Detazar asi nějakým ze svých mnohých zvláštních smyslů vytušil, že se blíží malér a skočil do starého zteřelého sudu na vodu pod okapem jednoho z domů.
Jak jsem do sudu vlezl, nechtěně jsem prošlápl jeho dno.Opatrně jsem vykoukl, abych obhlédl situaci. Godar se nějak naklonoval, což mě velice pobavilo, zmást mě to nemůže, protože vidím, že obrazy nemají žádnou auru. Samozvaní gardisté se však do iluzí pustí svými zbraněmi. Mezitím Rebeka s Bartolomeem prchnou do postranní uličky a Godar se snaží nějak vybruslit z nechtěného zájmu dalších stráží.

Mým přátelům se nyní naskytne poněkud groteskní podívaná.V prošlápnutém sudu procupitám kolem gardistů. Když na mě padne jejich pohled, schovám hlavu i nohy a tvářím se ( ač to nikdo nevidí) jako starý sud, který tam byl přeci odjakživa. Pak vidíte, jak ze sudu vykiukne snědá střapatá hlava s vytřeštěnýma očima a sud se dá znovu na pochod. A tak se to opakuje ještě několikrát než sud - Detazar doposkakuje do boční uličky, kde se krčí Rebeka a Bartolomeo. Co však Godar, jak ten unikne pozornosti?

Mám já je zkusit kaput? Trn co rychlá smrt?
Ozve se ze sudu dunivé zahuhňání.

Mezitím se plameny začaly divoce šířit z paláce na okolní budovy.Teď teprv vypukne to pravé peklo!

To si snad dělají srandu oni jsou opravdu všude......
Když se otočím spatřím obličej samozvaného velitele skupiny
TO NE! a pomalu se schovám za zády Bartolomea a Godara. poznávám v něm pravou ruku Rackhama, Fletch... Jen ať mě nepozná...

Protože se Godar ujal slova za zády mu pošeptám "Pozor!"
Zřejmě pochopil a snaží se nějak nahnat čas než se objeví praví gardisté.

Do spárů Rackmana se opravdu dostat nechcete... Je to bezohledný sadista bez špetky pochopení.
A byl to právě Fletch kterého jsem viděla běžet tou ulicí do chrámu. Kdyby mě poznal měla bych nejen já velký problém.

Cože ? Milenka? co to znamená a chce se otočit a ukázat na mě ... v tu chvíli jej zatahnu za hábit "Ne..."
Bartolomeo na mě trochu nechápavě koukne , nakonec dokáže z mého pohledu vyčíst , že mám opravdu strach. Když se Godar rozejde směrem ven cosi zakričí a práskne holí.

"Co to?.."
ZA MNOU a strká nás směrem na útěk. Chytnu Bartolomea zbroj a běžíme pryč... a asi o 500m jej zatáhnu do postranni temné uličky za hromadu dřevěných beden. "Promiň , ale nechci skončit v rukou ani opravdovým gardistům.
Godar přesně ví místo kde se nacházíme ,ale neběží za námi aby nás neprozradil a běží směrem k pravým vojákům.
"Kde je Detazar?

Prudce se otočím a pečlivě zkoumám muže v uniformě, který promluvil, i ty ostatní.
Hlavní stan v hospodě? Odkdy si císařovi vojáci dělají základnu v hospodě?
Ta uniforma mu moc nesedí. Asi tolik jako on mně.. Ani většině z těch dalších šesti, co kolem nás stahují kruh. K tomu ten přízvuk v jeho hlase, můj obrázek je rychle poskládaný dohromady.

Nenápadně se podívám za něj do ulice, odkud jsme přišli. Jako na potvoru je téměř prázdná. Tohle nevypadá dobře.

"Jistě, pane, rádi kapitánovi sdělíme vše, co víme. Ale," pokrčím omluvně rameny, "je toho směšně málo. Ta brána, když nad tím přemýšlím.. ano opravdu vypadala divně, ale mě narozdíl tady od mého přítele mnohem více zaujalo, že požár, který se při pohledu zvenčí zdál být již téměř uhašen, náhle vypukl s mnohem větší prudkostí.."

"Nech si ty řečičky pro kapitána, jdeme," strčí do mě náhle násadou svého kopí velitel skupiny.

"Ale já se tam musím vrátit a zasadit ještě dnes Likeiiny růže! Jinak by nemusel nastat slunovrat!! Jistě jste pochopili, že jsem chrámový zahradník a zde s knihovníkem ještě dolaďujeme ideální postup. Jako císařovy muže vás žádám, abyste nás při sázení chránili!"

Rozhlédnu se po Rebece a Detazarovi. Kdo jsou oni se bude vymýšlet trochu hůř. Ale Detazar mi to po svém způsobu velmi usnadnil, protože se zase zatoulal kdovíkdy a kdovíkam ještě než jsme se dostali do téhle šlamastyky.

"Jdeme!" teď už jde o vzteklý příkaz a mnohem bolestivější pošťouchnutí.

