V zahradě...

Když se věnuji svým hokus - pokusům, docela ztratím pojem o čase. Potéco se proberu z tranzu, dostanu ukrutný hlad. Všichni ostatní se seřadili u dalších, v pořadí již třetích dveřích. Godar spěchá, i on i Bartolomeo, i Rebeka jsou zaujati nějakým, pro mne neznámým plánem.Několikrát jsem zaslechl slovo ' knihovna', ale vůbec nevím, co si pod tím pojmem představit. U nás v džungli se občas stalo, že k nám zabloudil nějaký dobrodruh, a tak jsem, coby hlava otevřená a zvídavý duch, pochytil něco málo z obecné řeči, jenže většina pojmů v nichž se vyjadřují mí noví společníci, je mi zcela cizí.

Když na mne Godar ( jehož aura má nezvyklou, šedožlutou barvu, svědčící o nervozitě spojené s odhodláním) pokyne, abych už šel, odvětím : Pssst, číhám na veverku!
Člověk jíst musí!
Pak se na něj významně zazubím a hrdě mu ukazuji svou zbraň.
Hele, co já mám! Trn, co nosí smrt!
Bohužel, nikdo teď nemá čas se zdržovat s mými výstřelky. Začínám nabývat dojmu, že jsem tady zbytečný. Posmutněle poodstoupím od dveří a dřepnu si do záhonu bobkovišní.Já teď lovec. Číhám na veverku. Člověk jíst musí...

"Jací muži? Co o nich víš? Kolik jich je, že pochybuješ o císařově bezpečí? Opravdu si nedovedu představit, že by nějaká armáda nepozorovaně vnikla přímo do Soleku, přemohla městskou posádku, pak palácovou gardu a zabila císaře zrovna v tuhle dobu!"

Mluvím k ostatním, kráčeje již po udržovaném trávníku, protože Godar je zkrátka neodbytný a nervozita z něj jen čiší. Drbu za ušima toho hlídacího čokla, jehož jméno ani neznám. Jen jsem mu občas hodil k ohlodání kost od oběda, aby nehnila v pracovně, když jsem se rozhodl zůstat v archivu dlouho po skončení své řádné pracovní doby.

S povytaženým obočím pozoruji šamana, kterak ochutnává a sbírá všechno možné. Jen ať si klidně trhá, co je mu libo. Já tu zahradníka nedělám. Ne. Jsem knihovník. Archivář. Vlastně spíš dearchivář. Hledám v něm poklady a ty vytahuji na denní světlo.

Ukážu na dvířka u úpatí vížky, která je přilepena k jedné z chrámových stěn.

"Tudy se dostaneme dovnitř dost možná nepozorováni. Pokud se ale vevnitř něco děje, bude lepší mít oči na stopkách. Rebeko, spoléhám na to, že se s tou věcí u pasu dokážeš v případě potřeby ohánět."

Zjišťuji že se všichni chtějí dostat ko knihovny. Nemám tušení proč , možná kvůli tomu kusu látky? Co je na něm tak zvláštního? Má nějakou zvláštní moc? Že by i ti muži šly po něm?
Hlavou mi běží až moc otázek. S přemýšlení boje dostane až rámus způsobený padajícím nářadím .
To už se ale objevujeme v zahradě kterou hlídá pes.

Mezitím co Detazar je zřejmě ve svém živlu , Bartolomeo se Víta se psem a Gočár nervózně těká pohledy div si hlavu nevykrouti. Já jdu dále do zahrady a hledám dveře které vedou dovnitř chrámu.

"Musím zjistit co mají ti muži za lubem, Císař je v nebezpečí!" Řeknu směrem ke Godarovi a pokračuji v rozhlizeni po vchodu dovnitř.

"Mohli bychom si povídat po cestě?" Řeknu to ostřeji než bych chtěl, když se trpaslík zarazí a začne si místo odemykání povídat.

"Jo, jo.. těší mě, Bartolomeo," přidám mírně, když v tom se u mříže rozštěká pes. Fuj! Leknu se opravdu hrozně a chvíli to rozdýchávám. Jaj, oni jsou kamarádi. No, o důvod víc držet se s tím knihovníkem. Mám vlastně tisíc důvodů držet se s ním, protože hledat něco v obrovské knihovně bez někoho, kdo se v ní vyzná..

