Vasar - Mistr Tkadlec

"Teda, to bylo dobré..." Poděkuji trpaslíkovi a spěšně konečně dorazíme až do archivu. Sliny mi málem proudem tečou z huby, když vidím tu studnici vědění.
Chvíli jen stojím v naprostém ohromení. Na tohle bych chtěl mít půl života, ne možná jen pár minut!
Nechám se navést zkušeným archivářem do správných míst a následně naplno zapojím svůj cit pro texty a orientaci v nich.
A mám neuvěřitelné štěstí!! Podívám se po barbarovi a vzpomenu si na jeho kejkle při odemykání zámku. Nikde ho ale právě nevidím. Hned v prvním titutlu narazím na jméno Vasar! Opravdu existoval! Hltám očima nalezené řádky.

"Mám to!" Začnu hned číst tichým znělým hlasem.

"A tehdy se pán Quintán rozhodl pojistit proti hladu svého syna na daleké cestě. Rozmýšlel, jak toho docílit, aby nikdy netrpěl na cestě nouzí, když půjde horami, pouští i jinými pustými kraji. Jeho pohled padl na šátek s drobky po lahodných buchtách, jež právě snědl.
Mistr Vasar by snad svedl utkat šátek, který vydá buchtu nebo chléb při každém rozbalení! Vyslal tedy ihned otroka k přístavnímu tržišti, kde mistr spolu s mistrem hrnčířským Jósanem sdílel dům, aby Vasara přivedl....

Můžeme odtud vzít pár knih pryč? Možná by to bylo bezpečnější. Co si myslíte?" zvednu hlavu a zeptám se ostatních.



Hodil (a) jste 4 procent. Juch!

Skrz dveře dokořán do nejbližší místnosti je vidět rozbitý psací stůl. Vypáčené šuple je nakřivo vysunuté a kolem spousta rozházených věcí. Psací brky, kalamáře, razítka a několik lejster.
Hledali klíč, bleskne mi hlavou.

Detazar znenadání vyběhne na křižovatku chodeb, kde se zarazí a překvapeně couvne. Zpoza rohu naklusal ozbrojený oddíl. Vypadají jako naši. Jsou to naši! Zaplaťpánbůh.

Godar moudře naznačuje, že proti nám není třeba nic násilného podnikat. Neunikne mi jeho významný pohled směrem k mé osobě. Vystoupím do popředí. To už držím v ruce malý odznak, který mne opravňuje k vstupu do prostor knihovny a archivu v jakoukoli denní či noční dobu.

„Díky Solosovi! Jsme v bezpečí!“ vydechnu možná až příliš úlevně. Nejsem bůhvíjaký herec.
„Přišli jsme chránit knihy a archiválie. V tomto křídle je čisto. Obávám se však, že zde nějací ničemové již byli. Teď se nejspíš chtějí dostat do hlavního sálu. Co jen můžou chtít? Povězte! Můžeme nějak pomoci?“

Velitel, jeden z mužů s mečem, jehož přilba má stříbrný lem, kývl na dva gardisty a ti se bez skrupulí protlačili do otevřených dveří, aby za necelých deset úderů srdce zase vyšli ven. Pokývnutím potvrdili Bartolomeova slova. Muž ještě nejistě pohlédl na Rebeku, ale zřejmě mají naspěch, protože neuznal za důležité klást další otázky.

„Držte se zpátky! Není tu bezpečno.“ Prohodí směrem k trpaslíkovi a člověku, u kterých předpokládá, že mu na rozdíl od barbara rozumějí. Pak dal znamení rukou své jednotce a všichni běží chodbou pryč od nás, za údery beranidla.

Nahlédnu do chodby, kam se rozhodl trhnout barbar a nasucho polknu. Spatřili nás, je to jisté.

Do háje! Co jim jako teď a tady budu vyprávět?

Opřu hůl o zeď a zvednu před gardisty ruce nahoru na důkaz mírumilovných úmyslů.

A tak pořád jsou to gardisté a když nebudeme klást odpor, nemuseli by nás hned zabít, že.. Každopádně jen jeden z nás má aspoň trochu oprávnění tu být. Je to...

"Bartolomeo?" Špitnu k trpaslíkovi.

Když Detazar ucítí kouř, vydá se bez ohledu na nesouhlasné pohledy ostatních, skákavou chůzí za ním. Mám v hlavě jediný cíl, opéct si veverku! Řeči Godara s Bartolomeem mě zanechají zcela nepoznamenaného.

Tak se oddělím od ostatních a ze záhybu chodby se na mě vyřítí pět ozbrojených mužů! Jsou to nejspíš císařstí gardisté je jasné Godarovi, Bartolomeovi i Rebece.
Jsou však tak překvapeni pohledem na zjev Detazara, že máte chvíli na to něco podniknout, než se stane nějaký malér.

"Zrovna to bychom mohli najít u mě. Tedy, myslím v archivu. On tam nikdo jiný nechodí."

Vedu společnost do schodů a snažím se našlapovat co možná nejtišeji. Shora se náhle začnou ozývat vzdálené pravidelné rány. Dřevo o dřevo. Někdo... vyráží dveře? Věnuji ostatním tázavý pohled, ale nejspíš pokračujeme.

"Válka totiž nebyla už dobrých dvě stě let! Rakkové jsou schopní vladaři a umí si udržet své spojence. Sází především na obchodní vztahy s ostrovními zeměmi i severním královstvím. Nevím, který blázen by se snažil tu rozpoutat válku."

Vyšli jsme do patra. Dá se pokračovat dál po schodech vzhůru nebo se dát širokou chodbou. Je to tu mírně cítit kouřem, ale nikde nikdo. Údery se ozývají patrně ze vzdálenější části budovy.