"Ach, kapitán.. musel bych mu to povídat zbytečně znovu, ano.. půjdeme. Tohle je moje, moje milenka. Nevyzraďte to, prosím, mým nadřízeným, že byla v zahradě."

Konečně se na konci ulice objeví vojáci. Doufejme, že skutečná městská stráž. Otočím se jako bych chtěl vyrazit k hospodě. U Šibala. To sedí.

"Ta - TIIK!" Vykřiknu a udeřím holí o zem. Všichni, kdo se na mě dívají, mě najednou vidí čtyřikrát. "Za mnou!" Postrčím Rebeku s Bartolomeem a prorazím mezi překvapenými muži za námi, když prudce vyrazím zpět k paláci.

"Stráže! POMOC!" křičím na vojáky na konci ulice. Neutíkám naplno, chci, aby mne trpaslík s pirátkou předběhli (snad byli dost rychlí) a abych naši skupinku uzavíral. Při případném útoku těch podvodníku zezadu by to měly jako první schytat moje falešné obrazy.

Nevím, jestli to byla Matka Země nebo Velký Duch, ale cesta je opravdu připravená. Nedalekou hlavní branou proudí další a další gardisté. Většina dovnitř, jen pár ven - ranění. Nikdo nevěnuje pozornost, když se protáhneme mezi troskami divné barikády. Až tam si všimnu několika ukrytých lukostřelců, pozorujících chrámová okna a střechu.

Pak mi padne zrak na kovové mříže samotné brány, které byly kdysi umně vykované do podoby spletitých stvolů a listů. Nyní je z nich napůl roztavená, napůl roztržená ruina.

Když jsme zapadli do bezpečí nejbližší uličky, kolmé na hlavní třídu, otočím se k ostatním.
"Viděli jste, jak zřídili tu bránu? To musel být neskutečný žár. A výbuch! O obrovské síle. O tom já něco vím."

"Tak to nás opravdu velice zajímá. Řekneš to kapitánovi. Ale ne tady. Hlavní stan jsme zřídili támhle v hospodě. Až po vás..." Ozve se znenadání z mými zády přísný hlas. Vojáků je tu najednou mnohem víc než nás a pohled jejich velitele je nesmlouvavý. Zdá se, že jsme přeci jen nevyvázli bez povšimnutí.

Když vyběhneme ven, pohlédnu na oblohu. Je blakytná a klidná, jen pár nadýchaných mráčků bezstarostně putuje po její klenbě. Vzduch je svěží a příjemný; i když jej trochu kazí kouř. Moc jsem toho sníst nestihl, ale přesto se cítím sytě a spokojeně. Rebeka, Bartolomeo i Godar mají náhle zcela duhovou auru, což svědčí o tom, že ať hledali cokoliv, přeci jen něco našli. A jsou také spokojeni.

Zabubnuji na bubínek krátký veselý rytmus a s napětím v tváři zírám na ostatní. Dělá to s nimi něco? Je mi celkem jedno, kam půjdem, jen si nekazit náladu zbytečnými starostmi. Tohle místo se mi stejně moc nelíbilo, tak ať klidně shoří.

Matka Země a Velký Duch nechť připraví nám cestu!
Vykřiknu náhle formuli, kterou používám často.A pak se odevzdám jak důvěřivé dítko do náruče Osudu, který, jak ho znám, má pro mě připraveno spoustu naschválů, které ač z hloubi duše nesnáším, vím že mě vždy něco nového naučí.
Í

Mávnutím dám najevo že jsem rozuměla, vezmu knihu a snažím se jí návrat do brašny... Bez úspěchu.
Mezitím se z místa kde byla vykutali svitek.
Rozvinu jej a ...Ano!!!
Rychle jej slozim zpět a schován do kapsy. Popadnu knihu a rychle utíkám z místa archivu hned za Godarem.

"Musíme zkusit jinou cestu." a nadhodim to zkusit hlavní bránou. "Dovnitř nikoho nepouští,ale ven možná ano?!"

Tak jsem měl strach, že na tohle magické místo budu mít možná jen pár minut. Zmýlil jsem se, nebylo jich pár. Na druhou stranu mám jistotu, že vzít pár svazků opravdu neškodí.
Jestli to tu celé má lehnout popelem.. Moudrá Likeo, bohyně vědění, magie, řeči i písma i tajemství!

"Ksakru!!"

Vztekle a hodně rychle vytáhnu šest dalších svazků, kterým dávám největší naději, že by v nich mohlo něco být.

"Do háje!"

Víc toho moje torna nepobere. Ubrousek s chlebem a sýrem, který jsem chtěl nabídnout barbarovi, musí ven, aby se knihy nezničily. Nesu ho v ruce.

"U Bezejmenného!"

Opouštíme archiv, sotva jsme do něj vkročili. Ohlížím se po zamčených masivních dveřích a je mi do pláče.
- Nerozčiluj se Godare, máš víc, než jsi čekal!
- Jenže bez těch ostatních to může být k ničemu!