"Mám vlastně tisíc důvodů držet se s tebou, Bartolomeo. Děkuji za tvou ochotu nám pomoci. Můžeme-li vyrazit a povídat si cestou, budu ti vděčný. Já o moc víc než ten sen a pár neurčitých stop, vedoucích k němu právě do této knihovny, nemám.
Ale dáma - Rebeka? - mluvila o mužích obsazujících chrám. Snad ona ví víc."

Těkám pohledem ze psa na trpaslíka, z Bartolomea na Rebeku, z Rebeky na Detazara, z barbara na psa... Jsem opravdu nervózní z každé promarněné vteřiny.

Detazar si dělá ruličky z listí. Když zrovna neposkakuje a neolizuje plíseň ze stěn, působí jako velmi sympatický mladík.

V krátké chodbičce je šero. Když Bartolomeo a Godar vstoupí dovnitř, podíváme se na sebe s dívkou.Já jmenuju se Detazar.vyleze ze měA já jsem šaman! Z pralesa. Dodám stručně.
Nevím, jestli mám jít před tebou nebo po tobě? Vyber si.

Nějak se poskládáme a jdeme. Začnu se orientovat čichem. Semínka, která shledám jedlými si cpu do pusy a radostně koušu. Semínka, která shledám jedovatými taktéž...Objevím starý, natržený jutový pytel od zeminy a zbylá semínka do něj hodím. Nehtem začnu seškrabávat plíseň na vlhkých stěnách a také ji hned konzumuji.
Když Bartolomeo zakopne o motyku, doprovodím jeho výstup krátkým jízlivým zachechtáním. Vezmu motyku a seškrábu ještě nějakou plíseň a dám ji do provizorní brašny, kterou vytvořím tak, že vezmu pytel a zavěsím ho na motyku, kterou su dám přes rameno.

Náhle mi mé instinkty vyšlou nejasné varování. Vecpu se dopředu a co nevidím?! Ze zahrady vyběhne veliký, žíhaný, chlupatý tvor připomínající hyenu. Zastaví se před mříží a začne blafat až mu lítají sliny od huby. Všichni se polekáme, jen Bartolomeo je v klidu. Děsivý tvor, když zmerčí trpaslíka začne vrtět ocasem a radostně kňučet. Poznám na změně jejich aury, že jsou spřízněni.

Bartolomeo odemkne mříž a já vběhnu do zahrady jak dítě do máminy náruče. Očichávám, ochutnávám a vzorky schovávám v pytli. Z květů náprstníku získám silný nervový jed. Z ostnů opuncie dostanu šipky a ze stočeného listu kaly udělám trubičku. Flusačka je na světě!
Zabere mi to nějaký čas, kdy jsem pohroužen do sebe, čiliže v transu. Ostatní se zatím budou zabývat věcmi okolo knihovny, svých divnýcg snů a jinými pro ně důležitými věcmi, kterým zatím nerozumím, ačkoliv bych rád...

Cvak! Konečně. Už jsem myslel, že můj plán se sesype v základech. Úlevně vydechnu a nechám všechny vejít dovnitř, načež se rozhlédnu a dveře za námi opět zavřu a pokusím se zamknout. Povedlo se. Že to "promazal" ten křovák pomocí objímání jsem si vůbec nevšiml, jsa soustředěn na zápolení se starým zámkem a snahou klíč nezlomit.

Procházíme krátkými chodbami, kde je cítit hniloba. Pod nohama křupají rozsypaná semínka. Ozve se randál, jak nechtěně zakopnu o odloženou motyku, tak se sesune podél stěny a vezme s sebou ještě hrábě, rýč a několik rezervních násad či snad podpěr pro popínavé rostliny. Všichni se na mě otočí.

Pokrčím omluvně rameny a prodírám se skrz ně k mříži jakéhosi zahradního altánku. Je už dávno nepoužívaný. Pro všechny tenhle kout chrámové zahrady zůstal víceméně utajený pro svoji odlehlost. Spíš se jednalo o zázemí pro zahradníka. Dokud i pro něj pozbylo tohle místo svou funkci. Přistoupím k mříži a vyhlédnu do zahrady, pátraje po čemkoli neobvyklém. Stejně tak činí i Godar.

S otevřením ještě zaváhám. Přeci jen je to zároveň jakási poslední ochranná bariéra, pokud v zahradě něco číhá. Nemohu zapomenout na barbarovu zmínku o krvi. Z budovy se mírně kouří, ale jinak je klid. Otočím se ke všem.

