spěchá hned vpřed. Držím se mnohem lépe než předtím, levitace mi umožňuje se celkem snadno pohybovat víceméně po kolenou, rukama se odrážím od stěn. Detazar spolu s trpaslíkem vpředu vyřídí cosi divného. Skřetí past? Zkusím to prozkoumat.
Už jen tenkým vláknem, ale ano, je to magie. Ta moje. Napnu vlákno dopředu. Cítím skřeta! Je daleko před námi a rychle mizí kamsi šikmo doleva a dolů. I my nyní celkem svižně pokračujeme vpřed, až dorazíme k místu, kde skřet odbočil. Na první pohled je tu zeď. Chodba dál už se opět pozvolna zvedá a je stále sušší.
"Bartolomeo?" Tiše oslovím trpaslíka před sebou. "Nemáš křídu nebo něco, čím to tu označit? Tudy šel pryč."
Rukama vytyčím na stěně, stejné jako všude kolem, obrys dveří. Knihovník si mě na vteřinu změří přísným pohledem, než lehce kývne a čímsi udělá na zeď křížek.

Detazar zřejmě zcela zapomněl na šlápoty, které sledoval, a i pan Tkadlec náhle ožil a spěchají vpřed. Na konci tunelu se objevilo denní světlo!

Zával nás odřízl od smrtelného nebezpečí. To bylo o fous. Cítím ovšem magické výboje, přestože skřet utíká pryč! Proč?

Když pochodeň opět hoří, zdá se mi, že mám vidiny. Jak kdybych vypil soudek gobliní pálenky, do které ti šílenci nakládají střelný prach. Godar je tu... hodněkrát. Já naštěstí díky infrazraku jeho pravé tělo vidím. Už se o něj dokonce stará Rebeka a otírá mu prach z obličeje.

Přiskočil i Detazar a stručně konstatuje, že je živý. "Neumře. Ne teď a tady."
No, tak tomu říkám dobrá zpráva.

Jistěže neumře teď a tady. Zatímco barbar se potýká s jeho batohem a pokouší si jej nasadit, což je pro něj evidentně něco jako když si děvečka od vedle tajně zkouší hraběnčinu krinolínu, já vytahuji léčivý lektvar a opatrně jeho obsah vpravuji Godarovi do úst. Většina skončí tam, kde má. Zbytek se mu vpíjí do hlíny ve vousu. Během okamžiku zamrká a rozkašle se. Ne teď a tady.

Rebeka se pro změnu ujme staříka, Detazar pochodně. Odvážně nás vede vlhkou chodbou vpřed. Když tu nás dva zasahuje kyselinový chrchel jakéhosi pidizmetka, který se zformoval z loužičky hlenu. Jasná kouzelná past toho prokletého skřetího šamana!

Zatímco barbar je polonahý, a tak mu zásah nepříjemně poleptal kůži na mnoha místech, mě kryje funkční alchymistický plášť. Ten mi v laboratoři slouží jako zástěra všeho druhu a potřísněný kyselinou byl nezčetněkrát. Instinktivně si chráním důležitější část těla - vousy.
No dobrá, oči taky.

Barbar za hlasitého nadávání nasupeně dráždí pidižvíka mocným plamenem pochodně. Nezdá se to úplně úspěšné, ale marné to také není. Tenká vrstvička hlenovitého obalu kolem slizákova těla se seškvařila. Je bez ochrany.Bleskne mi hlavou.

Ramenem se předsunu před Detazara, nakročím a toho zmetka jednoduše rozšlápnu. Zapištění a protáhlé chomáče slizu na spodu mé podrážky značí jediné. Je po něm.

"Musíme si dávat pozor. Takových magických pastí tu ten skřet mohl naklást bezpočet. A nejen magických. Takže bacha, kam šlapete." Pronesu ke všem hned poté, co ze své čutory opatrně poleji mladému barbarovi rány od zásahu kyselinou, čímž ji neutralizuji. Nevím, jestli si bude i nadále troufat jít první.

Vlhká nízká chodba se zvolna svažuje. Podle topografie je pravděpodobné, že vede pod řekou. Ze stropu stékají po koříncích rostlin čůrečky vody, díky tomuto zvuku není možné cokoliv jiného zaslechnout. Bartolomeo rozsvítil louči a prodral se skrz Godarovy obrazy dopředu. Přijdu k němu a lehce ho dloubnu do žeber.
Já du prga! Vidím šlápoty, koukej!
A skutečně, skřetovy sandály zanechaly zřetelné otisky v mokré zemi.Vezmu si od trpaslíka pochodeň a otočím se na ostatní. Když vidím, že jsme připraveni, vydám se po stopách.

Občas ukousnu nějaký ten kořínek, jiný zase schovám do vaku. Bartolomeo jde těsně za mnou a monitoruje chodbu infrazrakem. Godar pustil Rebeku i dědečka před sebe, s tím, že bude krýt záda.
Náhle něco zpozoruji a zastavím se. Vidím na zemi něco jako loužičku třesoucího se zelenkavého slizu. Když na to posvítím, dočkám se dalšího nemilého překvapení. Sliz se náhle zformuje do podoby svraštělého zapšklého pidimužíka! Dřív než stihnu zareagovat, jeho ústa vyplivnou spršku leptajících slin. Schytám to hlavně já, ale zasažen je i náš trpaslík. Je to kyselina! Bolestí upustím pochodeň a rukou přejíždím p poleptaných místech, což způsobí, že si poleptám i ruku.
Do řiti termití!
Naštvu se, zvednu pochodeň a fouknu do ní kouzelným dechem. Rozhoří se neobvyklým žárem a já ji strčím slizounovi do pusy, která se již špulí k dalšímu plivnutí. Oživlý slizák zaječí, ale neuhne.
Jestli někdo něco ihned nepodnikne, schytáme s Bartolomeem další slizotrysk...

Po sražení Godara nešikovně na zem zůstáváme ležet. Stvůra skončí pod sutinami jen pár metrů od nás. Dusící se prachem a kousky hlíny se snažím rozkoukat což se mi podaří až když Bartolomeo rozsvítí.

Koukám směrem k sutinam a doufám že se ani nepohnou. Teď máme jen jednu možnost kudy jít. Když se otočím, vlastně nevidím nic než Godara všude. Ovšem všechny obrazy vypadají jako originál.

"Haló? Jste tam někde? Asi by jsme měli vypadnout... " povím zkrze vznášejících se Godaru. Měli bychom mu pomoct, ale který je ten pravý?

Pak si ale vzpomenu že jej vlastně celou dobu držím za nohu od té doby co jsme se skáceli k zemi.
"Mám ho pojďte mi pomoct."a jakmile se dotknete jednoho z přízraků ihned se rozplyne jako cigaretový dým. Bartolomeo Godara nadzvedne a Detazar se z pod něj snaží vysoukat batoh s knihami. A vypadá to že s nimi má větší problém než my dva s Godarem . Když se nám jej podaří jaks taks zvednout belháme se k východu...