Výborně, všechno se nakonec seběhlo tak rychle, že jsem ani nepotřeboval ten suchar. Mladík beztak vverku nezačal hned jíst, jak jsem čekal, ale pouze ji uložil do vaku. Jeho obratnost při lovu by se ještě mohla dost hodit, pomyslím si s chmurnou předtuchou. "Jsi zručný lovec."

"Co vlastně hledáme?" Reaguji poté na otázku všech. "Jistý kupec mi vyprávěl legendu, či snad, věřím, skutečný příběh, který je nápadně podobný mému - našemu - snu. O tkalci, který žil právě zde v Soleku, již před mnoha generacemi. A ten, když byl na vrcholu slávy, peněz, o které nestál, měl plné truhly, ale stáří mu již začalo klepat na dveře, se dal do díla, které ho mělo zaměstnat do konce života a zajistit mu věčnou slávu. Ten gobelín pak měl být klíčem k míru v celém císařství a je pravda, že válka se císařství nezvyklý čas vyhýbá.
Nikdo ale neví, jestli ten gobelín opravdu existuje, co se s ním stalo a samozřejmě ani to, jestli má jinou než jen uměleckou hodnotu.
Z jiných zdrojů jsem zaslechl, že gobelín dávno opustil Solek i císařství - možná proto se do toho zamíchali ti piráti.
V každém případě bych se chtěl chytit dvou bodů. Ty budeš, mistře knihovníku, vědět - kdy byla naposledy válka v císařství? Až po ní by měl mistr tkadlec dokončit gobelín. V tom časovém období bych hledal. V oblasti řemesel a jejich mistrů. Bohatých vládců a císaře, kteří jistě kupovali jeho výrobky. Mám několik variant i jeho jména. Vasar, Vasr nebo Vrantasar.

Není to moc," shrnu trochu posmutněle.

Hurá! Podařilo se. Seberu veverku, vytáhnu trn a uschovám.Vymáčknu z rány zbytek jedu a už se chystám radostně poskakovat. Když tu zaslechnu ohlušující zvuk rohu. Asi se blíží bouřka. Pomyslím si.
Godar mě láká na suchary, snad jako nějakou opičku, ale já vím, že to nemyslí špatně. Hodím tělo veverky do vaku.Stejně nemám jak rozdělat oheň. Uvědomím si s trochou zklamání.
Pak následuju ostatní do dveří.

Interiér studovny mne ohromí. Něco takového jsem ještě neviděl. Mramor, obrazy, sametové tepichy na stěnách a zvláštní vůně starobylosti. Sundám jeden ze závěsů a omotám si ho kolem těla jako tógu.Jo, tak je to lepší. Co tady hledáme? Zeptám se Godara, ke kterému mám z těch tří největší důvěru...

Hbitému barbarovi nedělalo ulovení veverky naprosto žádný problém. Jen se jedna objevila na nedaleké stříbrné jedli, přiložil srolovaný list k ústům a mocně foukl. Ani se nezdálo, že by mířil. Ovšem tělíčko spadlo z dosud pohupující se větve a Detazar se po něm vrhl. Nejspíš měl obavy, aby mu jeho trofej nesebral pes. Ten však odběhl do jiné části zahrady.

Strčil jsem do dveří a ty se téměř neslyšně otevřely. Před námi je schodiště vedoucí nahoru do věže.

"V patře je chodba s mnoha místnostmi. Některé z nich jsou průchozí studovny. I tam se nacházejí knihy. Záleží, co hledáš. O tom, že by zde měl viset TEN gobelín, nic nevím.
Minimálně v jedné místnosti se něco stalo, soudě podle toho kouře. A jestli nemá smysl bojovat, musíme se chovat velmi obezřetně!"

Chvíli mi trvá než si přeložím co po mě chtějí . Moc otázek za krátkou dobu. Navíc mě rozptýlil ten mužík nahánějící veverku.

" Oni jsou piráti, ale ne jen tak nejací, jsou stiženi kletbou. Hledají jeden určitý svitek a tuším , že si myslí ,že jej najdou u císaře možná v knihovně. Ale já vím, že tam není.Nedoporučuji s nimi bojovat, nevyhrajete.Přitom stále následuji Bartolomea .

Otočím se když slyším vrznutí dveří, když Godar zavírá branku zahrady. Trošku nervozně "Nevím jestli je dobré aby on tady takhle běhal, ať nás neprozradí. Sotva to dořeknu z věže chrámu se ozve opětovné troubení na roh , přesně takové jako z přístavu , když nás napadli.

Skvělé, jsme uvnitř! A Zatím to není tak strašné, jak jsem se obával. Pomalu mě dohání neodbytná myšlenka, že stejně pořádně nevím, co chci v knihovně vlastně hledat. Očekával jsem, že budu mít na hledání a bádání spoustu času. Teď? Kdo ví?

Lovec číhá na veverku. No.. člověk jíst musí, to je fakt. Nedošlo mi, že tam tu plíseň olizoval z hladu.

Ta dvířka - chci je mít za námi zase pěkně zamčená nebo už jsou "oni" už uvnitř a lepší bude mít únikovou cestu rychle k dispozici? No minimálně zavřená by měla být a on je za sebou asi zavírat nebude.

"Pojď!" Mávnu na křováka zuřivě. "Mám jídlo! Dám ti ho!"

Pokud nezareaguje kladně a nevyrazí hned s námi, prostě za námi dvířka zavřu a nechám ho v zahradě.
V opačném případě vytáhnu z tlumoku suchary a kousek tvrdého sýra, co s sebou nosím pro strýčka příhodu a nabízím mu.