Jsem trpaslík celkem běžného vzrůstu. Trochu bříško, protože můj pohyb se omezuje na domácí cvičení, chůzi do práce, na nákupy a občasnou výpravu pro přírodní suroviny. Vousy velmi pečlivě sešněrované do praktických copů, aby nepřekážely při manipulaci s knihou, baňkou či kahanem. Pěkný a zdobený plášť je účelně vyztužen mnoha přezkami. Na ně je možno připnout různé nástroje, flakónky či váčky. Na zádech mi sedí nápadně velký batoh hranatého tvaru. I díky němu se v těchto stísněných prostorách pohybuji trochu neobratně. Těžké kožené boty nejsou u trpaslíka žádným divem, ovšem tyhle zdobí mnoho skvrn podivného původu.

"Mně říkají Bartolomeo. Pracuji již řadu let ve zdejší knihovně, takže v chrámu se dobře vyznám. Než se tam však vydáme, chci vědět, co tam můžeme čekat? Kdo z vás ví, co se to u všech bohů děje?"

Zdá se , že jsem je stejně překvapila jako oni mě. Ovšem na druhý pohled nevypadají nebezpečně a zřejmě i se stejným cílem jako já a to dostat e do chrámu. Ovšem proč? No zabývat se tím nebudu.

Ten mužík se chce teď objímat? Napřímim se a stisk na rukojeti povolí a nechápavě hledím na zřejmě až moc přátelského hocha ktery se tiskne k trpaslíkovi.. pak se roztáčí ke mě s roztaženýma rukama...
Cože? Tak na to zapomeň!!!!! znova sáhnu po šavlí a tentokrát tasím a čepel se zastaví těsně před hochovym krkem.
"NE!!! Nesahat !!! křiknu směrem k němu.
Nakonec mě uklidní úsměv vysokého může ,ke kterému ode mně odtančí ten objimaci maniak.
Šavli schován zpět do pochvy a pomalu se blížím k nim na popud vysokého muže.

Obecná řeč sice není můj rodný jazyk,ale na palubě jsme byli jen dva co jí celkem slušně ovládají. Táta mi byl dobrým učitelem.

Cože? Jak ví o gobelínů?!. Ze snu? To je divné...

"Moje jméno je Rebeka. Já musím najít může co obsazují chrám , myslím že jim jít o ten gobelín. Jen doufám že to nejsou ti co myslím. Jinak je město v nebezpečí. Oni zabili mou posádku. Jsou moc nebezpeční. Snažím se komunikovat tak aby mi rozuměli

Když si mě prohlédli vidí drobnou stošedesátipěti centimetrovou dívku s tmavě hnědými vlasy a zelenými oči. Na sobě má plátěnou košili, ošoupanou koženou vestu, hnědé plátěné kalhoty , a boty do poloviny lýtek kde z pravé mi čouhá rukojeť dýky. Kolem pasu uvázaná šavle a přes hruď pevně utažená brašna kde přes její pás se mi na krku houpe medailón z pirátského zlata.

Nějak mu to trvá. Tak už? Nic. Teď?
A náhle se v uličce objeví další pán na holení! Pán? Trpaslík? Barbar? Žena! Mladá, pěkná. Barbar ji jde hned obejmout, její reakci raději nebudu komentovat.
Předtím objal i na pohled dost nervózního trpaslíka zápasícího se zámkem.
Á, pak je řada s objímáním na mě. Musím se doširoka usmát (a úsměv krom barbara směřuji k nově příchozí). Jeho objetí opětuji a hle! Přesně v ten okamžik zámek povolí.
S pohledem na muže metajícího kozelce uznale ohrnu spodní ret.
Něco v sobě má.
Opadla-li dívčina bojová pohotovost, oslovím všechny zamyšleným, ale uklidňujícím tónem:
"Tady a teď se nedějí náhodné věci, milí. Jindy bych nespěchal zvát dámu do nebezpečí, ale nemám pocit, že by ses o sebe neuměla postarat! Míříš-li do chrámu, připoj se k nám! Nemíříš-li, nech nás jít a nevyzraď nás!"
Přikrčený vstoupím do dvířek za trpaslíkem. Chci mluvit i cestou, zejména potřebuji navázat na překvapivý fakt (ale co je teď a tady překvapivé?), že tomu malému muži přede mnou se zdál ten stejný sen!

"Takže i tobě, se dobrý muži, zdálo o gobelínu? Ano, stříbrná čepel... "
Jenže najenou mi dojdou slova. Vlastně nevím, co bych k tomu řekl víc.