Bartolomeo nějakým kouzlem dokázal během chvíle najít Detazara. Jeho přítomnost mě Orokvíproč aspoň trochu uklidní. Pirátka na mě také působí jako zvláštní šedá eminence a ochrana v zádech. Jsou takové ujištění, že dění tady a teď není náhoda.
Jen několik odbočení v bludišti chrámových hcodeb a jsme zpět u dvířek, kterými jsme vstoupili. Přesně, když vycházíme, praskne s rachotem další vzácná vitráž v okně někde nahoře. Cestu před námi zasype sprška barevných střepů. Z prasklého okna a několika dalších se valí plameny.

"Kam teď?" Otočím se na ostatní.

„Tahle ulička, druhý regál, vpravo, hledal bych ve výšce očí... ehm, hrudi.“ Naviguji Godara, ačkoli si nejsem jist, zda mě vnímal. Má oči otevřené tak doširoka, že mu div nevypadnou z důlků, několik vteřin byl jako socha a mám pocit, že dokonce přestal na chvíli dýchat.

„Seznam lodí, které potopilo císařské loďstvo ve zdejších vodách bude zaznamenán v té tlusté knize s v modré kůži. Na hřbeťě je symbol kotvy.“ Směruji Rebeku s pokrčenými rameny, jelikož nechápu, k čemu jí takové informace můžou být dobré.

Detazar na mne chvíli civí, v ruce třímá za ocas veverku a z koutku úst mu teče slina.

„Obávám se, že kulinářské knihy tu v archivu nenajdeme. Možná by tě mohlo zajímat něco o zdejší fauně. Je to poněkud staršího data, ale s velmi dobře vyvedenými nákresy. Například tenhle Trodunův herbář...“ Otočím se s knihou dokořán na barbara, jenže ten je pryč.

Pak se ozve rachocení zbroje, cinkavé kroky na schodech a křik z dálky. Hoří? To ne. To přece... NE!

Vrhnu se mezi regály a běžím co nejrychleji k „zapomenuté sekci“. Poslední kus už běžím po paměti, jelikož sem nedosahuje světlo lucerny ze studovny. Na zdi tu visí malá lampa, škrtnu od pasu ocílkou a plamínek je tu. Tak, tuhle tu nenechám, ať se děje cokoli. Vejde se i do kapsy. Tyhle dvě ukryju. Na příště. Snad bude nějaké příště. Hlavně nesmí padnout do nepovolaných rukou. A když, tak ať to trvá.

Zamažu nasliněnou dlaní značky křídou na koncích několika regálů. Možná jsem paranoidní, ale kdyby tu chtěl někdo slídit, bude mu to trvat... Hodně dlouho.

„Mám to!“ Ozve se Godar vítězoslavně.
É, tak někomu to zas tak dlouho trvat nemusí... Je třeba to přisoudit perfektní navigaci. A štěstí.

Vybíháme společně po schodech a já za námi zamykám těžké dubové dveře, které ani plameny jen tak nezdolají. Je to ověřené. Sám jsem to kdysi zkoušel. Pro jistotu.

U stropu se táhne hustý, kašovitý dým. Proč mi jen nepřijde tak docela normální? Musí hořet něco... zvláštního. Ne, veverku nemyslím.

A hle! Polosyrovou mrtvolku ohryzává křovák hned za dalším rohem. Plameny ho nikterak neděsí.

„U Bezejmeného! Chlape, rychle odsud. Poběž s námi, honem.“

No bezva ještě tihle nám chyběli. Tušila jsem že nás ten barbar dříve nebo později dostane do maléru...
Naštvaně koukám na gluma , který kvůli veverky teď zřejmě zajistí buď naší smrt , protože tu nemáme co dělat, nebo zbytek života strávit ve vězení.

Nakonec se Godar s Bartolemem snaží zvrátit to nejhorší. Nenápadně se plížím za Godara a uprostřed stojící knihovnu, a začnu hledat oddělení týkající se zdejších vod a lodí včetně těch potopených. Vlastně hlavně ty potopené...

Zdá se že situace už se uklidnila a kluci zdá se z toho vyšli bez úhony ovšem nemám teď čas je plácat po rameni a říkat jak jsou šikovní.
Spíš bych teď nejradši nakopala toho barbara...

Gardisté vás sice chvíli nechali být, asi se o něčem radí. Tady nemůžete zůstat! Požár se blíží! Za chvíli zde bude všechno v plamenech! Pojďte s námi, rychle ven! Pak ovšem nesmlouvavým hlasem zavelí kapitán gardistů.

No jo, ale kde je Detazar?Zdá se, že se vydal právě do epicentra živelné pohromy, která ( o tom nemůže být pochyb), zachvátí brzy celý palác.

Detazar

Sleduju kouř a procházím ( opět v tranzu) mnohými chodbami a jejich odbočkami. Pak dorazím k místu, kde plameny postupně požírají vše hořlavé. Na motyku nastrčím zvířecí mrtvolku, a za tichého monotónního zpěvu ji bezstarostně opékám.