"Já jsem Godar. Godar Šídlo. Můžete si vybrat, co se vám víc líbí. A proč jste tu vy dva?" otočím se zvědavě za sebe, zatímco trpaslík začne znovu přehrabovat ve svazku klíčů, jelikož vyjít z jakéhosi zahradního přístěnku, ve kterém jsme se octli, nám nedovoluje mříž.

Čekám odpovědi a zatím pozorně skrz mříž přehlížím zahradu. Zdá se v ní být klid. Je slabě slyšet ruch z ulice. Nádherná vitráž jednoho z oken v patře je rozbitá a valí se z ní prach nebo snad dokonce dým. Ale spíše se zdá, že to ustává.

Tihle lidé jsou ale zvláštní! Z jejich úst se řine tolik slov a jejich výraz se přitom nemění. A není to jen vousy...
Rozuměl jsem všemu dobře? Zdá se, že ano, ale přesto mám pocit prázdnoty, jakoby mi u ucha bzučela moucha. Ten s holí je mi sympatický, má zřejmně dobré vychování. Ten druhý je však jakýsi nerudný a i jeho aura už není barevná, ale šedá a studená jak vítr za období dešťů.

Detazar, (kdyby se o to někdo zajímal, ale nezajímá), je náhle skleslý jak zmoklá kapibara.Co to ten vousatý dělá? Ten zvuk je mu nepříjemný, připomíná mu nářek rodící ženy.
Dveře zřejmě nejdou otevřít...

Divná chvíle, kdy nikdo neví, co má dělat, je přerušena náhlým příchodem cizí mladé dámy. Její aura má odstíny oranžove, což svědčí o velké odvaze a odhodlání. Má v ruce zbraň, ale Detazar ví, že ji nechce použít.Vidí, jak to s vousatým trhlo.Jedná instinktivně. - Přijde nejdřív k němu a pevně ho obejme. Pak s lehkou taneční úklonou přistoupí k ženě a obejme ji také. ( pokud se nechá.) S širokým úsměvem nakonec přijde k poutníkovi a obejme jej také.
Náhle zámek povolí a cesta je volná!

Jdeme!Vykřikne divoch vesele a začne skákat a metat kozelce.

Pozdvihnu ruku v gestu "počkej" směrem k snědému exotovi, když navrhuje přelézání zdi. Nejsme cirkusáci. Alespoň já ne. U těch dvou si úplně jistý nejsem.

Jenže ten s poutnickou holí řekl něco, co nemůžu jen tak nechat být. Ten sen!

"Cože?! Mně se taky párkrát zdálo o gobelínu. Znak Soleku. Muž ve tmě. Stříbrná čepel...?"
V jeho očích pozoruji pochopení a jen nepatrné překvapení. Nikoli úžas. Tenhle muž ví víc, než aby ho tohle vyvedlo z míry. To vysvětluje, proč se chová tak chladně a racionálně. Od naháče necítím ohrožení, spíš jakési uklidňující vlny, které si nedokážu moc vysvětlit. Ten s vousatou bradou mě ale vyloženě zajímá.

"Vůbec mě nenapadlo tomu přikládat větší význam. Občas mám dost divné sny. Halucinogenní. Za to můžou výpary z chemikálií. Ale snažit se to rozklíčovat v knihovně? To je... nevím. Asi by to šlo. Máte štěstí. Právě tam se velmi dobře vyznám. Pojďme!"

Jen o pár metrů od místa, kde postáváme, jsou celkem nenápadné dveře. Obyčejné. Málo používané. Zahradník už dávno chodil hlavní branou, protože potřeboval projet tu s širokým dvoukolákem zeminy, tam s nářadím a dlouhým žebříkem. Já jsem si za soudek hodně ostré domácí pálenky vyprosil na správci svazek klíčů, který mi cestou do práce ušetřil spoustu času. Než to obcházet...

Ten první zámek jsem si už kolikrát připomínal promazat. Kruci! V poslední době měl tendenci se zasekávat. Hrome! Zrovna teď? Na čele mi začínají rašit krůpěje potu. Ruce mám ale klidné. Hlavně opatrně a klíč nezlomit.

Když mezi lomcováním s dveřmi, tlakem od sebe i k sobě a opakovanými pokusy klíčem v zámku otočit věnuji omluvný pohled těm dvěma vedle mne, zaregistruji v ústí ulice statickou postavu. Žena? Zdá se mi to nebo sahá po zbrani? Rychle, ksakru!